o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. července 2024 č. j. 10 C 276/2023-101

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Mělníku zamítl žalobu na určení dědického práva žalobkyně ze závěti po zůstavitelce [jméno FO]. Současně uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí soud prvého stupně odůvodnil tím, že allografní závěť, ze které žalobkyně dovozovala své dědické právo, není platným pořízením zůstavitelky pro případ smrti, ze kterého by pro žalobkyni vyplývalo dědické právo. Výpovědi svědků závěti shledal za nevěrohodné a nepravdivé. Poukázal zejména na to, že svědkyně nebyly schopny popsat širší okolnosti pořízení závěti, v jejich výpovědích byly zásadní rozpory, současně se však podezřele shodovaly v detailním líčení samotného průběhu podpisu závěti. K tomuto hodnocení věrohodnosti výpovědi svědků přispěla i okolnost, že návštěva žalobkyně a svědkyň závěti nebyla v domově důchodců vůbec zaznamenána v knize návštěv ani jejich přítomnost nikdo nezaregistroval. S ohledem na dobová covidová opatření pak soud považoval za nepravděpodobné, že by v této době prošla taková návštěva bez povšimnutí. Přihlédl i ke skutečnosti, že z výpovědi svědků – sousedů zůstavitelky – bylo zjištěno, že zůstavitelka navenek neprojevovala, že by po její smrti měl majetek připadnout jiné osobě než státu, rovněž z provedeného dokazování pak soud uzavřel, že osoba žalobkyně nebyla v okolí zůstavitelky vůbec známa jako osoba, která by s ní byla v nějakém kontaktu.

2. Své závěry pak soud prvého stupně uzavřel tím, že v řízení bylo vyvráceno tvrzení o pořízení závěti, proto listina není platným pořízením zůstavitelky pro případ smrti. Z těchto důvodů pak žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle procesního úspěchu ve věci.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítá vady zjišťování skutkového stavu. Poukazuje na to, že při hodnocení důkazů soud tyto důkazy hodnotil subjektivně, což převážilo nad objektivním hodnocením. Soud přikládá nepřiměřený význam nezapsání návštěvy v knize návštěv tam, přitom o návštěvě “[jméno FO]“ hovoří i svědek Škuthan, přitom tato návštěva také není v knize návštěv zaznamenána, současně však soud z výpovědi tohoto svědka vycházel. Uskutečnění návštěvy za účelem sepisu závěti nevylučuje výpověď svědkyň Hezrlové a Huliciusové, i zde je nutno poukázat na to, že svědkem tvrzená návštěva „[jméno FO]“ rovněž nebyla v knize návštěv zaznamenána. Při hodnocení eventuálních rozporů výpovědí svědkyň závěti je nutno zhodnotit dobu, která od události uplynula, přitom i v řadě podrobností se svědkyně shodovaly (v těch, které byly více zapamatovatelné). Soud výpovědi svědků nehodnotí objektivně a konzistentně, nýbrž subjektivně s vlastní libovůlí. Žalobkyně naopak hodnotí výpovědi svědků Škuthana a Chomové jako nevěrohodné. Svědci se ve slovním vyjádřením nápadně shodovali a vypovídali o některých skutečnostech bez dotazu (například o zapisování do knihy návštěv). Na dotazy v této souvislosti nebyli schopni rozumně vysvětlit překvapivé odpovědi, přitom při výpovědi byli nervózní. Odvolatelka má za to, že svědci byli k výpovědi ovlivněni. Odvolatelka dále namítá, že soud nemůže uvažovat o neplatnosti závěti na základě neuvedení osobního vztahu zůstavitelky a žalobkyně. Takový vztah není právně pro platnost závěti významný, proto tvrzení a důkaz o těchto vztazích je právně irelevantní. Odvolatelka má za to, že výsledný skutkový stav je zdeformován vlivem vadného hodnocení důkazů. Navrhla, aby rozhodnutí soudu prvého stupně bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Má za to, že ve věci je potřeba vyhotovit písmoznalecký posudek k posouzení pravosti podpisu zůstavitelky na závěti a tím i k tomu, zda se návštěva odehrála či nikoli.

