o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 4. května 2022, č. j. 10 C 84/2022-61,

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce na určení, že žalobce je dědicem ze zákonné dědické posloupnosti v první třídě dědiců po zůstavitelce [jméno] [příjmení], která zemřela [datum] (výrok I.), ve vztahu žalobce a žalovaného 1. [jméno] [příjmení] a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 1. [jméno] [příjmení] náklady řízení 8 400 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [anonymizováno] [jméno] [jméno], advokáta, se sídlem v [obec a číslo] (výrok II.), ve vztahu žalobce a žalovaný 2. a 3., [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. K důvodům tohoto svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce má na své straně dán naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení svého dědického práva po zůstavitelce [jméno] [příjmení], která zemřela [datum], neboť mu bylo pozůstalostním soudem v rámci pozůstalostního řízení této zůstavitelky uloženo za povinnost podat k soudu (Okresnímu soudu v Berouně) spornou žalobu na určení svého dědického práva po zůstavitelce ze zákona proti ostatním účastníkům pozůstalostního řízení této zůstavitelky, jimiž jsou [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a to pod sankcí toho, že, neučiní-li tak, nebude k němu jako k zákonnému dědici zůstavitelky v dalším pozůstalostním řízení po zůstavitelce přihlíženo a bude mu náležet, coby nepominutelnému dědici s postavením věřitele, nárok na vypořádání povinného dílu. Bez tohoto určení je tedy jeho právní postavení nejisté. Tuto svoji žalobu žalobce podal ke spornému soudu zcela v souladu s odkazujícím usnesením pozůstalostního soudu a v rámci lhůty, která mu byla k podání této žaloby pozůstalostním soudem stanovena, tedy včas. Výsledky provedeného dokazování přinesly to zjištění, že zůstavitelka zemřela [datum], se zanecháním závěti, která byla sepsána formou notářského zápisu, jenž má všechny náležitosti, stanovené notářským řádem, v níž za svého univerzálního dědice povolala svého syna [jméno] [příjmení]. Žalobce a žalovaný 1. jsou syny zůstavitelky, žalovaní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jsou vnoučaty zůstavitelky, kdy jejich otec, syn zůstavitelky, [jméno] [příjmení], se sám nedožil smrti zůstavitelky, když zemřel [datum]. Žalobce v pozůstalostním řízení zůstavitelky tuto závěť zůstavitelky napadl námitkou její absolutní neplatnosti tím svým tvrzením, že v době pořízení této závěti (2005) zůstavitelka trpěla duševní chorobou, která jí bránila o svém majetku pro případ smrti závětí pořídit, když konkrétně tvrdil to, že zůstavitelce v době pořízení závěti bylo 75 let, byla silně sklerotická až senilní, zčásti dementní, neuvědomovala si význam pořízení pro případ smrti, po smrti svého manžela v roce [anonymizováno] se totiž zcela zůstavitelka uzavřela tzv. do svého světa, změnám ve společnosti nerozuměla, nezajímala se o ně, neuvědomovala si význam pořízení pro případ smrti, notářka ji poučila čistě formálně, navíc toto poučení ani nepochopila. Dále namítal, že zůstavitelka v době pořízení závěti špatně viděla a špatně slyšela, užívala poměrně mnoho léků, a to i na úzkostné stavy – deprese, nemusely tak být nutně ani splněny všechny formální náležitosti ve vztahu k z její strany pořízené závěti ve formě notářského zápisu. Se szcela shodným svým tímto tvrzením pak žalobce přišel i do tohoto sporného řízení. Při vyhodnocení v řízení provedených důkazů je namístě uzavřít, že toto jeho tvrzení bylo v tomto sporném řízení vyvráceno, konkrétně výpovědí notářky [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která posuzovanou závěť zůstavitelky sepisovala, se zůstavitelkou osobně jednala, výpověďmi svědků, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] Tito dva svědci, byť v lékařském oboru psychiatrie laici, se se zůstavitelkou v rozhodné době osobně kontaktovali, uváděli ve svých výpovědích takové konkrétní údaje, z nichž nevznikají žádné pochybnosti o tom, že by snad zůstavitelka nebyla v rozhodné době plně způsobilá k pořízení závěti. Tito slyšení svědci zůstavitelku osobně znali po velmi dlouhou dobu, popsali, že v osobních kontaktech s ní vnímali, že její zdravotní stav se postupně zhoršuje, potvrdili však, že se jednalo o zhoršující se fyzický její zdravotní stav, nikoliv stav duševní, že při osobním kontaktu s nimi zůstavitelka v rozhodné době, ale v zásadě až do své smrti, byla plně orientována osobou, místem, časem, situací., Notářka, jako úřední osoba s mnohaletou úřední zkušeností v oboru, jednoznačně potvrdila, že svým pohovorem se zůstavitelkou nezískala žádné konkrétní pochybnosti o tom, že by snad zůstavitelka nebyla plně způsobilá k pořízení závěti, v opačném případě by totiž zcela jistě zůstavitelce odmítla jí požadovanou závěť sepsat, potvrdila, že zůstavitelce poskytla potřebná poučení, že jednala se zůstavitelkou. Za tohoto stavu provedeného dokazování je nadbytečným provádět v řízení další dokazování, jež žalobce ve své žalobě navrhoval, obzvláště pak v situaci, kdy se k jednání soudu, ač řádně a včas předvoláni, nedostavili žalobce a jeho prvání zástupce, protože se tímto zbavili případné možnosti být ze strany soudu poučeni. Sama o sobě o nepříznivém duševním stavu zůstavitelky v rozhodné době ničeho konkrétního nevypovídá ani okolnost zůstavitelkou uzavřené dohody o zániku nájmu bytu z [datum], když současně bylo zjištěno, že zůstavitelka se svým bydlením v [obec] nebyla spokojená, s ukončením nájemního vztahu získala finanční prostředky (100 000 Kč), odstěhovala se do zrekonstruované chaty v [ulice] [anonymizováno], kde až do své smrti žila a cítila se zde velmi spokojená a šťastná. Uzavřel tedy, že z výsledků provedeného dokazování vyplývá to, že je vyvráceno tvrzení žalobce o přítomnosti duševní poruchy u zůstavitelky k datu sepisu zkoumané závěti. Za té situace, kdy žalobce tvrdil pouze to, že zůstavitelka špatně slyšela a špatně viděla, nebylo potřeba v řízení ničeho dalšího prokazovat z hlediska zachování formálních náležitostí projednávané„ notářské závěti“, platí-li, že i osoby neslyšící, které nemohou číst a psát, mohou pořídit poslední vůli formou notářského zápisu. Tedy i pro ten případ, že by snad zůstavitelka vůbec neslyšela, což ale žalobce ani netvrdil, splňovala by posuzovaná závěť zůstavitelky zákonnou formu. Vzhledem k tomu, že závěť byla zůstavitelkou sepsána již v roce [rok] a zůstavitelka zemřela pak až v roce [rok], ve smyslu § 3028 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ, je namístě při posouzení platnosti zkoumané závěti vycházet i nadále ze z. č. 40/1964 Sb., dále jen obč. zák. S ohledem na závěr o platnosti zůstavitelkou pořízené závěti ve prospěch (univerzálně) dědického práva po zůstavitelce pouze jejího syna [jméno], tedy žalovaného 1., bylo namístě o podané žalobě žalobce rozhodnout zamítavě.

