o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu žalobce, kterou se vůči žalované domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 4 670 000 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení 460 793,90 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátky, se sídlem v [obec a číslo],

2. K důvodům tohoto svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce tzv. postavil v tomto řízení projednávanou svoji žalobu proti žalované na listině (jejím obsahu), nazvané„ potvrzení o přijetí daru a půjček“, kterou žalovaná, jak sama soudu v řízení potvrdila, podepsala dne [datum]. Ve smyslu § 2053 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ, uznání dluhu plní utvrzovací funkci tím, že zakládá vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu v době uznání. Toto uznání dluhu však není samostatným zavazovacím důvodem, nelze jím založit nový závazek, nemůže nahradit právní důvod plnění, tedy uznat nelze závazek, který nevznikl, neexistoval (chyběl-li zavazovací důvod). Po zhodnocení v řízení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobcem tvrzené závazky ze zápůjček, vyjmenované v „ potvrzení o přijetí darů a půjček“ (tj. na rekonstrukci domu a na pořízení automobilu, s ústně sjednanou lhůtou k plnění do konce roku 2018, z původní výše 300 000 Kč na celkovou výši 4 670 000 Kč), nikdy nevznikly, neexistovaly, chybí tedy zavazovací důvod, proto je nebylo možné ani žalovanou platně uznat. Jinak řečeno, provedené důkazy vyvrátily právní domněnku existence dluhu v době uznání ve vztahu ke zkoumané listině s datem [datum]. Na tomto závěru nic nemění ani ta skutečnost, že žalovaná v důsledku své určité naivity a lehkomyslnosti tuto předmětnou listinu, označenou jako„ potvrzení o přijetí darů a půjček“, která, byť i není psána složitě a nesrozumitelně, podepsala, ani její laxní přístup a pasivita v době mezi jejím podpisem této zkoumané listiny a datem, kdy od žalobce obdržela tzv. předžalobní výzvu. Pro právní posouzení věci jsou nerozhodné okolnosti, za nichž žalovaná (nesporně) svůj vlastnoruční podpis na zkoumanou listinu připojila. Pro nadbytečnost se soud nezabýval ani tím, zda ke každému z 32 tvrzených případů přenechání peněz, uvedených ve zkoumané listině, skutečně došlo, vzhledem k tomu, že úmysl žalobce při předávání jím peněz žalované musel být o jejich darování žalované, s ohledem na zjištěnou povahu jejich osobního vztahu, jejich zjištěné majetkové a osobní poměry, z nichž vyplývá zcela zásadně odlišná jejich životní úroveň, jakož i samotné chování žalobce k žalované v době, než došlo k „ odhalení“ jejich osobního mileneckého vztahu. Dovozoval-li žalobce poskytnutí zápůjček z časové souslednosti mezi výběry z účtů a vklady žalované, tak jen sama o sobě ta skutečnost, že žalobce peníze z účtů vybral, ještě nepotvrzuje tu skutečnost, že je skutečně předal žalované, navíc část jeho tvrzení byla vyvrácena provedeným dokazováním ohledně financování nákupu osobního automobilu zn. Mercedes. Toto financování totiž žalovaná doložila výpisem ze svého účtu, na který dne [datum] vložila částku 500 000 Kč a téhož dne z tohoto účtu odeslala platbu za zakoupení vozidla zn. Mercedes ve výši 632 411 Kč. Tomuto vkladu na účet žalované ve výši 500 000 Kč žádný výběr žalobce ze svého účtu ani časově, ani výší neodpovídá. Nadto žalobce tvrdil, že žalované na zakoupení tohoto vozu půjčil peníze až v září 2018, což však vyvrací prokázaný nákup tohoto vozu žalovanou dříve. Navíc v den, kdy žalobce ze svého účtu vybral částku 400 000 Kč, žalovaná vložila na svůj účet částku 270 000 Kč, kterou použila jako platbu na zálohu společné dovolené žalobce a žalované na Maledivách. I touto zjištěnou skutečností je tvrzení žalobce o tom, že zapůjčil finanční prostředky žalované na pořízení automobilu zn. Mercedes vyvráceno. Jde-li o částku 270 000 Kč, zde soud uvěřil tvrzení žalované, podpořené její účastnickou výpovědí a listinnými důkazy, ohledně komunikace žalobce s cestovní kancelář o tom, že tyto finanční prostředky na společnou