4. Žalovaný navrhl potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně. Ohradil se proti tomu, že by vyslýchaní svědci byli žalovaným jakkoliv ovlivněni. V této věci je především řada pochybných skutečností, které neodpovídají obvyklé situaci, v níž stát uznává allografní závěť. Pokud jde o námitky žalobkyně v odvolání, poukazuje na to, že žalobkyně vytrhává jednotlivé skutečnosti z kontextu a zcela pomíjí ty důkazy, které se jí nehodí.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

6. V dané věci je především nutno konstatovat, že soud prvého stupně zcela správně reprodukoval obsah pozůstalostního spisu po zůstavitelce [jméno FO], narozené [datum], zemřelé [datum], který je veden u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 D 470/2022.

7. Z obsahu tohoto spisu vyplývá, že zůstavitelka [jméno FO] zemřela dne [datum]. Ze šetření prováděného soudním komisařem vyplývá, že nebyl zjištěn žádný zákonný dědic, který by přicházel v úvahu v některé třídě dědiců. Z tohoto důvodu tak v řízení začalo být jednáno s Českou republikou ve smyslu ustanovení § 1634 zákona č. 89/2012 Sb. (o.z.) Z obsahu pozůstalostního spisu dále vyplývá, že v průběhu řízení uplatnila své dědické právo [Jméno zainteresované osoby 0/0], která předložila listinu nazvanou poslední vůle – závěť. Jde o listinu, která není sepsána vlastní rukou zůstavitelky, podle obsahu listin má být vlastní rukou zůstavitelky podepsána a současně listinu podepsali svědci ([jméno FO], [jméno FO]). Listina je datována [datum] a podle této závěti zůstavitelka měla povolat za dědičku majetku uvedeného v závěti (veškerý nemovitý majetek, konkrétně jmenované pozemky a veškerý movitý majetek) žalobkyni v tomto řízení, tedy [Jméno zainteresované osoby 0/0]. S ohledem na spor mezi v úvahu přicházející závětní dědičkou a Českou republikou v průběhu pozůstalostního řízení Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne [datum] č. j. [spisová značka] potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum] č. j. [spisová značka] odkázal žalobkyni, aby své dědické právo ve lhůtě dvou měsíců uplatnila u soudu podáním žaloby na určení, že je dědičkou zůstavitelky ze závěti (tedy účastnicí pozůstalostního řízení jako dědička ze závěti zůstavitelky).

8. Lze konstatovat, že žaloba v této věci byla podána ve stanovené lhůtě. Jak soud prvého stupně správně uzavřel, jde o žalobu svého druhu na určení sporné skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení vyplývá přímo z právního předpisu, proto není povinna tvrdit a prokazovat existenci tohoto naléhavého právního zájmu na daném určení.

9. Ve své žalobě žalobkyně uplatňuje své dědické právo ve smyslu odkazu z pozůstalostního řízení, přitom její skutková tvrzení jsou velmi stručná, neboť žalobkyně se v žalobě omezila jen na konstatování okolnosti, že sepsaná závěť existuje, že autorem závěti je zůstavitelka, že závěť byla pořízena dne [datum] jako allografní se svědky. Žalovaný pak zpochybňuje, že předložená listina je platnou závětí zůstavitelky a že byla pořízena způsobem předpokládaným zákonem, poukazuje především na nevěrohodnost výpovědí svědkyň závěti, současně zpochybňuje i pravost podpisu zůstavitelky závěti.

