o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. února 2024 č. j. 11 C 249/2022-336

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Kolíně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem jedné čtvrtiny pozemku parc. číslo st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba čp [Anonymizováno], jedné čtvrtiny pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba bez čp/če - garáž a jedné čtvrtiny pozemku parc. č. [Anonymizováno], vše zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa]. Současně soud prvého stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 24 072,70 Kč.

2. Své rozhodnutí soud prvého stupně odůvodnil tím, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že v dědickém řízení po zůstaviteli [jméno FO] byla žalobkyně vyrozuměna o svém dědickém právu a byla účastníkem tohoto řízení (a to vzhledem k závěti ze dne 26. listopadu 2008). Závěť uplatněná jako dědický titul žalobkyní byla v dědickém řízení popřena žalovanou, bylo vedeno řízení o[Anonymizováno]popření dědického práva žalobkyně ze závěti. V tomto sporném řízení bylo uzavřeno, že závěť je neplatná, a bylo určeno, že žalobkyně není dědičkou ze závěti ze dne 26. listopadu 2008. Z dalších tvrzení žalobkyně je zřejmé, že v době dříve probíhajícího dědického řízení po [jméno FO], jakož i v době sporného řízení, o svém dědickém právu věděla, věděla, že existuje také závěť v její prospěch ze dne 10. června 2008. Tuto závěť však žalobkyně jako titul svého dědického práva v dědickém řízení neuplatnila, a to ani po rozhodnutí soudu o jejím dědickém právu ve sporném řízení. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že za této situace na žalobkyni nelze pohlížet jako na osobu, která se dědického řízení v době rozhodnutí soudu o dědictví neúčastnila a byla tak opomenuta jako dědička v dědickém řízení. Pro tento závěr považoval soud prvého stupně za rozhodující, že žalobkyni o závěti věděla, přesto v době, kdy se dědického řízení jako v úvahu přicházející dědička účastnila, a v době probíhajícího sporného řízení o její dědické právo ji neuplatnila. Pro tento závěr pak soud neshledal za rozhodující, zda ji v této době hledala, případně zda ji dohledala později.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V němž namítá, že rozsudek soudu prvého stupně není přezkoumatelný pro nedostatek důvodů, nevypořádal-li se soud třeba jen s jedinou žalobní námitkou. V dané věci není z odůvodnění soudu zřejmé, jaká skutková zjištění a jaké závěry ve vztahu k argumentaci žalobkyně vedly k zamítnutí žaloby. Dále odvolatelka namítla, že věc byla nesprávně právně posouzena. Poukázala na to, že nárok oprávněného dědice může být uplatněn až po právní moci rozhodnutí o dědictví, proto pro nárok dle § 485 zákona č. 40/1964 Sb. (obč. zák.) je rozhodující pro aktivní legitimaci žalobkyně, zda se žalobkyně účastnila řízení v době vydání rozhodnutí o dědictví. Tak tomu však v dané věci nebylo. V průběhu dědického řízení žalobkyně neměla pochybnosti o platnosti závěti ze dne 26. listopadu 2008, dřívější závěť pokládala za zrušenou touto pozdější závětí. Po právní moci rozhodnutí ve sporu o dědické právo vzhledem k výsledku řízení už účastníkem dědického řízení nebyla a závěť z tohoto důvodu nemohla předložit. Odvolatelka žádala, aby rozhodnutí soudu prvého stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně jako správného. Poukázala na to, že žalobkyně nebyla v dědickém řízení opomenuta a v souladu s dlouhodobou judikaturou proto již není aktivně legitimována k podání žaloby. Navíc o závěti již v době dřívějšího řízení žalobkyně věděla, není zde objektivně žádná nově objevená skutečnost. Má za to, že její dědické právo by mělo být promlčeno, neboť o závěti věděla již v průběhu dědického řízení a mohla své právo tedy uplatnit i dříve. Poukázala dále na to, že o dědickém právu žalobkyně bylo rozhodnuto také v související věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 117/2022, kde byl právní vztah mezi těmito účastnicemi, jde-li o nároky žalobkyně jako opomenuté dědičky, vyřešen. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 682/2020 má za to, že soud je výsledkem tohoto řízení vázán, neboť ve vztahu účastníků tohoto řízení a stejných účastníků řízení v související věci zde jde o subjektivní závaznost.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

6. Jde-li o skutkový stav věci, odvolací soud uzavřel, že soud prvého stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, důkazy správně zhodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě uzavřel správné skutečnosti o skutkovém stavu této věci. Na rozhodnutí soudu prvého stupně lze v této části zásadně zcela odkázat a bylo by nadbytečné všechny zjištěné skutečnosti v odvolacím rozhodnutí znovu citovat. Rozhodný skutkový stav pro právní posouzení dané věci ostatně mezi účastnicemi není zásadně ani nijak sporný.

7. Krajský soud v Praze doplnil skutková zjištění soudu prvého stupně o aktuální zjištění vyplývající z obsahu spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 117/2022. Z obsahu tohoto spisu vyplývají jednak skutečnosti, které zjistil již soud prvého stupně, zjištění pak byla doplněna o aktuální procesní stav této věci. Ve vztahu k tomuto řízení je nutno uzavřít, že žalobkyně podala dne 31. března 2022 k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 žalobu na určení vlastnického práva k těm věcem (movitým i nemovitým), jejichž dřívější vlastník byl zůstavitel [jméno FO] a které převzala na základě rozhodnutí o potvrzení nabytí celého dědictví po tomto zůstaviteli jako jediná dědička žalovaná. Svůj nárok na tyto věci žalobkyně zdůvodňovala tím, že oprávněnou dědičkou je ve skutečnosti ona na základě závěti ze dne 10. června 2008. Tuto závěť nepředložila žalobkyně v rámci dědického řízení, i když o její existenci věděla, neboť měla za to, že byla zrušena pozdější závětí, kterou považovala za platnou. V okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o neplatnosti této pozdější závěti, již nebyla účastníkem řízení a nemohla tedy ani závěť předložit, proto ji ani nehledala. Mezi věcmi, k nimž žádala určit své dědické právo s poukazem na to, že jde o zvláštní žalobu, která není určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. (ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 59/2022), byly i nemovitosti, ohledně kterých je vedeno řízení v této věci. Obvodní soud pro Prahu 3, k němuž byla žaloba podána, totiž usnesením ze dne 23. května 2022 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 3. srpna 2022 a s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2022 č. j. 53 Co 219/2022-34 věc ve vztahu k daným nemovitostem vyloučil k samostatnému řízení, ve vztahu k tomuto předmětu řízení byla Obvodním soudem pro Prahu 3 vyslovena místní nepříslušnost a věc byla postoupena Okresnímu soudu v Kolíně jako soudu místně příslušnému.

8. Jak zjistil v průběhu odvolacího řízení odvolací soud, řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 6 C 117/2022 již bylo pravomocně skončeno. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. října 2023 č. j. 6 C 117/2022-142 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2024 č. j. 53 Co 6/2024-170 byla žaloba s návrhem na určení vlastnictví žalobkyně k věcem, které nabyla jako dědička v řízení po [Jméno zainteresované osoby 2/0], zamítnuta. Soudy obou stupňů došly k zásadně shodnému závěru o tom, že žalobkyně se nemůže domáhat ochrany oprávněného dědice podle § 485 obč. zák., neboť v dědickém řízení po zůstaviteli [jméno FO] nebyla jako dědička opomenuta. Byla k řízení řádně přibrána, účastnila se řízení, bylo s ní jednáno jako s dědičkou. V době probíhajícího řízení o dědictví a sporného řízení o dědické právo žalobkyně tato věděla o existenci předchozí závěti ze dne 10. června 2008, kterou však v dědickém řízení ani ve sporném řízení jako důvod svého dědického práva neuplatnila. Soudy shledaly, že žalobkyně mohla po celou dobu dědického řízení, kdy účastníkem byla, využít všech procesních prostředků k uplatnění svého dědického práva.

