o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 4. 2022, č. j. 37 C 235/2021-78,

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně na určení, že je vlastnicí pozemku parc. [číslo] v obci a k. ú. [obec] (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 17 000 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. K důvodům svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně na jí požadovaném určení má dán naléhavý právní zájem, neboť jen případně vyhovující výrok rozsudku soudu, jímž by žalobkyně byla určena vlastnicí projednávaného pozemku, může být podkladem pro změnu stavu zápisu vlastnického práva k pozemku v KN u příslušného KÚ. Provedené dokazování přineslo pak to zjištění, že mezi žalobkyní, jako dárcem, a žalovaným, jako obdarovaným, byla [datum] uzavřena darovací smlouva, jejímž předmětem byl bezúplatný převod pozemku parc. [číslo] v obci a k.ú. [obec]. Za tohoto zjištění bylo v prvé řadě třeba posoudit, zda žalovaný při uzavírání této darovací smlouvy s žalobkyní postupoval v souladu se zákonem o obcích, zejména pak s § 85 písm. a) tohoto zákona, který rozhodování o nabytí a převodu nemovitých věcí vyhrazuje zastupitelstvu obce. Jak se podává z odborného komentáře k zákonu o obcích a i z judikatury vyšších soudů, je třeba vycházet z toho, že právní jednání obce se skládá zpravidla ze dvou fází, kdy první fází příslušný orgán rozhodne o tom, zda dané majetkoprávní jednání bude učiněno, tj. vytvoří vůli obce být určitým způsobem právně vázána, a ve druhé fázi pak k tomuto zákonem oprávněná osoba zastupuje obec navenek, tedy utvořenou vůli obce projeví navenek. Výsledky provedeného dokazování pak přinesly to zjištění, že, jde-li o konkrétní posuzované majetkoprávní jednání obce, tak, jde-li o projevenou vůli zastupitelstva obce, nebyla řádně učiněna, neboť projevenou vůli zastupiteli na pracovním jednání [datum] nelze považovat za právně relevantní projev vůle obce k uzavření darovací smlouvy s žalobkyní ze dne [datum]. Nepochybně lze totiž takovou vůli obce učinit jen na řádně svolaném a veřejně konaném zasedání zastupitelstva v souladu s § 93 zákona o obcích, k čemuž v této věci nedošlo. Navíc předmětné usnesení z pracovního jednání neobsahuje ani jen základní náležitosti darovací smlouvy, zejména pak specifikaci darovaného pozemku. Splnění povinnosti, stanovené v § 85 písm. a) zákona o obcích pak nelze spatřovat ani v usnesení z veřejné schůze obecního zastupitelstva žalovaného z [datum], neboť již jen ze své podstaty je zřejmé, že schvalovací usnesení musí existovat již v okamžiku právního jednání, nelze jej tak učinit dodatečně, tedy až po uzavření smlouvy (v tomto případě s datem [datum]). Z tohoto důvodu je darovací smlouva, uzavřená mezi účastníky, pro absenci schvalovacího usnesení zastupitelstva žalovaného, jež představuje materiálně právní podmínkou pro vyjádření projevu vůle žalovaného, absolutně neplatná (§ 41 odst. 2 zákona o obcích). Argument žalovaného o tom, že ustanovení § 41 odst. 2 zákona o obcích svou podstatou směřuje na ochranu obce proti tzv. vyvádění jeho majetku, proto se nevztahuje § 85 písm. a) zákona o obcích na darování ve prospěch obce, je třeba odmítnout s poukazem na samu podstat v zákoně stanovené absolutní neplatnosti právního jednání obce, jež je aktuálně explicitně v zákoně vyjádřená, dříve byla dovozována soudní praxí s poukazem na § 39 z. č. 40/64 Sb., dále jen obč. zák. Je tedy povinností soudu zabývat se touto absolutní neplatností i z úřední povinnosti a přihlédnout tak k tomu, že posuzované právní jednání ze strany žalovaného nemůže působit zamýšlené právní důsledky. Žalobkyně je oprávněna tuto neplatnost namítat, nicméně, i kdyby tak nečinila, je v tomto sporu soud povinen zabývat se jí i z úřední povinnosti. Ustanovení § 85 písm. a) zákona o onbcích pak hovoří zcela jednoznačně jak o převodu, tak ale i o nabývání nemovitých věcí, což bezesporu zahrnuje i posuzované darování pozemku od žalobkyně ve prospěch obce. Posouzení toho, zda je přijetí konkrétního daru v podobě nemovité věci pro obec výhodné a jakým způsobem a jak toto darování může či nemůže oblivnit majetkovou sféru obce pak právě výlučně přísluší jen rozhodování zastupitelstva. Dále bylo namístě se zabývat v této věci pro končené rozhopdnutí soudu o podané žalobě žalobkyně i tím, že žalovaný uplatnil v řízení svoji námitku vydržení svého vlastnického práva k projednávanému pozemku, resp. tím, zda jsou splněny zákonné podmínky vydržení, uvedené v § 134 z.č. 40/1964 Sb., dále jen obč. zák. (§ 3028 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ). Výsledky provedeného dokazování ukazují pak pro ten závěr, že žalovaný se držby pozemku ujal nejpozději dne [datum], tj. ke dni, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaného do KN u příslušného KÚ na základě posuzované darovací smlouvy. O držební vůli žalovaného, jakož i o faktickém ovládání pozemku, bezpochyby svědčí jednání žalovaného v následujících letech, kdy vystupoval jako vlastník předmětného pozemku, a to jak ve vztahu k samotné žalobkyni, tak i ve vztahu k dalším subjektům (v rámci realizace projektu revitalizace [příjmení] potoka). Týká-li se oprávněnosti držby, která ve smyslu § 130 obč. zák. předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, tak tato jeho dobrá víra je na straně žalovaného splněna. Žalovaný totiž, resp. jeho zastupitelé, se mohl důvodně domnívat, že došlo k řádnému převodu vlastnického práva k pozemku dle darovací smlouvy, byla-li bezprostředně po jejím uzavření na veřejné schůzi zastupitelstva schválena (byť je v usnesení nesprávně uvedeno parcelní číslo pozemku), kdy z ostatních listin je zřejmá vůle žalovaného k uzavření smlouvy právě ve vztahu k projednávanému pozemku. Tento postup žalovaného lze hodnotit jako omluvitelný právní omyl, zejména proto, že žalovaný je menší obcí, která zpravidla má jen omezené finanční prostředky na personální vybavení v podobě odborného aparátu. V době uzavření smlouvy žalovaný tímto odborným aparátem nedisponoval. Ani následně žalovaný neměl žádný důvod pochybovat o svém vlastnictví po celou vydržecí dobu, bylo-li jeho vlastnické právo zapsáno v příslušném KN a nikým, a to ani žalobkyní, nebylo zpochybňováno, naopak žalobkyně žalovaného utvrdila v tom, že se cítí být darovací smlouvou vázána v srpnu 2011 pokud odmítla nabídku žalovaného na vrácení jí dříve obci darovaného pozemku pro nesplnění svých závazků, vyplývajících z darovací smlouvy pro obec. Tato okolnost také vyvrací tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný od ní chtěl pouze tzv. vylákat„ tento pozemek“. S ohledem na odmítnutí vrácení daru žalovaný v držbě pozemku nerušeně pokračoval a začlenil jej do revitalizačního projektu. Uplynutím vydržecí doby 10 let, počítané od [datum], tj. ke dni [datum], se tak žalovaný stal vlastníkem projednávaného pozemku z titulu vydržení. Při tomto závěru tak bylo namístě žalobu žalobkyně zamítnout. Rozhodnutí o nákladech řízení pak vyplývá z výsledku sporu (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.).

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně si, prostřednictvím svého obecného zmocněnce, podala žalobkyně odvolání. Navrhla rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že bude určena vlastnicí předmětného pozemku, případně rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. V důvodech uvádí, že se závěrem soudu prvního stupně o tom, že posuzovaná darovací smlouva je pro absenci schvalovacího usnesení zastupitelstva žalovaného, které představuje materiálně právní podmínku pro vyjádření projevu vůle žalovaného podle § 41 odst. 2 z. č. 128/2000 Sb., dále jen zákona o obcích, od počátku absolutně neplatná, souhlasí. Potud soud prvního stupně zjistil na podkladě vyhodnocení důkazů v řízení provedených správné skutkové závěry a věc správně právně posoudil. Nesouhlasí však již dále s jím přijatým závěrem o tom, že by žalovaný byl od [datum] se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem projednávaného pozemku, a že by tak vlastnické právo k němu nabyl uplynutím desetileté vydržecí doby, tj. [datum]. Nadále je přesvědčena o tom, že žalovaný nesplnil oprávněnost své držby. Potud vytýká soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci. O oprávněnou držbu z jejího pohledu může jít pouze v případě, že držitel je vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. Ty okolnosti, s nimiž závěr o oprávněnosti držby žalovaného spojil, se mohou týkat pouze faktického výkonu panství nad věcí a vůle nakládat s touto věcí jako s vlastním, nikoliv však oprávněnosti držby. Z jejího pohledu žalovaný již v okamžiku účinku vkladu vlastnického práva podle posuzované darovací smlouvy věděl, že nemá v úmyslu dostát postupu dle dohody o společném postupu na budoucí využití pozemku v k.ú. [obec] z [datum] a z jejího dodatku z [datum], což následně i sám potvrdil. Toto vyplývá i z dalších listinných důkazů v řízení provedených. V právu se pak uplatňuje zásada, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má či měl kontrolu. Nebýt její důvěry v to, že žalovaný má v úmyslu dostát svým závazkům z dohody, nikdy by na převod svého vlastnictví k projednávanému pozemku do vlastnictví žalovaného darováním nepřistoupila. Stále je přesvědčena o tom, že žalovaný na ní pozemek vylákal lstí, nelze tedy dovodit oprávněnost držby, a to minimálně do doby, kdy funkci starosty obce vykonával pan [příjmení], což bylo ještě v roce 2012. Nemůže souhlasit pak s tím, že by snad po ukončení působení pana [příjmení] ve funkci starosty žalovaného se mohla stát držba pozemku žalovaným oprávněnou. I kdyby se tak snad mohlo stát, pak neuplynula desetiletá vydržecí doba, neboť již v roce 2020 se žalovaný prostřednictvím z její strany první žaloby, podané k Okresnímu soudu Praha – západ, na určení svého vlastnictví k projednávanému pozemku, dozvěděl o tom, že je z její strany vlastnické právo žalovaného k projednávanému pozemku zpochybňováno. Na tomto závěru nic nemění, že toto řízení bylo zastaveno. Za zcela mylnou pak považuje argumentaci soudu prvního stupně ohledně omluvitelnosti právního omylu žalovaného, jenž spojoval soud prvního stupně s velikostí obce a s tím spojeného nedostatku personálního zajištění obce. Zde z jejího pohledu je třeba na obec pohlížet jako na určitého profesionála, který právo zná, bez ohledu na jeho personální zázemí. Pokud se týká argumentace, že snad v minulosti odmítla do svého vlastnictví projednávaný pozemek převzít od obce zpět, pak z jejího pohledu z výsledků provedeného dokazování nic takového jednoznačně nevyplývá. Z e-mailové korespondence žádný takový její názor nevyplývá, tuto komunikaci vedl pan [příjmení] bez jejího vědomí. Pro případ, že by snad mělo rozhodnutí soudu prvního stupně věcně obstát jako správné, namítá nesprávnost výroku rozhodnutí o nákladech řízení, kdy nesouhlasí s výší nákladů právního zastoupení žalovaného advokátem. Z jejího pohledu soud prvního stupně nesprávně stanovil výši odměny advokáta žalovaného, když předmětem řízení byla nemovitá věc, pozemek, který lze zajisté penězi ocenit, avšak toto ocenění by bylo spojeno v tomto řízení s obtížemi s ohledem na jeho velikost, umístění a současné využití. Při neznalosti ceny předmětu řízení by tak mělo být vycházeno z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu pro stanovení jednoho úkonu právní služby advokáta žalovaného.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že s ním nesouhlasí. Navrhl napadený rozsudek soudu prvního stupně, jako věcně správný, potvrdit, včetně výroku o nákladech řízení.

