o zaplacení 7 242,91 Kč s příslušenstvím, zákonného úroku z prodlení z částky 98 855,09 Kč,

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Příbrami výrokem I. zastavil řízení mezi žalobkyní [Jméno žalobce A] a (dále jen „žalobkyně“) a žalovanou v rozsahu žalované částky 367 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby ohledně této částky. Výrokem II. bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni 6 875,91 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 105 731 Kč od 2. února 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. bylo uloženo žalované zaplatit žalobci [Jméno žalobce B] (dále jen „žalobce“) úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 98 855,09 Kč od 9. února 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výroky IV. a výroky V. byla ve zbývající části žaloba žalobců zamítnuta. Výroky VI. a VII. bylo uloženo žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 12 754,40 Kč a žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 13 097 Kč.

2. Své rozhodnutí soud prvého stupně odůvodnil tím, že v řízení bylo prokázáno, že [jméno FO] dlužila žalovaným na základě rozhodnutí soudu v dědickém řízení po [Jméno žalobce B] každému z nich 98 855,09 Kč (na základě dohody o rozdělení pozůstalosti), soud uzavřel, že splatnost této pohledávky nastala za použití § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 261a odst. 2 o.s.ř. dne 8. července 2020. Dále soud prvého stupně uzavřel, že žalobkyně zaplatila náklady pohřbu [Jméno žalobce B] ve výši 14 690 Kč a odměnu notářky v pozůstalostním řízení po tomto zůstaviteli 5 939 Kč, přitom jednu třetinu měla hradit [jméno FO], a to jednak na základě rozhodnutí a jednak jako dědička [Jméno žalobce B]. [jméno FO] nezaplatila žalobcům nic za svého života. Soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalované, že došlo k zaplacení dluhu. Soud prvého stupně dále zjistil, že [jméno FO] zemřela [datum]. Jedinou dědičkou [jméno FO] se stala žalovaná, proto na ni přešla povinnost k úhradě výše uvedených dluhů, a to vzhledem k tomu, že v dědickém řízení uplatnila výhradu soupisu a cena aktiv činila 683 767,84 Kč a výše pasiv 20 000 Kč. Soud za této situace dospěl k závěru, že žalovaná jako dědička [jméno FO] odpovídá za dluhy [jméno FO], které představují pohledávku 98 855,09 Kč ve vztahu ke každému ze žalobců na základě rozhodnutí soudu, přitom vzhledem ke splatnosti pohledávky je dlužnice (nejprve právní předchůdkyně žalované a posléze žalovaná) v prodlení již od 9. července 2020, je proto povinna hradit úroky z prodlení z této částky v zákonné výši, která k rozhodnému datu činila 8,25 % ročně. V této části vůči oběma žalobcům žalobě soud prvního stupně vyhověl, ve zbývající části žaloby (přiznání úroku z prodlení v další výši 6,75 % ročně od 9. 2. 2023) byla žaloba zamítnuta. Jde-li o nárok žalobkyně na úhradu jedné třetiny nákladů pohřbu a jedné třetiny zaplacené odměny a hotových výdajů notářky, shledal soud prvého stupně důvodným uložit žalované zaplatit žalobkyni tuto jistinu, a to včetně příslušenství pohledávky, neboť podle závěru soudu byla žalovaná v prodlení, a to ve výši 8,25 % od 9. 2. 2023, jak bylo žalováno. Ve zbývající části tohoto nároku (úrok z částky 367 Kč od 9. 2. 2023 do zaplacení z částky 367 Kč ve výši 15 % ročně a úrok z částky 6 875,91 Kč od 9. 2. 2023 do zaplacení ve výši 6,75 % ročně) byla žaloba žalobkyně zamítnuta.

