o určení neexistence zástavního práva a zákazu zcizení jako věcného práva,

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v [Anonymizováno] zamítl žalobu na určení, že zástavní právo k nemovitostem v katastrálním území [adresa], obec [adresa], konkrétně ve výroku soudu prvého stupně jmenovaným na základě smlouvy o zřízení zástavního práva č. [Anonymizováno] uzavřené mezi žalovaným a [jméno FO] a zákaz zcizení uvedených nemovitostí po dobu trvání zástavního práva, neexistují. Současně soud uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč.

2. Své rozhodnutí soud prvého stupně odůvodnil tím, že vyšel z nesporných skutkových okolností spočívajících v tom, že [jméno FO] byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník těchto nemovitostí v době uzavření sporné zástavní smlouvy, a to v době účinků vkladu smlouvy do katastru nemovitosti ([datum], respektive [datum]). Nesporným bylo i to, že [jméno FO] přestal být vlastníkem zastavených nemovitostí až tím, že žalobce odstoupil od kupní smlouvy s [jméno FO], na základě které nabyl vlastnické právo k daným nemovitostem, pro nezaplacení kupní ceny, přitom poznámka spornosti zápisu vlastnictví [jméno FO] byla učiněna až [datum]. Při právním posouzení soud prvého stupně dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na daném určení, neboť rozhodnutí soudu je potřeba k případnému zápisu tvrzeného reálného stavu do katastru nemovitostí. Soud prvého stupně pro své rozhodnutí aplikoval ustanovení § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) a dovodil, že žalovaný byl při sjednávání zástavního práva v dobré víře ve vlastnictví [jméno FO] na základě stavu zápisu do katastru nemovitostí. Věcné právo žalovaný přitom získal úplatnou smlouvou, což ve vztahu k zástavní smlouvě dovozuje i soudní praxe. Splnění těchto podmínek považoval soud prvého stupně za postačující k tomu, aby odstoupením od smlouvy nezaniklo zástavní právo žalovaného k daným nemovitostem, na tom nezmění nic ani následné znovunabytí vlastnického práva žalobcem ex tunc. Soud prvého stupně proto shledal žalobu nedůvodnou a úspěšnému žalovanému přiznal i náhradu nákladů řízení.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázal na to, že zástavní smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 1343 o. z., neboť k uzavření smlouvy chyběl souhlas vlastníka, takový nedostatek působí absolutní neplatnost dané smlouvy. Za této situace není možné argumentovat ustanovením § 984 o. z. a ochranou dobré víry ve správnost zápisu do katastru nemovitostí, neboť ustanovení § 1343 o. z. má přednost před aplikací jiného ustanovení občanského zákoníku. Takový závěr považoval za souladný i s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], které je použitelné i pro nynější právní úpravu, což vyplývá i rozhodnutí [spisová značka]. Soud prvního stupně podle odvolatele pochybil i v tom, že vycházel z presumpce podmínek dobré víry, nezkoumal tak všechny okolnosti, neboť banka s ním měla prověřit, že [jméno FO] je v exekučních řízeních, byl odsouzen za trestnou činnost, nebyl zaměstnán, a přitom deklaroval příjem vyšší než 50 000 Kč měsíčně. Soud měl vyhodnotit všechny okolnosti a bez toho nemohl uzavřít, že žalovaná jednala v dobré víře.

4. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně. Poukázal na to, že žalobcem zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou na danou věc případná. Rozhodnutí [spisová značka] se vztahuje k rozdílné právní úpravě dřívějšího občanského zákoníku, proto není použitelné. Rozhodnutí [spisová značka] na danou věc vůbec nedopadá, neboť řeší otázku vlastnictví zastavené věci ve vztahu k podání návrhu na vklad zástavní smlouvy do katastru nemovitostí. Žalovaný uvádí, že § 984 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity a umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného (který v rozporu se stavem zápisu v katastru nemovitostí vlastníkem není). Žalovaný má za to, že soud správně posoudil podmínku nabytí věcného práva z hlediska úplatnosti i dobré víry nabyvatele v soulad zápisů ve veřejném seznamu se skutečností. Soud správně ve vztahu k dané právní úpravě hodnotil dobrou víru, která svědčí tomu, kdo při obvyklé opatrnosti nevěděl nebo vědět nemohl, že stav vlastnictví je jiný, než je v katastru nemovitostí zapsáno. Požadavek na plně aktivní ověřování pravdivosti stavu zápisu je v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 a § 984 odst. 1 o. z. Poukázal na to, že k dané otázce se naopak Nejvyšší soud vyjadřoval v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], kde z hlediska dobré víry mohlo mít význam, že poznámka spornosti byla v katastru nemovitostí zapsána už v době podání návrhu na vklad zástavní smlouvy. I kdyby soud dobrou víru zkoumal jakkoliv nepresumovanou, argumenty uváděné žalobcem by na ni vliv mít nemohly. Z listu vlastnictví k datu uzavření smlouvy neplynuly žádné záznamy o exekucích, banka samozřejmě zjišťovala také příjmy klienta. [adresa] víra se váže výhradně k vlastnictví předmětu budoucí zástavy, nelze argumentovat tvrzenými (ale ničím nepodloženými) údajnými „varovnými signály“, které se ve vztahu k vlastnictví nemovité věci neváží.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není věcně opodstatněné.