3. Včasné odvolání si proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, prostřednictvím svého zástupce, podal žalobce. Navrhl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit prvního stupně k dalšímu řízení.

4. V důvodech tohoto svého odvolání vytýká soudu prvního stupně nesprávné zjištění rozhodného skutkového stavu věci, nesprávné právní posouzení věci. Namítá rovněž i nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. Z jeho pohledu soud prvního stupně pochybil, pokud neprovedl v řízení jím navržené relevantní důkazy k prokázání svého tvrzení o přítomnosti duševní poruchy u zůstavitelky v rozhodné době. Zdůrazňuje pak především relevantně jím navržený důkaz zdravotnickou dokumentací zůstavitelky z rozhodné době u jejího praktického lékaře, kterou neměl možnost sám si obstarat, tuto mohl a měl vyžadovat soud. Pokud tak neučinil, zatížil důkazní řízení zásadní vadou, kterou nelze tzv. napravit v odvolacím řízení. Třebaže se odvolací soud pokusil o zajištění této zdravotnické dokumentace, tak z jeho pohledu tímto svým pokusem pouze zjistil potřebu dalšího zjišťování, neboť, není-li již tato zdravotnická dokumentace zůstavitelky dostupná u jejího bývalého praktického lékaře [anonymizováno] [příjmení], pak měla-li být správně postoupena dalšímu praktickému lékaři zůstavitelky, který později o zůstavitelku pečoval, bylo potřeba po ní dále pátrat, což se nestalo, v tomto směru žádné zjišťování činěno již odvolacím soudem nebylo. Provedení tohoto zjišťování je pak z hlediska důkazního návrhu obsaženo v zásadě již v původním jeho důkazním návrhu. S tou skutečností, proč se tímto konkrétním důkazem soud prvního stupně nezabýval, se v důvodech svého rozhodnutí řádně nevypořádal. Stejně tak se soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí řádně nevypořádal ani s tím, proč nebyl proveden důkaz další jím navrženou zdravotnickou dokumentací, jde-li o odborné lékaře (oční, ušní) zůstavitelky. Navrhovány pak byly soudu prvního stupně v jím podané žalobě i další důkazy, konkrétně účastnické výpovědi a především pak znalecký posudek z oboru psychiatrie. I tyto důkazy soud prvního stupně zcela ignoroval a ve svém rozhodnutí pak přesvědčivě neodůvodnil, proč k tomuto přistoupil. S touto skutečností pak nikterak nesouvisí to, že soud prvního stupně jednal v řízení v jeho nepřítomnosti. Je tedy přesvědčen o tom, že by důkazy jím navržené měly být v řízení provedeny, včetně důkazů, které navrhl v rámci odvolacího řízení, jež má za přípustné v rámci podmínek neúplné apelace. Dále uvádí, že nadto z jeho pohledu v řízení provedené důkazy k návrhům žalovaných soud prvního stupně nesprávně zhodnotil, protože v řízení slyšení svědci v zásadě nic konkrétního k řešené otázce neuvedli, notářka, pokud byla slyšena, si na konkrétní případ s odstupem 17 let nevzpomněla, ostatně on sám ji ani mlčenlivosti nezprostil, přitom by toho bylo zapotřebí, má-li do doby vyřešení tohoto sporu postavení v úvahu přicházejícího zákonného dědice zůstavitelky. Notářka tedy soudu pouze obecně popisovala tzv. určitý idální stav jednání s uchazečem o sepis závěti u ní, ovšem ke konkrétnostem projednávané věci ničeho neuvedla, neupamatovala se na nic z toho, jak bylo z její strany konkrétního dne se zůstavitelkou jednáno, co jí bylo sděleno, zda si ji zůstavitelka sama vyhledala či schůzku za ni někdo sjednal, kdo zůstavitelku k notářce doprovodil, kdo její služby platil, jakým konkrétním způsobem se notářka u zůstavitelky, tehdy ve věku 75 let, přiměřeně ujistila (objektivizovala si) o jejím duševním stavu. Ani svědkové [příjmení], [příjmení] neuvedli žádné konkrétní skutečnosti, sdělovali jen své obecné úvahy, jejich svědectví pak nelze zasadit do žádných konkrétních časových obdobích ve vztahu ke zkoumané listině. Důkazní řízení tedy z jeho pohledu zůstala zcela nedostatečné. Konečně namítá, že jednal-li soud prvního stupně [datum] v nepřítomnosti žalobce, zatížil řízení vadou, protože on sám nebyl k jednání soudu řádně obeslán.

5. Žalovaný 1. [jméno] [příjmení] se, prostřednictvím svého zástupce, k odvolání žalobce vyjádřil tak, že s ním nesouhlasí, navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jako věcně správný, potvrdil.

6. V důvodech uvádí, že žádná vada řízení před soudem prvního stupně z jeho pohledu nenastala, pokud se žalobce k jednání, k němuž byl předvolán prostřednictvím svého zástupce, ani jeho zástupce, nedostavili, neomluvili se, nepožádali včas a z důležitého důvodu soud o odročení jednání. Z jeho pohledu pak soud prvního stupně v řízení provedl potřebné dokazování, které správně vyhodnotil po skutkové i právní stránce. Zdůrazňuje zásadu volného hodnocení důkazů soudem a skutečnost, že zkoumanou závěť zůstavitelka pořídila ve formě notářského zápisu, a to již mnoho let před svou smrtí. Hodnocení výpovědi notářky, které žalobce provádí ve svém odvolání, je jen ryzí spekulací. Důkazy, s nimiž přichází žalobce, jsou pak opožděné, v odvolacím řízení bylo navíc zjištěno, že důkaz žalobcem navrženou zdravotnickou dokumentací bylo nereálné v řízení před soudem prvního stupně provést, protože tato již neexistuje. Pozdější zdravotní dokumentace zůstavitelky je pro věc irelevantní, neboť není významný pozdější zdravotní stav zůstavitelky, ale právě jen ten, který zde byl v době pořízení závěti. Důkazy, s nimiž žalobce přichází, jsou opožděné, nepřípustné z pohledu principu neúplné apelace. Nadto pro věc nemohou ani přinést žádná relevantní zjištění, když [jméno] [příjmení] v době pořízení závěti zůstavitelku neznala, vnuk zůstavitelky v době pořízení závěti byl čerstvě zletilý, o svoji babičku v té době se nezajímal. Znalecké zkoumání je pak provádět namístě jen, je-li tzv. co zkoumat, přitom, není-li k dispozici relevantní zdravotní dokumentace zůstavitelky z rozhodné doby, zůstavitelka nebyla nikdy hospitalizována v rozhodné době, nebyla léčena pro žádnou duševní nemoc v rozhodné době, nebyla odkázána na pomoc třetích osob v rozhodné době, nebyla umístěna v žádném zařízení v rozhodné době, pak zde žádné podklady pro znalecké zkoumání dány nejsou. Výsledky dosud provedeného dokazování nikterak nenasvědčují tomu, že by duševní stav zůstavitelky v rozhodné době neměl být v pořádku. Z jeho pohledu tedy k zadávání znaleckého posudku není žádný důvod.

