o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. prosince 2021, č. j. 12 C 111/2020-172,

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. určil, že je žalobkyně vlastnicí pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa] a pozemku parc. [číslo] vše v k. ú. [obec] u [obec], [územní celek], jež jsou zapsány na [list vlastnictví] v KN u KÚ pro [územní celek], [stát. instituce]. Výrokem II. pak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení 146 328 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec].

2. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že vůle žalobkyně při podpisu posuzované kupní smlouvy ze dne [datum] s žalovaným o prodeji projednávaných nemovitostí za kupní cenu 1 100 000 Kč trpěla nedostatkem vážnosti, neboť při tomto svém úkonu žalobkyně nezamýšlela své nemovitosti žalovanému prodat, domnívala se totiž, že podpisem této smlouvy v provázanosti s dalšími uzavřenými smlouvami (leasingová smlouva, nájemní smlouva) poskytuje žalovanému toliko zajištění za poskytnuté jí jím finanční prostředky ve výši 300 000 Kč. V tomto svém přesvědčení byla žalovaným žalobkyně nepochybně utvrzena i tím, že jí nebyla žalovaným zaplacena celá dohodnutá kupní cena podle smlouvy, ale pouze částka 300 000 Kč, na jejíž vrácení hradila žalovanému pravidelné měsíční platby (takto již zaplatila zhruba 900 000 Kč). Za tohoto závěru pak uzavřel, že má posuzovanou kupní smlouvu za absolutně neplatnou podle § 37 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb., dále jen obč. zák. (§ 3028 odst. 1, 2 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ, kdy k uzavření posuzované kupní smlouvy došlo ještě před 1. lednem 2014). V textu posuzované kupní smlouvy bylo mj. účastníky dohodnuto, že nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně se převádějí do vlastnictví žalovaného za dohodnutou kupní cenu 1 100 000 Kč. Vlastnické právo tedy bylo převáděno touto smlouvou nikoliv bezúplatně a podmíněně. Tato kupní smlouva ve svém textu neobsahovala specifikaci zajištěného závazku, ani rozvazovací podmínku při splnění zajištěného závazku. Na právní vztah účastníků tak nelze aplikovat § 553 obč. zák. Kupní smlouva je dále neplatná (absolutně) i podle § 39 obč. zák. pro rozpor s účelem zákona a pro jeho obcházení (ustanovení obč. zák. o zajištění závazku), když jejím účelem bylo zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce převodem vlastnického práva dlužníka k nemovitostem na věřitele. Žalovaný za daného skutkového stavu vlastnické právo k nemovitostem nevydržel a ani vydržet nemohl, jestliže kupní smlouva je od počátku absolutně neplatná. Za tohoto závěru totiž nepřichází vůbec v úvahu to, aby žalovaný splňoval podmínky § 134 odst. 1 obč. zák., tedy, aby kdy byl oprávněným držitelem nemovitostí. V případě absolutní smlouvy není možné uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře. Za těchto závěrů lze tedy uzavřít, že žalobkyně své vlastnické právo k nemovitostem nikdy nepozbyla, je stále jejich vlastníkem. Nákladový výrok pak vyplývá z úspěchu ve sporu, kdy plně úspěšné žalobkyni vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku a na nákladech právního zastoupení advokátem.