6. Soud prvého stupně při rozhodování v této věci správně vycházel ze zásadně nesporných skutečností, kdy tvrzeními o těchto skutečnostech sám žalobce vymezil rozhodný skutkový stav pro přiznání práva. Na soudem prvého stupně popsaná skutková zjištění lze proto v této souvislosti zásadně odkázat.

7. Ke skutkovému stavu věci lze proto shrnout, že mezi účastníky v této věci je nesporné, že žalovaný uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva s [jméno FO] dne [datum], přitom tato smlouva nabyla právních účinků dne [datum]. Jde o smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem uvedeným ve výroku tohoto rozhodnutí, která byla označena číslem [Anonymizováno] (dále jen „zástavní smlouva“). Mezi účastníky bylo dále nesporné, že v době uzavření této zástavní smlouvy byl jako katastrální vlastník nemovitostí, jichž se týkala zástavní smlouva, evidován [jméno FO], který nabyl tyto nemovitosti od žalobce kupní smlouvou ze dne [datum], přitom stav vlastnictví ke dni uzavření zástavní smlouvy a ke dni účinků této zástavní smlouvy odpovídal zápisu do katastru nemovitostí, tedy byl takový, že skutečným vlastníkem těchto nemovitostí byl ke dni uzavření zástavní smlouvy a ke dni účinků zástavní smlouvy zapsaný vlastník [jméno FO]. [jméno FO] své vlastnictví pozbyl až v důsledku odstoupení od smlouvy, k němuž došlo až po uzavření a po účincích zástavní smlouvy na základě odstoupení od kupní smlouvy žalobcem z důvodu nezaplacení kupní ceny (jak vyplývá z žalobcem předloženého rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], od kupní smlouvy bylo účinně odstoupeno ke dni [datum], když [jméno FO] se ocitl v prodlení se zaplacením celé kupní ceny dnem [datum]). Mezi účastníky je dále nesporné, že zástavní právo žalovaného je zapsáno v katastru nemovitostí i v současné době, kdy je jako vlastník zastavených nemovitostí evidován žalobce, jehož vlastnické právo bylo určeno v soudním řízení vedeným mezi žalobcem a [jméno FO], v němž bylo vlastnictví žalobce určeno. Mezi účastníky bylo také nesporné, že v katastru nemovitostí byla evidována poznámka spornosti týkající se vkladu kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a [jméno FO], přitom žádost o zápis poznámky spornosti byla datována [datum].

8. Při právním posouzení skutkového stavu soud prvého stupně zcela správně dovodil, že v dané věci existuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť žalobcem tvrzený právní stav, který žalobce dovozuje z tvrzených skutečností, je v rozporu se stavem veřejného seznamu, jde-li o zápis zástavního práva. Je-li mezi účastníky o tvrzeném právu spor, pak eventuální shody mezi stavem právním a mezi stavem zapsaným může být dosaženo jen soudním rozhodnutím.

9. Soud prvního stupně při svém právním posouzení věci správně vycházel z toho, že je třeba právně vyřešit, jaké jsou důsledky odstoupení od kupní smlouvy uzavřené žalobcem s [jméno FO] a obnovení vlastnictví žalobce v důsledku tohoto odstoupení ve vztahu k žalovanému, respektive ve vztahu k existenci zástavního práva vzniklého na základě žalovaným uzavřené zástavní smlouvy s [jméno FO].

10. Odvolací soud má v dané věci za to, že zásadním ustanovením, které upravuje právní poměr účastníků tohoto řízení v důsledku výše popsaných okolností, je ustanovení § 2005 o. z.