7. Žalovaní 2. a 3. se k odvolání žalobce nevyjádřili, resp. žalovaný [jméno] [příjmení] ponechal výslovně rozhodnutí na uvážení soudu.

8. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. odvolací soud projednal odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o něm na svém odvolacím jednání v nepřítomnosti žalované 2., která byla k jednání odvolacího soudu řádně a včas předvolána, nedostavila se k němu, nemluvila se z jednání, nepožádala včas a z důležitého důvodu o odročení jednání.

9. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalobce napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a neshledal odvolání žalobce opodstatněným, proto s využitím § 219 o. s. ř. odvoláním žalobce napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

10. S ohledem na odvolatelem namítanou existenci zmatečnostní vady řízení, odvolací soud konstatuje, že po posouzení dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, tuto namítanou existenci zmatečnostní vady řízení (§ 229 odst. 3 o. s. ř.), k níž je nakonec povinen přihlížet soud i z úřední povinnosti, v dané věci neshledal.

11. V obecné rovině je k této záležitosti namístě uvést, že odnětí možnosti jednat před soudem se rozumí takový nesprávný procesní postup soudu, jímž soud znemožnil účastníku řízení realizaci jeho procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, mj. i práva zúčastnit se jednání soudu ve věci, činit zde své přednesy, navrhovat provádění důkazů, apod., kdy typicky se jedná o tu situaci, kdy soud projedná a rozhodne věc v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka řízení. Obecně pak dále platí i to, že zástupce, kterému účastník řízení udělil plnou moc, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník sám.

12. Z uvedeného tak tedy plyne, že o odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného účastníka řízení jen tehdy, jestliže zastoupený účastník v důsledku nesprávného procesního postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva.

13. V posuzovaném případě se však z pohledu odvolacího soudu o tuto situaci nejedná.

14. Z obsahu spisu soudu prvního stupně totiž zcela jednoznačně vyplývá to, že soud prvního stupně danou spornou věc účastníků projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a jeho právního zástupce (advokáta) při svém jednání, které konal [datum], k němuž byl právní zástupce žalobce řádně soudem předvolán ([datum]), a to s využitím správného vzoru ([číslo]) občanského soudního řádu, v němž je uvedeno poučení o tom, že předvolání zástupce účastníka současně platí i pro zastoupeného účastníka řízení. Tedy v dané věci za té situace, je-li z obsahu spisu soudu prvního stupně zřejmé, že sám žalobce, který byl k jednání soudu prvního stupně předvolán prostřednictvím svého zástupce, ani jeho zástupce (advokát), kterému udělil plnou moc, se k tomuto konkrétnímu soudem prvního stupně nařízenému jednání na den [datum] nedostavili, nepožádali řádně, včas a z důležitého důvodu tento soud prvního stupně o odročení tohoto jednání, z účasti u tohoto jednání se neomluvili, jednal-li soud prvního stupně s využitím § 101 odst. 3 o. s. ř. dne [datum] v nepřítomnosti žalobce a jeho právního zástupce, nepůsobí tato skutečnost žalobcem v odvolání zmiňovanou situaci odnětí mu možnosti, jako zastoupenému účastníku řízení, jednat před soudem v důsledku nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně.

15. Odvolací soud pak nesdílí, jako opodstatněnou, ani tu námitku žalobce, jež se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nelze totiž pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož všem účastníkům, jakož i odvolacímu soudu, je zřejmé to, jak a proč bylo soudem prvního stupně rozhodnuto. Z pohledu odvolacího soudu, způsob, kterým své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil v dané věci, zásadně náležitosti řádného odůvodnění soudního rozhodnutí splňuje, nebyl proto zasažen zájem účastníků řízení na tom, aby mohl náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně své odvolací důvody. Jinak řečeno provedené odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně soudem prvního stupně není z pohledu odvolacího soudu na újmu uplatnění práv odvolatele, ostatně odvolatel tato svá práva v odvolání jednoznačně a hojně uplatňuje. Je pak skutečností, že s jednotlivými neprovedenými důkazy k návrhu žalobce se v důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně jednotlivě nevypořádal, nicméně vyhodnocením v řízení provedených důkazů a konstatováním, že další provádění důkazů k návrhu žalobce by bylo pro věc nadbytečné, obzvláště v situaci, kdy bylo soudem prvního stupně jednáno a rozhodováno v nepřítomnosti žalobce a jeho právního zástupce, kteří se tak případného poučení ze strany soudu sami vzdali, dal dostatečně najevo důvody, pro které důkazy navržené žalobcem neprovedl. Nejedná se tedy v tomto směru o jím opomenuté důkazy v rámci odůvodnění rozhodnutí.

16. Vzhledem k výše uvedenému závěru o neexistenci zmatečnostní vady řízení, zabýval se dále odvolací soud žalobcem uplatněnou argumentací v jeho odvolání, co se týká nedostatku ve zjišťování rozhodného skutkového stavu věci soudem prvního stupně.

17. Ohledně rozhodného skutkového stavu věci bylo mezi účastníky v zásadě nesporným, a vyplývá to z obsahu pozůstalostního spisu zůstavitelky, vedeného Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. [anonymizována dvě slova] [rok], především pak zde z obsahu usnesení Okresního soudu v Berouně z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], že zůstavitelka zemřela jako vdova, zanechala dva žijící potomky, syny [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], další její syn [jméno] [příjmení] ji předemřel ([datum]) se zanecháním dvou potomků, a to dcery [jméno] [příjmení] a syna [jméno] [příjmení]. S těmito osobami, jako v úvahu přicházejícím zákonnými dědici zůstavitele, je v pozůstalostním řízení zůstavitelky dosud jednáno. Dále zůstavitelka zanechala závěť, sepsanou notářským zápisem notářky v [obec], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], pod sp. zn. [anonymizována dvě slova] [rok], s datem [datum], ve které za svého univerzálního dědice zůstavitelka povolala svého syna [jméno] [příjmení]. Svými námitkami proti platnosti této závěti zůstavitelky ze strany syna zůstavitelky [jméno] [příjmení] vznikl v pozůstalostním řízení zůstavitelky mezi v úvahu přicházejícími dědici zůstavitelky, žijícími syny zůstavitelky ([jméno] [anonymizováno], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uznali závěť zůstavitelky z [datum] za pravou a platnou) spor o dědické právo, kdy [jméno] [příjmení] tvrzení [jméno] [příjmení] o neplatnosti závěti zůstavitelky z důvodu stižení zůstavitelky v době pořízení závěti duševním onemocněním, které by jí činilo neschopnou pořídit platně pořízení pro případ své smrti, nesouhlasil ([obec] [anonymizováno] v pozůstalostním řízení zůstavitelky přišel s tvrzením o neplatnosti závěti zůstavitelky pro tu okolnost, že zůstavitelka byla stižena duševním onemocněním v době, kdy posuzovanou závěť pořídila, v jehož důsledku nebyla schopna posoudit rozsah a obsah svého pořízení pro případ smrti ve formě závěti v době, kdy závěť z května [rok] byla zůstavitelkou pořízena, že zůstavitelka špatně viděla a slyšela, odmítala pomůcky, tyto její handicapy nejsou zaznamenány v notářském zápise, z tohoto důvodu nemusí být splněny všechny formální náležitosti notářského zápisu). Usnesením Okresního soudu v Berouně v pozůstalostním řízení (právní moc [datum rozhodnutí]), č. j. [číslo jednací], byl proveden odkaz pro [jméno] [příjmení] do sporného řízení na určení, že [příjmení] [příjmení] je zákonným dědicem zůstavitelky [jméno] [příjmení] v první dědické třídě dědiců na podkladě jím podané u Okresního soudu v Berouně žaloby proti [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Žalobce na podkladě tohoto usnesení pozůstalostního soudu doručil Okresnímu soudu v Berouně svoji žalobu [datum] a v souvislosti s probíhajícím tímto sporným řízením je pozůstalostní řízení zůstavitelky přerušeno (usnesením, č. j. [číslo jednací]).