10. Za této situace je tak nutno konstatovat, že pro právní posouzení dané věci, tedy pro závěr o tom, zda žalobkyně je jako osoba, jíž svědčí dědické právo z tvrzené závěti ve smyslu § 1476 zákona č. 89/2012 Sb. (o.z.), je rozhodující skutkový závěr o tom, zda bylo věrohodně prokázáno, že zůstavitelka danou závěť pořídila ve formě a způsobem, jak stanoví § 1494 a následujících o.z.

11. V této souvislosti je nutno uzavřít, že závěť obsahově splňuje kritéria stanovená v § 1494 o.z., splňuje písemnou formu dle § 1532 o.z. a dle písemného textu by mohla splňovat i formální náležitosti závěti pořizované se svědky dle § 1534 o.z.

12. Právě okolnost, zda skutečně došlo k pořízení závěti způsobem předpokládaným v § 1534 o.z. je mezi účastníky sporná. Proto je zřejmé, že rozhodnutí v dané věci zásadně není založeno na výkladu nějakých sporných právních otázek, nýbrž na tom, jak bude uzavřena skutková otázka, zda skutečně došlo k pořízení závěti tak, jak deklaruje její písemný text, tedy zda skutečně zůstavitelka pořídila závěť dne 14. března 2022 tak, že při pořízení této závěti byli přítomni svědci, před nimiž zůstavitelka výslovně prohlásila, že listina obsahuje její poslední vůli, jak vyžaduje ustanovení § 1534 o.z.

13. Jestliže dosud existují svědci závěti způsobilí vypovídat o okolnostech závěti, pak je zcela zásadním důkazem pro skutkové posouzení této otázky především výpověď svědků závěti. Existenci závěti pořízené se svědky dle § 1534 o.z. pak lze mít v takové situaci zásadně za prokázanou a způsobilou založit své právní důsledky jen tehdy, lze-li na základě provedení důkazů výpověďmi svědků závěti bez pochybností uzavřít, že skutkový děj pořízení závěti proběhl způsobem stanoveným zákonem. Při zkoumání této otázky pak soud vychází především ze zásad hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř.

14. Je přirozené, že při hodnocení důkazů soud musí zvážit i tu okolnost, že plynutí času může obsah svědectví určitým způsobem zkreslit, neboť lidé mají různé schopnosti zapamatovat si detaily proběhlých událostí, některé okolnosti skutkových dějů si tak již svědci nemusí pamatovat zcela přesně a do detailů, což může působit určitou nevěrohodnost výpovědi svědka nebo vzbudit alespoň pochybnosti o plné věrohodnosti takové výpovědi. Proto mohou být pro hodnocení těchto rozhodných skutkových okolností zvláště při pořízení závěti se svědky významné i další skutečnosti, které může dědic tvrdit a prokazovat, z nichž bude plynout závěr o tom, že se děj popisovaný svědky (byť ne zcela přesně a do detailu) skutečně odehrál, nebo s ohledem na zjištěné skutečnosti přispějí k hodnocení věrohodnosti osoby svědka či jím uváděných okolností takovým způsobem, že případné nepřesnosti či nesoulady působící pochyby o věrohodnosti dané svědecké výpovědi budou odstraněny.

15. Význam svědeckých výpovědí svědků závěti je platnou právní úpravou podtržen i tím, že svědci závěti musejí zásadně být vyslechnuti již v pozůstalostním řízení v rámci předběžných šetření ve smyslu § 146 zákona č. 292/2013 Sb. (z.ř.s.), tedy co nejdříve po smrti zůstavitele, aby se minimalizovala možnost neúmyslného zkreslení výpovědi ve smyslu výše uvedeného.

16. I když při vzniku sporu o dědické právo nemůže pozůstalostní soud zásadně provádět hodnocení těchto výpovědí a činit z nich pro řízení skutkové závěry a současně soud ve sporném řízení musí důkaz svědeckými výpověďmi svědků závětí provést i v tomto sporném řízení, může mít listina o výslechu svědků v pozůstalostním řízení zásadní význam. I když pro sporné řízení půjde „jen“ o důkaz listinný, může podpůrně sloužit k odstranění nesrovnalostí ve výpovědi svědka závěti nebo naopak porovnáním obsahu výpovědi ve sporném řízení může soud dospět k závěru, že zde jsou závažné pochybnosti o věrohodnosti či pravdivosti výpovědi svědka.

