o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 1. 2022, č. j. 5 C 130/2021 – 89

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané jí žalovanou dne 24. 2. 2021, dle § 52 písm. g) zákoníku práce, z důvodu závažného porušení pracovních povinností, spočívajícího v neomluvené absenci v době od 10. 10. 2019 do 28. 2. 2021, v počtu 89 dnů. Žalobkyně s tímto důvodem nesouhlasila s tím, že dne 9. 10. 2019 utrpěla pracovní úraz (byla nakopnuta krávou do pravého lokte), byla dlouhodobě léčena pro diagnózu chronického onemocnění pravého loketního kloubu a lékařka jí nedoporučila zvedání těžkých břemen a větší fyzickou zátěž horních končetin. Dne 3. 9. 2020 žalobkyně s žalovanou jednala o možnosti převedení na jinou práci, avšak ani nabízená pracovní pozice neodpovídala jejímu zdravotnímu stavu. Dále uvedla, že jí žalovaná od ukončení pracovní neschopnosti dne 31. 8. 2020 nepřidělovala práci dle pracovní smlouvy, ani nezajistila posouzení zdravotní způsobilosti provedením mimořádné lékařské prohlídky u smluvního poskytovatele pracovnělékařských služeb. Dne 13. 10. 2020 pak žalobkyně nastoupila na nemocenskou, která jí byla ukončena po 20 dnech z důvodu vyčerpání dní nemocenské.

2. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zamítl žalobu „na určení, že výpověď z pracovního poměru, učiněná žalovanou dne [datum], je neplatná“ (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 13 552 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

3. Soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování za prokázané, že „žalobkyně neplnila své pracovní povinnosti dle pracovní smlouvy od [datum], neprokázala, že by dosavadní práci a práci, která jí byla nabízena žalovanou ve snaze udržet potřebný počet pracovníků, nemohla vykonávat. Žalovaná prokázala, že splnila své povinnosti dle § 103 zákoníku práce, snažila se, aby žalobkyně vykonávala práci, která odpovídá její zdravotní způsobilosti. Bylo povinností žalobkyně tuto zdravotní způsobilost prokázat, podrobit se zjištění zdravotního stavu u lékařky, která byla označena, jako poskytovatel pracovně-lékařských služeb (§ 103/d zákoníku práce). Tuto svou povinnost nesplnila ani v průběhu projednání věci. Zánik zdravotní způsobilosti, který brání vykonávat práci dle pracovní smlouvy u žalované, neprokázala.“ Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalovaná v případě žalobkyně postupovala zcela v souladu se zákoníkem práce a byla to právě žalobkyně, která ustanovení zákoníku práce ani vyhlášky č. 79/2013 Sb. nerespektovala“.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že „vycházel pouze z tvrzení uvedených ze strany žalované, přičemž vůbec nevzal v úvahu, že by se skutečnosti uváděné žalovanou nemusely zakládat na pravdě,“ a naproti tomu „nepřihlédl ke skutečnostem, které v rámci řízení před soudem prvého stupně uváděla žalobkyně“. Namítala nepřesnou formulaci výpovědi odůvodněné tím, že měla v době od 10. 10. 2019 do 28. 2. 2021 neomluvenou absenci v práci v počtu 89 neomluvených absencí, ačkoliv byla v době od 10. 10. 2019 do 31. 8. 2020 a následně ještě po dobu 20 dní počínaje 13. 10. 2020 v pracovní neschopnosti. Podle žalobkyně tak žalovanou uváděný počet neomluvených absencí neodpovídá skutečnosti, přičemž žalobkyně rovněž sporuje, že by se v jejím případě mělo jednat o neomluvené absence. Poukazovala na to, že ji žalovaná chtěla převést na úplně jiné pracoviště do velkokapacitního kravína Janov, kam by pro ni vleklé dopravování z místa bydliště bylo nepřiměřeně zatěžující a ze zdravotní hlediska nevhodné. Podle žalobkyně pak pracovní pozice, na kterou měla být převedena, neodpovídala ani jejímu zdravotnímu stavu. Žalobkyně považuje snahu žalované o převedení žalobkyně na jinou práci za „pouhý formální a účelový úkon, ve snaze dostát zákonným požadavkům, ačkoliv si žalovaná byla od počátku velmi dobře vědoma toho, že k převedení na jinou práci nedojde, resp. dojít ani nemůže“. Dále uvedla, že žalovaná s ní následně odmítla dále jakkoliv spolupracovat a nepřidělovala jí práci podle pracovní smlouvy, čímž došlo ke vzniku překážky v práci na straně zaměstnavatele. Žalobkyně má za to, že „tvrdila a dostatečným způsobem prokázala, že z její strany nedošlo k žádnému porušení pracovních povinností, a i kdyby ano, došlo k tomu bez jakéhokoliv zavinění žalobkyně“. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