18. Z pohledu odvolacího soud na podkladě tohoto nesporného zjištění, týká-li se procesního řešení vzniklého skutkového sporu o dědické právo po zůstavitelce mezi dvěma jejími v úvahu přicházejícími (z celkových čtyř) zákonnými dědici, totiž jejími syny, z nichž jednomu svědčí pro závěr o dědickém právu (univerzálně) závěť zůstavitelky, sepsaná ve formě notářské zápisu (veřejné listiny), s datem [datum], jež byla co do své platnosti zpochybněna konkrétními tvrzeními jednoho ze synů zůstavitelky (žalobcem), je namístě konstatovat, že po procesněprávní a hmotněprávní stránce v poměrech dědického práva (z. ř. s., OZ) platí, že, jsou-li vymezeny v úvahu přicházejícími dědici konkrétního zůstavitele sporné skutkové okolnosti, na nichž závisí rozhodnutí o dědickém právu po konkrétním zůstaviteli, pak pozůstalostní soud nemá z procesního hlediska dánu žádnou možnost objasňovat tyto sporné skutečnosti dokazováním a za této situace, pokud se mu nepodaří tento skutkový spor o dědické právo (zcela) vyřešit dohodou, v níž by tento spor odpadl (zcela), vydá v pozůstalostním řízení usnesení, jímž odkáže toho z v úvahu přicházejících dědiců zůstavitele, jehož dědické právo (právní důvod dědění) po zůstaviteli se jeví být se zřetelem k okolnostem případu jako„ nejslabší“, aby své dědické právo uplatnil u soudu žalobou ve sporném řízení (§ 1672 OZ, § 170 z.ř. s.). I nadále je proto k této problematice využitelná dosavadní soudní judikatura, která v poměrech„ dřívější“ procesněprávní i hmotněprávní úpravy dědického práva řešila to, zda žaloba, podaná k soudu ve sporném řízení ve smyslu § 175k odst. 2 o. s. ř., nyní § 170 z. ř. s., na základě odkazu účastníka dědického (pozůstalostního) řízení na podání sporné žaloby k soudu o určení sporné skutečnosti (dědického práva), je či není určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c), nyní § 80 o. s. ř., a sice s tím závěrem, že se jedná o žalobu tzv. svého druhu na určení sporné skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení vyplývá přímo z právního předpisu; žalobce proto není povinen tvrdit a prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na jím požadovaném určení dědického práva po konkrétním zůstaviteli (k tomuto srovnej např. důvody, uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 30 Cdo 940/2004).

19. Odvolací soud tak tedy potud v projednávané věci, s ohledem na v pozůstalostním řízení zůstavitelky vydané usnesení pozůstalostního soudu o odkazu účastníka pozůstalostního řízení do sporného řízení, uzavírá, že žalobce má ve vztahu k jím podané žalobě, projednávané v tomto řízení, jež je tzv. svého druhu žalobou na určení sporné skutečnosti, dán na své straně naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení, který vyplývá přímo z právního předpisu.

20. Správně pak soud prvního stupně také zkonstatoval v důvodech svého rozhodnutí, že, podal-li žalobce svoji žalobu ke spornému soudu (Okresnímu soudu v Berouně) proti žalovaným dne [datum], učinil tak včas (ve lhůtě pozůstalostním soudem mu pro tento účel stanovené), neuplatní se tak důsledky, uvedené v § 170 odst. 2 z.ř. s .

21. Odvolací soud pak k důvodům tohoto svého rozhodnutí konstatuje, že z jeho pohledu nevznikají žádné pochybnosti o tom, že žalobce v daném sporném řízení, bez ohledu na jím zvolenou formulaci žalobního petitu (na podkladě odkazujícího usnesení pozůstalostního soudu z pozůstalostního řízení zůstavitelky), ve své podstatě požaduje popřít dědické právo žalovaného 1. [jméno] [příjmení] po zůstavitelce [jméno] [příjmení], která zemřela [datum], ze zůstavitelkou ve formě notářského zápisu pořízené jí univerzální závěti s datem [datum], s níž [jméno] [příjmení] spojuje své dědické právo (univerzální) po zůstavitelce. Nejedná se tedy v tomto řízení o tu situaci, kdy by snad žalobcův požadavek směřoval k tomu tzv. získat konečné soudní rozhodnutí o tom, že [jméno] [příjmení] není dědicem zůstavitelky a že tak žalobce a všichni tři žalovaní jsou dědici zůstavitelky z titulu zákonné dědické posloupnosti. Takový požadavek by v tomto sporném řízení totiž nebyl ze strany žalobce možný, neboť určení konkrétní osoby dědice je výlučně jen věcí pozůstalostního soudu, děje se tak v rámci pozůstalostního řízení, k takovému určení by tedy na straně žalobce nebyl zcela jistě dán naléhavý právní zájem. Navíc s ohledem na zamítavý výsledek rozhodování soudu o podané žalobě žalobce nepovažoval odvolací soud za účelné, aby formulačně byl žalobní petit žalobce upravován, když z něj bez jakýchkoliv pochybností bylo výše uvedené zřejmé.

22. V důvodech svého rozhodnutí pak soud prvního stupně dále rovněž správně uvedl, že, bylo-li v projednávané věci zjištěno, že zůstavitelka zemřela [datum], tj. za účinnosti OZ, avšak svoji závěť pořídila ještě za účinnosti obč. zák. (11. 5. 2005), pak platí, že při dědění po této zůstavitelce se použije hmotné i procesní dědické právo, platné v den její smrti, tedy OZ; za platnou se pak považuje závěť zůstavitelky, jestliže vyhovuje právním předpisům, platným v době jejího pořízení, v tomto případě obč. zák. (§ 3069 OZ, § 3070 až § 3072 OZ). Jinak řečeno, za platnou se považuje závěť, pokud vyhovuje právním předpisům, platným v době jejího pořízení, v tomto případě obč. zák., a postupuje se podle ní, i když zůstavitel zemře, jak je tomu v posuzovaném případě, i za účinnosti nového právního předpisu, tedy OZ.

23. Podle § 38 odst. 1 obč. zák. je právní úkon neplatný, pokud ten, kdo je učinil, nemá způsobilost k právním úkonům.

24. Podle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatný je rovněž právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

25. Podle § 476 odst. 1 obč. zák. zůstavitel může napsat závěť buď vlastní rukou nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.

26. Podle § 476 odst. 2 obč. zák. musí být v každé závěti uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.

27. Podle § 476d odst. 1 obč. zák. zůstavitel může projevit svoji poslední vůle formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu.

28. Podle § 476d odst. 4 obč. zák. osoby neslyšící, které nemohou číst nebo psát, mohou projevit poslední vůle formou notářského zápisu nebo před třemi současně přítomnými svědky ovládajícími znakovou řeč, a to v listině, která musí být tlumočena do znakové řeči.

29. Podle § 65 z. č. 358/1992 Sb. ve znění účinném k datu pořízení závěti (dále jen notářský řád) v tomto ustanovení se stanoví zvláštní postup pro případy, kdy se nemůže s obsahem zápisu seznámit sám ten, kdo jej v této formě pořizuje, protože neumí číst nebo psát, ustanovení § 67 notářského řádu pak stanovuje postup při sepisování notářského zápisu, bude-li účastník notářského zápisu němý nebo neslyšící (doplňuje se tak § 65 notářského řádu).

30. Obecně je namístě k důvodům tohoto rozhodnutí dále zkonstatovat, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu platí, že případný závěr soudu o neplatnosti právního jednání (dříve právního úkonu) konkrétní osoby ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. (dnes § 581 OZ) nezbytně předpokládá po skutkové stránce bezpečné zjištění toho, že subjekt právního jednání (dříve právního úkonu) buď nedokáže posoudit následky svého právního jednání (dříve právního úkonu) nebo toto právní jednání (dříve právní úkon) ovládnout, popř. obojí.

31. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu odvolací soud uzavírá, že je zapotřebí k otázce možnosti posouzení závěti zůstavitele jako neplatné v důsledku neschopnosti zůstavitele v době pořízení závěti právně jednat, zjistit především existenci buď konkrétní duševní poruchy zůstavitele a to, zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Pod pojmem duševní porucha se pak rozumí i přechodná duševní porucha, vylučující u jednající osoby možnost posoudit následky svého právního jednání (dříve právního úkonu) či své právní jednání (dříve právní úkon) ovládnout; jedná se z tohoto důvodu pak vždy o absolutní neplatnost právního jednání (dříve právního úkonu), k níž je soud povinen při svém rozhodování přihlížet i z úřední povinnosti.

32. V dané věci se v tomto řízení projednávaný skutkový spor o dědické právo po zůstavitelce [jméno] [příjmení], který existuje mezi jejími v úvahu přicházejícími syny, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], dle listiny (závěti), sepsané ve formě notářského zápisu, v níž zůstavitelka pro případ své smrti o svém majetku univerzálně pořídila ve prospěch dědického práva svého syna [jméno] [příjmení], v případě úspěchu s uplatněnou argumentací ze strany [jméno] [příjmení] dotýká i dědického práva dalších účastníků pozůstalostního řízení zůstavitelky, kteří, nedožil-li se další syn zůstavitelky, [jméno] [příjmení] st., její smrti, mají samostatné postavení jejích v úvahu přicházejících zákonných dědiců (jde-li vnoučata zůstavitelky, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Proto přicházejí v úvahu také jako účastníci tohoto řízení.

33. Pro možný závěr soudu o absolutní neplatnosti posuzovaného právního jednání (dříve právního úkonu), který zůstavitelka učinila ve formě veřejné listiny (notářského zápisu), jde-li o její poslední pořízení pro případ smrti (závěť) ve prospěch dědického práva svého syna [jméno] [příjmení] (univerzálně), jež byla předložena do pozůstalostního řízení zůstavitelky s datem [datum], nebylo zásadně významné zjištění toho, že zůstavitelka nebyla v době, kdy měla toto právní jednání (dříve právní úkon) učinit, rozhodnutím soudu omezena ve svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům). Takový stav totiž bez dalšího nevylučuje přítomnost duševní poruchy zůstavitelky, která by ji vylučovala z právního jednání (dříve právního úkonu) pořízení závěti.

34. Odvolací soud se pak dále shoduje se soudem prvního stupně i v tom jeho posouzení, že, netvrdil-li žalobce v řízení skutečnost, že by zůstavitelka v době pořízení zkoumané závěti byla neslyšící či nevidomá, pak při zůstavitelkou zvolené formě pořízení pro případ smrti není žádný důvod po formální stránce pochybovat o tom, že posuzovaná závěť má všechny formální náležitosti.

35. Odvolací soud se pak na podkladě zhodnocení výsledků v řízení správným a úplným způsobem provedeného dokazování soudem prvního stupně ztotožňuje i se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, který přijal, potud, že bylo provedeným dokazováním vyvráceno tvrzení žalobce o tom, že by posuzovaná listina (závěť), jež byla sepsána ve formě veřejné listiny, byla učiněna osobou jednající v duševní poruše, která by ji činila neschopnou právně jednat.

36. Podle závěru odvolacího soudu totiž vyhodnocení zjištěného rozhodného skutkového stavu věci v souvislosti s dosud provedeným dokazováním umožňuje po skutkové stránce v dané fázi řízení s dostatečnou mírou pravděpodobnosti uzavřít o tom, že zůstavitelka k datu sepisu zkoumané listiny (závěti) nejednala v duševní poruše, která by ji činila k tomuto právnímu jednání (dříve právnímu úkonu) neschopnou, protože byla schopna posoudit následky tohoto svého právního jednání (dříve právního úkonu), toto své právní jednání (dříve právní úkon) ovládnout, vychází-li bez dalšího, jako ze správného, vyhodnocení dosud v řízení soudem prvního stupně provedeného dokazování, jde-li konkrétně o výslechy svědků, a to notářky a dvou osob, které znaly osobně zůstavitelku dlouhodobě, ať již jako člen její širší rodiny, či soused z chaty, kam dlouhodobě jezdila a kde později i sama žila. Co do obsahu těchto důkazů má odvolací soud tyto důkazy za dostačující k přijetí tohoto jednoznačného (s dostatečně vysokou mírou pravděpodobnosti) závěru (skutkového) o nepřítomnosti duševní poruchy u zůstavitelky k rozhodnému datu (pořízení zkoumané závěti).

37. Je samozřejmé, že v situaci, kdy zůstavitelka již zemřela, nezbývá než činit potřebná zjištění o jejím psychickém stavu v době před její smrtí, konkrétně v době, kdy zkoumanou závěť pořídila, je-li jeho nedostatek namítán, jak je tomu v této posuzované konkrétní věci, na podkladě výslechů svědků a je zapotřebí čerpat i potřebná zjištění z obsahu dostupné zdravotnické dokumentace zůstavitelky, případně i z dalších listinných důkazů či znaleckých posudků z příslušného oboru.

38. Je skutečností, že v dané věci i z pohledu odvolacího soudu, jde-li o odvolací argumentaci žalobce, mohou vznikat určité pochybnosti o tom, zda při existenci potřebných tvrzení o nedostatku v psychickém stavu zůstavitelky ve zkoumané době ze strany žalobce a jím v podané žalobě uplatněného důkazního návrhu na zajištění zdravotnické dokumentce zůstavitelky v ordinaci jejího praktického lékaře [anonymizováno] [příjmení], se sídlem v [obec a číslo], byl správným procesní postup soudu prvního stupně, kdy se u tohoto konkrétního praktického lékaře zůstavitelky nepokusil o zajištění tohoto navrženého důkazu za účelem jeho provedení v řízení, proto se soud odvolací o rozptýlení těchto pochybností v odvolacím řízení pokusil tím, že tuto žalobcem navrženou zdravotnickou dokumentaci zůstavitelky se u konkrétního jejího praktického lékaře pokusil zajistit, přičemž ale zjistil, že tento důkazní návrh ze strany žalobce, byť by se jej pokusil provést soud prvního stupně, není (nebylo) možné provést, protože žalobcem k důkazu navržená konkrétní zdravotnická dokumentace zůstavitelky z doby, kdy zůstavitelka závěť pořizovala, již byla skartována, tedy neexistuje. V tomto kontextu svého zjištění pak odvolací soud vyhodnotil, že neprovedení tohoto důkazu soudem prvního stupně ve svém důsledku nepůsobí žádnou vadu ve zjišťování rozhodného skutkového stavu věci, neboť, i kdyby se soud prvního stupně býval o provedení tohoto konkrétního žalobcem navrženého důkazu pokusil, jak správně měl, nemohl by jej z hlediska obsahu a potřebnosti pro toto řízení vyhodnotit (stejně tak jako i odvolací soud), není-li (nebyl-li) tento důkaz reálně účastníkům a soudu, popř. znalci, k dispozici. Z tohoto pohledu se tedy sice jedná o soudem prvního stupně opomenutý důkaz, který je však reálně neproveditelný, v důsledku čehož tato vada při zjišťování skutkového stavu věci soudem prvního stupně tak nemůže reálně ničeho na skutkových závěrech soudu prvního stupně, jak je na základě výsledků dalších v řízení provedených důkazů přijal změnit tak, aby to mohlo být vyhodnoceno ve prospěch uplatněných tvrzení žalobce. Toto pak platí zvláště za té situace, že žalobce ani jeho právní zástupce nebyli přítomni u jednání soudu prvního stupně, ač k němu byli řádně a včas předvoláni, z čehož je zřejmé, že by ani v případě zjištění neproveditelnosti tohoto důkazu u soudu prvního stupně nemohl žalobce nikterak reagovat na tuto vzniklou důkazní situaci.

39. Jde-li o žalobcem navržený v žalobě důkaz účastnickými výpověďmi účastníků, které soud prvního stupně v řízení neprovedl, tak z pohledu odvolacího soudu ani neprovedení thoto důkazu není na újmu řádného zjišťování rozhodného stavu věci. Sám o sobě důkaz účastnickou výpovědí není již jen ze své podstaty způsobilým důkazem k tomu, aby mohl zpětně do minulosti života již zemřelé osoby přinést závěr o přítomnosti konkrétní duševní poruchy zůstavitelky v rozhodné době, navíc žalobce ani konkrétně netvrdil v řízení nic, co by svědčilo pro závěr, že se osobně se zůstavitelkou v rozhodné době setkával tak často a tak intenzivně, aby mohl relvantně informace k posuzované otázce jejího chování poskytnout. Za té situace, kdy v řízení další provedené důkazy nezakládají i podle závěru odvolacího soudu žádné zásadní pochybnosti o duševním zdraví zůstavitelky v rozhodné době, pak by provádění tohoto důkazu soudem prvního stupně bylo nadbytečné, protože by nemohlo z hlediska rozhodného skutkového stavu věci přinést žádná zásadní nová zjištění. Pokud tedy tento důkaz nebyl v řízení přd soudem prvního stupně vyslyšen, nepůsobí tato skutečnost žádné vady ve zjišťování rozhodného skutkového stavu věci.

40. Je skutečností, že zjišťování právně významných skutečností k existenci duševní poruchy konkrétní osoby zůstavitele zásadně z povahy věci znalecké posouzení odborníkem z příslušného oboru vyžaduje; neplatí to však beze zbytku. V dané projednávané věci, není-li k dispozici reálně dostupná žádná zdravotnické dokumentace zůstavitelky z rozhodného období a z dalších v řízení provedených důkazů nevznikají vůbec žádné pochybnosti o duševním stavu zůstavitelky v rozhodné době, není i podle závěru odvolacího soudu namístě toto odborné znalecké zkoumání provádět, neboť ve své podstatě by nebylo nic, co by mohlo být soudem k tomuto odbornému zkoumání znalci předloženo. Týká-li se tedy žalobcem v jeho žalobě navrženého důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který nebyl rovněž soudem prvního stupně akceptován, pak odvolací soud k tomuto uvádí, že provádění tohoto navrženého žalobcem důkazu v podobě zadání znaleckého posudku (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu zůstavitelky v předmětném období) by bylo nadbytečné, nejsou-li k dispozici z výsledků dalšího v řízení provedeného dokazování žádné takové konkrétní podklady, jež by měly být znalecky zkoumány. Z výslechů svědků, kteří byli soudem prvního stupně slyšeni, i podle vyhodnocení odvolacím soudem žádné pochybnosti o duševním zdraví zůstavitelky v rozhodné době nevznikají, k dispozici pak není žádná zdravotnická dokumentace zůstavitelky, která by znalecky měla být zkoumána (kromě zdravotnické dokumentace zůstavitelky u praktického lékaře nebyla žádná relevantní zdravotnická dokumnetace zůstavitelky žalobcem navržena, resp. k její existenci nepřišel s žádným relevantním svým tvrzením). Proto za této situace ani neprovedení tohoto důkazu soudem prvního stupně nepůsobí z pohledu odvolacího soudu nedostatek ve zjišťování rozhodného skutkového stavu této věci.