3. Včasné odvolání si, prostřednictvím svého zástupce, proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že žaloba žalobkyně bude zamítnuta, případně rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. V důvodech svého odvolání vytýká soudu prvního stupně přijetí nesprávných skutkových závěrů a nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že při hodnocení skutkového stavu nepřihlédl soud prvního stupně k celé řadě skutečností, některé důkazy nesprávně vyhodnotil. Skutková zjištění soudu prvního stupně má tak za vnitřně rozporná a nepřesvědčivá. Při výkladu projevu vůle smluvních stran se soud prvního stupně nezabýval řadou zásadních skutečností, přičemž primárně měl výklad směřovat tak, aby byla dovozena platnost právního úkonu. Zdůrazňuje, že žalobkyně má středoškolské vzdělání s maturitou, potvrdila, že rozumí pojmům kupní a nájemní smlouva, zástava a v rozporu s tím pak ale tvrdí, že i přesto, že si kupní smlouvu přečetla, myslela si, že jde o zástavu. Z provedených důkazů je pak z jeho pohledu patrné to, že žalobkyně z jednání se svědkyní [příjmení] nemohla nabýt žádného jiného přesvědčení, než toho, že své nemovitosti prodá a bude žít následně v nájmu. Navíc až do února 2020 žalobkyně se chovala tak, že ve své podstatě jeho vlastnické právo kvitovala. Kupní smlouva byla zavkladována do veřejného rejstříku, žalobkyně tak musela vědět, že vlastníkem projednávaných nemovitostí je právě žalovaný. Dále pak namítá, že k výslechu žalobkyně soud přistoupil z vlastní iniciativy bez procesních návrhů účastníků. Jde-li o smlouvu o poskytnutí zpětného leasingu nemovitosti, byly z jeho strany v řízení vznášeny námitky, rozporující pravost této listiny a správnost údajů v ní obsažených, soud prvního stupně, aniž vysvětlil své úvahy, dospěl přes tyto jeho námitky k závěru, že se jedná o listinu pravou, obsahující pravdivé informace a vycházel z ní. Dále uvádí, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, jde-li o možnost úvahy o vydržení vlastnického práva k nemovitostem. Podle jeho názoru je namístě k posouzení této otázky vycházet již z OZ, neboť k nabytí vlastnického práva vydržením (jeho vzniku) by došlo již za účinnosti OZ. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, na které soud prvního stupně poukazuje, řeší zcela jinou právní otázku, než projednávanou v tomto řízení. V projednávané věci dle kupní smlouvy bylo jeho vlastnické právo zapsáno v KN k [datum] a od tohoto data po dobu deseti let nebylo nikým toto jeho vlastnické právo zpochybněno, včetně žalobkyně. Stále je tak přesvědčen o tom, že i kdyby snad posuzovaná kupní smlouva byla absolutně neplatná, získal by vlastnické právo k projednávaným nemovitostem vydržením.

5. Žalobkyně se, prostřednictvím svého právního zástupce, k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí, navrhla potvrzení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jako věcně správného.

6. V důvodech uvádí, že z jejího pohledu soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování správně a úplně zjistil rozhodný skutkový stav a věc správně právně posoudil. Odvolací námitky žalovaného jsou nedůvodné, účelové a nesměřují k podstatě věci. Analýza výpovědi svědka [jméno] [příjmení] v podaném odvolání je zavádějící a zcela opomíjí nevěrohodnou výpověď [anonymizováno] [příjmení]. Z hodnocení provedených důkazů soud prvního stupně zcela správně dospěl ke zjištění, že úmyslem žalobkyně nebylo prodat žalovanému nemovitosti ve smyslu § 588 obč. zák., nýbrž realizovat zákonem nepřípustným způsobem zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitostem, který měl představovat pro žalovaného zajištění jeho pohledávky. Úmyslem žalobkyně při jednání s žalovaným tedy bylo získání půjčky za účelem řešení své tíživé finanční situace, nikoliv prodej nemovitostí. To jednoznačně vyplývá i z výpovědi svědkyně [příjmení], z žádosti o poskytnutí zpětného leasingu nemovitostí, z kalkulace leasingu, z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] a též i z účastnické výpovědi žalobkyně. Kupní smlouva, leasingová smlouva, nájemní smlouva, byly uzavřeny za účelem zajištění vrácení finančních prostředků ve výši 300 000 Kč žalobkyní žalovanému. Vůle účastníků, vyjádřená v písemné kupní smlouvě, tak neodpovídala jejich skutečné vůli. Zcela správně proto soud prvního stupně uzavřel o absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu nedostatku vážnosti vůle dle § 37 odst. 1 obč. zák. Zcela správně soud prvního stupně také dovodil absolutní neplatnost této kupní smlouvy podle § 39 obč. zák., neboť jejím účelem bylo zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce převodem vlastnického práva dlužníka k nemovitostem na věřitele. Je pak dále přesvědčena o tom, že kupní smlouva je absolutně neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. O vydržení vlastnického práva k nemovitostem není možné uzavřít za situace, kdy je kupní smlouva od počátku neplatná. Autorem této kupní smlouvy byl žalovaný, stejně tak i všech ostatních navazujících smluv. Je tak nepochybné, že držba projednávaných nemovitostí nebyla ze strany žalovaného nikdy uchopena poctivě, tedy v dobré víře.

7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalovaného napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a neshledal odvolání žalovaného opodstatněným, za této situace, s využitím § 219 o. s. ř., napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to, jak ve věcném, tak i v závislém výroku, jako věcně správný, potvrdil.

8. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

9. Jedná-li se o procesní vadu, na kterou odvolatel ve svém odvolání poukazuje (provedení důkazu účastnickou výpovědí žalobkyně bez vznesení tohoto důkazního návrhu některým z účastníků v průběhu řízení), tak odvolací soud konstatuje, že tuto neshledává opodstatněnou za té situace, kdy se z obsahu spisu soudu prvního stupně podává, že sice žalobkyně v textu své žaloby k prokázání pravdivosti svých tvrzení důkaz svoji účastnickou výpovědí nenavrhla, avšak, souhlasila-li pak v průběhu řízení žalobkyně s podáním své účastnické výpovědi, byl tím tak tento důkazní návrh z její strany v řízení před soudem prvního stupně uplatněn.

10. Pokud pak je dále odvolatelem namítáno, že soud prvního stupně při svém rozhodování nevzal dostatečně v potaz tvrzení žalovaného o tom, že smlouva o poskytnutí zpětného leasingu nemovitosti s datem [datum] nebyla řádně podepsána statutárním orgánem poskytovatele leasingu, tedy, že je v této záležitosti rozhodnutí soudu prvního stupně nepřesvědčivé, nepřezkoumatelné, tak ani tuto námitku odvolatele nelze mít za opodstatněnou v situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že ve vztahu k listině, která je ve spise založená na č. l. 114-115, soud prvního stupně, jde-li o rozhodný skutkový stav věci, v provázanosti s dalšími provedenými důkazy, zejména zprostředkovatelskou smlouvou z [datum] a výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení], vzal za zjištěné nikoliv uzavření smlouvy o zpětném leasingu, ale to, že při svém jednání s touto svědkyní žalobkyně prostřednictvím této svědkyně žalovaného žádala o poskytnutí jí půjčky 600 000 Kč a o poskytnutí zpětného leasingu na projednávané nemovitosti. Potud tak z pohledu odvolacího soudu tato procesní námitka žalovaného nezakládá nepřesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a vadu jeho procesního postupu.

11. Jde-li o soudem prvního stupně zjištěný rozhodný skutkový stav věci, tak z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně v řízení procesně relevantním způsobem provedl potřebné dokazování, ze kterého učinil správné skutkové závěry, uvedené v odůvodnění odvoláním žalovaného napadeného rozsudku, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje, pro stručnost tohoto svého odůvodnění na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje a při svém právním posouzení věci z nich bez dalšího vychází.

12. Soud prvního stupně se v projednávané věci zcela správně zabýval v prvé řadě otázkou, zda žalobkyně má na své straně dán naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení svého vlastnického práva k projednávaným nemovitostem.

13. I z pohledu odvolacího soudu v situaci, kdy žalobkyně odvozuje své vlastnické právo k projednávaným nemovitostem od absolutní neplatnosti jí uzavřené kupní smlouvy s žalovaným, přičemž žalovaný je zapsán v příslušném katastru nemovitostí, jako vlastník projednávaných nemovitostí, je třeba konstatovat, že jedině na základě rozhodnutí soudu, kterým bude určeno vlastnické právo žalobkyně, může dojít ke změně stavu zápisu v katastru nemovitostí, a za této situace není sporu o tom, že má žalobkyně na výsledku tohoto sporu, a tedy i na požadovaném jí určení, dán naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.).

14. Jde-li o právní posouzení této věci, tak i podle závěru odvolacího soudu je na daný právní vztah účastníků třeba aplikovat z. č. 40/1964 Sb., dále jen obč. zák. (§ 3028 odst. 3 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ), neboť rozsudek soudu o určení existence určitého právního vztahu nebo práva je rozhodnutím deklaratorním, hmotné subjektivní právo, jehož existence je takovým rozsudkem deklarována, existovala již v době před vydáním rozsudku, tedy před účinnostím OZ (k tomuto závěru srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007, Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 19 C 363/2013). Potud tak odvolací soud shledává právní posouzení věci soudem prvního stupně správným.

15. Podle § 37 odst. 1 obč. zák., právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

16. Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

17. Podle § 553 obč. zák., splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva), smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.