dovolenou na Maledivách žalobce žalované daroval, když tuto dovolenou pro ně oba sám zařizoval, přičemž v souvislosti s tím, že tato dovolená se neuskutečnila, byla mu více jak jedna polovina z této částky, zaplacené na záloze cestovní kanceláři za žalovanou, cestovní kanceláří vrácena. Dále bylo pro soud významné pro přijetí závěru o tom, že byla vyvrácena vyvratitelná domněnka uznání dluhu zkoumanou listinou to, že žalobci nebylo možno uvěřit v jeho tvrzení o tom, že žalované finanční prostředky, uvedené ve zkoumané listině, z titulu zápůjček poskytoval, s představou, že mu je kdy žalovaná vrátí. Předně byl žalobce jednoznačně zpraven o tom, že žalovaná pracuje jako prodavačka v cukrárně s příjmem velmi nízkým (zhruba 11 000 Kč čistého měsíčně), že dům, ve kterém bydlí a který je rekonstruován, není v jejím vlastnictví, ale ve vlastnictví její matky, přičemž tato rekonstrukce domu započala ještě před tím, než žalobce s žalovanou navázali osobní vztah, tedy ještě před tím, než měl podle svého tvrzení žalobce žalované poskytovat nějaké konkrétní finanční prostředky, navíc, jak bylo zjištěno, rodina žalované není zcela nemajetná, což vyplynulo z výslechů svědkyň, ale i z provedených listinných důkazů. Proto tvrzení žalobce o tom, že měl představu, že mu půjčované finanční prostředky žalovaná vrátí za pomoci hypotéky, se jeví být soudu jako zcela nevěrohodné, když žalovaná, vzhledem ke svému věku, příjmu a majetkovým poměrům, natož pak v tak krátkém časovém úseku od podpisu zkoumané listiny, mohla jen velmi těžko v hypoteční bance peněžní prostředky získat, přičemž o tomto, vzhledem ke svým zkušenostem ve finanční oblasti, musel žalobce předem dobře vědět. Navíc si žalobce ani nic předem, než tvrzené zápůjčky žalované měl poskytnout, pro takový závěr o možnosti žalované vrátit mu finanční prostředky za pomoci hypotéky neověřoval. Jak bylo dále provedeným dokazováním zjištěno, žalobce je ženatý, je velmi zámožný, jeho životní úroveň je tak zcela diametrálně odlišná od životní úrovně žalované. Pokud by tedy žalobce měl skutečně vážně míněný úmysl, spočívající v tom, že finanční prostředky, o nichž tvrdí, že je poskytl žalované, bude po žalované žádat vrátit zpět, zcela jistě se dá předpokládat ve vztahu k jeho osobě a jeho poměrům, že by si takovou zápůjčku zajistil nejméně písemně uzavřenou smlouvou. Nelze nevzít v potaz ani tu významnou okolnost, že žalobce se po žalované začal domáhat vrácení jím tvrzených zapůjčených finančních prostředků až poté, co náhodně došlo k „ odhalení“ jeho osobního vztahu s žalovanou, navíc nikoliv sám, ale prostřednictvím osoby [jméno] [příjmení], kterou do té doby sám ani neznal, tato osoba obdobnou záležitost v minulosti nikdy neřešila, jedná se o osobou bez právního vzdělání, která v minulosti působila jako vyhazovač v hernách, nemá čistý trestní rejstřík. Vzbuzuje tak nejméně značné pochybnosti u soudu to, že by žalobce ve svém věku a při svých zkušenostech a osobních poměrech svěřil tak důležitou právní otázku osobě, k níž nemohl mít objektivně vzato žádnou důvěru. Vypovídal-li [jméno] [příjmení], jako svědek, před soudem k okolnostem, za nichž připravil a jednal s žalovanou v souvislosti se zkoumanou listinou, je tato jeho výpověď nevěrohodná, nevzpomíná-li si na jednou stranu tento svědek na takové základní věci, jako kde žalovanou a kdy jel navštívit, na druhou stranu pak ale průběh této své návštěvy popisuje velmi detailně. Tato jeho výpověď tak působila na soud zjevně účelově, předem připraveně. Uzavřel tak tedy, že tvrzení žalobce je zjevnou účelovou snahou žalobce tzv.„ se vyvinit“ před svou rodinou poté, co došlo k odhalení jeho velmi osobního mimomanželského vztahu s žalovanou a skutečnosti, že tzv.„ do žalované“ investoval nikoliv zanedbatelné finanční prostředky, a to i ty, které mají společné s manželkou. Proto byla žaloba žalobce soudem zamítnuta a o nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto, s ohledem na výsledek sporu, s využitím § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o.s.ř.

3. Včasné odvolání si proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal, prostřednictvím svého zástupce, žalobce. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že žalobě žalobce bude zcela vyhověno.

4. K důvodům tohoto svého odvolání namítá nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Z jeho pohledu je chybné, že soud prvního stupně na daný případ neaplikoval, ač tak ve skutečnosti učinit měl, ustanovení § 1949 a § 565 OZ, neboť listinu s názvem„ potvrzení o přijetí daru a půjček“ ze dne [datum] je namístě právně kvalifikovat jako potvrzení žalované o splnění závazku žalobce poskytnout žalované příslušné zápůjčky (tj. kvitanci) a dále jako potvrzení, jímž žalovaná žalobci stvrzuje, že jí konkrétní zápůjčky byly žalobcem poskytnuty v hotovosti v konkrétní den a v konkrétní výši. Pravost této soukromé listiny žalovaná v řízení nezpochybnila, platí tak zákonná vyvratitelná právní domněnka, že veškeré údaje, uvedené v této soukromé listině, jsou pravdivé. Z jeho pohledu pak žádným relevantním důkazem, který byl v řízení soudem prvního stupně proveden, tato právní domněnka správnosti obsahu listiny vyvrácena nebyla. Pokud by tedy tuto právní domněnku soud prvního stupně v řízení správně aplikoval, pak by jeho žalobě muselo být vyhověno. Z jeho pohledu se pak soud prvního stupně vypořádal i s aplikací ustanovení § 2053 OZ o uznání dluhu v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, tedy řešil zákonné účinky uznání dluhu nesprávně, založil-li svůj závěr na tom, že uznaný dluh žalované vůči žalobci údajně neexistuje, nikoliv na protidůkazech či důkazech opaku. Podle jeho přesvědčení vystavěl soud prvního stupně svůj závěr čistě jen na určitých domněnkách a pochybnostech, což ale není ta situace, která by byla způsobilá vyvrátit zákonnou právní domněnku existence dluhu v době uznání. Při hodnocení provedených v řízení důkazů z jeho pohledu soud prvního stupně postupoval tendenčně, nedůvodně stranil žalované, snad i z důvodu určitého projevu jeho lítosti. Dále poukazuje na ustanovení § 553 OZ a na to, že své závěry soud prvního stupně k tomuto ustanovení nikterak nevztáhl, ač by měl. Pokud by soud prvního stupně zkoumanou listinu posuzoval i z hlediska tohoto ustanovení, mohlo by to opět vést k jeho úspěchu v tomto sporu. Dále namítá, že soud prvního stupně z výsledků provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, nepřihlédl ke všem jeho tvrzením a označeným důkazům. Eliminoval -li tedy soud prvního stupně veškeré vyvratitelné právní domněnky, úspěch žalované vyložil bez jakéhokoliv důkazu opaku či protidůkazu, jednání stran vyložil tak, jak je žádná ze stran netvrdila, ani neinterpretovala, obrátil nepřípustně důkazní břemeno na žalobce. Dále namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je překvapivé, obdržel-li v průběhu řízení předběžný názor soudu ohledně platnosti jím předloženého potvrzení. Pakliže soud prvního stupně svůj názor změnil, aniž by realizoval poučení dle § 118a o. s. ř. na jeho adresu, zatížil tím řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné věcné rozhodnutí. Uzavírá tak, že rozsudek soudu prvního stupně vnímá jako zásadně nespravedlivý, tedy nesprávný.

5. Žalovaná se k odvolání žalobce, prostřednictvím své zástupkyně, vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí, považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné a navrhla proto jeho potvrzení.

6. K důvodům uvádí, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, důkazy správně zhodnotil a přijal i správné právní závěry. Z jejího pohledu rozhodnutí soudu prvního stupně není překvapivé, jeho rozhodnutí neodporuje žádnému vyslovenému předběžnému právnímu názoru, protože tento, pokud byl soudem prvního stupně v řízení kdy vysloven, týkal se ustanovení § 578 OZ ve vztahu k tomu, že chyba v počtech, ke které došlo v obsahu zkoumané listiny, s ohledem na toto ustanovení, nemá právní následky. Žádné poučení z hlediska § 118a o. s. ř. ve vztahu k tomuto tak nebylo potřeba. Týká-li se ustanovení § 565 OZ, tak z jejího pohledu bylo provedeným dokazováním zjištěno, že, jak žalobce, tak i [jméno] [příjmení], ji uvedli lstí v omyl o rozhodující skutečnosti, kterou je účel z její strany uděleného podpisu na v tomto řízení zkoumané listině a její důsledek. Bylo totiž z důkazů správně soudem zjištěno to, že ve své životní nezkušenosti i určité naivitě při svém osobním vztahu s žalobcem nepochybovala o tom, že podepisuje žalobci jen určité potvrzení pro jeho potřeby za účelem řešení jeho daňových záležitostí. Z jejího pohledu tak tedy, dovolává-li se žalobce projednávané listiny, byl povinen prokázat její pravost a správnost, což se mu ale nepodařilo. Pokud jde o ustanovení § 583 OZ, toto zakládá neplatnost právního jednání ze zákona, nebylo tak třeba, aby se zabýval soud vyvratitelností domněnky o správnosti a pravdivosti údajů na zkoumané listině. Pokud jde o ustanovení § 588 OZ, zde zcela správně soud prvního stupně zkoumal okolnosti, jež by mohly nasvědčovat tomu, že k zápůjčkám mezi žalobcem a žalovanou vůbec nikdy právně ani reálně nedošlo. Z hlediska výsledků v řízení provedeného dokazování tak soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že vůbec nenastal právní účinek provedení uznání dluhu, tedy existence vyvratitelné právní domněnky o existenci dluhu v okamžiku uznání. Nadále trvá na tom, že žádné peníze si od žalobce nepůjčila, žádnou dohodu o vrácení zápůjčky s ním neuzavírala. K odůvodnění rozhodnutí z pohledu § 553 OZ pak není v této věci dán žádný důvod. Žádná tvrzení z jejího pohledu soud prvního stupně, která do řízení žalobce přinesl, neopomenul. Uzavírá tak tedy, že rozhodnutí soudu prvého stupně považuje za spravedlivé a věcně správné.

7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a neshledal odvolání žalobce opodstatněným.

8. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

9. Odvolací soud námitku žalobce, týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, nesdílí. Nelze totiž pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu, u něhož všem účastníkům, jakož i odvolacímu soudu, je zřejmé to, jak a proč bylo soudem prvního stupně rozhodnuto. Z pohledu odvolacího soudu způsob, kterým své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil v dané věci, splňuje náležitosti řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Nebyl proto zasažen zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně své odvolací důvody. Jinak řečeno, provedené odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně soudem prvního stupně není z pohledu odvolacího soudu na újmu uplatnění práv odvolatele.

10. Týká-li se rozhodného skutkového stavu věci, z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně v řízení procesně relevantním způsobem provedl potřebné dokazování, ze kterého učinil správné skutkové závěry, uvedené podrobně v odůvodnění odvoláním žalobce napadeného rozsudku, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje a pro stručnost tohoto svého odůvodnění na tyto skutkové závěry soudu prvního stupně zde uvedené odkazuje a při svém právním posouzení věci z nich bez dalšího vychází.

11. I odvolací soud považoval za nadbytečné provádět v řízení další dokazování či opakování dokazování z řízení před soudem prvního stupně, tedy neprovedení dalšího dokazování soudem prvního stupně z pohledu odvolacího soudu nepůsobí v dané věci nedostatečnost ve zjištění rozhodného skutkového stavu věci. Naopak provádění tohoto dokazování by bylo v rozporu s principem hospodárnosti a rychlosti soudního řízení.

12. Při právním posuzování této sporné věci účastníků o zaplacení peněžitého plnění se soud prvního stupně zcela správně podle názoru odvolacího soudu řídil, s ohledem na dobu zjištěného navázání osobních vztahů mezi účastníky, režimem OZ (§ 3028 odst. 1 OZ).

13. Právní poměr, vzniklý po [datum], bez ohledu na své označení, jakož i v případě ústní formy jeho sjednání, naplňuje-li znaky smlouvy o zápůjčce, řídí se ustanovením § 2390 OZ a násl.

14. Podle § 565 OZ, je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

15. Jde-li o listinu do tohoto řízení předloženou žalobcem s datem [datum], označenou v záhlaví jako„ potvrzení o přijetí daru a půjček“, tak jedná se o soukromou listinu, u níž žalovaná její pravost nepopřela. Za této situace tak platí, že tato listina zakládá vyvratitelnou právní domněnku, jež dokazuje, že její vystavitel, v tomto případě žalovaná, projevil vůli o obsahu, který je v této listině zachycen, resp., že učinil prohlášení, které je v této listině obsaženo.

16. Popírá-li tak žalovaná svým tvrzením pravdivost této soukromé listiny, kterou žalobce k důkazu předložil, bylo na ní, aby konkrétně uvedla to, proč pravdivost této listiny popírá a ke svému tvrzení nabídla soudu důkazy, neboť se jedná o listinu, svědčící na základě zákonné právní domněnky v její neprospěch.

17. S touto svojí námitkou, popírající správnost, tedy pravdivost, této žalobcem do řízení předložené listiny s datem [datum] žalovaná do tohoto řízení skutečně přišla, namítá-li, že svůj podpis na tuto listinu umístila nikoliv proto, že by její vůlí bylo žalobci uznat konkrétní dluh co do důvodu a výše, či vystavit mu tzv. kvitanci o jí z jeho strany poskytnutých darech či zápůjčkách finančních prostředků konkrétního dne v konkrétní výši, ale proto, že její skutečnou vůlí bylo udělit na tuto listinu svůj podpis z toho důvodu, že ji o to žalobce, s nímž měla úzký osobní vztah do té doby, požádal, a sice za tím účelem, aby mu tato listina posloužila pro jeho daňové záležitosti v souvislosti s jeho podnikáním. Zpochybňuje tedy, že by udělením svého podpisu na zkoumané listině, coby její vystavitelka, projevila vůli o obsahu v listině zachyceném, resp. své prohlášení v této listině obsažené.

18. Bezpochyby tak tedy bylo povinností žalované, aby toto své tvrzení v tomto řízení prokázala.

19. Hodnotil-li odvolací soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech k této otázce soudem prvního stupně provedené důkazy, ať již ty, které do řízení navrhla žalovaná, tak ale i důkaz, s nímž do tohoto řízení k této otázce přišel sám žalobce, týká-li se výpovědi svědka [jméno] [příjmení], a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, pak i on, zcela ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že v řízení provedené důkazy úspěšně ve prospěch žalované správnost obsahu této soukromé listiny vyvrací, v důsledku čehož pak nelze již nadále vycházet v daném sporu účastníků z možnosti uplatnění právní domněnky pravdivosti obsahu této soukromé listiny.