17. Proto také v této věci soud prvního stupně správně vycházel i z obsahu pozůstalostního spisu a provedl důkaz i obsahem těchto listin o výslechu svědkyň závěti. Také odvolací soud považuje tyto listiny za významný důkazní zdroj pro zjištění skutkového stavu, zejména jde-li o hodnocení důkazů svědeckými výpověďmi svědkyň závěti provedenými v rámci sporného řízení o dědické právo.

18. Vzhledem k významu výpovědí svědkyň závěti a způsobu jejich hodnocení soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že je potřeba tyto důkazy zopakovat i v odvolacím řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud totiž na základě soudem prvního stupně provedeného dokazování dospěl k závěru, že zde určité pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědkyně závěti vznikají, byť ani v kontextu ostatních soudem prvního stupně provedených důkazů nedospěl k závěru, že by byly zcela vyvráceny.

19. Výslech svědkyň v odvolacím řízení však pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědkyň pro odvolací soud potvrdil, a to právě i v kontextu ostatních v řízení provedených důkazů, včetně porovnání výpovědí svědkyň s tím, co uvedly u notáře a před soudem prvního stupně.

20. Z hlediska hodnocení daných svědeckých výpovědí se odvolací soud zabýval tím, zda samotné svědkyně jsou osobami, které je možné považovat obecně a ve vztahu k této konkrétní věci za věrohodné. Nebyly zjištěny žádné zásadní okolnosti, které by jejich svědectví byly způsobilé z hlediska jejich osoby zpochybnit jen tím, že by měly k dané věci či k osobě žalobkyně takový vztah, pro který by bylo možné předpokládat, že v zájmu žalobkyně, případně v nějakém vlastním zájmu, nemusejí vypovídat pravdivě, případně by jejich vnímání prožívaných událostí mohlo být zkreslené.

21. Dále je nutno konstatovat, že výpovědi svědkyň se zásadně shodovaly v tom, jak popisovaly vlastní akt pořízení závěti (zejména příchod do pokoje zůstavitelky, umístění zúčastněných osob při čtení závěti žalobkyní a následný podpis listiny na aktu zúčastněnými osobami).

22. Přesto je zde však řada podstatných okolností, v nichž výpovědi svědkyň nebyly konzistentní, které však jsou velmi významné z hlediska možných pochybností o tom, zda se daný akt popisovaným způsobem vůbec odehrál a zda byly splněny všechny formální náležitosti požadované zákonem.

23. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud si je přitom vědom toho, že v důsledku plynutí času si již svědkyně některé detaily nemusí pamatovat zcela přesně a jen drobné nesrovnalosti proto nemohou být způsobilé zpochybnit dané výpovědi jako takové. Odvolací soud má však za to, že v dané věci jsou výpovědi svědkyně rozdílné a nekonzistentní i v těch okolnostech, které jsou zcela podstatné pro závěr o tom, že se akt skutečně odehrál, že ho byla účastna zůstavitelka a že byly splněny všechny formální předpoklady daného pořízení závěti.