3. Jde-li o náklady řízení, soud prvého stupně dospěl k závěru, že úspěšnější v této věci byla procesně žalovaná, a to především vzhledem k tomu, že žalobci vůči ní nejprve nesprávně uplatnili i nárok na zaplacení jistiny, přitom šlo již o věc pravomocně rozhodnutou. V této souvislosti pak bylo uloženo zaplatit žalobkyni 72 % nákladů řízení žalované a žalobci bylo uloženo zaplatit žalované 82 % nákladů řízení.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, a to výslovně jen proti vyhovujícím výrokům II. a III. Namítla, že závazky [jméno FO] musely zaniknout do smrti [jméno FO], čemuž napovídá obsah dědického spisu po [jméno FO], v němž žalobkyně výslovně uvedla, že zde žádné dluhy [jméno FO] ke dni její smrti nejsou. Žalovaná má proto za to, že dluh [jméno FO] zanikl do její smrti způsobem, který není žalované znám a nelze po ní požadovat, aby tyto údaje uvedla. Má za to, že, není-li předmětem řízení jistina, nelze příslušenství přiznat do budoucnosti. Dále namítla, že při vzniku závazku byla žalobkyně, která zastupovala i [jméno FO] v pozůstalostním řízení po [Jméno žalobce B] v konfliktu zájmů. V průběhu řízení pak poukázala na to, že vzhledem k výsledkům exekučního řízení žalovaná částky 98 855,09 Kč dne 22. května 2025 (z účtu [jméno FO]) zaplatila, také z tohoto důvodu není možné žalobcům přiznat příslušenství pohledávky do budoucnosti.

5. Žalobci ve svém vyjádření uvedli, že obrana žalované je postavena jen na spekulacích, žalovaná nezastírá, že k nim nemá vůbec žádné důkazy. Argumentuje-li žalovaná protokolem o předběžném šetření, je třeba poukázat na to, že tento protokol nemá žádnou vypovídací hodnotu a není důkazem o zániku pohledávky. Tento protokol jako „kvitanci“ hodnotí pouze žalovaná.

6. Samostatné odvolání podali také žalobci, avšak jen proti výrokům VI. a VII. o náhradě nákladů řízení. Poukázali na to, že, přiznal-li soud z požadovaného úroku 15 % úrok 8,25 %, byli žalovaní úspěšní z více jak jedné poloviny a úspěch žalované tak rozhodně není vyšší. Mají za to, že lze poměřit míru úspěchu a neúspěchu jako rovnocennou a navrhli, aby žádný z účastníků nebyl povinen hradit náklady řízení.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o.s.ř.) a dospěl k závěru, že co do podstaty argumentace žalované v průběhu řízení odvolání zásadně důvodné není, avšak částečně se stalo důvodným v důsledku změněného skutkového stavu po rozhodnutí soudu prvého stupně.

8. Odvolací soud, jde-li o skutkový stav v této věci, shledal, že soud prvého stupně v průběhu řízení před soudem prvého stupně zásadně provedl veškeré potřebné dokazování, tyto důkazy správně zhodnotil a na jejich základě dospěl ke správným skutkovým závěrům, které jsou potřebné pro rozhodnutí v dané věci, a to i s přihlédnutím k výsledkům exekučního řízení, tak jak byly zjištěny doplněným dokazováním v odvolacím řízení.

9. Na rozhodnutí soudu prvého stupně, jde-li o daná skutková zjištění, lze v plném rozsahu odkázat. V této souvislosti lze proto pro stručnost shrnout zásadní rozhodné skutkové okolnosti, které ostatně mezi účastníky řízení nejsou ani sporné.

10. Lze tedy uzavřít, že v pozůstalostním řízení po zůstaviteli [Jméno žalobce B] bylo dne 1. července 2020 pod č. j. [spisová značka] okresním soudem vydáno usnesení, z něhož vyplývá, že v tomto řízení se dědici stala pozůstalá manželka zůstavitele [jméno FO] [právnická osoba] [jméno FO] [jméno FO] [Jméno žalobce A] a [Jméno žalobce B] (žalobci v této věci). Dědicové v průběhu pozůstalostního řízení uzavřeli dohodu o rozdělení pozůstalosti, která byla výše uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Teplicích schválena. Podle této dohody nabyla dědictví (pohledávku dědiců za pozůstalou manželkou z titulu vypořádání společného jmění ve výši [částka]) pozůstalá manželka [jméno FO], která se zavázala vyplatit [Jméno žalobce B] a [jméno FO] na jejich dědický podíl každému částku 98 855,09 Kč. Rozhodnutím byla určena také odměna notářky jako soudní komisařky a její hotové výdaje, které činily 5 939 Kč, přičemž bylo uloženo dědicům, aby tuto odměnu uhradili rovným dílem. Dané usnesení v pozůstalostním řízení nabylo právní moci dne 1. července 2020.

11. Soudem prvého stupně bylo dále správně zjištěno, že v [jméno FO] zemřela [datum]. V pozůstalostním řízení bylo potvrzeno nabytí pozůstalosti jediné dědičce ve třetí dědické třídě, a to [Jméno žalované] (žalované). V průběhu pozůstalostního řízení byla určena obvyklá cena aktiv pozůstalosti 683 767,84 Kč, výše pasiv 20 020 Kč. Dědička uplatnila výhradu soupisu a usnesení o dědictví nabylo právní moci dne 26. září 2022.