5. Žalovaná navrhovala potvrzení věcně správného rozsudku soudu prvního stupně.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č.j. 23 Co 99/2022-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, který neprokázal, že by žalobkyně dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu práce dojičky a ošetřovatelky, kterou měla podle pracovní smlouvy konat u žalované, shledal správným skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala omluvitelný důvod své nepřítomnosti v práci zejména v období od 1. 9. 2020 do výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 2. 2021 (vyjma 20 dnů pracovní neschopnosti v říjnu a listopadu 2020). Uzavřel, že velký počet neomluvených absencí, jichž se žalobkyně takto dopustila, lze považovat za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, pro které by bylo možno s ní okamžitě zrušit pracovní poměr ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a byl tím naplněn i výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce.

7. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že se náležitě nevypořádal s otázkami, platnosti převedení žalobkyně na jinou práci (na práci naháněčky krav do dojírny ve velkokapacitním kravíně Janov), o kterém podle zjištění soudu žalovaná rozhodla dne 11. 9. 2020, jakou práci tak byla žalobkyně od 11. 9. 2020 povinna vykonávat a zda byla tato práce pro žalobkyni vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu vhodná a žalobkyně ji byla schopna vykonávat, jejichž posouzení je významné pro závěr o tom, jestli se žalobkyně v době od 11. 9. 2020 dopustila neomluvené absence představující porušení pracovní povinnosti.

8. V novém řízení vycházel odvolací soud jednak ze skutkových zjištění učiněných na základě dosavadního dokazování provedeného soudem prvního stupně i soudem odvolacím a z doplněného dokazování.

9. Žalobkyně byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2018 od téhož dne jako dojička, ošetřovatelka telat s místem výkonu práce katastrální území [právnická osoba]. Dne 9. 10. 2019 utrpěla žalobkyně pracovní úraz, a poté byla v období od 10. 10. 2019 do 31. 8. 2020 v pracovní neschopnosti. Dne 1. 9. 2020 žalobkyně do práce nenastoupila s tím, že svou dosavadní práci, tj. práci dle pracovní smlouvy, nemůže ze zdravotních důvodů vykonávat. Dne 3. 9. 2020 proběhlo mezi účastníky jednání o možném dalším pracovním zařazení žalobkyně a byla jí žalovanou nabídnuta práce na pozici naháněčky krav do dojírny ve velkokapacitním kravíně [adresa]. Toto pracovní zařazení žalobkyně odmítla, jednak s poukazem na to, že nemá, jak se do nového místa výkonu práce z místa svého bydliště dostat, a dále namítala, že ani tuto práci jí zdravotní stav vykonávat nedovoluje. Žalovaná nicméně přesto dne 11. 9. 2020 rozhodla o převedení žalobkyně na práci naháněčky krav do dojírny na pracovišti [adresa] Žalobkyně do práce nenastoupila, a to ani po další pracovní neschopnosti v říjnu a listopadu 2020. Dopisem ze dne 21. 1. 2021 žalovaná vyzvala žalobkyni, aby se dne 16. 2. 2021 dostavila k poskytovatelce pracovnělékařských služeb žalované [tituly před jménem] [jméno FO] k přezkoumání zdravotní způsobilosti k výkonu práce. Z tohoto termínu se žalobkyně lékařce omluvila. Byl s ní sjednán termín náhradní – 23. 2. 2021, avšak ani tehdy se žalobkyně, tentokrát bez omluvy, nedostavila. Na to žalovaná reagovala výpovědí z pracovního poměru, kdy žalobkyně odmítla dne 25. 2. 2021 převzít listinu datovanou dnem 24. 2. 2021, jíž jí žalovaná dala výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení pracovních povinností ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce, které mělo spočívat v „neomluvené absenci v práci v době od 10. 10. 2019 do 28. 2. 2021 v počtu 89 neomluvených absencí“.

10. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2021, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 248/2021 Sb. (dále jen „zákoník práce“).

11. Podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

12. Ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

13. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

14. V řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru je na žalobci, aby prokázal zejména existenci pracovního poměru, skutečnost, že žalovaná strana učinila úkon k jeho ukončení, a že žalobu dle ustanovení § 72 zákoníku práce podal před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr podle napadeného úkonu skončit. Na žalovaném pak spočívá důkazní břemeno k prokázání, že byly splněny všechny formální i věcné předpoklady k platnému skončení pracovního poměru. Tedy především, že právní úkon, jímž měl být pracovní poměr skončen, byl učiněn v zákonem stanovené formě, byl žalobci řádně doručen (popř. v zákonné lhůtě, pokud ji zákon stanoví), a že důvod skončení pracovního poměru byl náležitě skutkově vymezen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným. Zejména je pak na žalovaném, aby prokázal, že ke dni úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru s žalobcem existoval uplatněný (v tomto úkonu skutkově vymezený) důvod, který lze podřadit pod některý ze zákonem upravených důvodů skončení pracovního poměru.

15. Soud prvního stupně sice v odůvodnění výslovně nezmínil, jak posoudil otázku zachování lhůt, jednak dvouměsíční prekluzivní lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce a dále dvouměsíční lhůty podle ustanovení § 58 zákoníku práce k dání výpovědi z důvodu dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, ale z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že obě tyto lhůty správně hodnotil jako dodržené, když pracovní poměr žalobkyně měl podle výpovědi, která je předmětem tohoto řízení, skončit dnem 30. 4. 2021 a žaloba byla u soudu prvního stupně podána dne 25. 6. 2021 a porušování pracovních povinností, pro které žalovaná dala žalobkyni předmětnou výpověď, mělo trvat ještě i ke dni doručení výpovědi.

16. V projednávané věci v zásadě není podstatné, zda ve výpovědi uvedených 89 neomluvených absencí přesně odpovídá počtu žalobkyní zameškaných pracovních směn a zda do tohoto počtu žalovaná nezahrnula i 20 dnů pracovní neschopnosti na podzim 2020, popř. zda žalovaná byla či nebyla o této pracovní neschopnosti žalobkyně řádně informována, neboť i kdyby bylo neomluvených absencí namísto 89 „jen“ 69, stále by se jednalo o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

17. Podle ustálené judikatury odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, není porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat, nemůže být posouzena jako neomluvená (tedy jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci).(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3806/2010, dostupný na webových stránkách /www.nsoud.cz/)

18. Protože žalobkyně vysvětlovala svou nepřítomnost v práci v době od 1. 9. 2020, vyjma 20 dnů pracovní neschopnosti, svou neschopností konat práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, bylo především na ní (v jejím zájmu), aby bylo toto její tvrzení prokázáno. Neboť, jak připomněl dovolací soud ve zrušovacím rozsudku, nekoná-li zaměstnanec práci s odůvodněním, že pozbyl způsobilost konat dosavadní práci ze zdravotních důvodů, aniž by své tvrzení doložil lékařským posudkem vydaným příslušným zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutím příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, může tím být naplněn důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce [popřípadě k výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce], jen kdyby odmítl podrobit se v příslušném zařízení závodní preventivní péče vyšetřením potřebným k podání lékařského posudku nebo kdyby jinak zmařil potřebné zjištění svého zdravotního stavu v příslušném zařízení závodní preventivní péče (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 266/2009, uveřejněný pod č. 85/2011 v časopise Soudní judikatura).

19. Žalované je třeba vytknout, že hned po ukončení dlouhodobé pracovní neschopnosti žalobkyni prokazatelným způsobem neuložila absolvovat přezkoumání její zdravotní způsobilosti konat práci dle pracovní smlouvy poskytovatelem pracovnělékařských služeb, kdy vycházela toliko z tvrzení žalobkyně doplněných zprávou její praktické lékařky, která ovšem neměla charakter (náležitosti) lékařského posudku, který by tuto okolnost postavil najisto. A neudělala to ani poté, co se účastnice nedohodly na převedení na jinou práci, když prostá výzva, aby žalobkyně, tvrdí-li, že ze zdravotních důvodů nemůže práci konat, o tom předložila lékařský posudek, a dokonce, ani když žalobkyně žádný posudek nedoložila, je postup poněkud polovičatý. [Pokud žalovaná až v odvolacím řízení předložila listiny datované 3. 9. 2020 (Žádost o provedení pracovnělékařské prohlídky, poučení o povinnosti podrobit se prohlídce a částečně předvyplněný formulář lékařského posudku) s tím, že je žalobkyně uvedeného dne odmítla převzít, vzhledem k tomu, že jde o důkazy předložené v rozporu s principem neúplné apelace odvolacího řízení (§ 205a o. s. ř.), odvolací soud k nim jako nepřípustným nepřihlížel.] Žalovaná nicméně posléze s určitou prodlevou udělala to, co měla udělat na samém počátku, tedy poslala žalobkyni ke své smluvní poskytovatelce pracovnělékařských služeb, kam se však žalobkyně ani napodruhé nedostavila a učinila tak až po obdržení výpovědi z pracovního poměru.

20. Je poněkud překvapivé, že [tituly před jménem] [jméno FO] při této návštěvě žalobkyni nevyšetřila, vyžádaný lékařský posudek nevystavila a namísto toho požádala žalovanou o poskytnutí bližší informace o pracovní náplni na pozici, kterou by měla žalobkyně vykonávat, když od poskytovatele pracovnělékařských služeb by bylo lze očekávat, že bude s pracovní náplní hlavních profesí působících u jeho smluvního partnera zevrubně seznámen. Na tuto žádost žalovaná odpověděla, že zpracování lékařského posudku žalobkyně, vzhledem k výpovědi z pracovního poměru, již nepožaduje.

21. Žalovaná, poté, co se s žalobkyní namítající, že ze zdravotních důvodů nemůže vykonávat dosavadní práci dojičky a ošetřovatelky telat, nedohodla na převedení na jinou práci, sama dne 11. 9. 2020 rozhodla o převedení žalobkyně na pozici naháněčky krav do dojírny na pracovišti [adresa] Na jednu stranu je zřejmé, že se žalovaná snažila předejít nepřípustné situaci, kdy by po žalobkyni žádala výkon práce, pro kterou by byla zdravotně nezpůsobilá, na druhou stranu o převedení žalobkyně na jinou práci rozhodla, aniž by byla striktně dodržena dikce ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, podle něhož je zaměstnavatel povinen převést zaměstnance na jinou práci, pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který posudek přezkoumává, dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci. Tím, že lékařský posudek či rozhodnutí správního orgánu chybělo, mohly se na tom žalobkyně a žalovaná dohodnout (což se nepodařilo), avšak pouze na základě zprávy praktického lékaře žalobkyně (nikoliv lékařského posudku ve smyslu zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách) nebyla žalovaná povinna jednostranným rozhodnutím žalobkyni převést na jinou práci. A protože nebyly splněny ani podmínky stanovené ustanovením § 41 odst. 2 zákoníku práce, žalovaná k převedení žalobkyně na jinou práci, než byla sjednána v pracovní smlouvě, jednostranným rozhodnutím (tj. nikoliv na základě dohody), ani nebyla oprávněna. Fakticky bylo sice žalované asi jedno, zda bude žalobkyně vykonávat práci na původní pozici či nově určené a měla zájem především na tom, aby žalobkyně nějakou práci konala, žalobkyně ovšem odmítala vykonávat práci na obou uvedených pozicích s poukazem, že ani jedna nevyhovuje jejímu zdravotnímu stavu, a v případě naháněčky krav do dojírny velkokapacitního kravína [adresa] namítala i obtížnou dostupnost z místa svého bydliště. Odvolací soud tedy uzavírá, že jednostranné převedení žalobkyně na jinou práci ze dne 11. 9. 2020 nebylo platné, neboť k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady.

22. Za situace, kdy se žalobkyně až do dne výpovědi zdráhala podrobit vyšetření poskytovatelem pracovnělékařských služeb, bývala by samotná tato okolnost naplňovala důvod k výpovědi z pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, nicméně protože žalovaná skutkovým důvodem výpovědi neučinila neuposlechnutí pokynu zaměstnavatele podrobit se pracovnělékařské prohlídce, nýbrž neomluvené absence, bylo třeba zkoumat, zda žalobkyně práci pro žalovanou nekonala z omluvitelného důvodu, jak namítala, tedy pro svůj zdravotní stav, který jí výkon sjednaného druhu práce nedovoloval.

23. Za této situace soud prvního stupně, vědom si významu lékařského posudku pro závěr, zda nepřítomnost žalobkyně v práci lze pokládat za omluvenou či neomluvenou, vyzval v průběhu řízení žalobkyni, aby dodatečně vyšetření u [tituly před jménem] [jméno FO] absolvovala, což se však nestalo přesto, že právě z tohoto důvodu bylo již nařízené jednání soudu odročeno na pozdější termín (o dva měsíce). Soud prvního stupně ovšem pochybil, pokud za tohoto stavu bez dalšího uzavřel, že žalobkyně tvrzenou zdravotní nezpůsobilost neprokázala, aniž by ji předtím poučil o důkazním břemenu a následcích jeho neunesení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud proto žalobkyni sám v tomto směru poučil a dal jí prostor k důkazním návrhům. Žalobkyně navrhla doplnit dokazování buď znaleckým posudkem z oboru pracovního lékařství nebo lékařským posudkem poskytovatele pracovnělékařských služeb.

24. Z posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly za jménem], znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, jakož i z jeho opakovaného (doplněného) výslechu odvolací soud zjistil, že měl pro své závěry dostatečné podklady, kdy, pokud jde o ergonomickou charakteristiku práce dojičky a ošetřovatelky skotu, vycházel z tzv. kategorizace práce, zpracované na základě měření akreditovaných laboratoří a dále měl k dispozici zdravotní dokumentaci žalobkyně, která byla nesčetněkrát vyšetřována. Vyšetření žalobkyně znalec sám neprováděl, neboť její aktuální zdravotní stav nebyl pro posouzení toho, zda byla před více než rokem zdravotně způsobilá konat nějakou práci, podstatný. Znalec vycházel z toho, že žalobkyně trpí chronickou radiální epikondylitidou, byť zprávy z vyšetření, která absolvovala, vycházely zejména ze subjektivních informací od žalobkyně o pociťované bolesti, aniž by absolvovala taková vyšetření, která by tuto diagnózu dokázala potvrdit či vyvrátit objektivně. Dále vycházel z toho, že v rámci kategorizace je práce dojičky a ošetřovatelky zařazena mezi nerizikové práce z hlediska zatěžování horních končetin, které může vykonávat i člověk trpící chronickou epikondylitidou. Nelze vyloučit, že by žalobkyně při výkonu té práce pociťovala určité obtíže, ale vykonávat by ji schopna byla, nedošlo-li by k překročení některého z platných hygienických limitů. Práce žalobkyně však podle svého zařazení (kategorizace) žádný z hygienických limitů pro lokální svalovou zátěž nepřekročila, ani se jim nepřibližuje. Pokud ortoped ([tituly před jménem] [jméno FO]) do své zprávy napsal, že by žalobkyně tu práci konat neměla, není podle znalce k takovému vyjádření kompetentní. Odborný lékař, zde ortoped, má stanovovat diagnózu a pacienta léčit, ale není kompetentní se vyjadřovat ke způsobilosti konat konkrétní práci. Tato kompetence náleží pracovním lékařům a praktickým lékařům poskytujícím smluvně zaměstnavatelům pracovnělékařské služby. Ovšem ani ti při tvorbě lékařských posudků nevychází z nějakého popisu pracovní činnosti, ale z kategorizace práce vykonávané zaměstnancem, jehož způsobilost přezkoumává, přičemž zařazení této práce do konkrétní kategorie, její ergonomické charakteristiky, jsou uvedeny přímo v žádosti o toto přezkoumání. Většinou se tak děje z iniciativy zaměstnavatele, ale ani zaměstnanci nic nebrání, aby, pociťuje-li, že má při výkonu práce zdravotní problém, vyhledal nějakého lékaře, který je zároveň proškoleným poskytovatelem pracovnělékařských služeb a požádal ho, aby jeho způsobilost k práci přezkoumal. Z pracovnělékařského hlediska tak nelze konstatovat, že by žalobkyně dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu práce dojičky a ošetřovatelky telat, kterou měla podle pracovní smlouvy konat u žalované (a zdravotně způsobilá byla rovněž pro práci naháněčky krav, byť k dohodě o změně druhu práce mezi účastníky, ani platnému převedení na tuto pozici nedošlo).

