o odvolání žalobce a žalovaných [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. května 2022 č. j. 18 C 280/2013-774

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud Praha - západ uložil žalovaným zaplatit částku 60 928,52 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od [datum] do zaplacení (ve vztahu k [jméno] [příjmení]), 46 668,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od [datum] do zaplacení (ve vztahu k [anonymizováno] [jméno] [příjmení]) a částku 974 620,71 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od [datum] do zaplacení (i ve vztahu k [anonymizováno] [jméno] [příjmení]). Současně byla žaloba zamítnuta v částce 72 628,08 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od [datum] do zaplacení (ve vztahu k [jméno] [příjmení]), v částce 55 630,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od [datum] do zaplacení (ve vztahu k [anonymizováno] [jméno] [příjmení]), a v částce 1 161 768,39 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od [datum] do zaplacení (ve vztahu k [anonymizováno] [jméno] [příjmení]) – výroky I. až výroky VI. rozhodnutí soudu prvého stupně. Výrokem VII. bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem VIII., IX. a X bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu, a to tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit 8 418,57 Kč, žalovaným [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] 7 062,43 Kč v poměru uvedeném ve výroku rozhodnutí soudu prvého stupně, v částce 7 118,15 Kč nebyla České republice náhrada nákladů řízení přiznána.

2. Své rozhodnutí soud prvého stupně odůvodnil tím, že v řízení bylo zjištěno, že žalobce a [jméno] [příjmení] byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí v [příjmení] [jméno]. [jméno] [příjmení] jako dědička [jméno] [příjmení] dne [datum] uznala vůči žalobci dluh ve výši 2 583 300 Kč z důvodu vynaložených prostředků na opravy, údržbu a správou nemovitostí v [příjmení] [jméno]. Shledal, že i přes výslovné prohlášení v textu listiny, že dluh není promlčen, [jméno] [příjmení] věděla, že pohledávka je promlčená. Za této situace uzavřel, že listina uznání dluhu zakládá domněnku existence dluhu, žalovaní vzniklý dluh nevyvrátili a svá tvrzení o tom, že náklady byly převážně vynaloženy v souvislosti s podnikatelskou činností žalobce nedoložili. Vzhledem k tomu, že [jméno] [příjmení] před podáním žaloby zemřela, odpovídají (částečně) žalovaní jako právní nástupci za dluh zůstavitelky [jméno] [příjmení]. Současně soud zohlednil, že nemovitosti v [příjmení] [jméno], ač byla jejich dědičkou, fakticky [jméno] [příjmení] nikdy nenabyla (nemovitosti zdědil žalobce). Nebyla v tomto rozsahu oprávněnou učinit uznávací prohlášení, za dluhy tak dědicové odpovídají jen v rozsahu, v němž by [jméno] [příjmení] osobně dědila po [jméno] [příjmení], v tomto rozsahu pak za dluh odpovídají žalovaní jako její právní nástupci. V tomto poměru jim soud uložil povinnost k zaplacení. Jde-li o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, soud přihlédl k tomu, že ve vztahu k právnímu názoru soudu prvého stupně byl žalobce úspěšný celkem v rozsahu 45,62 %, žalovaní 54,38 %. Rozdíl je tak nepatrný, že hodnotil účastníky jako úspěšné stejným poměrem, proto bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že na ni nemá právo žádný z nich (a to i ve vztahu k těm žalovaným, vůči nimž již bylo věcně rozhodnuto dříve). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu bylo přihlédnuto k tomu, že znalecký posudek [anonymizováno] [jméno] [příjmení] nebyl v řízení fakticky použit, proto náklady na něj do náhrady nákladů řízení státu nezapočítal. Jde-li o náklady za písmoznalecké dokazování, soud rozdělil odpovědnost mezi žalobce a žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] podle úspěchu ve věci a dědických podílů.

3. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce. V něm namítal, že soud nesprávně posoudil odpovědnost za dluhy dědiců. Nesouhlasí s tím, že [jméno] [příjmení] byla jen částečnou dědičkou po [jméno] [příjmení] a že za dluhy odpovídala jen částečně. Má za to, že [jméno] [příjmení] byla po [jméno] [příjmení] jedinou dědičkou, v době vzniku listiny uznání dluhu byla oprávněna tento dluh uznat v plné výši, a to nikoliv v pozici správce dědictví, ale jako oprávněná dědička. Žádal, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvého stupně.

4. Včasné odvolání také podali žalovaní [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], kteří shodně namítli, že soud prvého stupně nesplnil pokyn odvolacího soudu a odmítl provádět další dokazování k rozhodné otázce prokázání vzniku požadovaných nákladů k úhradě. Mají za to, že z obsahu listiny o uznání dluhu nelze dovodit, že o promlčení pohledávky zůstavitelka [jméno] [příjmení] věděla (a to ani na základě e-mailové komunikace) – závěr soudu v této části nemá oporu v dokazování. Je zcela nepravděpodobné, že dluh činil přesně takovou částku, jaká byla předmětem dřívější dohody o zápočtu pohledávek. Dále poukázali na to, že žalobce v průběhu doby uváděl rozdílné údaje o výši vynaložených nákladů, přitom za výdaje spojené s opravou a údržbou a správou nemovitosti nelze považovat ty, které byly spjaty s podnikáním žalobce. V této souvislosti žádali, aby bylo prováděno ve věci další dokazování.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné, naopak je opodstatněné odvolání žalovaných.

6. Z hlediska procesního v této věci je nutno konstatovat, že proti prvotně vydanému rozsudku v této věci soudem prvého stupně dne 24. března 2015 č. j. 18 C 280/2013-167, jímž bylo žalobě vyhověno, podali odvolání jen žalovaní [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], ve vztahu k nim bylo ve věci samé rozhodnutí soudu prvého stupně zrušeno, dále pak bylo zrušeno ve výrocích o náhradě nákladů řízení (ve vztahu ke všem účastníkům) a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2015 č. j. 24 C 329/2015-242). Následné rozhodnutí vydané soudem prvého stupně dne 25. února 2016 č. j. 18 C 280/2013-269 bylo v plném rozsahu zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2016 č. j. 24 C 291/2016-310. V průběhu dalšího řízení již nové rozhodnutí nebylo vydáno, takže ve věci samé jsou účastníky řízení v [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Dosud však nebylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení všech ostatních účastníků řízení (ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu, proto v části řízení o náhradě nákladů řízení jsou účastníky řízení také původní žalovaní [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]).

7. Jde-li o předmět řízení ve vztahu k [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], je jen nutno poukázat, že z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podal vůči žalovaným žalobu, aniž by v ní specifikoval, jakou částku má který ze žalovaných žalobci zaplatit. Tato žaloba pak byla následně specifikována a upřesněna tak, že žalobce se domáhal po [jméno] [příjmení] zaplacení 133 435 Kč, a po [jméno] [příjmení] 102 358 Kč a po [jméno] [příjmení] 2 136 366 Kč, u všech s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od [datum] do zaplacení. Takto specifikovaná žaloba již nebyla v průběhu řízení nijak měněna.

8. Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu prvého stupně dospěl k závěru, že soud prvého stupně zásadně správně zjistil skutkový stav, z něhož může vycházet při svém rozhodování i odvolací soud, odvolací soud se však neztotožňuje s právním posouzením věci tak, jak ho provedl soud prvého stupně.

9. Jde-li o skutková zjištění soudu prvého stupně, lze zásadně odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, z něhož je zřejmé, z jakých důkazů činil jaká skutková zjištění a jak věc uzavřel po skutkové stránce. Odvolací soud pro své rozhodnutí dále nepovažoval za podstatná skutková zjištění soudu prvého stupně o tom, zda [jméno] [příjmení] věděla nebo nevěděla o případném promlčení pohledávky uznané v uznávacím prohlášení ze dne [datum], jinak se však zásadně ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně. Tato skutková zjištění nejsou zásadně v rozporu s těmi, která odvolací soud považoval za prokázaná již ve svém dřívějším rozhodnutí ze dne 1. října 2015 č. j. 24 Co 329/2015-242 a ze dne 10. října 2016 č. j. 24 Co 291/2016-310. Jde-li o pro rozhodnutí významná skutková zjištění, lze tedy kromě odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně odkázat také na tato předchozí rozhodnutí odvolacího soudu.

10. K rozhodnému skutkovému stavu věci lze proto shrnout, že žalobce byl podílovým spoluvlastníkem nemovitostí ve [země], v [příjmení] [jméno], když žalobce vlastnil jednu polovinu těchto nemovitostí (na základě dědictví po své zemřelé matce), druhou polovinu nemovitostí vlastnil [jméno] [příjmení], který zemřel [datum]. Ve vztazích k žalobci po smrti [jméno] [příjmení] vystupovala nadále [jméno] [příjmení] jako jediná dědička po [jméno] [příjmení], zemřelém [datum]. Žalobce a [jméno] [příjmení] byli spoluvlastníky ještě dalších nemovitostí, ohledně nichž vedli za života [jméno] [příjmení] jednání o vypořádání. Tyto (další) nemovitosti nacházející se v [obec] a v [obec] si vzájemně směnili smlouvou uzavřenou dne [datum], když se dohodli na vyrovnání ceny za směny nemovitostí tak, že žalobce uhradí [jméno] [příjmení] částku 5 756 000 Kč s tím, že částka 3 172 700 Kč bude zaplacena prostřednictvím schovatele a povinnost zaplatit částku 2 583 300 Kč zanikne na základě dohody o započtení vzájemných pohledávek, která byla stejného dne mezi účastníky smlouvy uzavřena. Z obsahu této dohody o započtení vzájemných pohledávek je zřejmé, že na pohledávku [jméno] [příjmení] byla započtena částka 2 583 300 Kč jako pohledávka žalobce z titulu vynaložených nákladů na provoz a údržbu a opravy domu v [obec] ve [část obce] a z titulu vynaložených nákladů spojených s provozem této budovy. Současně bylo v článku II dohody o započtení vzájemných pohledávek výslovně stanoveno, že mezi pohledávky, které jsou započítávány, nejsou zahrnuty náklady na opravu, údržbu a správu nemovitostí v katastrálním území Tatranské Lomnice. Je tedy zřejmé, že do vypořádacího podílu v souvislosti s uzavřením směnné smlouvy mezi pohledávky, které byly započteny ve vztahu k vypořádání ze směnné smlouvy, výslovně nebyly zahrnuty pohledávky žalobce v souvislosti se spoluvlastnictvím nemovitostí v [příjmení] [jméno].

11. Dne [datum] byla zůstavitelkou podepsána listina, která je nazvána uznání dluhu co do důvodu a výše dle § 558 občanského zákoníku. V této listině [jméno] [příjmení] prohlašuje, že uznává co do důvodu a výše dluh, který má vůči žalobci z důvodu vynaložených nákladů na opravu, údržbu a správu nemovitostí v [příjmení] [jméno] zapsaných na [list vlastnictví], [katastrální uzemí]. [příjmení] [jméno] [příjmení] prohlásila, že ke dni [datum] tento dluh trvá, není promlčen a [jméno] [příjmení] se zavázala uhradit ho žalobci ve výši 2 583 300 Kč do [datum]. Na základě v řízení provedeného dokazování (zejména písmoznalecký posudek) lze uzavřít, že [jméno] [příjmení] listinu podepsala a žádným z dosud provedených důkazů nebylo vyvráceno, že by nepodepsala tuto listinu obsahující výše uvedený obsah.