20. Tento svůj závěr o tom, že se žalované úspěšně podařilo vyvrátit zákonem konstruovanou vyvratitelnou právní domněnku správnosti obsahu od ní pocházející listiny s datem [datum], staví odvolací soud jednak na do jisté míry se nacházejícím obsahovém rozporu v obsahu listiny s datem [datum], ale i na rozporu mezi obsahem této žalobcem předložené listiny a tvrzením žalobce, pokud se v obsahu listiny na jedné straně uvádí, že žalovaná měla od žalobce převzít dary a půjčky, které jsou dále v listině popisovány, současně je zde ale oproti tomuto zde uváděno, že má být žalovanou uhrazena žalobci konkrétní celková částka z titulu zápůjčky, ta však v sobě zahrnuje i hodnotu zde dříve uváděných darů, tento rozpor pak žalobce sám ve svém žalobním tvrzení a žalobním požadavku dále prohlubuje, žaluje-li z titulu zápůjček po žalované zaplacení částky 4 670 000 Kč, tj. částky včetně hodnoty v listině uváděných od něj darů pro žalovanou. Již jen sama o sobě tato skutečnost vzbuzuje u odvolacího soudu vážné pochybnosti o možnosti uplatnění zákonem konstruované vyvratitelné právní domněnky správnosti obsahu v řízení žalobcem předložené soukromé listiny. Dále pak odvolací soud tento svůj závěr významně staví i na té zjištěné skutečnosti, že obsah zkoumané listiny pochází od osoby, s níž se žalobce dříve nikterak blíže neznal, nemohl tak mít k ní vytvořenu žádnou svoji důvěru, přesto jí měl svěřit poměrně významnou záležitost ve své osobní sféře, jde-li o vypracování samotného obsahu této listiny podle údajů, které jí poskytl, a osobní kontakt s žalovanou za účelem obstarání na listině jejího podpisu, tedy se osobně sám s žalovanou ve vztahu ke vzniku a obsahu této listiny nesešel poté, co v jeho rodině byl tzv. odhalen náhodně jeho milenecký vztah s žalovanou, coby ženatého muže, konkrétně [jméno] [příjmení], který, jak bylo pak v řízení zjištěno, je osobu s trestní minulostí v souvislosti se svým dřívějším působením v barech v [obec], jako vyhazovače. Způsob, jakým tento svědek vypovídal před soudem, kdy na jednu stranu si na zásadní okolnosti svého jednání s žalovanou vůbec nepamatoval, jde-li např. o místo konání jeho návštěvy u žalované, dobu konání této návštěvy, na druhou stranu si pak až velmi detailně pamatoval obsah svého rozhovoru s žalovanou, hodnotí i odvolací soud jako zcela nevěrohodný. Všechny tyto skutečnosti ve vzájemných souvislostech, vezme-li se v potaz i tvrzení žalované o její snad až naivní představě o tom, k jakému účelu může sloužit listina, na kterou udělila svůj podpis, podporované však výpovědí výpověď svědkyně [jméno] [příjmení], byť i se jedná o její matku, která ale byla osobně setkání žalované a svědka procházky osobně přítomna, která toto její tvrzení potvrzuje, tak pro odvolací soud vytváří všechny tyto zjištěné skutečnosti takový celkový skutkový obraz o vzniku této žalobcem předložené do řízení soukromé listiny a jejího obsahu, jenž je i podle závěru odvolacího soudu způsobilý k tomu, aby soud na jeho podkladě přijal závěr o ze strany žalobkyně úspěšně provedeném vyvrácení zákonem konstruované vyvratitelné právní domněnky správnosti obsahu této konkrétní soukromé listiny.

21. V důsledku tohoto závěru pak ale dále platí to, že toho účastníka, který danou listinu k důkazu soudu v tomto řízení předložil, tj. v tomto řízení žalobce, stíhá břemeno tvrzení a břemeno důkazní, jde-li o existenci konkrétního právního titulu pro vymáhání po žalované zaplacení mu žalované částky, tedy v tomto konkrétním případě o tom, že, jak tvrdí, v předmětném období ústně uzavřel s žalovanou smlouvy o zápůjčce, jimiž jí postupně přenechal, jako zapůjčitel, coby vydlužiteli, konkrétní finanční částky, jež mu byla žalovaná, vydlužitelka, povinna v dohodnuté době vrátit, tyto zápůjčky mezi nimi byly sjednány bezplatně, přičemž k reálnému přenechání předmětu zápůjček vydlužiteli z jeho strany v konkrétní výši v hotovosti došlo a kdy.

22. Z tohoto předpokladu podle závěru odvolacího soudu soud prvního stupně při svém rozhodování správně vycházel, pokud tzv. tímto směrem zaměřil v řízení provedené dokazování a své právní posouzení věci.

23. Tvrzení žalobce, s nimiž uplatňuje svůj peněžitý nárok v tomto řízení proti žalované, směřují k tomu, že mezi ním, jako vydlužitelem, a žalovanou, jako zapůjčitelem, došlo v ústní formě k opakovanému sjednání několika právních vztahů v průběhu období října 2016 až září 2018, jež svým obsahem naplňují znaky smluv o zápůjčce konkrétních peněžních prostředků v celkové výši 4 670 000 Kč, jež mu byla žalovaná povinna v dojednaném čase vrátit, což ani přes výzvu neučinila, a to ani částečně.

24. Žalovaná pak toto jeho tvrzení popírá, tvrdí-li, že ve zkoumaném období došlo mezi ní a žalobcem k navázání osobního mileneckého vztahu, třebaže byl žalobce v té době ženatý s jinou ženou, v jehož souvislosti sice dostávala od žalobce určité dárky (šperky, kabelky, případně další luxusní doplňky), ale žádné finanční prostředky od žalobce, a to ani darem, v tomto období neobdržela.

25. Platí-li dle § 2390 a násl. OZ, že smlouva o zápůjčce je smlouvou tzv. reálnou, tak k jejímu vzniku je nezbytné, aby skutečně došlo k přenechání konkrétního předmětu zápůjčky vydlužiteli zapůjčitelem, ať již v hotovosti, tedy tzv.„ z ruky do ruky“, nebo i jinak, např. bezhotovostním převodem peněžité částky.

26. Pro ten závěr soudu o tom, zda mezi žalobcem a žalovanou žalobcem tvrzené smlouvy o zápůjčce, jež měli spolu postupně uzavřít v konkrétním období, skutečně kdy vznikly a ohledně jaké finanční částky (k prokázání čehož důkazní břemeno tíží žalobce v té situaci, kdy se žalované, jak bylo odůvodněno výše, podařilo vyvrátit věcnou správnost obsahu listiny s datem [datum], označené v záhlaví jako„ potvrzení o přijetí daru a půjček“) bylo zapotřebí prokázat, že ve vztahu ke všem jednotlivým 32 položkám finančních částek, uvedených v tabulce v listině s datem [datum], označené v jejím záhlaví jako“ formou předání hotovosti následující půjčky“ v posuzovaném období let 2016 2018 ze strany žalobce reálně došlo k jejich přenechání žalované ve formě hotovosti, jak je jím tvrzeno a výše již označenou listinou dokladováno, a sice z důvodů, které tvrdil (tj. provádění rekonstrukce domu ve vlastnictví matky žalované, v němž žalovaná bydlela, a pořízení si konkrétního osobního automobilu žalovanou).

27. Ohledně dalších 14 položek, uvedených ve shora označené listině s datem [datum] v tabulce, označené v jejím záhlaví jako„ formou platby u obchodníka následující dary“ sám žalobce vlastně ani netvrdí, že by i ohledně těchto částek, které jsou uvedeny v této listině u těchto 14 dalších položek, se mělo jednat o z jeho strany ve prospěch žalované realizované zápůjčky konkrétních finančních částek v konkrétní dny (přesto je v rámci jím vymezeného součtu peněžitého předmětu řízení po žalované žádá uhradit z titulu zápůjček).

28. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaná toto tvrzení žalobce o tom, že by reálně v hotovosti od žalobce kdy převzala některou z finančních částek, uvedených ve shora označené listině pod body [číslo] v tabulce, označené v jejím záhlaví jako„ formou předání hotovosti následující půjčky“, popřela, s výjimkou jediné částky, a to 270 000 Kč, o níž tvrdila, že ji v posuzovaném období dostala od žalobce v hotovosti jako finanční dar na zaplacení ceny ve vztahu ke své osobě společné dovolené s ním na Maledivách, takto tuto částku skutečně využila, pokud ji vložila na svůj bankovní účet a realizovala pak z něj platbu této částky ve prospěch cestovní kanceláře [anonymizována dvě slova], jako zálohu svého pobytu, tato společná dovolená s žalobce se nakonec neuskutečnila, proto z této jí zaplacené zálohy cestovní kanceláři po odečtení storno poplatku bylo žalobci cestovní kanceláří vráceno za její osobu 149 000 Kč.

29. Žalobce své tvrzení o reálném poskytnutí hotovostních plateb jím žalované, jak jsou uvedeny pod body [číslo] ve shora označené listině v tabulce, nadepsané jako„ forma předání hotovosti následujících půjček“ není podle svého tvrzení schopen prokázat žádnou svědeckou výpovědí, protože žádná třetí osoba u předání finančních částek jím žalované v hotovosti přítomna nebyla, nemá k dispozici ani žádný jiný doklad o převzetí těchto finančních částek od něj v hotovosti žalovanou. V úvahu sice k tomuto tvrzení žalobce přicházelo jako důkaz provádět jeho účastnickou výpověď, o provedení tohoto důkazu se i opakovaně soud prvního stupně pokusil, ovšem provedení tohoto důkazu žalobce sám zmařil, protože se k jednáním soudu nedostavoval, omlouval se z účasti pro zdravotní důvody na své straně, a nakonec od tohoto svého důkazního prostředku sám ustoupil.