25. Pokud žalobkyně navrhovala doplnit dokazování ještě i lékařským posudkem poskytovatele pracovnělékařských služeb, odvolací soud po zhodnocení všech okolností případu tomuto návrhu nevyhověl. Žalobkyně měla za celé řízení dostatek času vyhledat poskytovatele pracovnělékařských služeb, ať už [tituly před jménem] [jméno FO] nebo kohokoliv jiného, kdo má příslušnou odbornost. Přes mnohé výzvy, včetně soudu prvního stupně, tak neučinila, a to ani v průběhu řadu měsíců probíhajícího odvolacího řízení. Přitom, jak vyplynulo i z ústního posudku znalce, i pro poskytovatele pracovnělékařských služeb je stěžejní informací stejná kategorizace práce dle pracovní smlouvy, ze které vycházel i znalec. V neposlední řadě odvolací soud připomíná, že znalec při zpracovávání posudku vycházel z toho, že žalobkyně trpí chronickou radiální epikondylitidou, ač tato diagnóza objektivně potvrzena nebyla, a přesto, právě vzhledem ke kategorizaci práce dojičky, nezpůsobilost žalobkyně k této práci neshledal.

26. Nedůvodnou odvolací soud shledal i argumentaci, že důvodem absencí žalobkyně byly překážky v práci na straně zaměstnavatele v důsledku toho, že jí žalovaná nepřidělovala práci podle pracovní smlouvy. Tato námitka je v příkrém rozporu s hlavní argumentací žalobkyně, že práci podle pracovní smlouvy nemohla a nemůže konat ze zdravotních důvodů. Žalobkyně tedy na jednu stranu odmítala práci podle pracovní smlouvy vykonávat (protože k ní dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost) a současně se dovolává toho, že jí žalovaná tuto práci nepřidělovala. Takovou argumentaci považuje odvolací soud za ryze účelovou.

27. Odvolací soud tedy i po doplnění dokazování shledal správným skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala omluvitelný důvod své nepřítomnosti v práci zejména v období od 1. 9. 2020 do výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 2. 2021 (vyjma 20 dnů pracovní neschopnosti v říjnu a listopadu 2020). Velký počet neomluvených absencí (za září a prosinec 2020 a leden a únor 2021), jichž se žalobkyně takto dopustila, lze považovat za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, pro které by bylo možno s ní okamžitě zrušit pracovní poměr ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a byl tím naplněn i výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce.

28. Na základě uvedeného závěru odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada vzniklých nákladů spočívajících v nákladech za právní zastoupení. Ty sestávaly jednak z nákladů vyčíslených v předchozím rozsudku odvolacího soudu (ze dne 14. 2. 2023, č. j. 23 Co 99/2022 - 198) ve výši 12 054 Kč, kdy odvolací soud odkazuje na výpočet obsažený v bodu 25. odůvodnění, dále z odměny za tři úkony právní služby, z toho dva (vyjádření k dovolání, převzetí zastoupení novým zástupcem po úmrtí předchozího, účast u dvou jednání) po 2 500 Kč [§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „AT“)], a jeden (účast u soudního jednání) ve výši 3 700 Kč [§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.“)], tří paušálních náhrad hotových výloh, z toho dvě po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a jedna po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), paušální náhrady za ztrátu času, a to čtyř půlhodin po 150 Kč (§ 14 odst. 3 a. t.), cestovného zástupce při cestě ze sídla jeho kanceláře v Příbrami k jednáním odvolacího soudu a zpět, celkem [hodnota] km, osobním automobilem reg. zn. [SPZ], s kombinovanou spotřebou motorové nafty 5,8 l/100 km, při sazbě základní náhrady ve výši 5,80 Kč na jeden kilometr a ceně paliva 34,70 Kč/l [vyhláška č. 475/2024 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce], celkem cestovné 953,13 Kč a 21 % DPH ve výši 2 373,67 Kč; celkem 25 730,79 Kč.

30. Ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř., podle § 148 odst. 1 o. s. ř., bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit státu část nákladů vzniklých proplacením zálohou úplně nepokrytého znalečného. Celkem bylo na znalečném vyplaceno z rozpočtových prostředků soudu 5 324 Kč. Protože žalobkyně je z 90 % osvobozena od soudních poplatků, byla jí uložena povinnost k náhradě 10 % těchto nákladů, tedy 532 Kč, a to na účet soudu prvního stupně.