11. Podle § 2005 odst. 1 o. z. odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře.

12. Významným pro posouzení dané věci je také ustanovení § 7 o. z., podle něhož se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

13. Na základě výše uvedených ustanovení rozhodné právní úpravy je třeba konstatovat, že právní úprava postavení třetích osob při odstoupení od smlouvy obsažená v § 2005 odst. 1 větě druhé o. z. je výslovně založena na principu ochrany dobré víry, která je podle § 7 o. z. výslovně presumována.

14. Byť je tato právní úprava z hlediska dřívějších zákonných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. novou, k závěrům, které plynou z nynější právní úpravy, již dříve dospěla i soudní praxe (srovnej Plenární nález ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]. Z tohoto důvodu jsou zásadně použitelné také závěry soudní praxe k dané otázce, byť byly přijaty již za účinnosti dřívějšího občanského zákoníku. Rozdíl je však z hlediska dokazování dobré víry, neboť nynější právní úprava vychází z domněnky jednání v dobré víře podle § 7 o.z. To znamená, že účastník, který se brání právním důsledkům, které zákon váže na jednání v dobré víře, je povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru protistrany. Ke shodným závěrům dospěla soudní praxe již za účinnosti současné právní úpravy, například v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka].

15. Z hlediska současné právní úpravy (a v souladu s již ustálenou judikaturou k této otázce, jak byla výše uvedena) je proto třeba ve vztahu k dané věci konstatovat, že, i když účinky odstoupení znamenají zpětné zrušení dřívějšího závazkového vztahu – ex tunc – ( tedy by skutečně v souladu s ustanovením § 1343 o. z. bylo možno hledět na zástavu dle dané zástavní smlouvy jako na zástavu cizí věci, přitom by chyběl souhlas vlastníka), takové věcně právní účinky jsou dle § 2005 o. z. potlačeny v důsledku toho, že závazek byl s účinky od počátku zrušen formou odstoupení od kupní smlouvy.

16. To v posuzované věci, konkrétně znamená, že věcné právo žalovaného nabyté v dobré víře na základě zástavní smlouvy není odstoupením od smlouvy mezi žalobcem a [jméno FO] dotčeno. Na rozdíl od dřívějších závěrů soudní praxe (před účinností současného o. z.) se k tomu připojuje důležité pravidlo dle § 7 o. z., dle něhož se dobrá víra presumuje. Platí tedy, že žalovaný v dané věci nemusí svou dobrou víru aktivně prokazovat, aby mu právo ze zástavní smlouvy zůstalo zachováno. V dané věci je to naopak žalobce, který by musel tvrdit (a také prokazovat), pokud by zde byla situace, že v době uzavření zástavní smlouvy neměl žalovaný dobrou víru, to je měl víru zlou (srovnej například také závěry odborné literatury v komentáři k § 2005 o. z. – Komentář [Anonymizováno], [Anonymizováno] Občanský zákoník V. Závazkové právo. Druhé vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2025, dostupné na Beck-online. Cz).

17. Z hlediska dřívějších závěrů soudní praxe uplatnitelných i dle současné právní úpravy by přitom muselo jít o situaci, že tento nedostatek dobré víry (existence zlé víry) by se vázal ke skutečnostem, na jejichž základě by odstoupení od kupní smlouvy působilo (z hlediska účinků odstoupení od smlouvy) i vůči žalovanému jako třetí osobě.

18. V dané věci však žaloba žalobce ani další podání žalovaného v průběhu řízení před soudem prvého stupně neobsahovala žádná taková tvrzení, která by pro soud jakkoliv naznačovala, že by zde mohl být nedostatek dobré víry na straně žalovaného při uzavírání zástavní smlouvy, který by mohl mít shora uvedený důsledek znamenající popření účinků ustanovení § 2005 odst. 1 věty druhé o. z. Mohlo tomu tak být i proto, že žalobce byl z hlediska právních závěrů přesvědčen, že taková tvrzení nejsou pro posouzení jeho nároku z hlediska ustanovení § 1343 o. z. právně významná. Při jednání před soudem prvního stupně však soud prvního stupně sděloval svůj právní názor na věc takovým způsobem, že bylo zřejmé, že (presumovanou) dobrou víru žalovaného považuje pro rozhodnutí dané věci za podstatnou. V takové situaci bylo tedy na žalobci, aby případně přinesl tvrzení o nedostatku dobré víry (existenci zlé víry) na straně žalovaného při uzavírání zástavní smlouvy, pokud by zde taková situace reálně existovala. Nepřinesl-li ani v takové procesní situaci žalobce žádná tvrzení, z nichž by mohl soud dovodit, že ve vztahu k dobré víře je potřeba poučit žalobce o povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti dle § 118a o. s. ř. za situace, že dobrá víra se presumuje, nebylo možné žádné poučení podle § 118a o. s. ř. soudem provádět.