12. V řízení bylo dále prokázáno, [jméno] [příjmení] zemřela [datum]. Dědické řízení po zůstavitelce proběhlo u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 20 D 928/2010. Ve věci bylo rozhodnuto usnesením ze dne 5. dubna 2012 č. j. 20 D 928/2010-634, kterým byla určena obvyklá cena majetku částkou 25 227 757,49 Kč a výše dluhu částkou 50 927,30 Kč a čistá hodnota dědictví částkou 25 176 830,19 Kč. Byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle níž bylo dědictví rozděleno mezi dědice [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. V průběhu tohoto řízení o dědictví bylo zjištěno, že zůstavitelka zanechala závěť, jíž za dědice majetku, který se nacházel na [země], v [příjmení] [jméno], byl povolán žalobce. V usnesení bylo konstatováno, že dědic ze závěti (žalobce) přestal být účastníkem řízení dne [datum], neboť tímto dnem nabylo právní moci osvědčení o dědictví č. j. 13D/89/2008, vydané [anonymizováno] [jméno] [příjmení], pověřenou [název soudu] ve věci projednání dědictví po [jméno] [příjmení], narozeném [datum], zemřelém [datum], kterým bylo potvrzeno žalobci ke dni [datum] nabytí podílu o velikosti jedné poloviny na nemovitostech zapsaných na [list vlastnictví] v [katastrální uzemí] (tedy došlo k nabytí majetku v dědickém řízení panu [jméno] [příjmení], k němuž jinak byl [příjmení] [příjmení] povolán závětí [jméno] [příjmení] jako závětní dědic). V řízení tak bylo zjištěno, že [jméno] [příjmení] dne [datum] sepsala závěť, která byla mimo jiné činěna také ve prospěch žalobce, kterou ho povolala k dědění nemovitostí v [příjmení] [jméno], ohledně nichž probíhalo mezi účastníky za života [jméno] [příjmení] jednání o jejich vypořádání v souvislosti s jednáním o výměně dalších nemovitostí, jak bylo výše uvedeno, kde k dohodě došlo dne [datum]. Přenechání nemovitostí v [příjmení] [jméno] žalobci mělo být součástí tohoto vypořádání, jak vyplývá také ze smlouvy o smlouvě budoucí, která byla dne [datum] uzavřená mezi [jméno] [příjmení] a žalobcem. V této smlouvě bylo konstatováno, že dosud probíhá dědické řízení po zemřelém [jméno] [příjmení], v němž je jedinou dědičkou [jméno] [příjmení] a předmětem projednání dědictví je i vlastnické právo k nemovitostem zapsaným správou katastru [anonymizováno] v [list vlastnictví] nacházejícím se v obci [obec] [anonymizováno], [katastrální uzemí] Smluvní strany se dohodly, že do 15 kalendářních dnů ode dne, kdy nabude právní moci rozhodnutí o tom, že v rámci dědického řízení po [jméno] [příjmení] nabývá do svého vlastnictví [jméno] [příjmení] ideální jednu polovinu těchto nemovitostí, uzavřou darovací smlouvu, dle níž [jméno] [příjmení] daruje nemovitosti žalobci, a to s tím, že žalobce promine [jméno] [příjmení] veškeré pohledávky, které vůči ní bude mít z titulu oprav a úprav nemovitostí do dne uzavření darovací smlouvy s tím, že porušení tohoto závazku je důvodem pro odstoupení od darovací smlouvy pro [jméno] [příjmení].

13. S výjimkou prokázané skutečnosti spočívající v tom, že [jméno] [příjmení] podepsala listinu uznání dluhu ze dne [datum], jsou veškerá výše uvedená skutková zjištění mezi účastníky zásadně nesporná a plynou i z nesporných tvrzení účastníků v průběhu tohoto řízení.

14. Podáním zaslaným soudu prvého stupně dne [datum] žalobce jednoznačně uplatnil své tvrzení o tom, že výlučnou dědičkou po [jméno] [příjmení], a to i ve vztahu k nemovitostem v [příjmení] [jméno], byla jako jediná dědička ze zákona paní [jméno] [příjmení] (nikoliv žalobce), přitom tuto skutečnost má za doloženou z usnesení o dědictví ze dne [datum], které žalobce s tímto podáním soudu předložil. Z tohoto osvědčení o dědictví pak soud prvého stupně ve svém rozhodnutí učinil skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje, které jsou zásadně v souladu s tvrzením žalobce i žalovaných, takže tyto skutečnosti jsou mezi účastníky zásadně nesporné. Z výsledku řízení o dědictví po [jméno] [příjmení], které probíhalo na [země] ohledně nemovitostí v [příjmení] [jméno] je tak dostatečně zřejmé, že za jedinou dědičku [jméno] [příjmení] byla považovaná [jméno] [příjmení], která však zemřela, proto do řízení nastoupil jako její právní nástupce žalobce, a to na základě závěti zůstavitelky, kterou zůstavitelka povolala za dědice nemovitostí v [příjmení] [jméno] právě žalobce. Na základě toho bylo potvrzeno nabytí dědictví ohledně nemovitostí v [příjmení] [jméno] ve prospěch žalobce, avšak nikoliv jako dědici [jméno] [příjmení], nýbrž jako dědici ze závěti [jméno] [příjmení]. Z tvrzení žalobce i žalovaných je přitom zřejmé, že takový skutkový závěr vyplývající z osvědčení o dědictví je mezi nimi nesporný.

15. Pro rozhodnutí v dané věci je podstatné také tvrzení samotného žalobce, které žalovanými není nijak zpochybněno (naopak jde i o samotné tvrzení žalovaných), které žalobce uvedl výslovně při jednání dne [datum] a v němž se vyjadřoval k důvodům právních úkonů, k nimiž mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] došlo při řešení vypořádání spoluvlastnických vztahů k nemovitostem v [obec], v [obec] a [příjmení] [jméno]. Při jednání žalobce (ve shodě se žalovanými) uvedl, že„ původně to měla být trojsměna, kdy měly být vypořádány jak nemovitosti v [obec], tak v [obec] i na [země]. Nicméně s ohledem na to, že nebylo uzavřeno dědické řízení po panu [příjmení], nebylo možné v rámci směny zohlednit i nemovitosti v [příjmení] [jméno], proto se ta směna týkala pouze objektů v České republice. Ohledně [příjmení] [jméno] byla proto uzavřena smlouva o smlouvě budoucí a darovací. Zároveň to bylo ošetřeno i v závěti paní [jméno] [příjmení]“.

16. Pro posouzení dané věci je podstatné také tvrzení samotného žalobce uvedené při jednání dne [datum], které je rovněž v souladu s tvrzeními žalovaných v průběhu řízení, které se vyjadřuje k důvodům vzniku dokumentu uznání dluhu, z něhož žalobce odvozuje nárok v tomto řízení. V protokole o jednání je k tomuto zaznamenáno, že žalobce uvádí„ že co se týče důvodu nebo potřeby, proč vznikl vlastně ten dokument o uznání dluhu, takto to bylo proto, že byla zpracována smlouva, dohoda, ve které tato částka byla uvedena jako dluh za ty investice, údržbu atd. Na [příjmení] [jméno], ovšem tato částka nebyla nijak právně ošetřena. Pro případ, že by se s paní [jméno] [příjmení] něco stalo, tak žalobce neměl vlastně žádný podklad k tomu, jak by tuto částku mohl uplatňovat, a proto došlo s malým časovým odstupem po sepsání dohody, kterou navrhl pan [příjmení] [příjmení], k podepsání ještě té listiny o uznání dluhu“.

17. Z hlediska celkového právního posouzení dané věci je podstatným také nesporné tvrzení účastníků o tom, že spoluvlastník nemovitostí v [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení], následně ani [jméno] [příjmení], nemovitosti v [příjmení] [jméno] nikdy neužívali a neměli z nich žádný užitek. Mezi účastníky je také nesporné, že nemovitosti v [příjmení] [jméno] užíval výlučně žalovaný, který v této nemovitosti také podnikal. K tomu sám žalobce při jednání dne [datum] uvedl, že„ zvolil nouzovou formu podnikání, kdy dva měsíce v létě a dva měsíce v zimě se část objektu pronajímala, aby se pokryly nutné náklady na údržbu stavby“.

18. Je-li v dané věci žalobcem vymáhán dluh z důvodu vynaložených nákladů spojených na opravu, údržbu a správu nemovitostí v [příjmení] [jméno], a to na základě uznání dluhu co do důvodu a výše [jméno] [příjmení] dne [datum], pak z hlediska výše popsaných skutkových zjištění (zejména těch, která jsou mezi účastníky nesporná a těch, o nichž tvrzení do řízení přinášel i sám žalobce), že [jméno] [příjmení] v době sepisu listiny o uznání vystupovala jako jediná dědička po dřívějším vlastníku [jméno] [příjmení] a byla sepsána (i dle tvrzení samotného žalobce) v rámci širších jednání o vypořádání majetku získaného v restituci vzájemnou dohodou spoluvlastníků. V těchto dohodách měly být zohledněny i celkové investice v rámci správy, oprav a údržby nemovitostí vynaložené žalobcem, část z nich byla vzájemně započtena. Z obsahu směnné smlouvy, dohody o započtení a smlouvy o smlouvě budoucí darovací (a z tvrzení účastníků – i samotného žalobce – o důvodech uzavírání těchto smluv) je zřejmé, že s ohledem na neskončené dědické řízení po [jméno] [příjmení] v době těchto úkonů (když se předpokládalo, že dědictví nabude [jméno] [příjmení] jako jediná zákonná dědička [jméno] [příjmení]) mělo dojít i k vyřešení spoluvlastnictví nemovitostí v [příjmení] [jméno] tak, že budou po skončení dědického řízení po [jméno] [příjmení] darováním [jméno] [příjmení] převedeny na žalobce a ten [jméno] [příjmení] promine eventuální dluh v souvislosti s jím vynaloženými náklady na opravu a úpravy těchto nemovitostí do dne uzavření darovací smlouvy. Ve vztahu k vypořádání nemovitostí v [příjmení] [jméno] je tak zřejmé, že závazek [jméno] [příjmení] vypořádat vlastnictví nemovitostí a případný dluh za údržbu, opravy a správu nemovitostí byl současně vázán na závazek žalobce prominout [jméno] [příjmení] eventuální dluh v souvislosti s jím vynaloženými náklady na opravu a úpravu nemovitostí v [příjmení] [jméno]. Dále je i z tvrzení samotného žalobce zřejmé, že uznání dluhu [jméno] [příjmení] mělo v kontextu těchto ujednání představovat jen„ pojistku“ pro žalobce, kdyby se s [jméno] [příjmení] něco stalo a nedošlo tak k předvídanému darování s prominutím dluhu. Jak vyplývá ze samotného tvrzení žalobce při jednání soudu dne [datum], taková situace byla i„ ošetřena“ závětí [jméno] [příjmení] ve prospěch žalobce.