30. Důkazně tedy žalobce v tomto svém tvrzení zůstal zcela osamocen, když je třeba souhlasit se soudem prvního stupně v tom jeho hodnocení, že samo o sobě tvrzení žalobce a jím předložené doklady o jednotlivých jím realizovaných hotovostních výběrech finančních prostředků ze svého účtu v rámci posuzovaného období bez dalšího ještě ničeho neprokazují ohledně toho tvrzení, že reálně tyto částky přenechal žalobce žalované, jako předmět zápůjček, tzv. z ruky do ruky, tedy v hotovosti.

31. Naopak tvrzení žalované o tom, že reálně žádné finanční prostředky, s výjimkou částky 270 000 Kč, od žalobce v předmětném období z titulu zápůjček, jak žalobce tvrdí, nepřevzala, prokazují v řízení provedené důkazy, a to účastnická výpověď žalované, jež je v souladu s výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení] (matky žalované) a [jméno] [příjmení] (tety žalované), především pak ale listinné důkazy (výpisy z účtu žalované u [právnická osoba] ve vztahu ke sledovanému období, nabývací tituly ve vztahu k majetku matky žalované, listiny, týkající se prováděné rekonstrukce nemovitého majetku matky žalované, zpráva cestovní kanceláře pro účely [stát. instituce]).

32. Vyhodnocením těchto důkazů ve vzájemných souvislostech i jednotlivě také odvolací soud uzavírá, že se jimi žalované podařilo vyvrátit tvrzení žalobce o reálném jím jí poskytnutí jednotlivých zápůjček, jež jinak zůstalo zcela jakýmkoliv důkazem nedoloženo, plyne-li z nich, že k žalobcem tvrzeným zápůjčkám finančních částek v posuzovaném období žalované mělo dojít v době, kdy spolu žalobce a žalovaná udržovali velmi osobní milenecký vztah, třebaže žalobce byl v té době ženatý s jinou ženou, před rodinou žalovaného to tajili, žalovaná v té době pracovala jako prodavačka v cukrárně s příjmem okolo 11 000 Kč čistého měsíčně, nevlastnila žádný větší majetek, bydlela v domě své matky spolu s ní, kde ji žalobce mj. navštěvoval, majetková situace rodiny žalované v posuzovaném období nezbytně nevyžadovala v souvislosti s prováděnou rekonstrukcí domu ve vlastnictví matky žalované zápůjčky finančních prostředků, jež žalobce tvrdí, tvrzení žalobce o tom, že zápůjčka z jeho strany 400 000 Kč měla žalované sloužit pro koupi [značka automobilu], se ukázalo jako nepravdivé, bylo-li zjištěno, že žalovaná tento automobil si koupila dříve, než podle tvrzení žalobce k této zápůjčce z tohoto důvodu ve prospěch žalované mělo vůbec dojít, financování této koupě doložila přitom ze svého bankovního účtu, na který vložila finanční prostředky, jež získala od své matky, vklad částky 500 000 Kč na bankovní účet žalované dne [datum] nijak ani časově, ani výší částky, neodpovídá žalobcem dokladovaným výběrům ze svého bankovního účtu.

33. Konečně i odvolací soud uvěřil výpovědi žalované v tom, že ve vztahu k částce 270 000 Kč, o níž ve vztahu k posuzovanému období potvrdila, že ji od žalobce převzala, šlo ze strany žalobce vůči žalované o poskytnutí daru v souvislosti s plánovanou jím společnou zahraniční dovolenou s žalovanou v rámci posuzovaného období na Maledivách, k níž ale nakonec nedošlo. Tento svůj plán společné dovolené s žalovanou žalobce sám nepopřel, z listinných dokladů pak vyplývá, že žalobce ve vztahu ke konkrétní cestovní kanceláři tuto dovolenou pro dvě osoby rezervoval, i za svoji osobu uhradil zálohu na cenu této dovolené, v souvislosti se zrušením této dovolené pak cestovní kancelář vrátila žalobci zaplacené zálohy pro dvě osoby po odečtení storno poplatků. Za této situace, doložila-li žalovaná soudu dále i tu skutečnost, že částku 270 000 Kč skutečně na účel zaplacení zálohy této dovolené uhradila, není pak žádného objektivního důvodu k tomu, aby tomuto jejímu tvrzení nemohlo být soudem uvěřeno.

34. Z výše uvedeného tak tedy odvolací soud uzavírá, že, předpokládá-li vznik právního vztahu ze zápůjčky nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné přenechání předmětu zápůjčky zapůjčitelem vydlužiteli, pak, je-li soudem uzavřeno o vyvrácení tvrzení žalobce, coby zapůjčitele, o přenechání jednotlivých předmětů postupných zápůjček v hotovosti žalované, coby vydlužitelce, jde-li o položky 1 – 32 na posuzované listině z [datum] uvedené, je zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně shledáváno věcně správným, protože není namístě uzavřít o platném mezi nimi sjednání smluv o zápůjčce, z nichž by měla platební povinnost, byť i jen částečně, žalované ve prospěch žalobce, vyplývat.