6. Nadále je žalovaný přesvědčen o tom, že tvorba vůle žalovaného při uzavírání smlouvy darovací v roce 2006 s žalobkyní byla projevena platně, zastupitelstvo obce Tachlovice schválilo uzavření darovací smlouvy před jejím uzavřením, a to formou usnesení na pracovním jednání ze dne [datum], jež bylo potvrzeno na nejbližším zasedání zastupitelstva obce [datum]. Nadále žalovaný vnímá tuto žalobu žalobkyně jako prostředek, jímž si chce žalobkyně na žalovaném tzv. vynutit ústupek developerským záměrům žalobkyně v podobě změny územního plánu žalovaného tak, aby to vyhovovalo zájmům žalobkyně. Pokud se týká předcházejícího řízení o určení vlastnictví k pozemkům mezi účastníky, zde žalobkyně podávala svoji žalobu ze zcela jiných důvodů, než v tomto řízení. Nadále se tedy žalovaný domnívá, že pozemek nabyl na základě platného právního titulu, jímž je darovací smlouva. I kdyby tomu tak snad nebylo, je vlastníkem tohoto pozemku na základě uplatnění institutu vydržení. Ze svého pohledu vždy vůči žalobkyni vystupoval čestně a své závazky vůči ní plnil. V rámci dohody, kterou žalobkyně zmiňuje, se zavázal vůči ní toliko vyvinout úsilí k žalobkyní požadované změně územního plánu. Nezavázal se tedy k dosažení změny územního plánu v požadovaném směru jako cíle a výsledku, k tomuto by se ostatně ani zavázat nemohl, s ohledem na nezávislost zastupitelů obce při výkonu jejich funkce. Poté, co vyvinuté úsilí k požadované změně územního plánu přineslo výsledek v podobě nemožnosti realizace žalobkyní požadovaných změn územního plánu, nabídl žalobkyni předmětný pozemek vrátit. To však žalobkyně odmítla. Odmítá, že by tedy z jeho strany bylo postupováno jakkoliv lstivě ve snaze vylákat od žalobkyně předmětný pozemek. Ostatně o tom žalobkyně ani žádné důkazy soudu nepředložila, ani nenavrhla. Dále poukazuje na závěry Nejvyššího soudu České republiky, jejichž prostřednictvím judikuje, že se dobrá víra u obce primárně determinuje obsahem vědomí většiny členů zastupitelstva. Pro posouzení dobré víry obce tedy je nezbytné zkoumat, nikoliv jen dobrou víru starosty obce, jako jednoho z členů zastupitelstva, ale zastupitelstvo jako celku. Pokud soud prvního stupně bral v potaz velikost obce a nedostatečné personální vybavení, pak nikoliv k tíži žalobkyně, ale toliko k odůvodnění omluvitelnosti omylu zastupitelů žalovaného v době uzavření darovací smlouvy. Naopak žalobkyni k tíži je třeba v této věci přičítat, že v době, kdy jí byl pozemek k vrácení z jeho strany nabídnut, a to ještě před realizací revitalizace [příjmení] potoka, tuto nabídku nepřijala. Tvrzení žalobkyně o tom, že e-mail, který byl k důkazu proveden, a který napsal žalovanému pan [příjmení], tento napsal bez jejího vědomí, uvádí žalobkyně nově poprvé až v odvolacím řízení, tedy nepřípustně, účelově. Je tedy přesvědčen o tom, že závěr soudu prvního stupně o nabytí vlastnictví k pozemku žalovaným na základě uplatnění institutu vydržení je správný, a dále uvádí, že z jeho pohledu darovací smlouva není neplatná, resp., že námitka neplatnosti darovací smlouvy žalobkyni zjevně nepřísluší. Zákon o obcích sleduje jediný účel, a to ochranu majetku obce před jeho vyváděním bez souhlasu obecního zastupitelstva, žalobkyní je tak ustanovení § 85 písm. a) zákona o obcích zneužíváno s cílem zmenšit majetek obce. Žalobkyní prosazovaný výklad a aplikace zákona o obcích je tak nesprávný a protiústavní. Uzavírá, že z jeho pohledu je předmětná žaloba ze strany žalobkyně zneužitím práva.