19. Z výše popsané chronologie všech událostí je tak zřejmé, že [jméno] [příjmení] nemohla splnit svůj závazek z budoucí smlouvy o smlouvě darovací, neboť dne [datum] zemřela, žalobce však nemovitosti v [příjmení] [jméno] získal do svého vlastnictví na základě úkonů, které [jméno] [příjmení] učinila ještě za svého života v souladu s výše popsanými ujednáními účastníků, která směřovala k vypořádání spoluvlastnictví nemovitostí v [příjmení] [jméno] a prominutí případného dluhu ve vztahu k [jméno] [příjmení].

20. Jde-li o právní posouzení dané věci, je nutno poukázat na to, že dané právní poměry mezi žalobcem a žalovanými vznikly ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.), proto podle § 3028 je na věc zásadně nutno aplikovat občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.). Současně je však nutno poukázat na to, že podle § 3030 o. z. i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I. o. z.

21. Pro posouzení dané věci pak odvolací soud s ohledem na zjištěné skutečnosti považuje za významné ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Z hlediska aplikovatelných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. je pak nutno v kontextu této právní úpravy poukázat na ustanovení § 8 o. z., podle něhož zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

22. Pro posouzení věci na základě těchto právních ustanovení plně dostačuje shora popsaný zjištěný skutkový stav, který převážně vyplývá z nesporných tvrzení účastníků. Vzhledem k právnímu hodnocení, které je uvedeno níže, odvolací soud neshledal za potřebné nijak doplňovat dokazování provedené v řízení před soudem prvého stupně, případně činit z některých dalších důkazů provedených soudem prvého stupně další skutková zjištění, která pro posouzení této věci již s ohledem na odvolacím soudem přijatý právní závěr nejsou významná.

23. Při posuzování dané věci je zřejmé, že rozhodování o tvrzeném závazku, který je založen také na uznání dluhu dle § 558 obč. zák., nelze odhlédnout od všech okolností, které právní úkon uznání dluhu provázel, zvláště, je-li zřejmé, že v daných souvislostech by mohlo jít při vymáhání dluhu na základě uznání o situaci předpokládanou v citovaných ustanoveních § 3 původního obč. zák., jakož i v § 8 současného o. z.

24. S ohledem na zjištěné (a žalobcem také tvrzené) skutečnosti je totiž zřejmé, že uznání dluhu zůstavitelkou listinou ze dne [datum] nebylo sepisováno jako zcela samostatný úkon, který by neměl souvislost s předchozími smluvními vztahy žalobce a [jméno] [příjmení], nýbrž naopak navazovalo na předchozí úkony účastníků a mělo být tedy ve vztahu k nim jen určitou„ pojistkou“ (jak to označil sám žalobce). Jinak však měly být vztahy účastníků řešeny na základě smlouvy o budoucí smlouvě darovací, která však navázala závazek [jméno] [příjmení] darovat nemovitosti žalobci (umožnit žalobci získat je bezúplatně) na závazek žalobce nevymáhat po [jméno] [příjmení] náklady spojené s údržbou, opravami a správou těchto nemovitostí v [příjmení] [jméno], s tím, že to, aby se žalobce k vlastnictví nemovitostí dostal, byl„ ošetřeno“ i tím, že byla [jméno] [příjmení] sepsána ve prospěch žalobce také závěť. Byť zjevně nebyla mezi účastníky realizována smlouva o smlouvě budoucí darovací pro smrt [jméno] [příjmení], nelze odhlédnout od toho, že smlouva o smlouvě budoucí by mohla zavazovat i dědice nemovitostí v [příjmení] [jméno] (a tím je i dle svého tvrzení žalobce sám, tak že by oprávněná a povinná osoba ze smlouvy o smlouvě budoucí fakticky splynula).