41. Vyhodnocení v řízení provedených svědeckých výpovědí je úkolem soudu. I odvolací soud, vyhodnotil-li ve vzájemných souvislostech tvrzení žalobce k duševnímu stavu zůstavitelky v rozhodné době s výpověďmi v řízení před soudem prvního stupně slyšených tří svědkůtak, má zásadně za vyvrácené tvrzení žalobce o přítomnosti duševní poruchy zůstavitelky v rozhodné době, když žádný ze slyšených svědků nemá žádný osobní vztah k zůstavitelce či k účastníkům propojený vlastním zájmem na výsledku řízení, svědkyně [příjmení] i svědek [příjmení] zůstavitelku znali po dlouhou dobu, byli s ní po dlouhou dobu v častém osobním kontaktu, měli možnost vývoj jejího zdravotního stavu vnímat, přičemž oba potvrdili, že se zůstavitelkou byli v rozhodné době v kontaktu, přičemž neshledali v rozhovoru s ní žádných známek změny v jejím duševním stavu. Není pravdivé tvrzení žalobce o tom, že by časově tyto výpovědi nebylo vůbec možné do kontextu posuzované závěti tzv. časově zasadit, pokud oba tito svědci uváděli, že se kontaktovali se zůstavitelkou v období, kdy žila v [obec], ale i v období, kdy později žila na chatě, a to nepřetržitě až do doby krátce před její smrtí. V tomto kontextu tedy lze vyhodnotit, že jejich vyjádření směřovala právě k době, kdy posuzovanou závěť zůstavitelka pořídila.

42. Je pak skutečností, že notářka s odstupem doby si konkrétně na jednání se zůstavitelkou v záležitosti sepisu projednávané závěti nepamatovala, nicméně vypovídala-li obecně o tom, jaký úřední postup zachovává v záležitosti jednání se zájemci o sepis závěti její osobou a o procesu sepisu této závěti. Za této situace nebylo potřeba, aby k této její výpovědi udělil i žalobce své zbavení mlčenlivosti. I z pohledu odvolacího soudu tento notářkou popsaný postup v úřední věci sepisu závětí podporuje výpovědi svědků [příjmení] a [příjmení].

43. Konečně ani žalobcem zmiňovaná skutečnost odstěhování se zůstavitelky v důchodovém věku z bytu v [obec] na chatu v jejím spoluvlastnictví s jejími syny, kam v minulosti pravidelně jezdila, bez dalšího nic konkrétního nevypovídá o jejím duševním stavu v rozhodné době. Byť by i tento byt opustila zůstavitelka bez jakékoliv bytové či finanční náhrady (zde se jí navíc určitého finančního plnění dostalo), neznamená tato skutečnost nic ohledně jejího nepříznivého duševního zdraví. Navíc, jak bylo svědky prokázáno, jednalo se o vůli zůstavitelky, kterou projevovala dlouhodobě, byla s tímto svým rozhodnutím spokojená. Ani na tomto tvrzení žalobce tak z pohledu odvolacího soudu není dán žádný důvod k tomu kontruovat jakékoliv pochybnosti o duševním stavu zůstavitelky, jenž by měl být podroben dalšímu zkoumání v dané věci.

44. Pokud se pak týká těch návrhy důkazů, s nimiž žalobce přichází až v odvolacím řízení (jde-li o vyžadování dalších zpráv či výslech dalších nově jím navržených svědků), z pohledu odvolacího soudu se jedná o důkazní návrhy žalobce, které jsou jím činěny v rozporu s principem neúplné apelace, tedy v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. za situace, kdy možnosti poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně se žalobce sám vzdal tím, že se nezúčastnil jednání soudu prvního stupně, k němuž byl řádně a včas soudem prvního stupně předvolán prostřednictvím svého zástupce. Mezi tyto nepřípustné důkazní návrhy řadí odvolací soud i návrh žalobce na vyžadování zdravotnické dokumentace od jiného praktického lékaře zůstavitelky, než toho, kterého označil žalobce ve své žalobě, je-li z výsledků šetření odvolacího soudu zřejmé, že, skartoval-li bývalý praktický lékař zůstavitelky, který o zůstavitelku pečoval právě ve zkoumané době, svoji zdravotnickou dokumentaci, pak žádnou nemohl postupovat jinému lékaři, nová zdravotnická dokumentace zůstavitleky z doby, kdy předal [anonymizováno] [příjmení] zůstavitelku do péče jiného praktického lékaře, je pro věc irelevantní, vypovídá-li o zdravotním stavu zůstavitelky z pozdější doby, než závěť pořídila. Výslech svědka [příjmení] [příjmení] je opět nepřípustným důkazním návrhem žalobce k nahrazení této chybějící dokumentace zůstavitelky z rozhodného období, z hlediska principu neúplné apelace, byl-li navržen žalobcem nově až v odvolacím řízení.

45. Souhrnně řečeno, odvolací soud, jde-li o rozhodný skutkový stav věci, je toho názoru, že i přes skutečnost, že soud prvního stupně v řízení před soudem prvního stupně neprovedl důkazy, navržené žalobcem v jím podané žalobě, jež, jak bylo později v řízení zjištěno, jsou buď reálně již neproveditelné nebo k jejich provedení nejsou podklady, je tento zjištěn soudem prvního stupně dostatečně úplným a správným způsobem tak, jak jej popsal v důvodech svého rozhodnutí, důkazy, které žalobce navrhuje v odvolacím řízení jsou nepřípustné, proto i on, nevyplývá-li z výsledků provedeného dokazování ničeho konkrétního o žádných psychotických obtížích zůstavitelky v rozhodném období, uzavírá, že výsledky provedeného dokazování vyvrátily tvrzení žalobce o přítomnosti duševní poruchy u zůstavitelky k datu sepisu zkoumané závěti.

46. Při tomto skutkovém závěru (správném) soudu prvního stupně pak z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně právně uzavřel o tom, že se v případě zkoumané závěti nejedná o absolutně neplatné právní jednání (dříve právní úkon) zůstavitelky z hlediska § 38 odst. 2 obč. zák., (dnes § 581 OZ), neboť jej nečinila osoba, která by jednala v duševní poruše, která by ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

47. V důsledku tohoto správného právního závěru soudu prvního stupně tak soud prvního stupně zcela správně o žalobě žalobce rozhodl zamítavým rozhodnutím.

48. Z výše uvedených důvodů tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. v napadeném výroku I., jako věcně správný, potvrdil.

49. Jde-li pak o náklady řízení mezi účastníky, tak, s ohledem na výsledek tohoto řízení, je zřejmé, že žalobce s uplatňováním svého práva v tomto řízení nebyl úspěšný, podle výsledku řízení mají na své straně právo na náhradu účelně jim vzniklých nákladů s bráněním svého práva žalovaní, kteří v tomto řízení uspěli (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

50. Podle obsahu spisu, jde-li o řízení před soudem prvního stupně, náhradu nákladů řízení vůči žalobci požadoval žalovaný 1. [jméno] [příjmení], ostatní dva žalovaní se náhrady nákladů řízení vzdali.

