o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. března 2022 č. j. 19 C 12/2022-130

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Kolíně uložil žalované zaplatit žalobci částku 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 500 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Výrokem II. soud prvého stupně žalobu zamítnul, pokud se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit 200 000 Kč s příslušenstvím z této částky. Výrokem III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že žalované bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení ve výši 37 874 Kč. Výrokem IV. byla žalobci uložena povinnost doplatit státu soudní poplatek ve výši 7 000 Kč.

2. Soud prvého stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že z nesporných tvrzení účastníků zjistil, že v době jejich družského soužití převzala žalovaná od žalobce částku 500 000 Kč jako výpomoc s vypořádáním bývalého partnera. Soud prvého stupně dále poukázal na to, že mezi účastníky však bylo sporné, jaký charakter vztahu mezi nimi na základě předání těchto peněz vznikl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce. Stejně tak uzavřel, že žalovaná neprokázala své tvrzení, že finanční částka byla poskytnuta na základě darovací smlouvy. Za této situace, obdržela-li žalovaná finanční prostředky, nebylo-li prokázáno, že šlo o zápůjčku, a nebylo-li prokázáno, že si žalovaná mohla bez dalšího finanční prostředky ponechat z titulu darování, soud prvého stupně dovodil, že na vztah je v tento okamžik nutno nahlížet jako na bezdůvodné obohacení na straně žalované, které je povinna vrátit. Splatné se obohacení žalobce stalo na výzvu ze dne [datum]. Soud prvého stupně dále dovodil, že nejde o případ výluky z povinnosti vrátit bezdůvodné obohacení podle § 2997 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.), neboť zde objektivně nelze dovodit, že by si žalobce byl vědom toho, že nemá povinnost plnit. Jde-li o zamítavou část žaloby, soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že by žalované poskytl 200 000 Kč, jak tvrdil. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z úspěchu účastníků ve věci a přiznala žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 42 %.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Tím napadla pouze vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvého stupně a výrok o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V odvolání žalovaná opakuje svá tvrzení uváděná již v průběhu řízení, namítla, že z dokazování plyne, že žalobce aktivně nabídl žalované pomoc s vypořádáním jejího bývalého přítele prostřednictvím poskytnutí částky 500 000 Kč, tuto částku žalované předal a nedal najevo, že ji bude chtít zpět. Má za to, že to vyplývá z komunikace mezi účastníky a například z toho, že žalobce poskytoval žalované tímto způsobem jiná plnění, například platil splátky hypotéky. Takovou situaci žalobce akceptoval, tím tedy muselo dojít k uzavření darovací smlouvy. Namítla, že soud nesprávně aplikoval ustanovení o bezdůvodném obohacení. Na základě provedeného dokazování včetně výslechu žalobce měl soud uzavřít, že tvrzení jsou rozporuplná a nevěrohodná a jsou vyvrácena, tedy nejde o situaci, kdy by zde stálo„ tvrzení proti tvrzení“. Má za to, že samotná tvrzení žalobce, respektive nedostatek tvrzení o konkrétním ujednání o splatnosti zápůjčky, vylučují možnost, že by mohlo dojít dle tvrzení žalobce ke sjednání smlouvy o zápůjčce. Odvolatelka dále namítá, že naopak tvrzení žalované jsou věrohodné a v souladu s ostatními důkazy, proto soud měl uzavřít, že žalovaná v řízení prokázala uzavření darovací smlouvy. Pokud soud posoudil vztah podle zásad bezdůvodného obohacení, nesprávně zhodnotil, že peníze byly zaslány z jiného účtu, než z účtu ve vlastnictví žalobce, což žalobce žalované odůvodnil tím, že si„ odklonil“ své prostředky na účet rodičů. Takové vysvětlení by v případě darování bylo přijatelné, ale z hlediska bezdůvodného obohacení působí nedostatek pasivní aktivní legitimace na straně žalobce. I kdyby měl být vztah posouzen jako bezdůvodné obohacení, pak soud nesprávně aplikoval výluku z plnění dle § 2997 o. z. Žalobce vědomě plnil“ nedluh“ a nebyly splněny ani další okolnosti uvedené v § 2997 o. z. Soud měl provést i další žalovanou navržené důkazy.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání zásadně není důvodné (částečně odvolání vyhověl jen, jde-li o lhůtu k plnění). Rozhodnutí soudu prvého stupně bylo přezkoumáno jen v tom rozsahu, ve kterém bylo odvoláním dotčeno, tedy ve výroku I. a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení III. Zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvého stupně nabyl samostatně právní moci, stejně jako rozhodnutí o uložení povinnosti žalobci zaplatit soudní poplatek, proti němuž se žalobce sám neodvolal. Lze tedy konstatovat, že předmětem přezkumu v odvolacím řízení je již jen ta část původně uplatněného žalobního nároku, která se týká skutkově a právně požadavku na zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím.

5. V dané věci je ve vztahu k tomuto nároku především nutno konstatovat, že soud prvého stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, důkazy správně zhodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a správně uzavřel o skutkovém stavu této věci. Na rozhodnutí soudu prvého stupně lze v této části plně odkázat.

6. V souladu s rozhodnutím soudu prvého stupně, respektive jeho skutkovými závěry, lze proto konstatovat, že na základě nesporných tvrzení účastníků bylo zjištěno, že v době, kdy mezi účastníky byl blízký partnerský vztah, žalovaná přijala od žalobce částku 500 000 Kč, a to tak, že jí tato částka byla poukázána z účtu ve vlastnictví otce žalobce, mezi účastníky však nebylo sporu o tom, že tímto způsobem zaplacení částku fakticky poskytoval žalobce, který placení této částky žalované vysvětlil tím, že u rodičů na účtu má uloženy své vlastní finanční prostředky. Skutkově lze tedy uzavřít, že mezi účastníky není sporu o tom, že tuto částku poskytl právě žalobce. Z nesporných tvrzení účastníků je také zřejmé, že o poskytnutí této částky účastníci předem jednali, nešlo tedy jen o jednostranně poskytnuté plnění bez vědomí druhé strany.

7. Z průběhu řízení je také zřejmé, z čehož správně vycházel také soud prvého stupně, že účastníci přinášeli rozdílná tvrzení o tom, na základě jakých jednání a dohod mezi účastníky byla částka 500 000 Kč poskytnuta, tedy jaké byly skutkové okolnosti při poskytování této finanční částky, které jsou rozhodné pro posouzení charakteru právního vztahu vzniklého situací poskytnutí částky 500 000 Kč.

8. Jde-li o tvrzení žalobce o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva a zápůjčce, pak soud prvého stupně zcela správně hodnotil provedené dokazování, které bylo navrženo žalobcem k prokázání této skutečnosti, a to výslech žalobce. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s tím, jakým způsobem soud prvého stupně hodnotil výpověď žalobce a odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvého stupně o tom, že tento důkaz sám o sobě nebyl způsobilý k prokázání tvrzené skutečnosti, že mezi účastníky byla skutečně smlouva o zápůjčce uzavřena. Na odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně v této části lze proto zcela odkázat, neboť se s tímto odůvodněním odvolací soud zcela ztotožňuje.

9. Soud prvého stupně se dále zcela správně v dané situaci výsledku řízení (vzhledem k nesporné skutečnosti mezi účastníky, že k poskytnutí částky 500 000 Kč žalobcem žalované fakticky došlo), zabýval také tím, zda žalovaná prokazuje, že jsou zde takové skutkové okolnosti, na základě kterých by si mohla poskytnuté plnění ponechat. Správně se tedy zabýval tvrzením žalované o tom, že jednání mezi účastníky směřovalo k uzavření darovací smlouvy a poskytnutí částky 500 000 Kč tak bylo faktickou realizací této darovací smlouvy.

10. Soud prvního stupně i tato tvrzení žalované zcela správně poměřil výsledky dokazování, důkazy k tomu prováděné správně zhodnotil, zabýval se významem zjištění z jednotlivých důkazů ve vztahu k žalobkyní tvrzené skutečnosti. I v této části tak lze na rozhodnutí soudu prvého stupně zcela odkázat. Zcela správně tak soud prvního stupně hodnotil význam obsahu krátkých textových zpráv, které si účastníci vyměnili. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s tím, že nabízení finanční pomoci žalobci žalované mohlo směřovat k uzavření darovací smlouvy, z obsahu zpráv však nelze vyloučit ani to, že nabízená finanční pomoc mohla být realizována i formou smlouvy o zápůjčce. Stejně tak se odvolací soud ztotožňuje s tím, jak soud prvního stupně posoudil důkazní význam zprávy žalobce žalované v souvislosti s jejich rozchodem dne [datum]. Zvláště v kontextu celého obsahu zprávy a obsahu ostatních vzájemných zpráv z tohoto dne je zřejmé, že vyjádření žalobce o tom, že po žalované nic nechce (činěné navíc s velkým časovým odstupem od poskytnutí finančních prostředků), nelze bez dalšího považovat za potvrzení uzavřené darovací smlouvy z minulosti, nýbrž může jít o určité vyjádření směřující ke vzájemným osobním a citovým vztahům. Nejde tedy o důkaz, který by bez pochybností svědčil o v dřívější době uzavřené darovací smlouvě. Jak správně uzavřel soud prvního stupně, tvrzení žalobkyně není prokázáno ani účastnickou výpovědí žalobce, v níž uvedl,„ se žalovanou jsem neuzavřel smlouvu o zápůjčce, protože vůči ní měl v té době citový poměr“. Z kontextu této části výpovědi činěné k dotazům zástupkyně žalované je totiž zřejmé, že je tím míněna forma uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce v písemné podobě, o které v této souvislosti hovořil ve vztahu ke smlouvě o zápůjčce od svého otce, důvodu jejího uzavření v písemné podobě (v této souvislosti jde ze strany soudu o hodnocení obsahu výpovědi v jejím kontextu v rámci výslechu, nikoliv o hodnocení pravdivosti či věrohodnosti výpovědi). Odvolací soud pak má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že na existenci ujednání mezi účastníky o tom, že poskytnuté finanční prostředky žalovaná nebude vracet (nutného pro uzavření darovací smlouvy) nelze usuzovat z toho, že zde byla ze strany žalobce také další plnění vůči žalobkyni, jejichž vrácení se žalobce nedomáhá (například plnění na hypotéku žalované, či plnění v rámci údajného pracovního vztahu).

11. I ve vztahu k tvrzením žalované o uzavření smlouvy o darování tak soud prvního stupně správně uzavřel, že tvrzení nebyla prokázána.

12. Nedůvodné jsou v této souvislosti také námitky žalobkyně, že nevěrohodnost tvrzení žalobce a neprokázání předání žalované částky 200 000 Kč působí, že tvrzení žalobce jsou vyvrácena a naopak, její jsou tím potvrzena. Uzavřel-li soud prvního stupně a v souladu s jeho závěry i odvolací soud, že tvrzení o skutkové verzi sporné části v dané věci podstatného skutkového stavu neprokázal žalobce ani žalovaná, pak tím tvrzení ani jednoho z nich sice není doloženo, ale ani není vyvráceno, že se skutek stal, jak účastníci tvrdí.

13. Ve vztahu ke skutkovému závěru o tom, že žalovaná neprokázala jí tvrzené skutečnosti o důvodu poskytnutí částky 500 000 Kč (z hlediska ujednání o tom, zda si žalovaná měla poskytnuté peníze ponechat bez dalšího či je vrátit) soud postupoval také v souladu s procesními předpisy, jde-li o poučení žalované o této okolnosti dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Soud prvního stupně při jednání ve smyslu tohoto ustanovení žalovanou správně poučil dne [datum], poskytl jí lhůtu k předložení případných důkazů. Jestliže pak soud prvního stupně při jednání dne [datum] důkazy navržené žalovanou dále neprováděl a žalovaná výslovně uvedla, že k tvrzené skutečnosti uzavření smlouvy o darování již jiné důkazy nemá, pak již nebylo důvodné žalovanou znovu poučovat dle § 118a odst. 3 o. s. ř.