7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalobkyně napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a shledal odvolání žalobkyně opodstatněným.

8. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

9. Soud prvního stupně se i z pohledu odvolacího soudu v projednávané věci zcela správně v prvé řadě zabýval otázkou, zda žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení svého vlastnického práva v projednávané nemovitosti.

10. I z pohledu odvolacího soudu v té situaci, kdy žalobkyně odvozuje své vlastnické právo k projednávané nemovitosti od závěru o absolutní neplatnosti uzavřené darovací smlouvy mezi ní, jako dárkyní, a žalovaným, jako obdarovaným, ze dne [datum], přičemž žalovaný je zapsán v příslušném KN jako vlastník projednávané nemovitosti, je namístě uzavřít, že na základě rozhodnutí soudu, kterým by bylo případně určeno vlastnické právo žalobkyně k projednávané nemovitosti, může dojít ke změně stavu zápisu v příslušném KN, v důsledku čehož není žádného sporu o tom, že žalobkyně má na výsledku tohoto sporu, tedy na požadovaném jí určení, dán naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.).

11. Týká-li se rozhodného skutkového stavu věci, tak z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně v řízení procesně relevantním způsobem provedl potřebné dokazování, ze kterého učinil správné skutkové závěry, uvedené v odůvodnění odvoláním žalobkyně napadeného rozsudku, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje a pro stručnost tohoto svého odůvodnění na skutkové závěry soudu prvního stupně zde uvedené odkazuje, při svém právním posouzení věci z nich bez dalšího vychází.

