o určení vlastnického práva, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 5. 8. 2024, č. j. 24 C 114/2024 - 73

1. Žalobce se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku parc. č. [Anonymizováno], zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota], pro obec [adresa] a katastrální území [adresa] s tím, že je (mimo jiných) na základě darovací smlouvy ze dne [datum] vlastníkem sousedního pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je rodinný dům s č.p. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno] Při revizi katastru nemovitostí byl zjištěn nesoulad údajů zapsaných v katastru nemovitostí se skutečným stavem, kdy část žalobcem užívané oplocené zahrady je v katastru nemovitostí evidována jako část pozemku parc. č. [Anonymizováno], jenž je ve vlastnictví žalovaného. Poukazoval na to, že již při darování pozemků tvořily předmětná část pozemku parc. č. [Anonymizováno] a pozemek parc. č. [Anonymizováno] jeden společně oplocený funkční celek. Podle žalobce předmětnou část pozemku vydržel, neboť pozemek užívá po dobu více jak 20 let.

2. Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) určil, že „žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. [Anonymizováno] zapsaném u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] – východ na LV č. [hodnota] pro Obec [adresa] v k.ú. [adresa], a to v rozsahu pozemku parc. č. [Anonymizováno] o rozsahu 46 m² vymezeném geometrickým plánem č. [hodnota]-[Anonymizováno] vyhotoveným [tituly před jménem] [jméno FO] a odsouhlaseném dne [datum] Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] – východ [tituly před jménem] [jméno FO] pod č. [Anonymizováno], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“ (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na nákladech řízení 18 600 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

3. Soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování za prokázané, že žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je i předmětná část pozemku, která sousedí s pozemkem ve vlastnictví žalobce parc. č. [Anonymizováno] který žalobce nabyl od svých rodičů na základě darovací smlouvy ze dne [datum], kdy držby předmětné části pozemku parc. č. [Anonymizováno] se ujali právní předchůdci žalobce přibližně v roce 1985 a užívali ji společně s pozemky, které následně darovali žalobci. Již době darování tak byly tyto pozemky společně s předmětnou částí pozemku užívány žalobcem ve stejném rozsahu, jako je žalobce užívá dnes, tedy tak, že předmětná část pozemku je součástí zahrady žalobce a je společně s pozemkem parc č. [Anonymizováno] oplocena plotem, jež tvoří hranici se zbývající částí pozemku parc. č. [Anonymizováno]. Žalobce se o tom, že není vlastníkem předmětné části pozemku, prokazatelně dozvěděl až ze zprávy z katastru nemovitostí z roku 2022. Soud prvního stupně konstatoval, že „darovací smlouva ze dne [datum], ve spojení s oplocením na hranici předmětné části pozemku oddělující předmětnou část pozemku a pozemek žalovaného jsou dostatečně přesvědčivým důvodem k poctivosti držby předmětné části pozemku žalobcem, přičemž žalovaný v průběhu řízení neprokázal, že by měla být od žalobcova ujmutí se držby žalobcova držba nepoctivá“. Uzavřel, že protože žalobce držel předmětnou část pozemku jako vlastník po dobu dvojnásobně dlouhou, než jaké by bylo jinak zapotřebí k vydržení vlastnického práva podle § 1091 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tedy alespoň po dvacet let, aniž by si mohl být z objektivních důvodů vědom, že drží vlastnické právo k předmětnému pozemku neoprávněně, tak ve smyslu § 1095 o. z. mimořádně vydržel vlastnické právo k předmětné části pozemku. V řízení úspěšnému žalobci soud prvního stupně přiznal náhradu nákladů řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a nákladů za právní zastoupení, a to odměny advokáta za čtyři úkony právní služby po 3 100 Kč a čtyř paušálních náhrad hotových výloh po 450 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Namítal, že žalobce nemohl být v dobré víře ohledně vlastnictví sporné části pozemku, protože jeho rodiče – právní předchůdci – věděli, že jim pozemek nepatří, a žalobce s nimi žil ve společné domácnosti. Podmínky pro převod vlastnictví stanovené v roce 1985 splněny nebyly, a proto k převodu sporné části pozemku na právní předchůdce žalobce nikdy nedošlo. Žalobce nemovitosti získal darem až v roce 1996, kdy mu bylo 23 let, a měl si být vědom skutečného právního stavu. Žalovaný dále poukazoval na to, že žalobce v roce 2023 jednal o odkupu sporné části pozemku, což podle žalovaného svědčí o tom, že si nebyl jistý svým vlastnictvím a argument o vydržení začal žalobce uplatňovat až poté, co odmítl žalovaným požadovanou kupní cenu. Vytýkal soudu prvního stupně, že neúplně zjistil skutkový stav, nezohlednil zjevné nesrovnalosti mezi skutečným stavem a zápisem v katastru, a nevysvětlil, proč žalobce jednal o koupi pozemku, který údajně považoval za svůj. Navíc soud chybně uvedl část odůvodnění z jiného řízení, což podle žalovaného činí rozsudek nepřezkoumatelným. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání poukázal na to, že žalovaný v odvolání pouze opakuje své dřívější argumenty, že žalobce nemohl být v dobré víře, protože žil s rodiči, kteří věděli, že pozemek nevlastní. Tato tvrzení jsou však nepodložená a žalovaný k nim nepředložil žádné důkazy, přestože byl soudem vyzván. Zopakoval, že spornou část pozemku užívá již od roku 1996, tedy déle, než je zákonem stanovená doba pro mimořádné vydržení, a ve smyslu právní úpravy tohoto institutu důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu tak leží na žalovaném. K argumentaci, že měl zájem o koupi sporné části pozemku, žalobce uvedl, že původně mu byla nabídnuta cena 200–300 Kč/m², a v zájmu předejití sporu byl ochoten zaplatit částku do 15 000 Kč. Požadovaná cena však následně vzrostla na 87 000 Kč, což žalobce považoval za nepřiměřené, a proto se rozhodl bránit své vlastnické právo. Jednání o koupi tak, podle žalobce, neprokazuje nepoctivý úmysl. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Pro účely odvolacího řízení odvolací soud vycházel ze skutkových okolností a skutečností patrných z obsahu soudního spisu, tak jak je v dosavadním průběhu řízení shromáždil soud prvního stupně, který rozhodné skutkové okolnosti zjistil v dostatečném rozsahu. Z nich vyplývá, že žalobce se chopil držby části pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] ve vlastnictví žalovaného, od druhé poloviny 80. let 20. století připlocené k sousednímu pozemku parc. č. [Anonymizováno], na základě darovací smlouvy ze dne [datum], a v nezměněné podobě ji drží a užívá dosud.

8. Vzhledem k tomu, že se žalobce dovolával institutu mimořádného vydržení se soud prvního stupně správně zabýval otázkou naplnění předpokladů pro mimořádné vydržení předmětné části pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] ve smyslu ustanovení § 1095 o. z., podle něhož uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Ve smyslu ustanovení § 3066 o. z. se pak do doby stanovené v § 1095 o. z. započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. Základní vydržecí dobu pro vydržení nemovitosti upravuje ustanovení § 1091 odst. 2 o. z., podle něhož k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. K mimořádnému vydržení nemovitosti je tak třeba nikoliv v nepoctivém úmyslu nabytá nepřetržitá dvacet let trvající držba nemovitosti, přičemž k mimořádnému vydržení mohlo dojít nejdříve k datu [datum] (srov. § 3081 o. z.). Kromě běhu času, tedy (nejméně) dvacetileté nepřetržité držby nemovitosti je klíčovým předpokladem mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. nabytí této držby nikoliv v nepoctivém úmyslu. K tomu může dojít například za situace, že držitel jednal vědomě nepoctivě a držby se chopil s vědomím, že mu věc nepatří, a přesto ji drží jako svou, či získal držbu lstí, potajmu nebo svémocně, nebo se snaží proměnit dočasné oprávnění (např. výpůjčku) v trvalé vlastnictví. Nejde tedy o běžnou „nepoctivou držbu“ podle § 992 odst. 1 věty druhé o. z. (Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.), ale o morálně závadné jednání, které vylučuje možnost nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením. Pokud se prokáže, že držitel jednal v nepoctivém úmyslu, vydržení není možné, i když jinak byly splněny všechny ostatní podmínky (např. doba držby). Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu nese ten, kdo vydržení popírá.

9. Žalovaný staví svou argumentaci vědomě nepoctivou držbou žalobce, pro kterou nemohlo dojít k mimořádnému vydržení předmětné části pozemku parc. č. [Anonymizováno] v [Anonymizováno], jednak na tom, že právní předchůdci žalobce žádali v roce 1985 o odkup předmětné části pozemku, který však nikdy nebyl realizován. Tudíž si, podle žalovaného, museli být vědomi, a s nimi i žalobce sdílející s nimi po celou dobu společnou domácnost, že předmětná část pozemku parc. č. [Anonymizováno], byť byla oplocena a fakticky spolu s pozemkem parc. č. [Anonymizováno] jako jeden celek využívána jako zahrada, v jejich vlastnictví není, a není tak ani součástí nemovitostí převáděných na žalobce darovací smlouvou ze dne [datum]. Dále je povědomost žalobce o nepoctivosti jeho držby části pozemku parc. č. [Anonymizováno] žalovaným dovozována z toho, že po roce 2022, kdy byla tato věc otevřena, jednal žalobce s žalovaným o možném odkupu části pozemku parc. č. [Anonymizováno] připlocené k žalobcově zahradě.

10. Soud prvního stupně nepochybil, pokud, s poukazem na věk žalobce v době, kdy jeho rodiče v roce 1985 řešili možný odkup předmětné části pozemku parc. č. [Anonymizováno], nepovažoval za prokázané, že by žalobce musel vědět, že odkup se v roce 1985, ani později, nakonec nerealizoval, a že část oplocené zahrady jeho rodičů je částí sousedního pozemku parc. č. [Anonymizováno] ve vlastnictví žalovaného. Nedůvodnou shledává odvolací soud i argumentaci, že neměl-li žalobce povědomí o vlastnických poměrech svých rodičů k rodinou užívaným pozemkům v roce 1985, kdy mu bylo 11 let, musel (měl) si být vědom právního stavu nemovitostí v souvislosti s přijetím daru v roce 1996, kdy mu bylo již 22 let. Úvaha o tom, že se o tom, že část užívané zahrady není ve vlastnictví rodičů žalobce, v rodině vědělo a hovořilo, není ničím podložena, a je ji třeba pokládat za čistě spekulativní. Ani výměra předmětné části pozemku parc. č. [Anonymizováno] (46 m2) není něčím, co by mělo zpochybňovat žalobcovu nevědomost o tom, že nejde o integrální součást zahrady na pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 532 m2 (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]; všechna odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách /www.nsoud.cz/)

11. Žalobci tak nejpozději ode dne [datum] počala běžet lhůta pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z., která uplynula pět let po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tj. dnem [datum]. A protože až do uplynutí uvedené lhůty nenastalo nic, s čím by bylo spojeno její přerušení, tj. ztrátu držby žalobce v nikoliv nepoctivém úmyslu, dnem [datum] došlo k mimořádnému vydržení části pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] žalobcem. Pro úplnost odvolací soud dodává, že ve smyslu judikatury by k přerušení běhu vydržovací lhůty došlo až v okamžiku, kdy by vlastník pozemku (žalovaný) v jejím průběhu podal žalobu napadající držbu žalobce nebo tvrdící jeho nepoctivý úmysl při jejím nabytí (bylo-li by jí posléze vyhověno). A k tomu žalovaný za celou více než dvacetiletou držbu žalobce nepřistoupil. Následné jednání o možném odkupu předmětného pozemku pak už bylo pro dříve nastalé mimořádné vydržení bez významu a je třeba ho chápat pouze jako snahu žalobce o předejití soudnímu sporu o určení vlastnictví.

12. Pokud je žalovaným namítána nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dovozovaná z toho, že odůvodnění rozsudku obsahuje odstavec 15., který se zřejmě týká jiného soudního řízení, je pravdou, že uvedený odstavec s projednávanou věcí zjevně nijak nesouvisí. Současně ale z obsahu spisu vyplývá, že se jedná o shrnutí obsahu listiny zařazené jako č. l. 42 spisu, jíž byl při jednání konaném za účasti obou stran dne [datum] proveden důkaz, aniž by se nad tím kdokoliv z přítomných pozastavoval. Jedná se s největší pravděpodobností pouze o důsledek nějakého administrativního nedopatření. Provedení takového s věcí nijak nesouvisejícího důkazu a jeho zmínění i v odůvodnění, aniž by z něj byly vyvozeny jakékoliv závěry významné pro rozhodnutí, nezakládá vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

13. Na základě všech uvedených skutečností a závěrů odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve věci samé jako věcně správný potvrdil.

14. Pokud jde o akcesorický výrok II., o nákladech řízení, jehož se přezkum odvolacím soudem dotýká i bez toho, že by byl výslovně napadán, soud prvního stupně sice správně o náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., avšak pochybil ve výpočtu výše těchto nákladů, když vycházel z paušální hodnoty předmětu řízení ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, přesto, že je hodnota předmětné části pozemku parc. č. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] z obsahu spisu známa, když založen byl znalecký posudek s jeho oceněním, z něhož vycházela i cenová nabídka žalovaného při jednání účastníků o možném prodeji. Je proto namístě vycházet z této hodnoty předmětu řízení ve výši 62 570 Kč. Náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně tak spočívaly jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč, a nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny advokáta za celkem čtyři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé, účast na jednání konaném dne [datum]) po 4 580 Kč [§ 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a), d), g), vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do [datum] (dále jen „a. t.“)] a čtyř paušálních náhrad hotových výloh po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), celkem 24 520 Kč. V tomto směru odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku II. změnil.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a v odvolacím řízení úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 4 580 Kč [§ 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od [datum] (dále jen „AT“)], dvou paušálních náhrad hotových výloh po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a paušální náhrady za ztrátu času způsobené zpožděním jednání ve výši 150 Kč [§ 14 odst. 1 písm. b), odst. 3 AT], celkem 10 210 Kč.