14. Odvolací soud se ztotožňuje i s tím, že ve věci by bylo nadbytečné provádět ty důkazy, které žalovaná rovněž navrhla a soud prvého stupně jejich provedení zamítl nebo je fakticky neprovedl.

15. I odvolací soud se ztotožňuje s tím, že zjištění vyplývající z důkazů směřujících k prokázání plnění žalobce z údajného zaměstnaneckého vztahu nejsou způsobilá prokázat, že poskytnutí částky 500 000 Kč bylo darem žalobkyni, jak již bylo výše uvedeno. Také potvrzení bývalého přítele žalované o převzetí vyrovnání od žalované není způsobilé prokázat, že tyto finanční prostředky žalovaná získala darem od žalobce. Je-li mezi účastníky nesporné, že finanční prostředky byly žalované žalobcem poskytnuty plněním z účtu otce žalobce, pak není důvodné provádět ani dokazování k této okolnosti výslechem otce žalobce. Odvolací soud se ztotožňuje i s tím, že k prokázání žalovanou tvrzených skutečností o daru (zvláště, dovozuje-li žalovaná uzavření smlouvy jen ze vzájemného chování žalobce a žalované, nikoliv z konkrétně popsaných okolností výslovně uzavřené darovací smlouvy) nemohou být způsobilá ani svědectví svědkyně [příjmení], [příjmení] a [příjmení], nebyly-li tyto svědkyně přítomny žádným vzájemným jednáním o darování mezi účastníky a mají vypovídat jen o tom, co jim žalovaná sdělila. Rovněž výslech bývalé manželky žalobce považuje odvolací soud za nezpůsobilý prokázat skutečnosti významné pro právní závěr, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o darování, když z vyjádření žalované, v němž učinila tento důkazní návrh, je zřejmé, že ani tato svědkyně nebyla přítomna žádným jednáním mezi účastníky tohoto řízení o darovací smlouvě. Ve vztahu k zaplacení částky 500 000 Kč není důvodné provádět ani důkaz spisem Policie České republiky, který měl být dle důkazního návrhu žalované ze dne [datum] proveden k vyvrácení převzetí žalované částky 200 000 Kč, o kterou se již v odvolacím řízení nejedná.

16. Odvolací soud na základě popsaného zjištěného skutkového stavu uzavřel, že soud prvého stupně tyto výsledky dokazování také zcela správně právně posoudil. Také odvolací soud tak má za to, že v dané věci je nutno aplikovat ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. a § 2991 odst. 2 o. z. o bezdůvodném obohacení, která soud prvého stupně ve svém rozhodnutí citoval.

17. Jestliže v dané věci bylo sice žalobcem prokázáno (bylo to mezi účastníky nesporné), že žalobce poskytl žalované 500 000 Kč, současně však neprokázal, že mezi účastníky bylo dohodnuto, že má žalovaná někdy v budoucnu tyto peníze vrátit, pak žalobce neprokázal takové skutečnosti, které by byly způsobilé k právnímu závěru o tom, že byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 o. z. Stejně tak je nutno uzavřít, že, jestliže žalovaná převzala jako plnění od žalobce finanční částku 500 000 Kč, avšak neprokázala, že se tyto finanční prostředky může bezplatně ponechat, pak nelze uzavřít ani to, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o darování ve smyslu ustanovení § 2055 o. z. Ostatně je zřejmé, že ani jeden z účastníků netvrdí zcela konkrétní okolnosti uzavření smlouvy, je zřejmé, že žalobce i žalovaná své skutkové závěry odvozují převážně nikoli od výslovného ujednání konkrétních podmínek smlouvy, ale spíše ze vzájemného chování, pak nelze vyloučit ani to, že každý z nich měl zcela jinou představu o tom, jaký je konkrétní obsah právního jednání, které činí a každý z nich mohl mít vnitřní představu o jiném právním jednání, které činí. V takové situaci by pak mezi účastníky vlastně žádná konkrétní smlouva uzavřena nebyla a šlo by o zdánlivé právní jednání ve smyslu § 551 o. z. K takovému jednání by tak nebylo možné přihlížet.