12. Jde-li o právní posouzení věci, tak i podle závěru odvolacího soudu je na daný právní vztah účastníků třeba aplikovat z. č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném k datu uzavření posuzované darovací smlouvy a z.č. 40/1964 Sb., dále jen obč. zák. (§ 3028 odst. 3 OZ), kdy z posuzované darovací smlouvy závazkový vztah mezi účastníky vznikl před [datum], včetně podmínek vydržení vlastnického práva podle této dřívější právní úpravy (§ 134 obč. zák.).

13. I z pohledu odvolacího soudu pro účely posouzení otázky platnosti posuzované darovací smlouvy, uzavřené mezi účastníky v roce 2006, bylo zapotřebí zkoumat, zda úkon starosty obce (žalovaného) v souvislosti s uzavřením posuzované smlouvy, skutečně vyjadřoval navenek relevantně dříve projevenou vůli obce či nikoliv.

14. Odvolací soud, zcela ve shodě se soudem prvního stupně, je toho názoru, že starosta obce podle zákona o obcích, v platném znění k datu posuzované darovací smlouvy nemohl sám vytvářet vůli obce, pouze mohl tuto vůli obce navenek sdělovat a projevovat vůči třetím osobám, tedy i vůči žalobkyni. V této souvislosti je tak rozhodnutí obecního zastupitelstva podle § 85 písm. a) zákona o obcích v rozhodném znění k datu uzavření smlouvy, posuzované v tomto řízení, třeba považovat za zákonem stanovenou podmínku právního jednání (dříve právního úkonu) obce. Jinak řečeno, starosta obce v době, kdy spolu žalobkyně a žalovaný jednali o uzavření darovací smlouvy, tedy nemohl platně učinit právní jednání (dříve právní úkon), kterým měla obec do svého vlastnictví nabýt, a to i z titulu darování, konkrétní nemovitost (v tomto případě pozemek), je-li podle § 85 písm. a) zákona o obcích, v rozhodném znění, zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o nabytí a převodu nemovitých věcí, včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů, k převodu bytů a nebytových prostor z majetku obce. I odvolací soud je tedy přesvědčen, že přijetí konkrétního nemovitého majetku darem do vlastnictví obce nezbytně vyžadovalo v posuzované době prvotní rozhodnutí obecního zastupitelstva obce (§ 85 písm. a) zákona o obcích, v rozhodném znění), tedy, že to zjištění, zda se tak stalo či nikoliv, nelze kvalifikovat jen jako skutečnost, která by měla povahu pouze jen určitého vnitřního rozhodnutí obce a neměla by tedy mít žádný význam pro jiné subjekty. I v této otázce je nezbytné takové rozhodnutí považovat za konkrétní projev ústavního principu, že obec je samostatně spravována zastupitelstvem. Absence takového rozhodnutí zastupitelstva obce pak zakládá absolutní neplatnost úkonu starosty (§ 41 odst. 2 zákona o obcích, v rozhodném znění k datu uzavření smlouvy). Ostatně k tomuto závěru lze již i plně odkázat na důvody, uvedené např. v rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, sp. zn. III. ÚS 721/2000. Vyplývá-li tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že před samotným uzavřením posuzované darovací smlouvy konkrétní kladné rozhodnutí obecního zastupitelstva o přijetí konkrétního daru, nemovité věci (pozemku), od žalobkyně na řádně svolaném a veřejně konaném zasedání zastupitelstva v souladu s § 93 zákona o obcích v rozhodném znění přijato nebylo, nelze než uzavřít, že při posuzovaném právním jednání (dříve právním úkonu) nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek vzniku relevantního právního jednání (právního úkonu) starosty v souvislosti s uzavřením posuzované darovací smlouvy s žalobkyní, v důsledku čehož je potřeba mít posuzovanou darovací smlouvu od počátku za neplatnou (§ 41 odst. 2 zákona o obcích, v rozhodném znění). Jak již bylo rovněž soudy vyšších stupňů judikováno, jestliže zákon vyžaduje, aby bylo právní jednání obce schváleno její zastupitelstvem, popř. radou, musí se tak stát před jeho učiněním, jinak nastupuje sankce absolutní neplatnosti, jež vyplývá z § 41 odst. 2 zákona o obcích, v rozhodném znění (ostatně tento závěr o absolutní neplatnosti byl dovozován i ve vztahu k předchozí právní úpravě zákona o obcích, a to poukazem na ustanovení § 39 obč. zák.; v aktuálním znění zákona o obcích v návaznosti na OZ závěr o absolutní neplatnosti vyplývá explicitně z ustanovení § 41 odst. 2 zákona o obcích).

