o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 19. července 2022, č. j. 4 C 23/2022-77

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Benešově (dále jen„ soud prvního stupně“) určil, že žalovaný nemá dědické právo ze zákona po zůstavitelce [jméno] [příjmení], narozené [datum], zemřelé [datum] (výrok I.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 31 069 Kč (výrok II.).

2. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že žalovaný je dědicky nezpůsobilý, neboť se dopustil činu povahy trestného činu proti zůstavitelce a jejímu potomku. K dědické nezpůsobilosti došlo ze zákona, aniž by o tom zůstavitelka sama musela vědět. V opačném případě je zapotřebí, aby došlo k prominutí činu žalovaného zůstavitelkou, k čemuž v projednávaném případě nedošlo a zůstavitelka žalovanému neodpustila, jak vyplynulo z obsahu spisu. Soud prvního stupně měl jednoznačně za to, že žalovaný nemá dědické právo ze zákona po zůstavitelce. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil procesním úspěchem žalobce ve věci.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání do celého rozsahu, v němž namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zmatečné a nepřezkoumatelné, neboť soud prvního stupně jakékoliv své závěry v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak neodůvodňuje a nevykládá v souladu s provedenými důkazy, se zákonem, nebo judikaturou, když toliko v odůvodnění rozhodnutí tyto důkazy jednotlivě vyjmenovává, aniž by z nich činil jakékoliv právní závěry. V napadeném rozsudku žalovaný spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, kdy příslušné skutkové závěry zjevně stojí bez opory v provedených důkazech. Dále namítá, že soud prvního stupně konstatoval, že nemá pochyby o jednání žalovaného, které lze kvalifikovat jako trestný čin krádeže vloupáním, žalovaný však zdůrazňuje, že zůstavitelka nikdy neučinila jakýkoliv úkon, ze kterého by mohlo vůbec vyplývat tvrzení žalobce, že se žalovaný na zůstavitelce jakéhokoliv trestného činu dopustil. Soud prvního stupně dle žalovaného vychází z presumpce viny. Navrhuje proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá a přizná žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalobce ve svém vyjádření navrhl potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobce je přesvědčen, že odůvodnění tvoří ucelený logický celek, ve kterém soud prvního stupně zcela jasně uvedl, jaké důkazy provedl, jaká z nich učinil skutková zjištění, jakož i k jakému dospěl právnímu závěru při posuzování všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Poukazuje na to, že dědická nezpůsobilost nastává ze zákona a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti, kdy jediným důvodem, kdy i za splnění podmínek, dědická způsobilost nenastává, je prominutí daného jednání zůstavitelkou, což neučinila.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

6. Z obsahu spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 20 D 381/2020 bylo zjištěno, že je vedeno pozůstalostní řízení po zůstavitelce [jméno] [příjmení], narozené [datum], jejíž datum smrti byl určen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 30. června 2020 č. j. 7 Nc 521/2020-22 na den 17. března 2020. V průběhu řízení bylo zjištěno, že zůstavitelka nezanechala žádné pořízení pro případ smrti. Dále bylo zjištěno, že zůstavitelka byla v době smrti vdova a zanechala po sobě pozůstalé dva syny – žalobce [jméno] [příjmení] a žalovaného [jméno] [příjmení], kteří přicházejí v úvahu v souladu s § [číslo] odst. 1 ve spojení s § 1635 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) jako zákonní dědicové, s ohledem na neexistenci dědické smlouvy či závěti, a mohli by tak dědit každý stejným dílem dle první dědické třídy. Zůstavitelka nezanechala jiné osoby, které by mohly být zákonnými dědici. Žalobce do protokolu o předběžném šetření dne [datum] uvedl, že se domnívá, že by mohly být splněny předpoklady zakládající dědickou nezpůsobilost žalovaného v souladu s §1481 až 1483 občanského zákoníku, neboť krádeží vloupáním odcizil v době jeho nepřítomnosti videorekordér a tím mu způsobil škodu ve výši 13 200 Kč Okresní soud v Benešově proto usnesením ze dne 1. září 2021 č. j. 20 D 381/2020 230 uložil žalovanému povinnost podat žalobu na určení, že nejsou na jeho straně dány důvody zakládající dědickou nezpůsobilost. Proti tomuto usnesení podal žalovaný včasné odvolání, jemuž odvolací soud vyhověl s odůvodněním, že v daném případě se jeví dědické právo žalobce slabším, proto měla být povinnost uplatnit své dědické právo žalobou u soudu uložena žalobci, nikoli žalovanému. Odvolací soud tedy usnesením ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 24 Co 215/2021-282 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že uložil [jméno] [příjmení], aby podal soudu prvního stupně žalobu na určení, že [jméno] [příjmení] nemá dědické právo ze zákona po zůstavitelce, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení.

7. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba byla žalobcem podána dne [datum].

8. Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba byla podána ve lhůtě stanovené soudem, takže jsou dány podmínky pro vedení tohoto řízení ve smyslu § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), aniž by musel být prokazován naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jak jej vyžaduje § 80 o. s. ř.