19. V průběhu řízení před soudem prvého stupně pak byl žalobce řádně poučen podle § 119a odst. 1 o. s. ř. a podle § 118b o. s. ř., proto nemůže s ohledem na principy odvolacího řízení již uvádět v odvolacím řízení nová tvrzení a uplatňovat nové důkazy.

20. Je však zřejmé, že tak žalobce zásadně nečiní ani v odvolacím řízení, v němž odvolací soud sdělil žalobci, že věc posoudí dle § 2005 o. z. V písemném podání odvolání i u odvolacího jednání žalobce setrval na tom, že jiná než jím uplatněná tvrzení, nejsou podstatná, neboť věc má být posouzena podle § 1343 o. z. Pokud pak žalobce ve svém písemném odvolání zmiňuje nedostatek posouzení dobré víry žalovaného, je tak zřejmé, že tak činí jen s názorem, že tato dobrá víra právně nemůže být presumována. V této souvislosti pak zmiňuje ve vztahu k osobě [jméno FO] „novoty“, které dle jeho názoru znamenají, že zde ze strany žalovaného dobrá víra nebyla. Takové „novoty“ však vzhledem k výše uvedenému již nemohou být odvolacím důvodem (nejde o výjimku dle § 205a o. s. ř.) a nelze k nim tedy v odvolacím řízení přihlédnout.

21. Nad rámec tohoto právního posouzení je třeba poukázat na to, že, i kdyby žalobce prokázal svá tvrzení o existenci vedených exekučních řízeních, o trestné činnosti [jméno FO] a o pochybnostech o jím deklarovaných příjmech, zjevně taková tvrzení bez dalšího sama o sobě nejsou způsobilá k tomu, aby bylo možné dospět k závěru, že žalovaný měl ve vztahu k uzavírané zástavní smlouvě nedostatek dobré víry (zlou víru), která by se vázala k tomu, že musel vědět či důvodně předpokládat, že ze strany žalobce dojde k odstoupení od kupní smlouvy s [jméno FO], zvláště, je-li zřejmé ze závěrů výše citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze o vlastnickém právu žalobce, že důvody pro odstoupení od dané smlouvy začaly skutečně existovat až několik měsíců po uzavření zástavní smlouvy a současně je z předložené zástavní smlouvy zřejmé, že sám [jméno FO] vůči žalovanému v zástavní smlouvě výslovně vyloučil existenci takových okolností, zejména v bodu 5.1 písm. g) zástavní smlouvy, a tím mohl žalovaného v jeho dobré víře utvrdit.

22. Na základě výše uvedeného právního posouzení proto odvolací soud uzavřel, že v dané věci odstoupením žalobce od kupní smlouvy s [jméno FO] nezaniklo právo žalovaného jako třetí osoby, které bylo nabyto v dobré víře, a to právo ze zástavní smlouvy, na základě které je zástavní právo žalovaného zapsáno v katastru nemovitostí. Za této právní situace tak není důvodné, aby soud určil, že toto zástavní právo a zákaz zcizení nemovitostí po dobu trvání zástavního práva neexistují.

23. Rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž žalobu na určení takové skutečnosti zamítl, je správné, odvolací soud je postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Jako správné bylo potvrzeno i rozhodnutí o nákladech řízení, které soud prvého stupně správně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., a to za situace, že žalovaným nebylo podáno samostatné odvolání proti tomuto výroku a tento výrok tak, poměřeno odvolacími námitkami, nelze považovat za nesprávný. Žalovanému v souvislosti s hotovými výdaji nezastoupeného účastníka vznikly nejméně ty náklady, které soud prvého stupně přiznal.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Také v odvolacím řízení má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení procesně úspěšný žalovaný. Jeho náklady pak představují náklady nezastoupeného účastníka ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb. V souladu s tímto právním předpisem náleží žalovanému náhrada za 2 úkony, jejíž výši odvolací soud určil v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] v částce 450 Kč za 1 úkon. Celkem proto odvolací soud uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč.