o určovací žalobě a žalobě o omluvě, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 10. 2024, č. j. 12 C 404/2023 - 99

1. Žalobce se (po pravomocném odmítnutí části původně zažalovaného nároku) žalobou nadále domáhal určení, že jako zaměstnanec žalovaného na pracovní pozici právníka profesně nepochybil v řízeních, která byla vedena jednak u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. [spisová značka] a dále u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. [spisová značka], a současně se Domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost veřejně se žalobci omluvit.

2. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zamítl žalobu na určení, že „a) žalobce jakožto zaměstnanec žalovaného ze své pracovní pozice právník [právnická osoba] v Neratovicích profesně nepochybil v řízení o vydání bezdůvodného obohacení a o náhradu škody žalovanému společností [právnická osoba]., IČ: [Anonymizováno], sídlem [adresa], vedeného Okresním soudem v Liberci pod spisovou značkou [spisová značka], neboť nemohl s přihlédnutím ke všem (nejen jemu) známým okolnostem předvídat výsledek řízení, jež vedlo k zastavení odvolacího řízení pro nezaplacený soudní poplatek, neboť poplatek byl soudem chybně stanoven a tímto i na podnět žalobce jménem města Neratovice nebyl zrušen ke dni zániku dohody o pracovní činnosti, a

b) žalobce jakožto zaměstnance žalovaného ze své pracovní pozice právník [právnická osoba] v Neratovicích profesně nepochybil v řízení o náhradu škody způsobené žalovanému při výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby [Anonymizováno], jednateli [jméno FO], (tehdy) bytem [adresa] [jméno FO], (tehdy) bytem [adresa], vedeného Okresním soudem v Litoměřicích pod spisovou značkou [spisová značka], neboť k zastavení odvolacího řízení došlo pro zpětvzetí odvolání městem Neratovice, které si tak úhradu nákladů řízení žalovaným jednatelům zavinilo samo“ (výrok I.), dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému „zaslat žalobci ve lhůtě tří dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku písemnou omluvu tohoto znění: ″[adresa] se omlouvá svému bývalému zaměstnanci panu [tituly před jménem] [jméno FO], že jej dne 9. září 2020 tajemník městského úřadu pan [právnická osoba] ve své kanceláři nepravdivě nařknul z profesního (pracovního) selhání ve věci řízení o vydání bezdůvodného obohacení a o náhradu škody žalovanému společností [právnická osoba]., IČ: [Anonymizováno], sídlem [adresa], vedeného Okresním soudem v [Anonymizováno], a v řízení o náhradu škody způsobené žalovanému při výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], jednateli [jméno FO], (tehdy) bytem [adresa] [jméno FO], (tehdy) bytem [adresa], vedeného Okresním soudem v [Anonymizováno]″, s tím, že žalovaný je povinen předmětnou omluvu zveřejnit na svých internetových stránkách po dobu 30 dní ode dne nabytí právní moci rozhodnutí tak, aby byla po uvedenou dobu tato omluva vidět jejich na úvodní stránce“ (výrok II.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení 16 940 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného (výrok III.).

3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků soud dospěl ke skutkovým závěrům, že mezi účastníky existoval od 23. 1. 2017 do 14. 12. 2020 pracovně právní vztah založený dohodou o pracovní činnosti, na jejímž základě žalobce vykonával pro žalovaného práci na pozici právníka; pracovní poměr byl ukončen výpovědí ze strany žalovaného bez uvedení důvodu, která byla žalobci předána dne 9. 9. 2020 tajemníkem [právnická osoba] v Neratovicích, kdy tajemník v této souvislosti žalobci sdělil, jaké pohnutky žalovaného k podání výpovědi vedly; téhož dne žalobce žádal tajemníka o písemné doplnění důvodů výpovědi; následně, před faktickým ukončením pracovněprávního vztahu, proběhla schůzka mezi žalobcem, tajemníkem a starostou žalovaného, v jejímž rámci se také řešila výpověď daná žalobci; důvodem výpovědi byl zejména postup žalobce v právních věcech žalovaného, se kterým se žalovaný neztotožňoval.

4. Po právním zhodnocení skutkových zjištění a s řadou odkazů na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že „neshledává naléhavý právní zájem žalobce na určení dle výroku I. napadeného rozsudku“ s tím, že ustanovení § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) neumožňuje domáhat se ochrany osobnostních práv určovací žalobou, tedy domáhat se konstatování (určení) nepravdivosti výroku či neoprávněnosti zásahu. Požadované určení pak podle soudu prvního stupně navíc nemá satisfakční účinky, neboť „nesměřuje na docílení satisfakce, resp. zadostiučinění, ale požaduje určení, že žalobce nepochybil“. A i když v posuzované věci podle soudu prvního stupně nejde o určení právního poměru nebo práva podle ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), i kdyby byla žaloba takto posuzována, nebyla prokázána existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.

5. Nedůvodnou shledal soud prvního stupně i tu část žaloby, ve které se žalobce domáhal po žalovaném veřejné omluvy. Konstatoval, že co přesně kdo a komu sdělil při jednání dne 9. 9. 2020, kdy podle žalobce mělo dojít k jeho nepravdivému nařčení z profesního selhání, případně při následném jednání za přítomnosti starosty, nebylo v řízení prokázáno, a „kromě provedených výslechů, které do věci jasno nevnesly, žalobce k prokázání svého tvrzení jiný důkaz nenavrhl“. Dospěl k závěru, že „ačkoliv obě strany sporu obsah předmětných jednání vnímaly subjektivně jinak, v průběhu předmětných jednání byly žalobci jako zaměstnanci vytknuty žalovaným jako zaměstnavatelem postupy, se kterými se žalovaný neztotožnil“. Podle soudu prvního stupně však „pod ochranu před neoprávněným zásahem do osobnostních práv ve smyslu § 82 o. z. nelze subsumovat běžné výtky zaměstnavatele vůči zaměstnanci, pokud jejich intenzita nepřesahuje přípustnou mez“, byť žalobce může subjektivně výtky vnímat úkorně. Připomněl, že obsah předmětného jednání nebyl pronesen veřejně a s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, dovozovat hypotetickou možnost zveřejnění by v daném případě bylo zcela spekulativní. „Pakliže sám žalobce tvrdí, že nařčení z profesního selhání nebylo zveřejněno, nemohlo objektivně dojít ani k ohrožení jeho pověsti, cti a vážnosti.“

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Nesouhlasil s tím, že jeho žaloba na ochranu cti a dobrého jména byla projednávána pracovním senátem a podřazena pod zákoník práce, přestože se jednalo o spor týkající se nepravdivého osočení z neodborného jednání, které mělo vést ke vzniku značné škody. Namítal, že soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO] byla podjatá, protože opakovaně odmítla provést navržené důkazy stejně, jako tomu bylo i v předchozím obdobném řízení. Namítal, že jeho žaloba nesměřovala k určení právního vztahu, ale k určení, zda jeho pracovní postup způsobil škodu, což má vliv na jeho profesní pověst. Vytýkal soudu prvního stupně, že podmínil ochranu cti veřejným osočením, ačkoliv i soukromé nařčení může vážně poškodit pověst, důstojnost a důvěryhodnost jednotlivce. Soud se podle něj nezabýval skutkovým základem výtek vůči jeho práci, ani neprovedl důkazy o údajné škodě, kterou měl podle svědků způsobit. Podle žalobce soud neobjasnil, podle jakých kritérií hodnotí závažnost osočení. Namítal, že i podle zákoníku práce má zaměstnanec právo na ochranu své pověsti a na objektivní posouzení důvodů výpovědi a vytýkal soudu prvního stupně, že odmítl poskytnout ochranu jeho dobrému jménu. Dále žalobce poukazoval na to, že v řízení nejde o urážku, ale o pomluvu – konkrétně nepravdivé tvrzení o způsobení škody přesahující 600 000 Kč, jež je podle něj způsobilé vážně poškodit profesní čest, zejména v právnické profesi, kde je výkon práce založen na odborném úsudku a interpretaci práva. Podle žalobce, je-li jeho profesní čest dotčena tvrzeními, které se původce výroků nesnaží doložit, musí existovat právní prostředek ochrany takové cti. Navrhoval, aby odvolací soud posoudil, zda by běžný člověk vnímal takové osočení jako újmu, nebo zda jde o „oprávněnou nepravdivou kritiku“, kterou je nutné akceptovat. Konečně žalobce poukazoval na to, že i podle zákoníku práce má zaměstnanec právo na ochranu své pověsti a na objektivní posouzení důvodů výpovědi, a soud by tak měl poskytovat ochranu i zaměstnanci, který byl nespravedlivě nařčen, a to i v rámci určovacích žalob, které mají obdobný účinek jako žaloby na ochranu osobnosti. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení věcně správného rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

8. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně předně nepochybil, pokud bylo projednání a rozhodnutí ve věci podle rozvrhu práce soudu svěřeno senátu specializovanému na projednávání a rozhodování pracovněprávních věcí, neboť v projednávané věci se žalobce, jako bývalý zaměstnanec žalovaného, domáhá nároků, jež mají původ právě v dřívějším pracovněprávním vztahu účastníků [srov. ustanovení § 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zák. práce“)] a souvisí s okolnostmi, za nichž tento pracovněprávní vztah skončil, a proto, přestože tento vztah již skončil jde stále o pracovní věc.

10. Dále se odvolací soud zabýval důvodností uplatněné námitky podjatosti zmíněné žalobcem již při jednání soudu prvního stupně dne 14. 10. 2024. Soud prvního stupně postupoval správně, když o věci v souladu s § 15b odst. 2 o. s. ř. rozhodl, aniž před tím k rozhodnutí o námitce podjatosti věc předložil odvolacímu soudu. Námitka totiž byla žalobcem uplatněna v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a soud prvního stupně ji nepovažoval za důvodnou a v takovém případě může být námitka podjatosti součástí odvolacích důvodů. Odvolací soud se se soudem prvního stupně shoduje, že námitka nebyla ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. uplatněna důvodně. Žalobce netvrdí žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné usuzovat na poměr předsedkyně senátu soudu prvního stupně k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům (srov. § 14 odst. 1 o. s. ř.). Důvodem k vyloučení soudce pak nemůže být jeho postup v řízení nebo jeho rozhodování (postup) v jiných věcech (srov. § 14 odst. 3. o. s. ř.).

11. Při věcném posouzení vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tvrzení účastníků a důkazů obsažených v soudním spisu.

Účastníci uzavřeli dne 23. 1. 2017 dohodu o pracovní činnosti na dobu neurčitou, na základě které byl žalobce od 1. 2. 2017 zaměstnán u žalovaného na pozici referent odboru kanceláře tajemníka úřadu – právník. Tento pracovněprávní vztah trval do 14. 12. 2020, kdy skončil na základě výpovědi ze strany žalovaného bez uvedení důvodu, která byla žalobci předána tajemníkem [právnická osoba] v Neratovicích dne 9. 9. 2020, kdy tajemník v této souvislosti žalobci ústně sdělil, jaké pohnutky žalovaného k podání výpovědi vedly. Žalobce ještě téhož dne žádal tajemníka o písemné doplnění důvodů výpovědi a věc byla posléze (ještě téhož dne) řešena ještě i za účasti starosty žalovaného. Odvolacímu soudu je dále z úřední činnosti známo, že žalobce se následně žalobou domáhal, aby soud žalovanému uložil doplnit do výpovědi důvody výpovědi spočívající v pochybení žalobce ve dvou soudních řízeních, v nichž za žalovaného jednal, a dále aby určil, že výpověď dohody o pracovní činnosti daná žalobci dne 9. 9. 2020 je neplatná, a práce mimo pracovní poměr z této dohody nadále trvá. Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], zamítnuta. Poté, co žalobce neuspěl s podaným dovoláním k Nejvyššímu soudu (usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka]), ani s ústavní stížností (usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]) podal u soudu prvního stupně žalobu v projednávané věci.