25. Byť žalobce nabyl nemovitosti do vlastnictví děděním, právním podkladem dědění však zjevně byl úkon [jméno] [příjmení], kterým ona sama i dle tvrzení žalobce„ ošetřila“ závazek z budoucí darovací smlouvy pro případ její smrti. Byť titulem pro nabytí vlastnictví žalobce bylo dědění a nabytí vlastnictví bylo deklarováno v dědickém řízení po právním předchůdci [jméno] [příjmení], je zcela zřejmé, že tento titul pro žalobce vznikl jen na základě jednání [jméno] [příjmení] ještě za jejího života, které bylo činěno v souvislosti s uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí darovací.

26. Lze tak konstatovat, že [jméno] [příjmení] svůj závazek vyplývající z jednání účastníků„ splnila“ a svým úkonem (závětí, která byla po její smrti realizována) umožnila žalobci nabýt nemovitosti do svého vlastnictví, aniž by musel v souvislosti s tím hradit cenu těchto nemovitostí (z obsahu žalobcem předloženého osvědčení o dědictví ani neplyne v souvislosti s nabytím tohoto dědictví žádný závazek k úhradě dluhu a sám žalobce ani nic takového netvrdil). V takové situaci lze předpokládat, že i žalobce bude postupovat v souladu s dohodou uzavřenou s [jméno] [příjmení] (ve smlouvě o budoucí darovací smlouvě) a nebude po [jméno] [příjmení], respektive jejích právních nástupcích, vymáhat dluh, který se zavázal prominout, a to navíc na základě listiny (uznání dluhu), která byla pořízena (dle tvrzení žalobce) jen jako„ pojistka“, kdyby se k vlastnictví bezúplatně nedostal a neměl, jak dlužnou částku uplatňovat.

27. Jestliže nyní žalobce využívá toho, že smlouva o smlouvě budoucí nemohla být uzavřena (pro smrt [jméno] [příjmení] a nabytí vlastnictví k nemovitostem jím samým v důsledku dědění), tedy toho, že vlastnictví nabyl z jiného titulu než darovací smlouvou, a po jiných dědicích [jméno] [příjmení] tvrzenou dlužnou částku vymáhá na základě listiny o uznání dluhu pořizované jen v kontextu vzájemných dohod účastníků o vypořádání nemovitosti v [příjmení] [jméno] darovací smlouvou s prominutím dluhu, pak takový postup je zjevně v rozporu s dobrými mravy, respektive jde zjevně o zneužití práva. Daný závěr je podpořen i tím, že žalobcem tvrzený dluh (specifikovaný také v listině o uznání), souvisí se správou, údržbou a opravami nemovitostí, které [jméno] [příjmení] nikdy neužívala, neměla z nich žádný užitek, naopak zde podnikal žalovaný a dle jeho tvrzení bylo toto podnikání v nemovitostech realizováno také proto, aby se z toho„ pokryly nutné náklady na údržbu“.

28. Na základě těchto závěrů tak odvolací soud uzavřel, že žalobě nelze vyhovět a žalobci nelze přiznat požadovaný nárok, neboť jeho vymáhání je v souvislostech dané věci v rozporu s dobrými mravy a představuje zneužití práva.

29. Odvolací soud proto postupoval podle § 220 odst. 1 o. s. ř. a změnil rozhodnutí soudu ve věci samé tak, že žaloba byla zamítnuta.

30. Odvolací soud změnil žalobu tak, že ji zamítl, i v té části, v níž soud prvého stupně rozhodoval vyhovujícím výrokem. Z obsahu výroku je totiž zřejmé, že částky, v nichž bylo žalobě vyhověno a částky, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta, ve svém součtu neodpovídají výši nároku tak, jak byl žalobou uplatněn ve vztahu k jednotlivým žalovaným, a to naposledy upřesněním žaloby ze dne [datum] (č. l. 25). Ve vztahu k celkovému výroku (souhrnu zamítavého a vyhovujícího výroku) proto nelze považovat rozhodnutí soudu prvého stupně formálně za správné ani v té části, v níž byla žaloba zamítnuta. Proto odvolací soud formuloval celkový svůj výrok jako měnící a žalobu zamítl jako celek ve vztahu k těm částkám, které byly po žalovaných požadovány.

31. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem, [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] odvolací soud postupoval podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. a přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně procesně úspěšným žalovaným. Jde-li o výši těchto nákladů, je zřejmé, že žalovaným vznikly náklady v souvislosti se zaplaceným soudním poplatkem z odvolání, jiné náklady řízení nevznikly a žalovaní ani neuplatňovali jiný nárok na náhradu nákladů řízení. Proto odvolací soud uložil žalobci, aby žalovaným zaplatil náklady řízení spočívající ve vynaloženém soudním poplatku. Žalovaní v této věci zaplatili soudní poplatek také v souvislosti s tímto podaným odvoláním. K placení tohoto soudního poplatku však nebyli povinováni, neboť, bylo-li předchozí rozhodnutí soudu prvého stupně zrušeno na základě jejich odvolání, pak již nebyli povinni nahradit znovu soudní poplatek ve smyslu ustanovení § 6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb. Zaplacený soudní poplatek by jim měl být vrácen soudem prvého stupně a nelze ho z tohoto důvodu považovat za účelně vynaložený náklad řízení.

32. Jde-li o náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a žalobce, pak by měli žalovaní právo na náhradu nákladů řízení, neboť byli ve věci plně úspěšní. V odvolacím řízení jim však zásadně žádné náklady nevznikly, hrazení nepožadovali a žalovaný [jméno] [příjmení] výslovně uvedl, že nepožaduje uhradit jiné náklady řízení než zaplacený soudní poplatek.

33. Jak již bylo výše konstatováno, v souvislosti s procesním postupem v této věci nebylo dosud rozhodnuto také o náhradě nákladů řízení ve vztahu žalobce k žalovaným [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], kteří proti prvému rozhodnutí soudu prvého stupně nepodali odvolání a byli tak ve své podstatě procesně neúspěšní, což by zásadně zakládalo právo žalobce na náhradu nákladů řízení v odpovídající výši vůči němu ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud však přihlédl k právním závěrům, které vyjádřil v odůvodnění tohoto rozhodnutí, na základě kterých lze uzavřít, že žalovaní, kteří se neodvolali, se tímto svým jednáním dobrovolně zavázali k plnění povinnosti, k níž nebyli povinni. Právě v těchto okolnostech dané věci s ohledem na právní závěry odvolacího soudu shledal odvolací soud důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby žalobci ani v této procesní situaci nebylo právo na náhradu nákladů řízení proti těmto žalovaným přiznáno. Jestliže tedy soud prvého stupně ve svém rozhodnutí (výrok VII.) i ve vztahu k těmto účastníkům řízení rozhodl o tom, že žalobce ani žalovaní nemají právo na náhradu nákladů řízení, pak takové rozhodnutí (poměřeno výsledkem) je zásadně správné, proto je odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu k těmto žalovaným, jde-li o řízení o náhradě nákladů řízení na základě odvolání žalobce proti celému rozhodnutí soudu prvého stupně, pak zde platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to proto, že žalobce nebyl ve věci úspěšný a těmto žalovaným žádné účelně vynaložené náklady v rámci odvolacího řízení nevznikly.

34. V souvislosti s řízením vznikly státu náklady řízení, a to za vypracované znalecké posudky. O odpovědnosti za tyto náklady rozhodoval odvolací soud podle § 148 o. s. ř. S přihlédnutím k právnímu závěru odvolacího soudu vyjádřenému v tomto rozhodnutí, jakož i s přihlédnutím k tomu, že nárok přiznaný vůči žalovaným [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] představuje ve vztahu k celému uplatněnému nároku jen nepatrnou část (8,2 %) dospěl odvolací soud k závěru, že podle výsledku tohoto řízení je třeba uložit povinnost k náhradě nákladů řízení státu žalobci. Plně důvodným je tedy uložit mu zaplatit státu náklady, které vznikly v souvislosti s vypracováním písmoznaleckého posudku ve výši 15 481 Kč Odvolací soud se pak ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně o tom, že zbývající náklady řízení státu za vypracování znaleckého posudku, který v řízení nebyl vůbec použit, respektive nepřinesl žádné závěry, nelze považovat za účelně vynaložené, a proto České republice nebyla náhrada těchto nákladů řízení přiznána.