12. Soud prvého stupně v řízení také správně zjistil, že odměnu notářky v pozůstalostním řízení po [Jméno žalobce B] uhradila v plné výši (i za ostatní dědice) žalobkyně, a to v celkové částce 5 939 Kč. Dále bylo prokázáno, že žalobkyně zaplatila náklady pohřbu zůstavitele [Jméno žalobce B] ve výši 14 690 Kč.

13. V průběhu odvolacího řízení bylo z úřední činnosti soudu zjištěno, že žalobci jako oprávněnými proti žalované jako povinné bylo vedeno exekuční řízení k vymožení pohledávky oprávněných na základě usnesení Okresního soudu v Teplicích vydaného v pozůstalostním řízení po [Jméno žalobce B] ke splnění povinnosti žalované jako právní nástupkyně [jméno FO] k úhradě pohledávky 98 855,09 Kč každému ze žalobců. V průběhu exekučního řízení povinná podala návrh na zastavení exekuce s námitkou, že dohoda z pozůstalostního řízení schválená pozůstalostním soudem je absolutně neplatným či nulitním právním úkonem. Dále pak namítala, že vymáhané pohledávky zanikly zaplacením původní dlužnice. Dále bylo zjištěno, že Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 30. dubna 2024, č. j. 21 EXE 1462/2023-67 zamítl návrh povinné na zastavení exekuce s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že pohledávky zanikly a není zde ani jiná skutečnost, která by vedla k zastavení exekuce. Proti tomuto usnesení podala povinná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. dubna 2025, č. j. 18 Co 304/2024-108 tak, že usnesení soudu prvého stupně (o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce) potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že povinná (žalovaná v tomto řízení) je osobou pasivně legitimovanou, přestože povinnost k plnění byla exekučním titulem uložena [jméno FO], neboť ta dne [datum] zemřela a povinná je její jedinou dědičkou a dluh [jméno FO] tak přešel podle § 1701 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (o.z.) na povinnou. Soud uzavřel, že vymáhané pohledávky nejsou promlčené. Dále odvolací soud uzavřel, že argumentace, že [jméno FO] trpěla Alzheimerovou chorobou není případná, neboť nemůže ovlivnit exekuční řízení vzhledem k tomu, že tato námitka nepřímo brojí proti věcné správnosti exekučního titulu, částečně prostřednictvím vad nalézacího řízení, a v exekučním řízení soudu nepřísluší správnost exekučního titulu posuzovat, přezkoumávat jej, a to ani prostřednictvím vad řízení. Dále odvolací soud uzavřel, že povinná v řízení neunesla své důkazní břemeno a neunesla a neprokázala, že v řízení vymáhané pohledávky zanikly splněním. Toto tvrzení neměl odvolací soud za prokázané ani výslechem navržené svědkyně [jméno FO], která o splnění závazku [jméno FO] oprávněným fakticky nic nevěděla a za významné ve vztahu k závěru o splnění povinnosti dlužnice neshledal soud ani okolnost, že žalobkyně v pozůstalostním řízení po [jméno FO] nepřihlásila vymáhanou pohledávku.

14. Vzhledem k tvrzení žalované o nové skutečnosti, která nastala po vydání rozhodnutí soudu prvého stupně, provedl odvolací soud k tomuto tvrzení dokazování v souladu s ustanovením § 205a písm. f) o.s.ř.

15. Toto dokazování se týká právě vymáhání jistiny žalobci po žalované prostřednictvím exekuce, dokazování pak navrhla žalovaná.

16. Z vyrozumění soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] soud zjistil, že po skončení odvolacího řízení v dané věci byla povinná vyrozuměna o výši dlužné pohledávky, včetně nákladů řízení s tím, že zbývá uhradit 286 107,94 Kč na účet soudního exekutora v tomto vyrozumění citovaném včetně variabilního symbolu. V této souvislosti vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž vyčíslil vymáhanou peněžitou povinnost 286 107,94 Kč tak, že součástí této částky je také vymáhaná pohledávka pro každého ze žalovaných v celkové výši 197 710,18 Kč. Z potvrzení o platbě [právnická osoba]. ze dne 25. května 2025 bylo zjištěno, že exekutorem vyčíslenou pohledávku žalovaná uhradila z účtu [jméno FO] poukázáním na exekutorem sdělený účet pod jím sděleným variabilním symbolem dne 22. května 2025. Na základě těchto důkazů lze tedy uzavřít, že částka 98 855,09 Kč každému ze žalobců byla uhrazena dne 22. května 2025.