18. Jestliže tedy v dané věci je prokázáno, že žalovaná od žalobce převzala částku 500 000 Kč, žalobcem nebyl prokázán žádný právní důvod poskytnutí této částky, přitom není vyloučeno, že mohlo jít i o zdánlivé právní jednání, tak v této situaci je na žalované, aby prokázala, že zde existuje právní důvod, pro který si může převzaté finanční prostředky ponechat. V této situaci pak soud prvého stupně zcela správně aplikoval judikaturu zabývající se touto problematikou, kterou ve svém rozhodnutí citoval a odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem z této judikatury vyplývajícím, že jestliže neunese žalobkyně v tomto směru své důkazní břemeno a není-li zjištěn ani jiný právní důvod přijetí plnění, je nutno uzavřít, že právní titul k přijetí plnění na její straně chybí. Takový závěr pak znamená, že věc je nutno posoudit podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a uzavřít, že žalovaná se bezdůvodně obohatila tím, že získala majetkový prospěch plněním od žalobce bez právního důvodu (právní důvod neprokázala). Za této situace je pak žalovaná povinna toto bezdůvodné obohacení vydat podle § 2991 odst. 1 o. z.

19. Odvolací soud dále uzavírá, že soud prvého stupně zcela správně právně uzavřel na základě zjištěných skutečností i to, že zde není výluka z plnění bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z., toto ustanovení soud prvého stupně ve svém rozhodnutí rovněž správně ocitoval. Odvolací soud se zcela ztotožňuje i s právním výkladem tohoto ustanovení, které soud prvého stupně ve svém rozhodnutí podrobně uvedl, a to včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5089/2017. Judikatura Nejvyššího soudu přitom vykazuje prvky ustálenosti, jde-li o právní výklad ustanovení § 2997, jde-li o„ plnění nedluhu“, neboť lze poukázat také na další rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1215/2020. Lze proto jednoznačně uzavřít, že pro splnění podmínek výluky plnění z bezdůvodného obohacení podle § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. musí být prokázána vědomost toho, kdo plní, že v okamžiku, kdy plnění poskytl, si byl vědom, že nemá povinnost plnit. Pro splnění podmínek tohoto zákonného ustanovení je tedy nutné, aby byl zjištěn takový skutkový stav, z něhož jednoznačně plyne vědomí plnitele, že druhé straně„ vnucuje“ své plnění, ač nemá povinnost plnit. S takovým tvrzením však fakticky nepřichází ani jeden z účastníků. Skutková verze žalobce, byla-li by prokázána, vylučuje aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť by zde byl dán důvod pro povinnost plnění ze smlouvy. Také skutková verze, s níž přicházela žalovaná, však vylučuje, že by žalobce plnil, ač k tomu nebyl povinen, neboť žalobkyní tvrzená smlouva o darování představuje ze strany dárce závazek k poskytnutí daru a nemůže jít svou podstatou o vědomé plnění bez povinnosti splnit závazek. Nebyla-li skutková verze ani jednoho z účastníků prokázána, neznamená to bez dalšího, že by si plnitel byl vědom, že plní, ač k tomu nemá důvod. Takový závěr by předpokládal zjištění jiných skutečností, než které tvrdili účastníci, přitom žádné takové skutečnosti zjištěným dokazováním v průběhu řízení nevyšly najevo.

20. Za tohoto stavu věci tak soud prvého stupně zcela správně uzavřel, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci poskytnutou částku 500 000 Kč a správně žalobě vyhověl. Na rozhodnutí soudu prvého stupně lze odkázat také, jde-li o přiznání příslušenství pohledávky.

21. Z těchto důvodů je namístě rozhodnutí soudu prvého stupně postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdit. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. pouze, jde-li o lhůtu k plnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci je důvodné postupem podle § 160 odst. 1 o. s. ř. určit delší lhůtu k plnění vzhledem k okolnostem dané věci. Je nutno přihlédnout k tomu, že ani z tvrzení žalobce nevyplynulo, že by byla sjednána konkrétní splatnost tvrzené zápůjčky, respektive z tvrzení žalobce je zřejmé, že sám žalobce předpokládal splnění v delším časovém horizontu, předpokládal-li splnění tohoto dluhu až poté, co žalobkyně prodá svoji nemovitost. S přihlédnutím k těmto okolnostem, jakož i s přihlédnutím k výši částky (hotovostí v tomto rozsahu obvyklé lidé nedisponují a je nutné si ji nějakým dalším jednáním opatřit, což obvykle nelze splnit ve lhůtě tří dnů), proto odvolací soud považoval v této věci s ohledem na charakter věci a délku řízení za přiměřené, aby bylo uloženo žalované, aby svůj dluh splnila ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku.

22. Jako správné pak bylo potvrzeno také rozhodnutí soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení. Soud prvého stupně správně postupoval podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a rozhodl podle úspěchu ve věci. Soud se zabýval tím, zda tu nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby žalobci náhradu nákladů řízení postupem podle § 150 o. s. ř. odepřel. Je skutečností, že ani jeden z účastníků nebyl se svou verzí skutkových tvrzení plně úspěšný, nepochybným však zůstává, že žalovaná převzala finanční částku 500 000 Kč, tedy od samého počátku si musela být vědoma toho, že případně bude muset prokazovat, že má právní důvod pro to si tuto částku ponechat. I při eventuální pravdivosti skutkové verze žalované je nutno konstatovat, že podstoupila jisté riziko, jestliže při přijetí částky 500 000 Kč nedisponovala důkazem (například listinou), který by mohl její tvrzení snadno prokázat. V takové situaci si tak již na počátku tohoto řízení musela být vědoma, že při prokazování právního důvodu přijetí finanční částky nemusí být úspěšná z hlediska nedostatku důkazů. Za této situace tedy mohla dříve zhodnotit rizika a případně se odpovídajícím způsobem procesně zachovat. Neučinila-li tak, pak nelze dospět k závěru, že by v dané věci byly důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby procesně úspěšnému žalobci bylo právo na náhradu nákladů řízení odepřeno.

23. Jde-li o výši náhrady nákladů řízení před soudem prvého stupně, soud prvého stupně správně stanovil odměnu za úkon právní služby, přihlédl i k výši hotových výdajů, ať již v podobě režijního paušálu či zaplaceného soudního poplatku. Sám žalobce se proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neodvolal, s tím, že by namítal, například, že ve věci bylo činěno více úkonů právní služby, proto poměřeno odvolacími námitkami lze považovat rozhodnutí soudu prvého stupně za správné. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil také v části nákladů řízení.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení má procesně úspěšný žalobce (jeho neúspěch v otázce lhůty splatnosti lze hodnotit jako nepatrný neúspěch). V odvolacím řízení žalobci vznikly náklady v souvislosti s právním zastoupením, přitom vzhledem k hodnotě sporu činí hodnota jednoho úkonu právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. § 7 10 300 Kč. S připočtením hotových výdajů v podobě režijního paušálu podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a s připočtením daně z přidané hodnoty představují náklady odvolacího řízení žalobce 12 826 Kč. Proto odvolací soud uložil neúspěšné žalované, aby žalobci tuto náhradu nákladů odvolacího řízení zaplatila.