24. První zcela zásadní pochybností je pochybnost o tom, že se daný akt odehrál skutečně v den, který je na závěti uveden. Svědkyně [jméno FO] o této okolnosti vypovídá tak, že to vzbuzuje vážné pochybnosti o tom, že to mohlo být právě 14. března 2022. Ve své výpovědi (poměřeno i tím, co uvedla před notářem, před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím) poměrně konzistentně trvá na tom, že se vše odehrálo kolem velikonoc, které však byly v roce 2022 až 17. a 18. dubna 2022 (velikonoční neděle a pondělí). Přitom udává, že se na účasti svědkyně u závěti se žalovanou domluvila, když jí žalobkyně přivezla velikonoční nákup (včetně pečiva, které nemělo ztvrdnout), samotný akt se odehrál krátce na to (2-3 dny, respektive v odvolacím řízení připustila 5-6 dní). To by již samo o sobě vyvracelo, že by se akt mohl odehrát 14. března, jak je v závěti uvedeno. Ještě větší pochybnost to však vzbuzuje, když tento termín „kolem velikonoc“ dává do souvislosti se svými narozeninami, které však má až 9. dubna, tedy zase zcela zjevně až delší dobu po sepisu závěti. Navíc v řízení před odvolacím soudem svědkyně uvedla, že se návštěva žalobkyně u ní odehrála před velikonocemi, kdy jí při této návštěvě žalobkyně pomáhala umýt okno (a kupovala pečivo na velikonoce, aby nebylo tvrdé) – to by daný termín závěti opět vylučovalo. Navíc však v rozporu s tím před notářem uvedla, že se při návštěvě žalobkyně dohodly, že okno nechají až po velikonocích, což je ve zřejmém rozporu s tím, co uvedla před odvolacím soudem.

25. Pro tyto zcela zásadní rozpory ve výpovědi svědkyně nelze uzavřít, že bylo v řízení prokázáno, že se návštěva svědkyně za účelem sepisu závěti u zůstavitelky uskutečnila dne [datum]. Tento rozpor pak nelze odstranit ani za pomocí hodnocení tohoto svědectví v souvislosti s provedením jiných důkazů, neboť druhá svědkyně si na tyto konkrétní termíny přesně nevzpomenula, respektive je neuvedla, žalobkyně odmítala uvést podrobnější údaje o aktu pořízení závěti a svůj účastnický výslech odmítla.

26. Zcela zásadní pochybnosti vznikají o tom, zda a jakým způsobem žalobkyně se svědkyněmi závěti vstoupily do zařízení (domov seniorů), v němž zůstavitelka pobývala a kde měla být závěť pořízena, což je v daném případě vzhledem k místu pořízení závěti okolnost poměrně významná, jejíž neprokázání je způsobilé vzbudit pochybnosti o tom, zda k aktu pořízení závěti skutečně došlo.

27. V řízení bylo prokázáno ze zprávy tohoto zařízení, že od daného dne ([datum]) již nebyly návštěvy omezeny nějakými režimovým covidovými opatření (s výjimkou roušek), které by tento den bránily zúčastněným vstoupit do zařízení. Zprávou zařízení a výslechem recepčních – vrátných bylo prokázáno, že zařízení provozovalo knihu návštěv, kam byli příchozí zapisováni, přitom dne [datum] nebyla žádná návštěva k zůstavitelce zapsána. Současně však ze zprávy zařízení vyplývá, že zápisy mají jen informační charakter. Odvolací soud zopakoval také výslech pracovnic zařízení (recepčních - vrátných), z jejichž výpovědi lze vzít za prokázané, že přicházející návštěvy s nimi s velkou pravděpodobností do kontaktu přicházely a byly zapisovány do knihy návštěv a přes vnitřní zavřené dveře vpouštěny do zařízení. Současně však výslech obou pracovnic nevyloučil, že mohlo dojít i k tomu, že některé návštěvy zapsány nebyly (pokud hlásily, že jdou k lékaři či ke kadeřníkovi), případně mohly projít bez kontaktu s vrátnou (v důsledku jiných pracovních povinností vrátné), případně, že vrátná mohla zapomenout zápis do knihy návštěv učinit.

28. Nelze tedy říci, že osoby zúčastněné na aktu závěti nemohly do zařízení vstoupit bez povšimnutí nebo že zápis o jejich návštěvě vrátná neučinila, i když je to s ohledem na výslech vrátných méně pravděpodobné. V této souvislosti je tak opět velmi významným, jak o této skutečnosti vypovídaly svědkyně závěti, a zda lze z jejich výpovědi i při použití pravidel hodnocení důkazů uzavřít, že dne [datum] do zařízení za účelem sepisu aktu pořízení závěti se zůstavitelkou skutečně přišly.

29. Také při řešení této otázky však vznikají vážné pochybnosti v důsledku rozporných výpovědí svědkyň. Jde-li o výpověď svědkyně [jméno FO], ta při výpovědi před notářem neuvedla nic o tom, že by při vstupu do zařízení byly kontaktovány vrátnou, přitom vypovídala o tom, že kolem vrátnice šly. V řízení před soudem prvého stupně však uvedla, že paní u okénka na recepci se jich ptala na roušku a současně ony řekly, za kým jdou. Obdobné pak uvedla i před odvolacím soudem.

30. Pokaždé jinak vypovídala svědkyně [jméno FO], která před notářem uvedla, že na recepci nikoho neviděla a šly rovnou po schodech nahoru. Zcela v rozporu s tím před soudem prvého stupně uvedla poměrně podrobně a v průběhu výslechu opakovaně, že na vrátnici byla paní, se kterou vedly rozhovor o tom, za kým jdou a kde to je. V rozporu s tím však před odvolacím soudem vypověděla, že si nevšimla, jestli byl někdo na vrátnici. Byla-li odvolacím soudem upozorněna na tyto rozpory, nedokázala je vysvětlit, trvala na tom, že si nikoho nevšimla, a to i přes podrobnou dřívější výpověď jiného obsahu.

31. Je tedy zřejmé, že v této podstatné okolnosti jsou svědkyně nekonzistentní ve svých výpovědích a jsou ve vzájemném rozporu. Je současně nutné opětovně konstatovat, že i v důsledku postoje žalobkyně k doplnění tvrzení ohledně bližších souvislostí pořízení závěti a odmítnutí její účastnické výpovědi absentují jiné důkazy, pro které by bylo možné tento rozpor překlenout tak, že by bylo možné považovat výpovědi svědkyň za věrohodné a pravdivé.

32. Z hlediska věrohodnosti výpovědi svědkyň je tak velmi významné to, že každá trochu jinak popisuje, jakým způsobem se zůstavitelka projevila při pořízení závěti, navíc ani v tom nejsou svědkyně ve svých výpovědích zcela konzistentní. Odlišnost jejich výpovědi v této otázce pak působí nejen to, že výpovědi nelze považovat za zcela věrohodné, nýbrž i to, že nelze zcela jednoznačně uzavřít, jakým způsobem zůstavitelka před svědkyněmi projevila, že listina obsahuje její poslední vůli a tedy není ani možné zjistit skutkové okolnosti podstatné pro právní posouzení splnění podmínky projevu této vůle dle § 1534 o.z.

33. Výpověď svědkyně [jméno FO] působila rozporně už před notářem, neboť k této otázce, jak se zůstavitelka projevila při podpisu závěti, nejprve uvedla „No nic neříkala“, později však řekl, že si nepamatuje co zůstavitelka říkala, ještě později však k otázce žalovaného uvedla „… řekla, že souhlasí s tím, že to nechá [jméno FO]“. Zcela konzistentní nebyla její výpověď ani v řízení před soudem prvého stupně, neboť uvedla „tak řekla, že jo a to podepsala“, v dalším průběhu pak říkala, že po podpisu závěti zůstavitelka říkala, „… že nemá děti a že to chce odepsat [jméno FO] …“. Naposledy uvedené ve své podstatě zopakovala i před odvolacím soudem.

34. Svědkyně [jméno FO] také nepodávala zcela jednoznačnou odpověď k tomu, jak zůstavitelka projevila svou vůli o tom, že jde o její závěť. V řízení před notářem, byla-li dotazována, jestli k závěti zůstavitelka něco říkala, uvedla „Já myslím, že ne“. Také později odpověděla „… nevím, že by něco říkala“, nakonec však vypověděla „… podívala se na to, říkala jo Jiřinko a podepsala to …“. V řízení před soudem prvního stupně vypověděla, že zůstavitelka řekla „… jo, v pořádku Jiřinko, podepsala to“. V odvolacím řízení vypověděla, že zůstavitelka uvedla „… dobře [jméno FO], v pořádku“.

35. Výpovědi svědkyň nejsou přesvědčivě jednotné v tom, kdy a jakým konkrétním způsobem projevila zůstavitelka, že listina obsahuje její vůli. Jsou-li v jejich svědectvích i jiné podstatné rozpory a nebylo-li možné (i v důsledku stanoviska žalobkyně) provést jiné důkazy, na základě nichž by byly rozpory odstraněny, pak zásadně nelze mít za věrohodně prokázané ani to, zda skutečně a jakým způsobem zůstavitelka před svědkyněmi prohlásila, že listina obsahuje její poslední vůli.

36. Velmi podstatnými je z hlediska posouzení podmínek závěti se svědky to, že svědkyně ve své podstatě nejsou způsobilé svou výpovědí bezpečně prokázat totožnost zůstavitelky, tedy to, že osoba, kterou považovaly za zůstavitelku, byla skutečně zůstavitelka [jméno FO].

37. Z výpovědi svědkyň zcela shodně vyplývá, že zůstavitelku vůbec neznaly ani nikdy před tímto aktem ji neviděly. Z výpovědi obou svědkyň před notářem nevyplývá ani to, že by se vzájemně nějak představovaly i se zůstavitelkou, je zřejmé, že o totožnosti zůstavitelky nepochybovaly vzhledem k tomu, jaké informace měly od žalobkyně. Oproti tomu v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím již uvedly, že se vzájemně představovaly, tedy že se jim osoba, která se pořízení závěti účastnila, sama jako [jméno FO] představila. V takové situaci by svědkyně závěti nebyly způsobilé potvrdit identitu zůstavitelky jinak než tím, že se jim osoba účastnící se daného aktu sama představila. To se v poměrech dané věci vzhledem k ostatním okolnostem a pochybnostem o věrohodnosti výpovědi svědkyň jeví nedostačujícím. Lze uvažovat, že by tento nedostatek mohl být překlenut tím, že by zde byly žalobkyní tvrzeny jiné okolnosti jejího vztahu se zůstavitelkou a okolnosti pořízení závěti (což odmítla žalobkyně dotvrdit), v nichž by se pořízení této závěti konkrétní zůstavitelkou jevilo natolik logickým vyústěním situace, že by tento nedostatek v identifikaci bylo možné hodnocením důkazů překlenout, neboť by bylo dostatečně prokázáno, že zůstavitelka dlouhodobě a opakovaně svou vůli k tomuto aktu projevovala, případně by v konkrétních poměrech dané věci mohla vypovídat i jiná osoba účastnící se daného aktu, nebo okolností s ní souvisejících, která by byla způsobilá totožnost zůstavitelky také prokázat.

38. Navíc výpověď svědkyň ani v otázce identifikace zůstavitelky alespoň jejím popisem není zcela jednotná. Kromě nesrovnalostí v popisu účesu zůstavitelky je zde podstatnějším, že ji svědkyně popisují (kromě malého vzrůstu) jako osobu spíše hubenější, nebo ani silnou ani hubenou, případně jako „drobnou babičku“. Oproti tomu však současně sama svědkyně [jméno FO] uvádí, když popisuje přítomnost zřejmě chodítka na pokoji zůstavitelky, že to zůstavitelka komentuje slovy “… přece jenom nějakou váhu mám ...“, což odpovídá zásadně i popisu zůstavitelky svědkem Škuthanem, z jehož výpovědi je zřejmé, že ji znal bezpečně dlouhodobě, a popisuje ji jako osobu silné postavy („… byly problémy ji dostat vůbec do baráku, pač ona byla udělaná, silná“, „... bysme s ní nehnuli …“).