17. Jde-li o právní posouzení věci, soud prvého stupně věc správně právně posoudil, a to zejména, jde-li o pohledávku, která vznikla [jméno FO] vůči žalobcům na základě výsledku pozůstalostního řízení po [Jméno žalobce B], za níž jako dědička [jméno FO] odpovídala žalovaná.

18. Soud prvého stupně zcela správně uzavřel, že stala-li se žalovaná dědičkou [jméno FO], přitom z pozůstalostního řízení je zřejmé, že žalovaná sice uplatnila výhradu soupisu, avšak cena nabytého dědictví nepřesahuje vymáhanou pohledávku, pak je třeba postupovat podle § 1701 o.z., neboť podle tohoto ustanovení dluhy zůstavitele přecházejí na dědice.

19. Podle § 1706 o.z., uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví.

20. Na základě těchto zákonných ustanovení se žalovaná stala odpovědnou za úhradu dluhu zůstavitelky, který vznikl rozhodnutím soudu v pozůstalostním řízení. Soud prvého stupně zcela správně uzavřel, že splatnost tohoto dluhu nastala v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. dne 8. července 2020, správně tedy soud tímto datem poměřil také výši zákonného úroku z prodlení, nebyla-li pohledávka včas uhrazena ve smyslu nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když nárok na příslušenství pohledávky v podobě úroku vzniká podle § 513 o.z.

21. Za této situace se odvolací soud zabýval tím, zda je důvodná námitka žalované, že k úhradě této pohledávky došlo ještě za života zůstavitelky [jméno FO], tedy z tohoto důvodu dovozovala, že jako dědička již nemá povinnost k úhradě tohoto dluhu.

22. Jsou-li v dané věci žalovány samostatně úroky z prodlení z pohledávek přiznaných rozhodnutím soudu, pak je nutno konstatovat, že předmětem řízení je příslušenství pohledávky ve smyslu § 513 o.z. Příslušenství pohledávky představuje samostatnou vedlejší pohledávku, jejíž existence je však pojmově spjata s existencí pohledávky hlavní. Důsledkem takového pojmového vymezení příslušenství je pak okolnost, že zjištění o neexistenci hlavní pohledávky se musí promítnout i do závěru o neexistenci příslušenství pohledávky, a že splnění pohledávky k určitému datu bude znamenat, jde-li o úroky z prodlení, i to, že nárok na úrok z prodlení tímto splněním zaniká.

23. Byl-li již však v rámci exekučního řízení mezi stejnými účastníky, kteří jsou účastníky tohoto řízení, veden spor o existenci pohledávky, respektive splnění této pohledávky, pak výsledek tohoto řízení má jednoznačně vliv na závěr o existenci nároku na příslušenství pohledávky. Jestliže v souvisejícím exekučním řízení soud uzavřel, že k datu jeho rozhodnutí pohledávka existovala, neboť nebylo prokázáno, že by byla dlužnicí uhrazena, pak jde o výsledek řízení mezi týmiž účastníky řízení, který je pro účastníky tohoto řízení závazný, o existenci nezaplacené jistiny pohledávky, z níž je odvozen nárok na příslušenství žalované v tomto řízení, tak bylo mezi účastníky pravomocně rozhodnuto a odvolací soud je tímto rozhodnutím vázán (§ 135 odst. 2 o.s.ř.).

24. Vázán je však odvolací soud tím stavem, který byl zjištěn ke dni rozhodnutí soudu v daném řízení. Žalovaná však dále v odvolacím řízení prokázala nové skutečnosti, které nastaly od rozhodnutí soudu prvého stupně a od rozhodnutí soudu v souvisejícím řízením. Touto skutečností je prokázaná okolnost, že žalovaná pohledávku ve výši 98 855,09 Kč dne 22. května 2025 žalovaným zaplatila. Jestliže od 23. května 2025 již žalovaná není v prodlení se splněním daného dluhu, pak do budoucnosti po ní již nelze vymáhat ani příslušenství z dané pohledávky.

25. Vzhledem k tomuto změněnému skutkovému stavu je tak nutno dospět k závěru, že soud prvého stupně rozhodl zcela správně o příslušenství pohledávky z částky 98 885,09 Kč za dobu od 9. února 2023 do 22. května 2025. Od 23. května 2025, kdy došlo ke splnění, však již žaloba na přiznání příslušenství pohledávky (do dne rozhodnutí odvolacího soudu a dále do budoucnosti) není důvodná.

26. Proto odvolací soud v této části rozhodnutí soudu prvého stupně částečně změnil postupem podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tak, že za dobu od 23. května 2023 do zaplacení byla žaloba na přiznání příslušenství v podobě zákonného úroku z částky 98 855,09 Kč zamítnuta. Ve zbývající části pak byl rozsudek soudu prvého stupně týkající se tohoto nároku postupem podle § 219 o.s.ř. potvrzen.

27. Dále se odvolací soud zabýval dalšími nároky, které uplatnila samostatně pouze žalobkyně. Šlo o nárok na úhradu jedné třetiny zaplacené odměny notářky podle rozhodnutí vydaného v pozůstalostním řízení po [Jméno žalobce B]. Povinnost k úhradě těchto nákladů svědčila [jméno FO], za kterou však tuto její povinnost splnila žalobkyně. Úhradou této částky tak na straně [jméno FO] vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2, které byla povinná zaplatit podle § 2999 odst. 1 o.z. Jde tedy opět o dluh [jméno FO], za který podle výsledku v pozůstalostním řízení po této zůstavitelce odpovídá žalovaná.

28. Jde-li pak o vymáhanou jednu třetinu uhrazených nákladů pohřbu [Jméno žalobce B], pak je nutné poukázat na pravidla úhrady nákladů pohřbu ve smyslu § 1701 občanského zákoníku. K úhradě nákladů zůstavitelova pohřbení a opatření zůstavitelova hrobového místa je zavázán dědic ve smyslu ustanovení § 1701 o.z. Byly-li v řízení po [Jméno žalobce B] zjištěni tři dědicové, jimž bylo potvrzeno nabytí dědictví, pak za toto pasivum pozůstalosti odpovídají společně a nerozdílně ve smyslu § 1707 o.z., postih mezi nimi se řídí ustanovením § 1708 o.z., respektive ustanovením § 1876 odst. 2 o.z. Hradila-li tedy veškeré náklady zůstavitelova pohřbu jen jediná dědička (žalobkyně), pak spoludědička [jméno FO] byla povinná zaplatit žalobkyni podle výsledku pozůstalostního řízení na ni připadající podíl (zde rovný podíl). Nárok žalobkyně na zaplacení jedné třetiny nákladů pohřbu po [Jméno žalobce B] ve vztahu k [jméno FO] je tedy po právu. Také v tomto případě pak za tento vzniklý dluh odpovídá žalovaná z titulu jediné dědičky po zůstavitelce [jméno FO].

29. Jde-li o obě tyto pohledávky žalobkyně, pak je z tvrzení žalobkyně zřejmé, že jejich splatnost nenastala ze života zůstavitelky, neboť výzva k zaplacení této částky byla adresována až její právní nástupkyni dopisem ze dne 6. února 2023. Se soudem prvého stupně se pak odvolací soud zcela ztotožňuje v závěru, že žalovaná neprokázala, že by za života zůstavitelky došlo k zaplacení tohoto dluhu, přitom tento závěr je možné přijmout již na základě okolnosti, že žalovaná netvrdí žádné rozhodné skutečnosti o tom, kdy a jakým způsobem mělo k zaplacení tohoto dluhu dojít. Odvolací soud se také ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně (a s obdobnými závěry odvolacího soudu v exekučním řízení), že rozhodnou skutečnost zaplacení dluhu [jméno FO] nelze mít za prokázanou bez dalšího jen ze skutečnosti, že žalobkyně existenci těchto pohledávek neuvedla u předběžného šetření v pozůstalostním řízení po [jméno FO] (v němž navíc nebyla ani účastnicí tohoto řízení). Vzhledem k výsledkům dokazování v exekučním řízení, jak vyplývají z citovaného rozhodnutí odvolacího soudu v exekuční věci, se pak jeví zcela nehospodárným provádět k této otázce další dokazování výslechem svědkyně [jméno FO].