9. Z citovaného rozhodnutí vydaného v související věci vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 117/2022, které nabylo právní moci dne 22. května 2024 tak jednoznačně vyplývá, že právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou v souvislosti s požadavkem žalobkyně na ochranu oprávněného dědice ve smyslu ustanovení § 485 obč. zák. byl vyřešen v neprospěch žalobkyně tak, že soud dovodil, že žalobkyni ve smyslu tohoto ustanovení nelze považovat za oprávněnou dědičku a žalovaná není povinna žalobkyni jako oprávněné dědičce dědictví nabyté v dědickém řízení po [jméno FO] vydat.

10. Tento výsledek souvisejícího řízení pak odvolací soud považuje za zcela zásadní pro rozhodnutí v dané věci.

11. Na úvod právního posouzení věci je třeba konstatovat, že rozhodnutí soudu prvého stupně netrpí namítanou vadou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Z celého rozhodnutí je totiž dostatečně zřejmé, jaké skutečnosti soud zjistil a které z těchto skutečností byly podstatné pro jeho právní závěr. Ostatně je to dokládáno i tím, že žalobkyně ve svém odvolání byla schopna zformulovat věcné námitky, které polemizovaly právě s odůvodněním rozhodnutí soudu prvého stupně. Řízení před soudem prvého stupně tak není postiženo vadou, která by spočívala v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvého stupně.

12. Jde-li o právní posouzení věci odvolacím soudem, pak, jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud sice vychází ze skutkových zjištění soudu prvého stupně doplněných v odvolacím řízení, dospěl však především k závěru, že žalobkyně v této věci nemůže být úspěšná se svým požadavkem zejména vzhledem k výsledkům souvisejícího řízení, jimiž je soud při rozhodování této věci dále vázán.

13. V této souvislosti je k východisku daného právního posouzení potřeba podotknout, že vzhledem k tomu, že zůstavitel [jméno FO] zemřel dne 11. března 2010 a že ochrana oprávněného (pravého) dědice se řídí právní úpravou, která byla určující pro dědické právo po zůstaviteli, je třeba ochranu pravého dědice zůstavitele i v současné době posuzovat podle právní úpravy účinné v době jeho smrti, to je podle ustanovení §§ 485-487 obč. zák. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1087/2015).

14. V této souvislosti je pak třeba poukázat na to, že žalobní tvrzení v této věci vychází ze žaloby uplatněné u Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci sp. zn. 6 C 117/2022 a že v průběhu dalšího řízení o (vyloučené) věci nedoznaly žádných zásadních změn. Z uvedeného je pak třeba uzavřít, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 117/2022 byly uplatněny nároky žalobkyně založené na tvrzení o jejím právu podle ustanovení § 485 obč. zák. a ze stejného důvodu je tedy požadováno i určení vlastnictví žalobkyně v této (z původního řízení vyloučené) věci.

15. Dovodila-li již dříve judikatura soudů, že řízení o takovém nároku je žalobou svého druhu, u níž není potřeba ani prokazovat naléhavý právní zájem na určení dle § 80 o.s.ř. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 59/2002), je z toho současně zřejmé, že nárok oprávněného dědice ke konkrétním jednotlivým věcem z dědictví dle § 485 občanského zákoníku je ve své podstatě jediným nedělitelným právem oprávněného dědice a takový nárok ze své podstaty ve vztahu ke všem předmětům řízení buď dán je nebo není, a to vždy z jediného shodného právního důvodu založeného na stejném skutkovém základě. Podstatou posouzení při uplatnění takového nároku u soudu je tedy vždy v řešení právě existence či neexistence takového práva dle § 485 obč. zák. Lišit se pak mohou v případě jednotlivých konkrétních věcí z dědictví jen způsoby vydání tohoto majetku v souladu s citovaným § 485 obč. zák.

16. Vyřeší-li tedy soud v konkrétním řízení existenci či neexistenci nároku uplatněného žalobcem jako „oprávněným“ dědicem ve vztahu k těm, jimž bylo nabytí dědictví potvrzeno v dědickém řízení, je tím o daném nároku žalobce ve vztahu mezi těmito účastníky závazně rozhodnuto.

