o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 17. září 2021 č.j. 5 C 301/2020-133

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Kutné Hoře zamítl žalobu, aby exekutorce (žalované) bylo uloženo v rámci exekučního řízení vedeného jejím exekutorským úřadem započíst jako úhradu částku ve výši 66 089,98 Kč, eventuálně aby bylo exekutorce uloženo zaplatit žalobcům 66 089,98 Kč. Současně soud uložil žalobcům zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 16 320 Kč. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že v exekučních řízeních označených žalobci nedošlo (nebylo prokázáno, že by došlo) k odepsání částky 64 155,68 Kč z účtu žalobce. Částka 1 934,30 Kč byla z účtu odepsána a došlo tak k vymožení této částky. Současně však soud prvního stupně uzavřel, že, domáhá-li se povinný z exekučního řízení (žalobci) v civilním řízení, aby částka vymožena v exekučním řízení byla v tomto řízení započtená exekutorem, nelze žalobě vyhovět. Poukázal na to, že žalobci mají k dispozici institut zastavení exekuce, není přípustné věc řešit v civilním řízení mimo rámec exekučního řízení. Z tohoto důvodu ani nelze eventuálně žádat náhradu škody v civilním řízení. Soud nemůže v civilním řízení přezkoumat správnost postupu exekutora v exekučním řízení. Jde-li o náklady řízení byla přiznána náhrada spočívající v nákladech právního zastoupení.

2. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání. V něm namítají, že soud nesprávně uzavřel, že částka 1 934,30 Kč byla vymožena, nedošlo-li k tomu, že by se poukázání této částky odrazilo v průběhu exekuce. Pro daný skutkový stav (kdy tvrzené částky byly odepsány dle exekučních příkazů z účtu, ale nebyly vzaty v potaz v exekučním řízení) nelze využít žádný z důvodů zastavení exekuce, tomu odpovídají i rozhodnutí soudu v exekučním řízení. Stávající pasivita exekutorky poškozuje žalobce, je nepřípustné, aby žalobcům byla odepřena soudní ochrana.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

4. Z obsahu spisu v této věci vyplývá, že žalovaní se žalobou domáhají uložení výše uvedené povinnosti soudní exekutorce v rámci řízení vedeného jejím exekutorským úřadem pod sp. zn. [spisová značka] (původně [spisová značka]), eventuálně zaplacení žalované částky jako náhrady škody, a to s tvrzením, že žalovaná (exekutorka) nezapočítala jako plnění v rámci exekuce na vymáhanou povinnost částky, které byly žalovaným strženy na základě exekutorem vydaných exekučních příkazů v celkové výši 66 089,98 Kč. Z obsahu spisu soudu prvního stupně je zřejmé, že mezi účastníky je nesporné, že exekuce vedené žalovanou jako soudní exekutorkou pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] jsou jako spojená řízení vedena pod sp. zn. [spisová značka], přitom exekuce nebyla skončena, částka, kterou uvádí soudní exekutorka jako dlužnou částku činí 22 634 307,29 Kč.

5. V dané věci je z obsahu tvrzení žalobců zřejmé, že žalobu podávají výslovně ve sporném civilním řízení, nejde o žádný jejich návrh v rámci exekučního řízení, neboť mají za to, že procesními prostředky v rámci exekučního řízení nelze donutit soudní exekutorku, aby zohlednila jejich tvrzení, respektive započetla jako plnění částky, které podle jejich tvrzení byly strženy z jejich účtů na vydané exekuční příkazy. Protože mají za to, že tento postup exekutorky je nesprávným úředním postupem, domáhají se eventuálně náhrady škody, která má spočívat ve vyplacení těchto vymožených částek, nebudou-li zohledněny v exekučním řízení. Trvají-li tedy zcela zjevně žalobci na tom, že jejich návrh by neměl být posouzen jako podání směřující do exekučního řízení s tím, že výslovně uplatňují žalobu ve sporném civilním řízení, pak se také odvolací soud zabýval tím, zda taková žaloba je důvodná.

6. Ve shodě se závěry soudu prvního stupně je však nutno uzavřít, že, probíhá-li dosud exekuční řízení, v němž je po žalobcích vymáhána povinnost, o níž tvrdí, že již byla (částečně) v rámci exekuce splněna, pak není možné, aby soud ve sporném řízení zasahoval do tohoto probíhajícího exekučního řízení. Jak totiž vyplývá z právních předpisů (§ 251 a následující o.s.ř., zákon č. 120/2001 Sb. – exekuční řád), vymáhání splnění povinnosti z exekučního titulu výslovně nařizuje a provádí jen soud v rámci výkonu rozhodnutí (respektive exekutor v rámci exekutorské exekuční činnosti). To, zda již byla vymožena povinnost, ohledně níž je exekuce vedena, může tedy posoudit jen soud (exekutor) v rámci soudního výkonu rozhodnutí, respektive v rámci exekutorského exekučního řízení. Za této situace tak nemůže být důvodné, aby soud ukládal exekutorce ve sporném civilním řízení, aby žalobcům započetla strženou částku v rámci exekučního řízení jako plnění na vymáhanou povinnost, běží-li dosud exekuce. Není-li žalobci tvrzená skutečnost v exekuci dosud vyřešena, pak není také důvodné zabývat se tím, zda by soudní exekutorka měla žalobcům případně strženou částku vracet. Posouzení těchto skutečností totiž přísluší jen soudu provádějícímu výkon rozhodnutí, respektive exekutorovi pověřenému exekuční činností.