39. I tyto okolnosti působí pochybnosti o věrohodnosti či pravosti výpovědi svědkyň závěti.

40. Dalšími v řízení provedenými důkazy (popsanými dostatečně v rozhodnutí soudu prvého stupně) nebyly zjištěny žádné skutečnosti, kterými by mohly být odstraněny výše uvedené pochybnosti o výpovědi svědkyň závěti, které působí, že jejich výpověď není bez dalšího způsobilá prokázat pořízení závěti zůstavitelkou.

41. Jak vyplývá z rozhodnutí soudu prvního stupně, žalobkyně byla soudem vyzvána k doplnění podrobnějších tvrzení o charakteru jejích vztahů se zůstavitelkou a pořízení závěti, to však žalobkyně výslovně odmítla, přitom z vyjádření jejího právního zástupce bylo dostatečně zřejmé, že si je vědom i všech procesních důsledků takového postupu, proto již dále nepřicházelo v úvahu ani poučení žalobkyně dle § 118a o.s.ř. Navíc žalobkyně nepřispěla k možnému odstranění případných pochybností i svým postupem spočívajícím v tom, že odmítla svou účastnickou výpověď dříve navrženou v žalobě, přestože k určitým okolnostem, v nichž byly výpovědi svědkyň závěti nezpůsobilé k prokázání rozhodných skutečností by i tato účastnická výpověď podle zákona mohla přicházet v úvahu.

42. Jsou-li zde závažné pochybnosti nejen o identitě osoby pořizující před svědkyněmi závěť, nýbrž i o tom, kdy k pořízení závěti skutečně došlo, zda se svědkyně závěti k jejímu pořízení do místa pobytu zůstavitelky skutečně dostavily i o tom, zda a jakým způsobem zůstavitelka projevila svou vůli k pořízení závěti, pak je zřejmé, že k odstranění pochybností o svědectví svědkyň závěti není dostačujícím důkazem jen navrhovaný písmoznalecký posudek, neboť tím by nemohly být prokázány všechny okolnosti pořízení závěti, jejichž prokázání je pro posouzení platnosti závěti nutné. Z těchto důvodů odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že tento důkaz je za dané situace nadbytečné provádět.

43. Pro právní posouzení v pozůstalostním řízení předložené závěti se svědky je nutno prokázat takové skutkové okolnosti, které vedou k závěru o existenci takového skutkového stavu věci, z něho lze jednoznačně dovodit, že byly splněny zákonné podmínky pořízení závěti dle § 1534 o.z. Jak vyplývá z výše uvedeného, svědkyně závěti nebyly schopny podat věrohodné svědectví, na základě něhož by soud mohl o existenci skutkového stavu předpokládaného ustanovením § 1534 o.z. pro platné pořízení závěti se svědky uzavřít. Za této situace je nutno konstatovat, že pořízení platné závěti zůstavitelkou podle § 1534 o.z. nebylo v řízení zjištěno. Z těchto důvodu nelze žalobě na určení dědického práva žalobkyně ze závěti zůstavitelky vyhovět.

44. Jestliže soud prvého stupně žalobu na určení dědického práva zamítl, je v souladu s výše uvedeným jeho rozhodnutí správné, proto odvolací soud správné rozhodnutí soudu prvého stupně postupem podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

45. Správně soud prvého stupně rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Své rozhodnutí soud správně odůvodnil a náklady řízení správně vyčíslil, proto je možné na rozhodnutí soudu prvého stupně v této části plně odkázat.

46. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rovněž rozhodnuto podle výsledku ve věci za použití § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Rovněž v odvolacím řízení náleží procesně úspěšnému žalovanému náhrada nákladů nezastoupeného účastníka řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za jeden úkon. Tento jeden úkon byl v dané věci vykonán. Proto bylo uloženo žalobkyni, aby žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v této výši zaplatila.