17. V takové situaci je pak nutno na tento vztah mezi účastníky řízení aplikovat ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř., respektive § 159a o.s.ř.

18. V obdobných situacích pak soudní praxe jednoznačně dovozuje, že, subsumuje-li výrok rozhodnutí soudu v sobě vyřešení dané otázky, která je podstatou uplatněného nároku, nastává stav subjektivní vázanosti účastníků k takovým rozhodnutím ve vztahu k dané otázce a současně platí ve smyslu citovaných zákonných ustanovení, že jsou tímto rozhodnutím vázány i všechny orgány a soudy. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky nemůže proto soud v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou (srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5/2000 či z novějších například 28 Cdo 2771/2019 či 23 Cdo 682/2020).

19. I když tedy v dané věci s ohledem na jiný majetek, který má být v rámci žaloby oprávněného dědice vydán, nejde v případě rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 o překážku věci rozhodnuté, jde svou podstatou o rozhodnutí, kterým byl mezi účastnicemi v tomto řízení závazně vyřešen nárok žalobkyně jako oprávněné dědičky na základě jí tvrzených (shodných) skutkových okolností i ve vztahu k tomuto nároku. Vyřešením tohoto vztahu mezi danými účastnicemi je tak odvolací soud vázán.

20. Ostatně, vyplývá-li ze závěrů soudní praxe (srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5020/2017 či 21 Cdo 3553/2016), že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející ze stejného skutku, je z tohoto nutno dovodit, že žalobkyně by již ani nemohla žalovat na určení svého práva oprávněného dědice. Tím spíše se pak nemůže domáhat vydání věci (určení vlastnictví), které je ve vztahu k danému nároku považováno za způsobilejší a vhodnější formu žaloby, jde-li o nárok oprávněného dědice podle § 485 obč. zák.

21. Tyto závěry pak pro odvolacím soudem řešenou věc znamenají, že mezi účastníky již bylo rozhodnutím soudu závazně vyřešeno, že žalobkyni nenáleží nároky oprávněného dědice v souvislosti s dědictvím po zůstaviteli [jméno FO] ve smyslu ustanovení § 485 obč. zák., proto její žalobě na určení vlastnictví jako žalobě oprávněného dědice podle § 485 obč. zák. nemůže být vyhověno. Rozhodnutí soudu prvého stupně, který žalobu zamítl, je proto zcela správné. Z těchto důvodů odvolací soud postupem podle § 219 o.s.ř. správné rozhodnutí ve věci samé potvrdil.

22. Podle tohoto ustanovení bylo jako správné potvrzeno také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně. Soud prvého stupně přitom správně posoudil procesní odpovědnost žalobkyně za náklady řízení žalované ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Jde-li o výši náhrady nákladů řízení, pak tyto představují náklady právního zastoupení v souvislosti s poskytnutím šesti úkonů právní služby. Rozhodnutí soudu prvého stupně nelze považovat za nesprávné, respektovalo-li výši nákladů řízení, které žalovaná v této souvislosti požadovala jako odměnu advokáta, jestliže je současně zřejmé, že požadovaná výše odměny za jeden úkon právní služby nepřesahuje částku stanovenou vyhláškou č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Správně pak byly vyčísleny i hotové výdaje v podobě režijních paušálů, jízdních výloh a náhrady za ztrátu času. Také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je proto správné a odvolací soud je postupem podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Procesně úspěšné žalované je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení procesně neúspěšná žalobkyně. I v odvolacím řízení představují náklady odvolacího řízení žalované náklady za právní zastoupení, a to v souvislosti s dvěma poskytnutými úkony právní služby. Také odvolací soud respektoval výši odměny požadované žalovanou za jeden úkon právní služby (2 500 Kč), která nepřesahuje výši odměny stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb. S připočtením hotových výdajů v podobě dvou režijních paušálů ve smyslu § 13 odst. 3 advokátního tarifu pak činí náklady odvolacího řízení žalované 6 776 Kč. Proto byla v této částce stanovena platební povinnost žalobkyni k náhradě nákladů řízení.