18. Byť samozřejmě platí, že při posuzování právního úkonu z hlediska § 37 obč. zák. je namístě při respektu k autonomii vůle jednajících stran hledat spíše důvody pro platnost, než pro neplatnost, právního jednání, jak na toto ve svém odvolání žalovaný správně poukazuje, tak ale, plynou-li ze zjištěného skutkového stavu této konkrétní věci účastníků takové objektivní skutečnosti, na jejichž podkladě lze učinit závěr o neexistenci vážné vůle žalobkyně při uzavírání zkoumané kupní smlouvy se žalovaným prodat posuzovanou kupní smlouvou žalovanému své nemovitosti za podmínek v této kupní smlouvě stanovených, tedy, že by žalobkyně uzavřením této smlouvy skutečně zamýšlela přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle v souvislosti s uzavřenou kupní smlouvou spojuje, se tento princip neuplatní. Zjištěným skutečným úmyslem žalobkyně při uzavírání této kupní smlouvy se žalovaným v provázanosti s dalšími jejími právními jednáními bylo realizovat (ovšem z hlediska zákona nepřípustným způsobem) zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitostem, který pro žalovaného měl představovat zajištění jeho pohledávky v souvislosti s jím žalobkyni poskytnutými finančními prostředky 300 000 Kč.

19. I z pohledu odvolacího soudu totiž účastnická výpověď žalobkyně, svědecká výpověď jejího manžela [jméno] [příjmení], ale především svědecká výpověď [jméno] [příjmení] v provázanosti s obsahem listin, které v řízení byly k důkazu provedeny, poskytují ve vzájemné souvislosti skutkový podklad pro závěr, že žalobkyně v tíživé finanční situaci vyhledala ve snaze dosáhnout půjčky od nebankovního subjektu na základě inzerátu svědkyni [jméno] [příjmení], která jí po zaplacení nemalé zprostředkovatelské odměny poskytla kontakt na žalovanou společnost s informací o možnosti od této žalované společnosti získat půjčku oproti zástavě nemovitého majetku v podobě zpětného leasingu nemovitosti, žalobkyně tuto společnost (žalovaného) oslovila, jednala s ní blíže neztotožněná osoba za tuto žalovanou společnost (pro nespolupráci žalovaného), která žalobkyni poskytla informaci o možnosti získat od žalované společnosti půjčku ve výši 300 000 Kč z žalobkyní požadovaných 600 000 Kč, kterou bude společnosti 12 let splácet, oproti zástavě nemovitosti žalobkyně ve společnosti formou zpětného leasingu nemovitosti, v této souvislosti žalobkyně pak podepsala listiny, které byly provedeny k důkazu, které pochází od žalovaného, a od žalované společnosti obdržela částku 300 000 Kč, na kterou již postupnými platbami vrátila žalované společnosti zhruba 900 000 Kč.

20. Výpověď svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] i odvolací soud vyhodnotil jako zjevně nevěrohodnou, pokud tento svědek potvrdil, že s žalobkyní osobně v souvislosti s daným smluvním vztahem nejednal, ve své podstatě odmítl sdělit informace o osobě makléře, který měl v dané věci s žalobkyní jednat, proto výslech tohoto konkrétního makléře žalovaného, který s žalobkyní v záležitosti zkoumaného smluvního vztahu jednal, nebylo možno v řízení provést za účelem možného vyvrácení tvrzení žalobkyně, jde-li o jí uváděné skutečnosti, vztahující se k jejímu úmyslu v souvislosti s uzavřenou kupní smlouvou. Žádná konkrétní skutková zjištění z tohoto důkazu tak nebylo možno čerpat. Tato výpověď tedy nikterak nevyvrací výše uvedená zjištění ke skutečném úmyslu žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy.

21. Jak správně konstatoval soud prvního stupně, k přesvědčení žalobkyně o tom, že podpisem zkoumaných listin ve vzájemné souvislosti neprodává žalovanému své nemovitosti, ale realizuje, byť zákonem nepřípustným způsobem, zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitostem, jež má zajišťovat pro žalovaného jeho pohledávku ve výši 300 000 Kč, žalovaný bezpochyby přispěl sám i tím, že ve vztahu k posuzované kupné smlouvě nebyla jím žalobkyni zaplacena dohodnutá kupní cena, ale jen částka 300 000 Kč, která jí přišla poštou.