51. Podle obsahu spisu pak představují náklady žalovaného 1. [jméno] [příjmení] na bránění svého práva náklady na jeho zastoupení advokátem, který v řízení vykonal účelně tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis písemného vyjádření k žalobě a účast u jednoho jednání soudu prvního stupně)

52. Mezi náklady, účelně vynaložené na bránění svého práva, zcela jistě patří náklady právního zastoupení advokátem.

53. Za situace, kdy toto řízení bylo zahájeno již v době, kdy Ústavní soud České republiky zrušil pro neústavnost vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srovnej nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS 25/2013), přičemž tento stav přetrvává i do doby rozhodování odvolacího soudu, aniž by došlo k přijetí nové vyhlášky o paušální náhradě nákladů právního zastoupení účastníků řízení advokátem v soudním řízení, i odvolací soud vycházel při svém rozhodování o nákladech řízení, jde-li o výši nákladů právního zastoupení advokátem, podpůrně v provázanosti s provedeným vyúčtováním nákladů právního zastoupení žalovaného 1. [jméno] [příjmení] jeho advokátem z vyhlášky č. 177/1996 Sb., kdy předmětem tohoto řízení je sice svou podstatou penězi ocenitelné plnění, jeho hodnota však, s ohledem na dosavadní obsah dědického spisu po zůstavitelce, není jednoznačně zřejmá bez potřeby provádění dalšího dokazování, jež by však nebylo účelným provádět jen pro potřeby rozhodování o nákladech řízení, tedy z odměny advokáta žalobce ve výši 2 500 Kč úkon právní služby. Takto stanovenou odměnu advokáta plně úspěšného žalovaného 1. [jméno] [příjmení] považuje odvolací soud v řízení před soudem prvního stupně za plně odpovídající spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky, vezme-li se v potaz to, že dosud není předmět dědictví po zůstavitelce znám s ohledem na dosud probíhající spor o dědické právo po zůstavitelce, lze jen předpokládat, že bude do tohoto dědictví patřit určitý nemovitý majetek zůstavitelky, dále složitost dané věci, význam rozhodnutí soudu pro účastníky řízení, rozsah a složitost poskytnuté právní služby. Jinak řečeno, poměřeno argumentací Ústavního soudu České republiky, i odvolací soud posuzoval v dané věci to, zda soudem prvního stupně přiznaná výše nákladů za právní zastoupení advokátem žalovaného 1. [jméno] [příjmení] není v rozporu se spravedlivým uspořádáním vztahů mezi účastníky v této konkrétní věci, přičemž právě, s přihlédnutím k počtu vykonaných úkonů právní služby právním zástupcem tohoto žalovaného, jejich charakteru, charakteru této věci, neměl dán žádný důvod k tomu, aby nepovažoval za spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky odpovídající výši odměny advokáta tohoto žalovaného 1. tak, jak ji přiznal soud prvního stupně ve svém rozsudku ve výroku o nákladech řízení ve vztahu žalobce a tohoto žalovaného 1. [jméno] [příjmení] (tj. 7 500 Kč).

54. S připočtením hotových výdajů advokáta tohoto žalovaného ve výši 300 Kč úkon právní služby, tj. částky 900 Kč, jedná se na nákladech právního zastoupení tohoto žalovaného advokátem celkem o částku 8 400 Kč, jak rozhodl soud prvního stupně, kdy právní zástupce tohoto žalovaného není plátcem daně z přidané hodnoty.

55. Za této situace odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil, jako věcně správný, rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích II. a III. za situace, kdy ve vztahu žalobce a žalovaných 2. a 3., [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], rozhodl soud prvního stupně o tom, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

56. Jde-li pak o náklady tohoto odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky, tak o těchto rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když podle výsledku odvolacího řízení byli žalovaní v odvolacím řízení s bráněním svého práva plně úspěšní, mají tedy plné právo i na náhradu účelně jimi vynaložených nákladů v tomto odvolacím řízení.

57. Podle obsahu spisu v odvolacím řízení byl zastoupen advokátem žalovaný 1. [jméno] [příjmení], žalované 2. [jméno] [příjmení] žádné náklady tohoto dovolacího řízení nevznikly a žalovaný 3. [jméno] [příjmení] se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal.

58. Jde-li o právní zastoupení žalovaného 1. [jméno] [příjmení] v odvolacím řízení, tak advokát tohoto žalovaného 1. v tomto řízení účelně vykonal dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast u jednoho jednání odvolacího soudu), přičemž na odměně tohoto advokáta žalovaného 1. byla vyúčtována celkem částka 5 000 Kč (2 × 2 500 Kč).

59. S ohledem na výše uvedené důvody, týkající se rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud konstatuje, že v této výši vyúčtovanou odměnu advokáta tohoto žalovaného 1. v odvolacím řízení považuje za plně odpovídající spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky, opět při využití argumentace Ústavního soudu České republiky ve výše již uvedeném nálezu.

60. S připočtením hotových výdajů tohoto advokáta tohoto žalovaného 1., tj. částky 600 Kč (2 × 300 Kč), jde celkem na nákladech odvolacího řízení tohoto žalovaného 1. o částku 5 600 Kč, kdy nadále platí, že právní zástupce tohoto žalovaného 1. není plátcem DPH.

61. Za této situace odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, jak je ve výrocích II. a III. tohoto rozsudku uvedeno.

62. Konečně lze konstatovat, že odvolací soud neshledal důvodným, byť i jen částečně, při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů využít moderační oprávnění soudu (§ 150 o. s. ř.).

63. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně totiž odvolací soud nezjistil žádné konkrétní výjimečné skutečnosti, které by jej snad měly vést k využití této možnosti moderace při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky, byť i jen částečně. Charakter tohoto sporného řízení mezi účastníky možnost využití tohoto ustanovení bez dalšího neodůvodňuje, jedná-li se o sporné řízení, vyvolané sporem mezi v úvahu přicházejícími dědici zůstavitelky o dědické právo, rozhodné skutkové okolnosti, na nichž se zakládá dědické právo po zůstavitelce v pozůstalostním řízení zůstavitelky, které žalobce uplatnil v řízení pozůstalostním i sporném, byly rozporovány, žalobce, stejně tak i ostatní účastníci, si musel být vědom své povinnost hradit protistraně účelně vzniklé náklady řízení v případě svého neúspěchu ve sporu, tedy musel si být vědom toho, že, budou-li žalovaní se svou obranou úspěšní, tedy ubrání se jeho tvrzení o neplatnosti do pozůstalostního řízení zůstavitelky předloženého dědického titulu (závěti), bude povinen hradit úspěšné protistraně ve sporu vzniklé náklady. Z tohoto pohledu tedy nelze argumentovat uplatněním žádných morálních principů. Ani sama o sobě skutečnost nepříznivých osobních a majetkových poměrů by k využití tohoto moderačního oprávnění soudu nevedla. Ostatně v projednávané věci žádné konkrétní tvrzení žalobce v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení mezi účastníky neuplatnil.

64. Žalobce je povinen i náklady odvolacího řízení zaplatit žalovanému 1. [jméno] [příjmení] v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho právního zástupce.