15. Jinak řečeno, i odvolací soud nemá žádných pochybností o tom, že absence schvalovacího usnesení zastupitelstva obce (žalovaného) má ve smyslu § 42 odst. 2 zákona o obcích v rozhodném znění za následek absolutní neplatnost předmětného právního jednání obce (dříve právního úkonu obce), v důsledku čehož je žalobkyně oprávněna tuto absolutní neplatnost posuzovaného právního jednání (dříve právního úkonu) namítat, resp. soud je povinen zabývat se jí i tzv. z úřední povinnosti, dozví-li se o rozhodných skutečnostech pro posuzování této otázky v souvislosti s konkrétním soudním řízením. Potud je tedy odvolacím soudem namístě odmítnout argumentaci žalovaného o tom, že žalobkyně není oprávněná námitku neplatnosti posuzované darovací smlouvy, kterou sama uzavřela s žalovaným v roce 2006, namítat v tomto řízení. Současně je ale namístě v důvodech tohoto rozhodnutí poukázat na tu okolnost, že, jak se z výsledků dosud provedeného dokazování podává, ani sama žalobkyně v době, kdy uzavírala předmětnou darovací smlouvu s žalovaným, nemohla být při tomto svém právním jednání (dříve právním úkonu), s ohledem na znění zákona o obcích v rozhodné době, v souvislosti s uzavíráním posuzované darovací smlouvy s obcí tzv. na pochybách, že o právním jednání (dříve právním úkonu) ze strany obce musí napřed kladně být rozhodnuto obecním zastupitelstvem. Bylo proto i v jejím bytostném právním zájmu, aby si ověřila, že při daném právním jednání (dříve právním úkonu) obce byla splněna jedna ze zákonem stanovených podmínek jeho vzniku, v čemž jí objektivně vzato nemohlo nic bránit. Z pohledu odvolacího soudu tak tato okolnost může mít zásadní význam pro řešení dalších vztahů žalobkyně a žalovaného, vyplývajících ze závěru soudu o absolutní neplatnosti mezi nimi uzavřena darovací smlouvy.

16. I z pohledu odvolacího soudu pak vůli k uzavření dohody o společném postupu na budoucí využití pozemku v k.ú. [obec] se žalovanou, jak ji projevili zastupitelé obce (žalovaného) na svém pracovním jednání [datum], nelze považovat za právně relevantní projev vůle obce k uzavření darovací smlouvy z [datum], neboť tento relevantní projev vůle zastupiteli obce lze bezpochyby relevantně učinit jen na řádně svolaném a veřejně konaném zasedání zastupitelstva v souladu s § 93 zákona o obcích, v rozhodném znění. Navíc obsah zápisu z tohoto pracovního jednání ani neobsahuje byť i jen základní náležitosti darovací smlouvy, jež by ohledně konkrétního předmětu měla být uzavřena s žalobkyní.

17. Týká-li se pak usnesení z veřejné schůze obecního zastupitelstva žalovaného z [datum], takto bezpochyby neproběhlo před uzavřením posuzované darovací smlouvy, ale až po jejím uzavření. Z tohoto pohledu nemůže představovat naplnění materiálně právní podmínky pro vyjádření projevu vůle obce (žalovaného).

18. Hovoří-li ustanovení § 85 písm. a) zákona o obcích, v rozhodném znění, jak o nabývání, tak i o převodu nemovitých věcí, pak je třeba konstatovat, že v souzené věci se o tuto situaci bezesporu jedná, týká-li se spor účastníků smlouvy darovací, kterou žalovaný od žalobkyně v roce 2006 nabyl vlastnictví k projednávanému pozemku.,

19. Z výše uvedeného tak vyplývá, že i odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že posuzovaná darovací smlouva, uzavřená mezi účastníky v roce 2006, je absolutně neplatná.

20. Za tohoto závěru se pak soud prvního stupně pro své věcné rozhodnutí v této věci, s ohledem na žalovaným uplatněnou námitku vydržení svého vlastnického práva k předmětnému pozemku, zcela správně dále zabýval i tím, zda se žalovaný nemohl stát vlastníkem projednávaného pozemku tzv. z jiného právního titulu, než uzavřené (absolutně neplatné) darovací smlouvy.

21. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu 10 let, jde-li o nemovitost.

22. Tedy základními podmínkami uplatnění institutu vydržení jsou oprávněná držba podle § 130 obč. zák. a uplynutí stanoveného času, po který má mít oprávněný držitel movitou nebo nemovitou věc nepřetržitě v držbě.

23. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

24. Při posouzení té otázky, zda byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité (běžné) opatrnosti, kterou lze, s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl, respektive mohl mít, během vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.

25. [obec] víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti.

26. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, na podkladě zhodnocení v řízení provedeného dokazování uzavírá, že pokud se žalovaný (obec) chopil držby projednávaného pozemku na základě posuzované darovací smlouvy absolutně neplatné z toho důvodu, že ze strany obdarovaného (obce) nedošlo k naplnění materiálně právní podmínky pro vyjádření projevu vůle obce (schvalovacímu usnesení zastupitelstva obce před uzavřením smlouvy), jež vyplývá ze zákona o obcích, pak nemohl být žalovaný (obec), vzhledem ke všem okolnostem, v dobré víře, že je vlastníkem projednávaného pozemku, a to ani v případě, že byl mylně přesvědčen o tom, že pro tvorbu vůle obce postačuje projevená vůle starosty obce, popř. dodatečné přijetí schvalovacího usnesení zastupitelstva obce po uzavření smlouvy. Za těchto okolností držba nemovitosti (projednávaného pozemku) žalovaným, která se o takovouto absolutně neplatnou smlouvu opírá, na jejíž absolutní neplatnosti se žalovaný sám podílel, nemůže tedy vést k závěru soudu o vydržení vlastnického práva žalovaným na podkladě institutu dobré víry. V případě absolutní neplatnosti převodní smlouvy, v tomto případě darovací smlouvy, se tak nabyvatel, v tomto případě žalovaný, z této smlouvy nemůže dovolávat ochrany nabytí svého vlastnického práva v dobré víře, neboť takové vlastnické právo podle této smlouvy vůbec nikdy nenabyl.

27. Jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1329/2014, procedura utváření vůle obce až po proceduru, spojenou s vyjádřením této vůle formou právního jednání, učiněného starostou obce, je upravena zákonem o obcích, přičemž každá smluvní strana má objektivně zachovánu možnost ještě před uzavřením příslušného právního jednání s obcí zjistit (ověřit si), zda právní jednání, které za obec činí její starosta, skutečně odpovídá, je v souladu s vůlí obce, tak, jak je zachycena (obsažena) v přijatém usnesení jejího zastupitelstva.

28. Absentuje-li tedy, jak je to zjištěno v posuzovaném případě tohoto sporného řízení účastníků, relevantní projev vůle ze strany žalovaného (obce) v souvislosti s uzavřením posuzované darovací smlouvy, pak se zcela jistě obec za této situace nemůže dovolávat své dobré víry, a to ani z pohledu omluvitelného právního omylu, který by spočíval v neznalosti nebo neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů, a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků ve prospěch závěru o jeho vlastnictví k projednávanému pozemku z titulu vydržení. Jinak řečeno, žalovaný (obec), který neplatnost (absolutní) posuzované smlouvy sám svým vadným postupem v souvislosti s tvorbou vůle způsobil, nemůže se dovolávat své dobré víry v naplnění zákonných podmínek pro platnost posuzované smlouvy, tedy dobré víry ve své vlastnictví k projednávanému pozemku.

29. Z výše uvedeného tak tedy vyplývá, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledal naplněnými zákonné předpoklady pro závěr o tom, že žalovaný je vlastníkem projednávaného pozemku z titulu vydržení pro absenci zákonného předpokladu, spočívajícího v dobré víře žalovaného ve vlastnictví.

30. Na těchto jeho závěrech nemohlo ničeho změnit to, že v průběhu následujících let od uzavření darovací smlouvy se v důsledku voleb měnilo složení zastupitelstva obce (žalovaného). [jméno] o sobě tato skutečnost totiž nemůže ničeho na závěru o nedostatku dobré víry žalovaného v době, v níž došlo k uzavření posuzované smlouvy, změnit, když sama o sobě tato okolnost důvod pro„ nové“ založení dobré víry na straně žalovaného nezakládá.

31. Promítá-li se nedostatek, spojený s tvorbou vůle obce dle procedury, stanovené v zákoně o obcích, do závěru o absolutní neplatnosti právního jednání (dříve právního úkonu), založené zákonným ustanovením zákona o obcích, pak odvolací soud neshledal jím přijatý závěr o absolutní neplatnosti posuzované darovací smlouvy jakkoliv protiústavní. Ostatně Ústavní soud ČR se opakovaně k otázce tvorby vůle obce v souvislosti s touto procedurou, stanovenou v zákoně o obcích, již v minulosti vyjadřoval způsobem, který o tom, že by tato procedura tvorby vůle obce, stanovená v zákoně o obcích, měla být protiústavní, ničeho nevypovídá, a to ani ve vztahu k ustanovení § 85 písm. a) zákona o obcích, v platném znění k datu uzavření posuzované darovací smlouvy, ani ve vztahu k ustanovení § 41 odst. 2 téhož zákona. Za této situace odvolací soud neshledal důvodným z jeho strany postup podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v této souvislosti tak neshledal důvodným návrh na přerušení tohoto řízení, uplatněný žalovaným v rámci odvolacího řízení v podání z [datum].