22. I odvolací soud pak provedenými důkazy má za vyvrácené tvrzení žalovaného o tom, že by žalobkyně v souvislosti s posuzovaným smluvním vztahem převzala od něj částku 800 000 Kč (dle výdajových pokladních dokladů, jež podepsala). I odvolací soud totiž v tomto uvěřil výpovědím žalobkyně a svědka [příjmení] k této záležitosti, když výpověď [anonymizováno] [příjmení] je i v této záležitosti zcela nevěrohodná, pokud tento svědek s žalobkyní osobně nejednal, nedává žádnou logiku to, aby finanční částky byly vydávány společností v hotovosti ve dnech [anonymizována čtyři slova] v situaci, kdy k uzavření kupní smlouvy došlo až [datum], osobu, která za žalovanou společnost s žalobkyní jednala se nepodařilo ztotožnit, a sice jen proto, že tomu zabránil sám žalovaný, odmítl-li jednatel společnosti tuto osobu označit.

23. I za této zjištěné situace přijatého plnění jen ve výši 300 000 Kč je tedy objektivně zpochybněna vůle žalobkyně převézt vlastnické právo k nemovitostem na žalovaného posuzovanou kupní smlouvou, jejichž hodnota dle shodných tvrzení účastníků v době uzavření kupní smlouvy činila nejméně 1 500 000 Kč, a nemovitosti pak dále užívat a hradit za toto užívání žalovanému nájemné.

24. Ani ta skutečnost, že žalobkyně postupnými platbami uhradila žalovanému do doby rozhodování v tomto sporu na uzavřenou kupní smlouvu a navazující smlouvy částku zhruba 900 000 Kč, závěr o skutečné vůli žalobkyně, jak bylo uzavřeno výše, v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy s žalovaným nikterak nevyvrací.

25. I odvolací soud, zcela ve shodě se soudem prvního stupně, je tak toho názoru, že kupní smlouva, leasingová smlouva, nájemní smlouva, včetně dodatků, jež byly žalobkyní a žalovaným uzavřeny, byly jejími uzavřeny účastníky proto, aby bylo zajištěno, že žalobkyně žalovanému poskytnuté jí finanční prostředky za sjednaných podmínek vrátí.

26. Bylo-li tak vůlí smluvních stran převést vlastnické právo žalobkyně k projednávaným nemovitostem na žalovaného pouze za účelem zajištění jeho pohledávky z titulu půjčky finančních prostředků, s tím, že, pokud tyto finanční prostředky řádně zaplatí a splní si všechny své povinnosti, dojde ke zpětnému převodu nemovitostí z dlužníka na žalobkyni, nejedná se o kupní smlouvu ve smyslu § 588 obč. zák., ale o ujednání, odpovídající zajišťovacímu převodu práva, postrádající obligatorní písemnou formu podle § 553 obč. zák., které bylo sjednáno jako fiduciární převod práva, neobsahující žádné ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku řádně a včas neuhradí.

27. Tou otázkou, za jakých předpokladů lze sjednat platně zajišťovací převod vlastnického práva podle § 553 obč. zák., se v minulosti zabýval ve své rozhodovací praxi opakovaně Nejvyšší soud České republiky, např. v rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 495/2006, v němž mj. uzavřel, že zajišťovací převod práva nelze sjednat jako fiduciární převod práva a, že smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná.

28. Ve světle výše uvedeného tak odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, uzavírá, že posuzovanou kupní smlouvu je namístě posuzovat jako absolutně neplatný právní úkon podle § 37 a § 39 obč. zák. pro nedostatek vážnosti vůle a pro rozpor s účelem zákona a pro jeho obcházení (ustanovení obč. zák. o zajištění závazku).

29. Platí-li tak tedy správný právní názor soudu prvního stupně, že posuzovaná kupní smlouva je podle § 37 ods.t 1., § 39 obč. zák. absolutně neplatná, přičemž tato absolutní neplatnost působí od počátku, je dále správný závěr soudu prvního stupně o tom, že z této smlouvy vlastnické právo žalovanému nevzniklo, žalobkyně tak své vlastnické právo k projednávaným nemovitostem nikdy nepozbyla a je stále jejich vlastnicí.