35. Jedná-li se pak o tu část požadovaného žalobcem finančního plnění, jež se týká položek [číslo], uvedených v tabulce v listině s datem [datum] v záhlaví označené jako„ forma platby u obchodníka následujících darů“, tak žalobce již jen předložením této listiny do řízení popřel sám své tvrzení o tom, že by i ve vztahu k finančním částkám, uvedeným u těchto položek, se mělo jednat o mezi ním a žalovanou sjednané reálné kontrakty v podobě smluv o zápůjčce.

36. Tedy i odvolací soud v projednávané věci uzavírá, že v řízení provedené důkazy vyvrátily tvrzení žalobce o tom, že s žalovanou v určité době ústně uzavřel smlouvy o zápůjčce peněz, přičemž mu tyto peníze měly být v dohodnuté době žalovanou vráceny, a především pak o tom, že jí tyto peníze skutečně půjčil, tedy reálně jí je přenechal hotovostní formou.

37. Za tohoto závěru tedy z výše uvedených důvodů odvolací soud, s využitím § 219 o. s. ř., odvoláním žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně, jde-li o zamítavý výrok I., jako věcně správný, potvrdil.

38. S využitím § 219 o. s. ř. odvolací soud odvoláním žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i v závislém výroku II., o nákladech řízení mezi účastníky, jako věcně správný.

39. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů, potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

40. S ohledem na výsledek tohoto řízení je zřejmé, že žalovaná byla v daném sporu s bráněním svého práva plně úspěšná, svědčí jí proto právo na náhradu účelně jí vynaložených nákladů v tomto řízení proti neúspěšnému žalobci.

41. Podle obsahu spisu soudu prvního stupně v řízení před soudem prvního stupně vznikly žalované účelně náklady na její právní zastoupení advokátem. Tyto náklady zcela jistě patří mezi účelně vynaložené náklady na straně žalované na bránění jejího práva v tomto řízení proti nároku, uplatňovanému vůči ní žalobcem v tomto sporném řízení o zaplacení finančního plnění.

42. Za toho stavu, kdy dané řízení bylo zahájeno již v situaci, kdy bylo známo, že Ústavní soud České republiky zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. a soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z provedeného vyúčtování nákladů právního zastoupení žalované její právní zástupkyní s podpůrným využitím vyhlášky č. 177/1996 Sb., má i odvolací soud za to, že soudem prvního stupně přiznaná výše nákladů právního zastoupení advokátem plně úspěšné žalované, ať již jde o odměnu či hotové výdaje, cestovní výdaje a DPH, šlo-li v tomto řízení svým předmětem o peněžité plnění v konkrétní výši, plně odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky. Sama žalovaná se pak s přiznanou jí soudem prvního stupně výší těchto svých nákladů spokojila, když si samostatně odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala. Ani z pohledu odvolacího soudu nebylo v řízení zjištěno, ostatně to nebylo ani žalobcem konkrétním způsobem tvrzeno, že by existoval konkrétní důvod k tomu, aby soud zvažoval moderační oprávnění z hlediska § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky.

43. S ohledem na výsledek odvolacího řízení je pak žalobce povinen zaplatit plně úspěšné žalované na její straně účelně vzniklé náklady odvolacího řízení (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 1 o. s. ř.), a to tak, jak je ve výroku II. tohoto rozsudku uvedeno.

44. V průběhu odvolacího řízení plně úspěšné žalované, jde-li o bránění jejího práva, vznikly opět účelně náklady na její právní zastoupení advokátem, který v tomto odvolacím řízení učinil účelně dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání žalobce a účast u jednání odvolacího soudu). Odvolací soud tak (za i nadále přetrvávajícího stavu Ústavním soudem České republiky zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. bez přijetí jakékoliv její náhrady) za podpůrné aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. a současně na podkladě žalovanou podaného vyúčtování nákladů právního zastoupení advokátem v odvolacím řízení, jde-li o odměnu advokáta ve výši 53 960 Kč (2× 26 980 Kč), je toho názoru, že takto vyúčtovaná výše odměny advokáta plně úspěšné žalované v odvolacím řízení, s přihlédnutím k předmětu řízení, významu odvolacího řízení pro účastníky, odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky. S připočtením hotových výdajů advokáta v paušální výši 300 Kč úkon právní služby, tj. částky celkem 600 Kč a 21 % DPH z odměny a hotových výdajů, jde celkem na nákladech právního zastoupení advokátem plně úspěšné žalované v odvolacím řízení o částku 66 017,60 Kč Ani v odvolacím řízení nezjistil odvolací soud žádnou takovou konkrétní skutečnost, kterou by mohl případně zvažovat ve prospěch možnosti uplatnit moderační oprávnění soudu při rozhodování o nákladech řízení v tomto odvolacím řízení ve vztahu mezi účastníky (§ 150 o. s. ř.).

45. Náklady řízení, ať již před soudem prvního stupně, či před soudem odvolacím, je žalobce povinen zaplatit žalované v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám její právní zástupkyně.

46. Odvolací soud tak tedy o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl způsobem, který je uveden ve výroku II. tohoto rozsudku.