32. Konečně odvolací soud neshledal při posouzení v řízení provedených důkazů, že by se ze strany žalobkyně při podání této žaloby na určení jejího vlastnictví k projednávanému pozemku v souvislosti s tvrzením o absolutní neplatnosti posuzované darovací smlouvy mělo jednat o zneužívající výkon práva, v důsledku čehož by bylo namístě žalobkyni odepřít právo na vyslovení jejího vlastnictví k projednávanému pozemku. Vztahoval-li žalovaný tuto svoji procesní obranu k tvrzení o tom, že žalobkyni v průběhu let 2010 a 2011 bylo nabízeno vrácení pozemku, což odmítla, tak z pohledu odvolacího soudu sama o sobě tato skutečnost pro závěr o tom, že by se ze strany žalobkyně jednalo v tomto řízení o zjevné zneužití práva, byť by i mělo jít o tvrzení ze strany žalovaného pravdivé, nepostačuje. Z pohledu odvolacího soudu tato skutečnost, byla-li by zjištěna (výsledky dosud v řízení provedeného dokazování o jednoznačném závěru o této tvrzené žalovaným skutečnosti nesvědčí, další provádění dokazování k této skutečnosti nebylo v daném řízení potřeba), může mít vliv na další řešení vztahů účastníků v budoucnosti, stejně tak jako zjištění, zda i sama žalobkyně, jako druhá smluvní strana posuzované darovací smlouvy, si ověřovala tu skutečnost, zda při uzavírání posuzované smlouvy byla naplněna jedna ze zákonných podmínek tvorby vůle na straně obce jako druhé jednající smluvní s ní strany, jak to již bylo výše v důvodech tohoto rozhodnutí zmíněno odvolacím soudem.

33. Z výše uvedených důvodů tak tedy odvolací soud při svých závěrech ohledně absolutní neplatnosti posuzované darovací smlouvy a nedostatku zákonných podmínek pro závěr o vlastnictví žalovaného k projednávanému pozemku z titulu vydržení přistoupil, s využitím § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

34. S ohledem na měnící charakter rozhodnutí odvolacího soudu odvolací soud rozhodl podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení mezi účastníky, a to jak před soudem odvolacím, tak nově i před soudem prvního stupně.

35. Podle výsledku řízení je zřejmé, že žalobkyně byla s uplatňováním svého práva v tomto řízení úspěšná. Z hlediska výsledku řízení tak jí proti neúspěšnému žalovanému svědčí právo na náhradu účelně jí vynaložených nákladů v souvislosti s uplatňováním svého práva v tomto řízení.

36. Podle obsahu spisu soudu prvního stupně v řízení před soudem prvního stupně účelně vznikl žalobkyni s uplatňováním práva náklad za zaplacený jí soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 5 000 Kč. Dále se z obsahu spisu soudu prvního stupně podává, že v řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně zastoupena obecným zmocněncem, který v řízení před soudem prvního stupně vykonal účelně šest úkonů (podání žaloby, podání písemného vyjádření ve věci, účast na dvou jednáních soudu, včetně přípravy na tato jednání). Podle § 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. tak úspěšné žalobkyni, která nebyla v řízení zastoupena advokátem, ale obecným zmocněncem, a nedoložila výši svých hotových výdajů či hotových výdajů svého obecného zmocněnce, náleží paušální náhrada ve výši celkem 1 800 Kč (6 × 300 Kč – § 2 odst. 3 této vyhlášky). Celkem na nákladech řízení před soudem prvního stupně je tak žalovaný povinen žalobkyni zaplatit částku 6 800 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

37. Jde-li pak o náklady odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky, tak opět z výsledku řízení vyplývá povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni i náklady odvolacího řízení, jež podle obsahu spisu soudu prvního stupně představují žalobkyní zaplacený soudní poplatek z odvolání 5 000 Kč a paušální náhradu nezastoupeného účastníka advokátem při nedoložení výše jeho hotových výdajů při vykonaných celkem účelně pěti úkonech (písemné podání odvolání, účast u dvou jednání odvolacího soudu, včetně přípravy na ně), tj celkem 1 500 Kč (5x 300 Kč). Celkem tak žalovaný je povinen žalobkyni na nákladech odvolacího řízení zaplatit částku 6 500 Kč, opět v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.