30. Konečně, namítá-li žalovaný pro ten případ závěru soudu o absenci platného právního titulu pro jeho vlastnického práva k projednávaným nemovitostem, že se soud prvního stupně, s ohledem na rekodifikaci občanského zákoníku, nezabýval také možností, zda v jeho případě nemohlo dojít k tzv. mimořádnému vydržení podle § 1095 OZ, v důsledku čehož je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, tak k tomuto odvolací soud konstatuje, že, byť se explicitně soud prvního stupně k této otázce tzv. mimořádného vydržení vlastnického práva k projednávaným nemovitostem žalovaným v důvodech svého rozhodnutí nevyjádřil, je z výsledku jeho rozhodnutí zcela zřejmé, že uzavřel, že k tomuto mimořádnému vydržení vlastnického práva žalovaným k projednávaným nemovitostem dle OZ dojít nemohlo. S tímto jeho závěrem pak odvolací soud v projednávané věci plně souhlasí, protože, byť by i na straně žalovaného absentoval nepoctivý úmysl a uplynula by již zásadně zákonem (OZ) vyžadovaná doba 20 let, nelze současně odhlédnout od ustanovení § 3066 OZ, podle kterého lze započítávat jen vydržecí dobu od [datum]. Mimořádné vydržení u nemovité věci tak může nastat nejdříve v roce 2029. Byla-li tak žalobkyní žaloba v projednávané věci podána k soudu [datum], přičemž žalovanému byla doručena soudem [datum], nelze bez potřeby dalšího dokazování a hodnocení kladně uzavřít o marném uplynutí lhůty, potřebné pro mimořádné vydržení vlastnického práva k projednávaným nemovitostem žalovaným (§ 1091 odst. 2, § 1095, § 3066 OZ).

31. Odvolací soud tak tedy z výše uvedených důvodů, s využitím § 219 o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně, jde-li o vyhovující výrok I., jako věcně správný, potvrdil.

32. Odvolací soud pak, jako věcně správný, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II., o nákladech řízení, pokud z výsledku řízení je zřejmé, že žalobkyně s uplatňováním svého práva byla v řízení plně úspěšná, svědčí jí tak proti žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů (§142 odst. 1 o.s.ř.), které podle obsahu spisu představují náklady na jí zaplacený soudní poplatek 5 000 Kč a náklady na právní zastoupení advokátem, který v tomto řízení před soudem prvního stupně účelně vykonal celkem osm úkonů právní služby, přičemž ve vztahu k předmětu řízení, v návaznosti na shodná tvrzení účastníků o ceně projednávaných nemovitostí 1 500 000 Kč, představuje odměna advokáta plně úspěšné žalobkyně částkou 114 400 Kč (8 x 14 300 Kč).

33. Podrobil-li pak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o výši nákladů řízení plně úspěšné žalobkyně za právní zastoupení advokátem tzv. testu hledisek, jak jej stanovil Ústavní soud České republiky ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 25/2012, pak konstatuje, že v této výši odměna advokáta žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně, podpůrně vypočtená podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. soudem prvního stupně, plně odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky a je zcela přiměřená věcné a časové náročnosti tohoto sporu.

34. S připočtením hotových výdajů advokáta žalobkyně v paušální výši 2 400 Kč (8 x 300 Kč) a 21% DPH z odměny a hotových výdajů, zaplaceného žalobkyní soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení 5 000 Kč, jde celkem o náklady, které žalobkyně účelně vynaložila v řízení před soudem prvního stupně ve výši 146 328 Kč.

35. Ani odvolací soud neshledává existenci žádného konkrétního výjimečného důvodu, který by jej měl vést k závěru o možnosti uplatnit moderační oprávnění soudu při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky, byť i jen částečně, z hlediska § 150 o. s. ř., ostatně žádný takový důvod ani žalovaným tvrzen nebyl.

36. Pokud pak jde o náklady tohoto odvolacího řízení mezi účastníky, o těchto odvolací soud rozhodl podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení byla žalobkyně s bráněním svého práva plně úspěšná, i v odvolacím řízení jí účelně vznikly náklady v souvislosti s jejím právním zastoupením advokátem, který účelně v odvolacím řízení vykonal dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast u jednoho jednání odvolacího soudu).

37. Náklady na toto právní zastoupení plně úspěšné žalobkyně v odvolacím řízení tak představují odměnu advokáta, hotové výdaje advokáta a DPH z odměny a hotových výdajů advokáta žalobkyně, podpůrně vypočtené opět s využitím vyhlášky č. 177/1996 Sb. jde tak o částku 28 600 Kč na odměně, 600 Kč na hotových výdajích advokáta. S připočtením 21% DPH jde celkem o částku 35 332 Kč.

38. Ani v odvolacím řízení odvolací soud neshledává důvodným, byť i jen částečně, moderovat rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky z hlediska § 150 o. s. ř.

39. Žalovaný je povinen žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.