7. Žalobci se mýlí, dovozují-li, že v rámci exekučního řízení nemají k dispozici žádné prostředky ke své ochraně (neboť na jimi nastolenou situaci nedopadá žádné z ustanovení upravujících zastavení exekuce). Obdobnou situací se soudní praxe již opakovaně zabývala (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1914/2016 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 255/2019) a dospěla k závěru, že pro případ, že exekuce již nemá plynout, protože plnění z exekučního titulu bylo vymoženo, není v zásadě namístě exekuci zastavit, protože úsek exekučního řízení, který je exekucí již neběží. Nemožnost zastavit exekuci však neznamená, že by se exekuční soud (exekutor) neměl meritorně vyrovnat se situací, kdy exekutor podle konkrétních argumentů povinného již nemá exekuci dále vést (proto, že plnění již byla vymoženo). Za takových okolností přichází v úvahu nikoliv zastavení exekuce, ale zastavení exekučního řízení.

8. Je tedy zřejmé, že žalobci mají možnost v rámci exekučního řízení domáhat se zastavení (částečného) tohoto exekučního řízení. Jestliže na základě takového návrhu dojde exekuční soud (exekutor) k závěru, že se exekuční řízení nadále zcela nebo zčásti nemá uskutečňovat, rozhodne o jeho zastavení. Podají-li žalobci jako povinní v exekučním řízení ve smyslu výše uvedeného návrh na zastavení exekučního řízení v jimi tvrzené části, pak ve smyslu výše uvedeného se exekutor jejich námitkami musí zabývat a o jejich návrhu musí rozhodnout.

9. Z výše uvedeného vyplývá, že, mají-li žalobce za to, že jejich nárok je možné řešit žalobou proti exekutorce v rámci sporného civilního řízení, a uplatňují-li svůj nárok proti exekutorce žalobou v takovém řízení, pak je nutno uzavřít, že taková žaloba není důvodná a nelze jí vyhovět. Z těchto důvodů soud prvního stupně postupoval zcela správně, když žalobu zamítl.

10. Z těchto důvodů odvolací soud postupem podle § 219 o.s.ř. správné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

11. Byla-li exekutorka v této věci procesně úspěšná, má zásadně právo také na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. V dané věci je však nutno zohlednit skutečnost, že exekutor se účastní tohoto řízení nikoliv jako soukromá osoba, nýbrž exekutor je účastníkem řízení týkajícího se výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, pak je nutno aplikovat soudní judikaturu, která se již náklady řízení ve vztahu k takovému účastníku řízení (exekutoru) zabývala. Závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu přijímané v této problematice shrnul Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí 30 Cdo 193/2017. Uzavřel, že za dané situace je nutno na exekutora v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát.

12. V souladu s tímto rozhodnutím je nutno poukázat na to, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3916/14 vyšel z konstatování, že stát je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). Pokud tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené (srovnej nálezy Ústavního soudu I. ÚS 2929/07, IV. ÚS 1087/09 a II. ÚS 3855/14). Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3916/14 dospěl k závěru, že uvedenou judikaturu je nutno plně vztáhnout i na vystupování soudních exekutorů jako účastníků řízení, pokud předmětem řízení je činnost soudního exekutora při výkonu jemu svěřené pravomoci. Náklad na zastoupení advokátem bude v případě, kdy je soudní exekutor účastníkem řízení, které se přímo týká výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, účelně vynaloženým pouze vyjímečně, pokud například předmětem sporu je právní problematika, která přímo úzce nesouvisí s oblastí spravovanou daným orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, jazykové znalosti a podobně. Taktomu však není v případě, že předmětem sporu byla činnost soudního exekutora v exekučním řízení, tedy pokud spor měl podstatu v úřední činnosti soudního exekutora, tj. plně se týkal jeho běžné profesní činnosti – provádění exekuce. Tyto závěry pak také reflektoval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 628/2015 i v citovaném rozhodnutí 30 Cdo 193/2017. Pokud se tedy soudní exekutorka nechala zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla její úřední činnost, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený.

13. Za této situace je tak důvodné procesně úspěšné exekutorce přiznat jen náhradu nákladů řízení představovanou paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši 300 Kč za každý úkon podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jestliže v dané věci byly exekutorkou (jejím právním zástupcem) činěny 4 úkony v souladu s citovanou vyhláškou, pak náhrada nákladů řízení tak představuje částku 1 200 Kč.

14. Z těchto důvodů odvolací soud postupem podle § 220 o.s.ř. (za jeho přiměřené aplikace) změnil rozhodnutí soudu v nákladech řízení tak, že výše náhrady nákladů řízení činí pouze částku 1 200 Kč. V ostatním byl i tento výrok o nákladech řízení jako správný podle § 219 o.s.ř. potvrzen.

15. Také v odvolacím řízení má procesně úspěšná exekutorka právo na plnou náhradu nákladů řízení. Ty ve smyslu výše uvedeného představují paušální náhradu za 2 úkony podle citované vyhlášky v celkové výši 600 Kč. Není-li účelně vynaloženým nákladem zastoupení žalované advokátem, pak účelně vynaloženým nákladem nemohou být ani jím účtované cestovní výlohy či ztráta času. Z těchto důvodů odvolací soud uložil žalobcům, aby žalované zaplatili náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč.