o zaplacení 110 712 Kč s příslušenstvím,

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Benešově zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 110 712 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Současně soud prvého stupně uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 48 318 Kč. Své rozhodnutí soud prvého stupně odůvodnil tím, že soud dospěl k závěru, že není vyloučeno přiznat žalobci náhradu nákladů správy pozůstalosti v situaci, kdy notářka jako soudní komisařka odkázala žalobce, aby se tohoto nároku domáhal v civilním řízení. Soud dospěl k závěru, že žalovanému mohlo vznikat bezdůvodné obohacení podle § 3009 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.), a to vynaložením nákladů ve prospěch žalobce, přitom soud ve svém rozhodnutí uvedl, které požadované výdaje by mohly být tímto bezdůvodným obohacením. Současně soud dovodil, že žalobci vzniklo také bezdůvodné obohacení tím, že majetek zůstavitelky užíval výlučně sám bez dohody účastníků, správy pozůstalosti se žalobce chopil svévolně ve snaze znemožnit užívání nemovitosti žalovanému, bezdůvodné obohacení na jeho straně vzhledem k výši, kterou by měl za takové užívání zaplatit, by bylo vyšší než bezdůvodné obohacení žalovaného. Vzhledem k uplatněnému zápočtu v řízení proto dospěl k závěru, že žalobce vůči žalovanému nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení od žalovaného.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm namítá, že soud nepřezkoumatelně uzavřel o neumožnění žalovanému žalobcem užívat pozůstalost a uchopení ze správy pozůstalosti svévolně. K tomu soud neprovedl žádné dokazování, důkazy nehodnotil, vycházel jen z tvrzení žalovaného, což je zcela nepředvídatelný postup soudu. Má za to, že na straně žalobce nebyl prokázán vznik bezdůvodného obohacení. Soud v řízení relevantně neprovedl dokazování souvisejícími spisy, když kromě rozsudku ve věci sp. zn. [spisová značka] nejmenoval konkrétní listiny, nepřečetl je, ani nesdělil jejich obsah. Soud vadně neprovedl účastnický výslech žalobce k otázce vyloučení žalovaného z užívání a správy pozůstalosti, nákladů na správu pozůstalosti, přitom žalovaný nikdy žalobci nezaslal žádnou výzvu k umožnění užívání. Odvolatel namítá, že soud vadně neprovedl výslech [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] v otázce neužívání majetku v pozůstalosti žalobcem. Soud vadně neprovedl důkaz znaleckým posudkem k případné výše bezdůvodného obohacení, nelze zjistit, zda realitní inzerované nemovitosti svými charakteristikami odpovídají daným nemovitostem. Odvolatel dále namítá, že vznik bezdůvodného obohacení začal žalovaný ve vztahu ke znemožnění užívání nemovitosti vadně tvrdit až v okamžiku, kdy se žalobce začal domáhat daného nároku. Přesto však žalobce z opatrnosti dne [datum] a [datum] výslovně sdělil žalovanému, že klíče k nemovitosti a vozidlu jsou připraveny k převzetí, avšak na to žalovaný nereagoval. Dále odvolatel namítá, že, i kdyby bylo „nadužívání“ prokázáno, přiznání bezdůvodného obohacení by bylo v rozporu s dobrými mravy s ohledem na postoje žalovaného, respektive jeho nezájem. Soud nárok na bezdůvodné obohacení přiznal v rozporu s návrhem žalovaného za jiné časové období, a to i za dobu, kdy došlo ke změně vlastnictví chaty. Soud nesprávně přiznal žalobci právo na ty náklady, které v odůvodnění uvedl, přitom žalobce má nárok i na jiné. Je tomu tak proto, že auto neuložil do depozita, ale provozoval, aby neztratilo na hodnotě, a i ostatní náklady soudem vyloučené, vznikly v příčinné souvislosti s nezbytnou údržbou pozůstalosti. Odvolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno s ohledem na provedené dokazování.

3. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby odvolání bylo odmítnuto či zamítnuto. Má za to, že z odvolání není zřejmé, proti jakým výrokům směřuje a čím je odůvodněno, toto žalobce odůvodnil pozdě. S argumenty žalobce se však soud prvého stupně ve svém rozhodnutí plně vypořádal.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné pouze částečně.

5. Ke zjišťování skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že vzhledem k právnímu posouzení, které je níže odůvodněno, soud prvého stupně provedl potřebné dokazování, z důkazů soud prvého stupně zjistil správné skutečnosti, které jsou dostačující pro skutkové závěry odvolacího soudu vzhledem k přijatému právnímu posouzení věci.

6. V dané věci bylo prokázáno usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (jehož přečtením byl řádně proveden důkaz při jednání dne [datum]), které nabylo právní moci dne [datum], že v pozůstalostním řízení po [jméno FO], zemřelé [datum], bylo rozhodnuto o pozůstalosti tak, že byla určena obvyklá cena majetku, výše pasiv a čistá hodnota dědictví (výrok I). Výrokem II. bylo potvrzeno rozdělení pozůstalosti dědicům v první třídě na základě dědické posloupnosti tak, že veškerý majetek náležející do pozůstalosti nabývají z pozůstalosti každý jednou polovinou žalobce i žalovaný v tomto řízení. Výroky III. a V. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, přitom nebylo rozhodováno o odměně a hotových výdajích správce pozůstalosti. Daným usnesením bylo prokázáno, že zůstavitelka zemřela jako vdova bez pořízení pro případ smrti, zanechala dva syny, kteří mezi sebou měli spor o zákonné dědické právo žalovaného, tento spor byl vyřešen soudním rozhodnutím ve prospěch žalovaného. Tedy žalobce i žalovaní se stali dědici zůstavitelky, jak vyplývá z daného rozhodnutí v pozůstalostním řízení. Jde-li o správu pozůstalosti, z usnesení vyplývá, že zůstavitelka nepovolala správce pozůstalosti, soudem nebyla určena osoba správce pozůstalosti, dědicové nepředložili soudnímu komisaři dohodu upravující pravidla správy pozůstalosti. Za této situace soud dovodil, že dědicové v rámci pozůstalostního řízení měli v rámci společenství jmění k majetku jen „holé právo“, které neumožňovalo zasáhnout do správy pozůstalosti významnějším způsobem. Z tohoto důvodu nebyla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů správy pozůstalosti žalobci, který ji v pozůstalostním řízení požadoval.

7. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (jehož přečtením soud prvého stupně řádně provedl důkaz při jednání dne [datum]) bylo zjištěno, že v daném řízení byla zamítnuta žaloba žalobce na uložení povinnosti zaplatit částku 43 930 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému, když tento nárok byl uplatněn jako nárok na úhradu nákladů správy pozůstalosti zůstavitelky [jméno FO]. V tomto řízení odvolací soud dovodil, že o nákladech správy pozůstalosti nelze rozhodnout v době probíhajícího pozůstalostního řízení, které v době rozhodnutí odvolacího soudu ještě nebylo skončeno.

8. V dané věci žalobce výdaje vynaložené podle jeho tvrzení na běžnou správu věcí v pozůstalosti konkrétně specifikoval a vyčíslil v podání ze dne [datum], a to zejména v jeho části založené na čísle listu 128 až 140. Jde-li o jednotlivé položky uváděné žalobcem, pak žalovaný výslovně nezpochybnil, že by tyto náklady v dané výši byly žalobcem skutečně vynaloženy, zpochybňoval pouze to, že tyto platby byly nutně vynaloženy pro účelnou správu pozůstalosti nebo v souvislosti s touto správou a nikoliv za jiným účelem (s výjimkou nákladů na daně z nemovitosti a náklady nezbytně spojené s platbou související s družstevním podílem). Za této situace tak odvolací soud považuje na základě nesporných tvrzení účastníků za prokázané, že výdaje tvrzené žalobcem uvedené v jeho podání na čísle listu 128-140 soudního spisu byly žalobcem skutečně v této výši vynaloženy.

9. Tyto závěry o skutkovém stavu věci pak odvolací soud považuje za dostatečné pro rozhodnutí o tom, zda nárok žalobce, případně v jaké výši, je oprávněný.

10. Skutkový závěr potřebný pro právní posouzení lze tedy shrnout tím, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce a žalovaný se v postavení dědiců účastnili pozůstalostního řízení po zůstavitelce, jejich dědické právo bylo konečným rozhodnutím ve věci potvrzeno a dědictví nabyli rovným dílem. V průběhu pozůstalostního řízení se dědicové nedohodli o tom, kdo z nich bude vykonávat správu pozůstalosti, nebyla mezi nimi žádná dohoda o tom, jak s věcmi v pozůstalosti bude v době probíhajícího pozůstalostního řízení nakládáno. V pozůstalostním řízení také nebyla rozhodnutím soudu určena osoba oprávněná ke správě pozůstalosti z osob dědiců ve smyslu § 156 z. ř. s., nebyl jmenován ani správce pozůstalosti ve smyslu § 157 z. ř. s. Správy pozůstalosti se bez dalšího ujal žalobce, který vynaložil jím tvrzené náklady, o nichž tvrdí, že jsou náklady na správu pozůstalosti.

11. Jde-li o období po smrti zůstavitele a případnou správu pozůstalosti do rozhodnutí o pozůstalosti, pak lze konstatovat, že soudní praxe se již dlouhodobě ustálila na závěru, že po smrti zůstavitele nastává (delší nebo kratší) období, v němž není stanoveno, kdo je zůstavitelovým dědicem, a v němž není pravomocným rozhodnutím soudu potvrzeno nabytí dědictví, jakož i to, že rovněž v tomto období musí být zjištěno, kdo bude (až do skončení řízení o pozůstalosti) vykonávat práva a povinnosti vyplývající ze zůstavitelova jmění. Tyto závěry jsou zřejmé, například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]. Z tohoto rozhodnutí pak dále vyplývají i následující právní závěry.

12. Právní režim v období od smrti zůstavitele do právní moci rozhodnutí o dědictví (nebo jiného způsobu skončení řízení o pozůstalosti, anebo do nařízení likvidace pozůstalosti) se označuje jako správa pozůstalosti a je upravena zejména v ustanoveních § 1677 a následujících o. z. Zanechal-li zůstavitel více dědiců, vzniká mezi nimi v tomto období též tzv. společenství jmění, v němž platí, že každý z dědiců má právo k celé věci (ohledně všeho, co patří do pozůstalosti) a že k nakládání se společnou věcí se vyžaduje jednomyslné rozhodnutí všech dědiců (§ 1238 odst. 1 o. z.). Správa pozůstalostí není dotčena institutem společenství jmění dědiců. Oprávnění spravovat jmění patřící do pozůstalosti a vykonávat z toho vyplývající práva a povinnosti pak přísluší tomu, kdo spravuje (je oprávněn a povinen spravovat) pozůstalost, a prakticky vylučují, aby s pozůstalostí (vším, co do ní patří) nakládali (pouze na základě titulu dědického práva) dědici; dědici mohou nakládat jen s určitými pozůstalostními předměty a jen za podmínek stanovených zákonem (například § 1680 o. z.).

13. V případě, že tu není správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem, ani vykonavatel závěti, přísluší správa pozůstalosti dědici, je-li jich však více, přísluší správa pozůstalosti jednomu nebo společně více z nich jen, jestliže si to všichni ujednali, jinak ji vykonávají společně (solidárně) všichni dědicové. Platí však, jak již bylo výše uvedeno, že správa pozůstalosti vykonávána dvěma nebo více dědici je založena na jejich jednomyslných rozhodnutích.

14. Z těchto úvah pak výše zmíněné rozhodnutí a z něj vycházející soudní praxe dovozuje, že dědic není oprávněn vykonávat správu pozůstalosti jen z toho důvodu, že je pokládán za účastníka řízení o pozůstalosti. Kdyby mělo správu pozůstalosti vykonávat společně více dědiců, mohou mít takové oprávnění jen, jestliže jsou také s ohledem na své vzájemné vztahy způsobilí pozůstalost řádně spravovat. V případě, že nejsou tyto předpoklady splněny, je odůvodněn závěr, že správa pozůstalosti dědici (popřípadě žádnému z nich) nepřísluší.

15. Právě taková situace v dané věci nastala. V dané věci zůstavitelka nepovolala žádnou osobu ke správě pozůstalosti, o osobě oprávněné ke správě pozůstalosti či správci pozůstalosti nebylo rozhodnuto ani soudem, ani dědicové se nedohodli na tom, že by společně (jednomyslně) vykonávali správu pozůstalosti, případně, že by ji vykonával jen jeden z nich.

16. Za této situace je tak nutno uzavřít, že vykonával-li žalobce (svévolně) správu pozůstalosti bez výslovného souhlasu (alespoň dodatečně uděleného) žalovaným, pak výkon takové správy nelze považovat za řádnou správu pozůstalosti ve smyslu občanského zákoníku, náklady takového svévolného správce pak nelze považovat za náklady správce dědictví ve smyslu § 127 z. ř. s., které by z tohoto titulu mohly být osobě spravující pozůstalost přiznány.

17. Vzhledem k tomu, že žalovaný (společně se žalobcem v podílu jedné poloviny) se na základě konečného rozhodnutí stal z titulu dědictví vlastníkem majetku, který po dobu probíhajícího pozůstalostního řízení (svévolně) spravoval žalobce, zabýval se odvolací soud tím, zda žalobci v souvislosti s touto činností vznikly nějaké výdaje, které by mohl být povinný žalobci zaplatit žalovaný. Svým charakterem by tak do určité míry mohlo jít o formu bezdůvodného obohacení.

18. V daném případě však jde o určitou formu nepřikázaného jednatelství. Možnost náhrady účelně vynaložených nákladů ve vztahu k odvrácení škody, záchraně ve věci či jiného jednání k užitku jiné osoby, pak upravují ustanovení § 3007, § 3008 a § 3009 o. z. Podstatou daného nároku je však vždy okolnost, že jde o obstarání „cizí“ záležitosti, „cizí“ věci či řešení záležitosti ve prospěch „jiné“ osoby. Taková situace však v dané věci nenastala, neboť žalobce při výkonu svévolné správy pozůstalosti byl, jak je výše odůvodněno, v tzv. společenství jmění spolu se žalovaným, tedy dané záležitosti obstarával i ve svůj vlastní prospěch. Na základě těchto ustanovení mu tedy nárok z nepřikázaného jednatelství vznikat nemůže.

19. Přesto však odvolací soud dovodil, že i v této situaci by mohl existovat určitý nárok na základě přiměřené aplikace ustanovení § 1136 o z.

20. Jde-li v dané věci, jak již bylo výše uvedeno, o správu majetku v tzv. společenství jmění, kde se k nakládání se společnou věcí vyžaduje jednomyslné rozhodnutí všech, pak na daný právní stav lze přiměřeně aplikovat ustanovení o správě společné věci, není-li to jinak zákonem vyloučeno.

21. Podle § 1136 o. z. spoluvlastník, který vynaložil na společnou věc náklad v zájmu ostatních spoluvlastníků bez jejich vyrozumění a souhlasu, může požadovat a) poměrnou část náhrady v rozsahu zhodnocení věci, jednalo-li se o náklad, který by byl spoluvlastníkům ku prospěchu, b) náhradu nutných nákladů, jednalo-li se o náklad, který bylo třeba vynaložit na záchranu věci.

22. V dané věci je zřejmé, že žalobce tvrdí, že veškeré jím vynaložené náklady, které žádá nahradit, jsou náklady v rámci prosté správy cizího majetku (jako správy pozůstalosti), přitom podstatou této správy je ve smyslu § 1405 o. z., že se činí vše, co je nutné k zachování cizího majetku.

23. Již z tohoto vymezení je zřejmé, že pravidelnou podstatou prosté správy cizího majetku zásadně nebude jeho zhodnocování. Rovněž z charakteru žalobcem uplatněných nákladů k náhradě nevyplývá, že by v důsledku těchto nákladů mělo dojít k nějakému zhodnocení věcí v pozůstalosti, ostatně žalobce sám takovou okolnost ani netvrdil, neuplatňoval nárok na zhodnocení věci, nýbrž jen náklady jím vynaložené správy pozůstalosti.

24. Z výše uvedeného je zřejmé, že v dané věci se žalobce nedomáhá náhrady nákladů ve smyslu § 1136 písm. a) o. z.

25. Za této situace se tak odvolací soud dále zabýval tím, zda žalobcem požadované náklady by mohly být náhradou nutných nákladů, které bylo potřeba vynaložit na záchranu věci ve smyslu § 1136 písm. b) o. z. Pojem „záchrana věci“ odborná literatura (i v kontextu § 3009 o. z.) chápe jako situaci, kdy by jinak věc zanikla v právním smyslu nebo došlo k úplnému pozbytí hospodářské funkce, případně případy, kdy jednání směřuje k tomu, aby se předešlo znehodnocení věci, pozbytí její funkční či estetické podstaty, ekonomické využitelnosti a podobně. Právo však vzniká jen na náhradu nutných nákladů, za které literatura považuje jen ty, které jsou nezbytné pro zachování podstaty věci. Odvolacímu soudu je známo ve vztahu k tomuto ustanovení jen rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], které vykládá náklady na zachování společné věci ve vztahu ke společnému bytu. V této souvislosti považuje za takové náklady ty, jejichž vynaložení je nutnou podmínkou pro zachování společné věci, přitom musí jít o takové náklady, které jsou povinni platit všichni spoluvlastníci bez ohledu na to, zda byt užívají či nikoliv. K takovým nákladům na zjevně patřily například náklady na úhradu nájemného (včetně nutných nákladů na vytápění v nezbytné míře nutné k zachování věci).

26. V dané věci lze za takové náklady považovat žalobcem zaplacenou daň z tohoto majetku za rok 2020, 2021 a 2022. K takovým nákladům lze přiřadit také platby nájmu za družstevní byt tak, jak je žalobce vyčíslil na čísle listu 128 a následujících soudního spisu. Odvolací soud má za to, že určitý mimořádný náklad podstatný pro zachování věci vzhledem k charakteru vzniku tohoto nákladu a případných následků při jeho nevynaložení je také zasklení okna dne [datum] a [datum] po vniknutí hasičů do objektu, kde byla nalezena zůstavitelka mrtvá. Hodnota těchto položek pak představuje částku 31 349 Kč (zasklení okna a zaplacená daň) a částka 53 053 Kč (zaplacený nájem). Vzhledem k tomu, že účastníci řízení nabyli dědictví rovným dílem, podíl žalovaného na těchto nákladech by měl být ve výši 1/2, tedy celkem 42 201 Kč.

27. Na těchto nákladech žalobce žádnou částku nezaplatil, neboť, zaplatil-li po podání žaloby částku 7 000 Kč, pak svým tvrzením v průběhu řízení (číslo listu 117) uvedl, že se jednalo o náklady za pohřeb a spotřebovanou elektřinu na základě rozhodnutí dědického soudu. Nešlo tedy o plnění požadované žalobcem touto žalobou.

28. Jde-li o ostatní žalobcem uplatněné náklady v souvislosti se „správou“ pozůstalosti, pak odvolací soud dospěl k závěru, že nesplňují kritéria stanovená v § 1136 o. z., nejde tedy o náhradu nutných nákladů, které bylo třeba vynaložit na záchranu věci (k tomu zcela zjevně nesměřuje přezutí pneumatik u vozidla, placení odhadu ceny nemovitých věcí, placení pojištění auta či dalšího majetku zůstavitelky, opravy křovinořezu, pořízení kopií dokumentací na katastru nemovitostí, poštovní poplatky, pohonné hmoty do automobilu, instalatérské práce, spotřeba vody, spotřeba elektrická energie, [Anonymizováno] poplatky, nákupy pohonných hmot, nákup vodovodní baterie, nákup nového křovinořezu, materiál a díly do křovinořezu, koupě kanystru na pohonné hmoty, nákup čistících hadříků do křovinořezu, nákup [Anonymizováno], mucholapky na odstranění vosího hnízda, nákup struny do křovinořezu, nákup pytlů pro odvoz trávy, žárovky, technická prohlídka auta, měření emisí auta, nákup instalatérských potřeb, platba povinného ručení, nákup sekačky).

29. Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nutných nákladů vynaložených žalobcem na záchranu věcí v pozůstalosti zůstavitelky ve výši 42 201 Kč.

30. Lze jen opětovně konstatovat, že k tomuto právnímu závěru postačil zjištěný skutkový stav, nebylo potřeba tedy dokazování v tomto smyslu nijak doplňovat, a to ani o žalobcem navržené důkazy, včetně jeho vlastní účastnické výpovědi.

31. Vzhledem k těmto závěrům se odvolací soud dále zabýval tím, zda vůči tomuto nároku žalobce má být započtena pohledávka uplatněná žalovaným. Ke skutkovým okolnostem a procesním souvislostem této uplatněné pohledávky lze poukázat především na tvrzení samotného žalovaného v průběhu tohoto řízení. Žalovaný svůj nárok poprvé uplatnil v průběhu řízení podáním vyjádření k žalobě dne [datum] (číslo listu 77-78). V tomto podání uvedl pouze obecně, že je to žalobce, který se na účet žalovaného bezdůvodně obohacuje a toto obohacení žalovaný uplatňuje k zápočtu do výše částky účelně vynaložených nákladů na správu pozůstalosti. V tomto podání pak dále jen obecně uvedl, že žalobce oproti žalovanému výlučně užíval po dobu trvání dědického řízení bez jakéhokoliv protiplnění veškeré nemovitosti a další věci a neumožnil jejich užívání žalovanému. Dále uvedl, že žalovaný výši bezdůvodného obohacení počítanou polovinou tržního nájemného na „tyto objekty“ započítává na tvrzené náklady, jak jejich vynaložení ve zdejším řízení žalobce uplatňuje, a to ve výši, „jak k této výši dospěje případně zdejší soud“.

32. Soud v průběhu řízení žalovaného poučil, aby doplnil skutková tvrzení a navrhnul důkazy k prokázání výše zápočtu tvrzené pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, za jaké konkrétní období a vysvětlil, jak k částce dospěl, včetně její splatnosti. Podáním datovaným [datum] „doplnění skutkových tvrzení žalovaného“ pak žalovaný ohledně daného nároku doplnil, že pro zápočet své pohledávky žalovaný vychází z veřejně dostupných nabídek na pronájem obdobných nemovitostí na portálu [Anonymizováno], kde se takovéto nemovitosti pronajímají za částky 15 000 Kč měsíčně u chaty a 16 000 Kč měsíčně u bytové jednotky. Žalovaný uvedl, že si nárok na tyto částky započítává žalobcem zpětně 3 roky od podání žaloby, nárokuje ročně částku 372 000 Kč, za 3 roky zpět od podání žaloby, přitom částku započítává jen do výše případně přiznaných nákladů správy pozůstalosti. Ke splatnosti pohledávky výslovně uvedl bez dalšího, že tato nastala ke dni podání žaloby ve zdejším řízení. V průběhu odvolacího řízení pak žalovaný prostřednictvím svého zástupce uvedl, že splatnost měla být vyvolána právě výše citovanými podáními žalovaného.

33. Již z těchto skutečností založených na tvrzení samotného žalovaného, jak jsou obsahem spisu, je zřejmé, že v dané věci nemohlo dosud účinně dojít k započtení.

34. Podle § 1958 o. z., je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

35. Podle § 1982 odst. 1 a 2 o. z., dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

36. Podle § 1987 odst. 1 a 2 o. z., k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

37. V dané věci je z tvrzení samotného žalovaného zřejmé, že požaduje po žalovaném zaplacení dluhu, kdy čas plnění stranami nebyl ujednán a ani jinak stanoven, a proto platí, že k vyvolání splatnosti takového dluhu by žalovaný musel žalobce jako věřitel vyzvat k zaplacení a dát mu tak možnost splnit „bez zbytečného odkladu“. Teprve poté se pohledávka může stát splatnou.

38. Z tvrzení žalovaného je však jednoznačně zřejmé, že k takové situaci v dané věci nedošlo. Žalovaný žalobce výslovně nevyzval k zaplacení konkrétní částky, nevyvolal tak nijak splatnost tohoto dluhu, přitom tato splatnost sama o sobě nemohla být vyvolána jen tím, že žalobce podal žalobu v tomto řízení, jak ve svém podání uvádí žalovaný.

39. Soudní praxe se dlouhodobě a jednoznačně shoduje na závěru, že v době učinění kompenzačního projevu musí být započítávaná pohledávka splatná. Současně soudy dlouhodobě uzavírají, že úkon započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky. Takový kompenzační projev účinků nenabude ani v okamžiku, kdy se pohledávka později stane splatnou. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky přitom není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky. Uvedené závěry se uplatní i za nové úpravy občanského zákoníku platné a účinné od [datum], neboť platí podle § 1982 o. z., že účinek zániku závazku nastává okamžikem, kdy se pohledávky stanou způsobilými k započtení, přičemž nesplatnou pohledávku proti splatné jednostranně započíst nelze a nelze tak učinit ani pro futuro (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu [spisová značka]).

40. V dané věci je tak zjevné, že v okamžiku, kdy žalovaný v průběhu tohoto řízení učinil kompenzační projev, nebyla jím uplatněná pohledávka splatná, proto nemohly nastat účinky započtení. Již z tohoto důvodu nelze ponížit povinnost žalovaného k úhradě nákladů žalobce v důsledku započtení. Navíc lze poukázat i na okolnost, že s ohledem na charakter tvrzení žalovaného i žalobce k žalovaným uplatněné pohledávce, jde zjevně o pohledávku, která je co do základu i výše sporná, takže její uplatnění formou námitky započtení by vyvolalo jen další spory o existenci či výši aktivní pohledávky. V takovéto situace by nebylo pohledávku možné započíst ani ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z.

41. Dospěl-li na základě výše uvedeného odvolací soud k závěru, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů vynaložených na záchranu věcí v pozůstalosti zůstavitelky ve výši 42 201 Kč, pak přiznání tohoto nároku odvolací soud s ohledem na charakter této pohledávky neshledává nijak ani v rozporu s dobrými mravy. I když je skutečností, že žalobce se ujal správy pozůstalosti svévolně, do určité míry byl tento stav vyvolán i nepřítomností žalovaného v pozůstalostním řízení, především však jde o náklady, k jejichž úhradě by byl žalovaný povinen jako vlastník věci i bez ohledu na to, zda byl uživatelem či nikoliv, neboť povinnost k úhradě těchto nákladů by byla dána právě jen charakterem vztahu žalovaného k daným věcem. Okolnost, zda by takový náklad měl být ponížen vzhledem k užívání daných věcí žalobcem by mohla být zhodnocena leda v souvislosti s uznáním nároku za bezdůvodné obohacení, kde by mohlo dojít k započtení, což se však v daném případě nestalo, jak vyplývá z výše uvedeného.

42. Žalobci z přiznané částky přísluší i příslušenství pohledávky, neboť doložil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do [datum], nezaplacením v tomto termínu se tak ocitl v prodlení, a je proto povinen zaplatit příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku od [datum] do zaplacení (§ 1968, § 1970 o. z.).

43. Odvolací soud vzhledem k výše uvedenému postupoval podle § 220 odst. 1 o. s. ř. a částečně změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že žalobě ohledně částky 42 201 Kč s příslušenstvím vyhověl. Podle § 219 o. s. ř. pak bylo ve zbývající části rozhodnutí soudu prvého stupně jako správné potvrzeno.

44. Vzhledem k měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu postupoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně a před soudem odvolacím podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení částečně žalovaný. Žalovaný byl ve věci úspěšný v rozsahu 62 %, poměřeno rozsahem jeho neúspěchu 38 %, mu pak přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 24 %. V řízení před soudem prvého stupně vznikly žalovanému náklady v souvislosti s právním zastoupením za 6 úkonů právní služby. Dále pak náleží žalovanému náhrada hotových výdajů v podobě režijních paušálů v souvislosti s 6 úkony právní služby. Hodnota jednoho úkonu právní služby představuje částku 5 540 Kč, celkem 33 240 Kč, s připočtením režijního paušálu 1 800 Kč. Žalovaný požadoval náhradu hotových výdajů také v podobě náhrady za ztrátu času ve výši 1 200 Kč, vznikly mu také náklady na cestovní výlohy, které nevznikly ve vyšší částce, než vyúčtoval, tedy v částce 2 970 Kč. Celkem požadoval žalovaný náhradu nákladů řízení 39 210 Kč, což s připočtením daně z přidané hodnoty činí 47 444 Kč. Z toho 24 % představuje částka 11 387 Kč. Proto uložil odvolací soud žalobci, aby žalovanému v této výši náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně zaplatil.

45. V souvislosti s odvolacím řízením vznikly náklady za právní zastoupení, a to v rozsahu 2 úkonů právní služby po 5 540 Kč, 2× režijní paušál po 450 Kč. S připočtením daně z přidané hodnoty a se zohledněním úspěchu ve věci pak 24 % vzniklých nákladů řízení představuje částku 3 479 Kč, kterou odvolací soud uložil žalobci, aby žalovanému zaplatil na náhradě nákladů odvolacího řízení.