9. Z výše uvedeného lze uzavřít, že v dané věci lze za dědice ve smyslu § 1476 a § 1635 občanského zákoníku považovat děti zůstavitelky- [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Tito dědictví v průběhu řízení neodmítli. Je však současně nutné konstatovat, že v průběhu řízení vznikl mezi těmito dědici spor o dědické právo, když [jméno] [příjmení] namítá dědickou nezpůsobilost [jméno] [příjmení]. Dle tvrzení žalobce [jméno] [příjmení] není žalovaný [jméno] [příjmení] dědicky způsobilý z důvodu, že se v roce 1995 dopustil úmyslného trestného činu proti zůstavitelce a proti žalobci. Žalovaný se měl dopustit krádeže vloupáním, když odcizil zůstavitelce hotovost ve výši překračující hodnotu 10 000 Kč, a žalobci videorekordér v hodnotě 13 200 Kč, a to v době jejich nepřítomnosti z jejich bytu. Tato tvrzení žalovaný popírá.

10. Dle § 168 o. s. ř. soud vyřeší dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo.

11. Jde-li o skutkový stav potřebný pro rozhodnutí v dané věci, pak soud prvního stupně v řízení zásadně provedl potřebné dokazování a z důkazů zjistil zásadně správné skutečnosti. Soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav se nezměnil, ani před soudem odvolacím. Odvolací soud má za to, že skutkové zjištění soudu prvního stupně je správné a zásadně se s ním ztotožňuje, proto nebylo zapotřebí opakovat dokazování před soudem odvolacím dle § 213 odst. 2 o. s. ř. Je proto možné v zásadě odkázat na tu část rozhodnutí soudu prvního stupně, v níž se zabýval skutkovými zjištěními z jednotlivých důkazů.

12. Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění, se kterými se odvolací soud v zásadě ztotožňuje, však udělal závěr o skutkovém stavu, který z těchto skutkových zjištění neplyne. Ze skutkových zjištění zjištěných soudem prvního stupně plyne, že žalobce neprokázal, že by tvrzený trestný čin proti němu spáchal právě žalovaný, neboť z předložených listin, ani výslechu svědků nevyplývá nic, na základě čehož by se dalo jednoznačně uzavřít, že zcizený videorekordér odcizil právě žalovaný. Žalobce dále neprokázal, že by se tvrzený trestný čin proti zůstavitelce stal. Zůstavitelka sama nikdy tvrzený trestný čin neoznámila a ani z výpovědi svědků či jiných důkazů nelze uzavřít, že se daný čin stal, ani že jej spáchal žalovaný. Odvolací soud znovu poukazuje na to, že se jedná o nesprávný skutkový závěr soudu prvního stupně, nikoli o nesprávná skutková zjištění, není proto nutné opakovat dokazování, tak jak to předpokládá ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř.

13. Jde-li o výslech svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], je zásadně v souladu s tím, co plyne už z jejího čestného prohlášení. Současně je však zřejmé, že tímto důkazem nebyla žádná tvrzení žalobce o tom, že došlo ke spáchání trestného činu a že jeho pachatelem byl žalobce, prokázána, neboť takové závěry z tohoto důkazu neplynou.

14. Také svědectví [jméno] [příjmení] (rovněž v souladu s čestným prohlášením) nepřineslo zjištění o žádných skutečnostech, ze kterých by bylo možné uzavřít, že se trestný čin stal a že jej spáchal žalovaný, jak tvrdí žalobce.

15. Zjištění z čestného prohlášení [jméno] [jméno] jsou způsobilá prokázat leda to, že dne [datum] Policie ČR ohledávala údajné místo činu krádeže vloupáním v bytě žalobce, kdy bylo konstatováno vypáčení skříně, a dále to, že od této události [jméno] [jméno] žalovaného na místě již neviděl. Tedy zcela zjevně nejde o zjištění, která by bez dalšího měla prokázat, že se stal tvrzený trestný čin a že jej spáchal žalovaný. Nebyl-li důkaz výslechem [jméno] [jméno] navržen k prokázání jiných skutečností, než těch, která plynou z tohoto čestného prohlášení, pak jde zjevně o důkaz nezpůsobilý k prokázání žalobcem tvrzených skutečností a je nadbytečné ho provádět.

16. Čestné prohlášení [jméno] [příjmení] je způsobilé prokázat jen to, že [jméno] [příjmení] byl zůstavitelkou samotnou informován v roce 1995, že ji žalovaný okradl o movité věci a finanční hotovost přesahující 10 000 Kč a následně zmizel, a že zůstavitelka za něj hradila určité dluhy. Žádné bližší okolnosti, jak k tomuto závěru (o okradení žalovaným) zůstavitelka dospěla a jaké pro to měla důkazy, však z tohoto čestného prohlášení neplynou, jen z takové informace tedy bez dalšího nelze dovodit, že se zůstavitelkou tvrzený čin skutečně stal a že jej spáchal žalovaný, zvláště, je-li i z tvrzení samotného žalobce zřejmé, že zůstavitelka se v době činu na místě nenacházela a neměla o něm žádné vlastní poznatky. Vzhledem k výsledku tohoto dokazování pak bylo nadbytečné provádět dokazování výslechem [jméno] [příjmení], je-li z tvrzení žalobce zřejmé, že jeho svědectví nemá prokázat jiné skutečnosti, než ty tvrzené v čestném prohlášení.

17. Závěr o tom, že se žalobcem tvrzený čin stal a že jej spáchal žalovaný, neplyne ani z potvrzení Okresního soudu v Benešově o tom, že dne [datum] byla podána žaloba žalobcem proti žalovanému o zaplacení částky 13 200 Kč, a že ve věci byl vydán rozsudek (zřejmě jako rozsudek pro zmeškání). Neplyne to ani z usnesení soudu ve věci výkonu rozhodnutí v této věci. Tyto důkazy jen prokazují vedení občanskoprávního řízení mezi žalobcem a žalovaným o dlužnou částku a o jejím vymáhání. Nijak však neprokazují, že se stal žalobcem tvrzený trestný čin a že jej spáchal žalovaný.

18. Žádná zjištění potřebná pro prokázání žalobcem tvrzených skutečností pak neplynou ani z důkazu citovaných soudem prvního stupně pod bodem 5. a 6. rozhodnutí soudu prvního stupně.

19. Výslech žalobce jako účastníka řízení má zásadně problematickou důkazní hodnotu vzhledem k zájmu žalobce na výsledku řízení, přesto by mohl být způsobilý prokázat potřebné skutečnosti, kdyby tento důkaz byl v souladu s ostatními, nevznikaly by o jeho věrohodnosti další pochybnosti, a kdyby žalobce neměl možnost, jak jinak tvrzené skutečnosti prokázat. Taktomu však v dané věci není, neboť žalobcem tvrzené skutečnosti neprokazuje ani jeho vlastní výslech. Z něj totiž lze vzít za prokázané jen to, že žalobce dne [datum] zjistil ve svém bytě ve svém pokoji (bez známek násilného vniknutí do bytu), že je vypáčená skříň a zmizel videorekordér včetně obalu, kabelu, účtenky a záručního listu, že toto ohlásil na policii, která na místě prováděla ohledání, že zůstavitelka poté, co do bytu později přijela, zjistila odcizenou hotovost a šperky, a že se žalovaný do tohoto bytu už poté nevrátil, jeho skříň byla prázdná. Jen na základě těchto skutečností nelze uzavřít, že ke spáchání trestného činu skutečně došlo a že ho spáchal žalovaný. To, že v těchto okolnostech je spatřováno spáchání trestného činu a že jej spáchal žalovaný, jsou však i podle výpovědi žalovaného jen jeho domněnky, které nejsou podpořeny žádnými relevantními důkazy (nelze tak dovozovat jen na základě toho, že žalovaný se již do tohoto bytu nevrátil).

20. Odvolací soud během odvolacího jednání poučil žalobce dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že nepřináší důkazy způsobilé prokázat jeho tvrzení o trestném činu žalovaného a vyzval žalobce k předložení dalších důkazů a poučil jej o následcích, neučiní-li tak. Žalobce však další důkazy nepředložil.

21. V daném případě je nutno konstatovat, že zůstavitelka zemřela za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož je třeba v řízení postupovat. Nicméně tvrzená dědická nezpůsobilost žalovaného se zakládá na skutečnostech, které nastaly za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a je tedy nutno poukázat na to, že dosavadní judikaturní praxe vychází ze závěru, že je třeba tvrzenou dědickou nezpůsobilost posuzovat podle v té době platné právní úpravy dědické nezpůsobilosti, neboť zákaz pravé zpětné účinnosti nového právního předpisu neumožňuje, aby podle nové právní úpravy byly posuzovány vztahy vzniklé za právní úpravy předcházející, byť mají či mohou mít vliv na dědění po [datum] (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018 sp. zn. 21 Cod 5238/2017). Z těchto důvodů je nutno na posouzení případné dědické nezpůsobilosti žalovaného aplikovat právní úpravu platnou v době spáchání tvrzeného činu, tedy § 469 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinného do 30. 9. 1995.

22. Dle § 469 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinného do 30. 9. 1995, nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.

23. Z výše uvedeného vyplývá, že důkazy, které byly v řízení provedeny a předloženy žalobcem nejsou způsobilé prokázat tvrzení, že se žalovaný dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli nebo jeho dětem. Nelze na základě žalobcem tvrzené pravděpodobnosti vyvodit, že se tento skutek skutečně stal a vyvozovat z toho důsledky dědické nezpůsobilosti. Odvolací soud z výše uvedených důvodů pro neunesení důkazního břemene žalobcem dle § 120 odst. 1 a 3 o. s. ř. (i přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) rozhodl postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. o změně rozsudku soudu prvního stupně zamítnutím žaloby.

24. V souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení ve prospěch plně procesně úspěšného účastníka- žalovaného, a to před soudy obou stupňů s tím, že výše bude stanoveno v samostatném usnesení dle § 155 odst. 1 o. s. ř.