30. Odvolací soud tedy v souladu se závěry soudu prvého stupně uzavřel, že žalovaná jako právní nástupkyně [jméno FO] dluží žalobkyni z titulu úhrady nákladů pohřbu [Jméno žalobce B] a úhrady odměny a hotových výdajů notářky jako soudní komisařky v pozůstalostním řízení po [Jméno žalobce B] celkem částku 6 875,91 Kč. K úhradě této částky byla vyzvána dopisem ze dne 6. února 2023, který byl doručen dne 8. února 2023. Vzhledem k výši dané částky, charakteru dané pohledávky, je nutno uzavřít, že zaplacení této částky nevyžadovalo žádnou další zvláštní lhůtu, proto lze v souladu se závěry soudu prvého stupně uzavřít, že zásadně není v rozporu s ustanovením § 1958 o.z. závěr soudu o tom, že žalovaná je se zaplacením tohoto dluhu počínaje 9. února 2023 v prodlení. Za této situace tak soud prvého stupně zcela správně uložil žalované zaplacení dlužné částky s tím, že je správné, pokud uložil žalované také zaplacení příslušenství pohledávky, s jejíž úhradou je žalovaná od 9. února 2023 v prodlení.

31. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně v této části potvrdil, a to postupem podle § 219 o.s.ř.

32. Vzhledem k tomu, že odvoláním nebyly dotčeny výroky I. a výroky IV. a V. rozhodnutí soudu prvého stupně, zabýval se odvolací soud přezkumem rozhodnutí soudu prvého stupně jen v daných výrocích II. a III.

33. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně částečně změnil, musel rozhodnout postupem podle § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení před soudem prvého stupně.

34. Pro posouzení úhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně je podstatné také to, že žaloba byla žalobci podána nejen na zaplacení příslušenství pohledávky 98 855,09 Kč, nýbrž také na zaplacení této jistiny, přestože tato jistina byla přiznána již rozhodnutím vydaným v pozůstalostním řízení a dalšímu rozhodování o této jistině tak bránila překážka věci rozhodnuté. To soud prvého stupně vyjádřil také v usnesení o částečném zastavení řízení, jde-li právě o pohledávku každého ze žalobců ve výši 98 855,09 Kč. Za toto zastavení řízení nesou procesní zavinění žalobci, avšak z hlediska nákladů řízení je podstatné, že řízení bylo pravomocně (9. ledna 2024) zastaveno ještě před tím, než žalované v souvislosti s daným řízením vznikly jakékoliv náklady řízení. Náklady řízení žalované totiž začaly vznikat až v souvislosti s doručeným platebním rozkazem, respektive vykázáním právní moci jejímu právnímu zástupci dne 14. února 2023. V té době však již předmětem řízení bylo jen zaplacení patnáctiprocentního úroku z částky 98 855,09 Kč do budoucnosti ve vztahu ke každému ze žalobců a zaplacení částky 7 242,91 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni.

35. Ve vztahu k těmto předmětům řízení však nelze uzavřít, že by žalovaná byla převážně úspěšná, jak k tomu dospěl soud prvého stupně. Je totiž skutečností, že žalobkyně byla plně úspěšná se žalobou na zaplacení částky 6 875,91 Kč, neúspěšná byla jen v menší části úroků z prodlení z této částky. Ve vztahu k dalším nárokům pak oba žalovaní byli úspěšní v tom, že jim byla přiznána výše úroku 8,25 % z požadovaného úroku 15 %, byli tedy převážně úspěšní. Jejich neúspěch ve vztahu k zamítnuté částce je nutno poměřit tím, že se tak stalo na základě zaplacení jistiny žalovanou až v odvolacím řízení.

36. Jde-li tedy o řízení před soudem prvého stupně, nelze dospět k závěru, že by žalobcům bylo možné uložit zaplacení nákladů řízení žalované, mohli by to být naopak žalobci, kterým by mohl vznikat nárok na určitou malou část náhrady nákladů řízení. Žalobci se však v souvislosti se svým návrhem na vydání rozhodnutí o nákladech řízení v odvolání tohoto svého nároku vzdali, když požadovali, aby bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proto odvolací soud, který jinak při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z ustanovení § 142 o.s.ř. rozhodl o tom, že na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně nemá právo žádný z účastníků řízení (čímž fakticky žalobcům ani žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal).

37. Jde-li o náhradu nákladů odvolacího řízení, pak je zřejmé, že vzhledem k předmětu odvolacího řízení by mohli být žalobci považováni za ty, kteří ve věci byli plně úspěšní, tomu však brání okolnost, že procesně nereagovali na zaplacení jistiny pohledávky, což vedlo k tomu, že jejich nárok na přiznání příslušenství do budoucnosti musel být odvolacím soudem zamítnut. Při poměření tohoto výsledku řízení v odvolacím řízení pak odvolací soud dospěl k závěru, že lze hodnotit žalobce i žalované v odvolacím řízení za úspěšné rovnocenně, a proto lze ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodnout o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.