12. Podstata sporu účastníků (v této i dříve projednávané věci) spočívá v tom, že dne 9. 9. 2020, při předávání žalobci výpovědi dohody o pracovní činnosti, ve které v souladu s ustanovením § 77 odst. 4 zák. práce nebyl uveden žádný důvod výpovědi, tajemník žalovaného žalobci ústně sdělil, co vedlo žalovaného k rozhodnutí ukončit pracovněprávní vztah účastníků, kdy v obecné rovině mělo jít o nespokojenost žalovaného s postupem, který žalobce zvolil ve dvou soudních řízeních, v nichž za žalovaného jednal, kdy s tímto žalovaný nesouhlasil, trval na správnosti svého postupu v těchto soudních řízeních a stanovisko tajemníka žalovaného potažmo starosty, k němuž se posléze jednání přesunulo, vnímal (a vnímá) úkorně jako nepravdivé obvinění z nekvalitní práce („profesního selhání“), jímž měl žalovanému způsobit majetkovou újmu. Jak už konstatoval soud prvního stupně, vzhledem k tomu, že inkriminovanému jednání byly přítomny pouze dvě a posléze tři osoby, jednalo se ústně a nebyl pořízen ani žádný zápis, na jehož obsahu by se účastníci tohoto jednání shodli, a že obsah tohoto jednání byl jeho účastníky vnímán subjektivně, nelze s určitostí objektivně zjistit skutečný obsah toho, co bylo jednotlivými osobami, zejména tajemníkem žalovaného, vysloveno a v jakém přesném kontextu, a tudíž není možné ani objektivně posoudit, jak by obsah hovoru vnímala (mohla vnímat) nezaujatá osoba.

13. Soud prvního stupně správně v obecné rovině s citací přiléhavé judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu konstatoval, jaké jsou předpoklady, podmínky a prostředky obrany a ochrany osoby, do jejíž cti a vážnosti, včetně cti profesní, bylo nepřípustně zasaženo a došlo k ohrožení či poškození dobrého jména člověka u jiných osob a k ohrožení jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Správně v této souvislosti odkázal jednak na ustanovení § 82 odst. 1 o. z., podle něhož člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek, a dále na ustanovení § 2951 odst. 2 o. z., podle něhož se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním; zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Rovněž správně poukázal na to, že ustanovení § 82 o. z. vymezuje prostředky ochrany proti neoprávněnému zásahu do osobnostních práv taxativně, a to možnost ochrany svých osobnostních práv žalobou negatorní nebo restituční, popřípadě je možno se domáhat této ochrany prostřednictvím žaloby na náhradu nemajetkové újmy dle § 2951 odst. 2 ,ve spojení s § 2956 o. z., kdy v tomto výčtu chybí žaloba určovací, jež zpravidla objektivně nemá (nemůže mít) satisfakční účinky.

14. V projednávané věci, tak je žaloba v její první části koncipována, se (opět v obecné rovině) jedná o žalobu určovací, jíž se žalobce domáhá určení určité skutečnosti, konkrétně negativní skutečnosti, že ve dvou konkrétních situacích v rámci plnění pracovních povinností žalobce „profesně nepochybil“. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že požadované určení nezapadá do vymezení určovací žaloby ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř., podle něhož určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem, když v požadovaném určení nejde o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není. Nepochybil v závěru, že v takovém určení nelze shledat naléhavý právní zájem. K tomu odvolací soud dodává, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě zpravidla není dán tam, kde lze žalovat žalobou na plnění, kde by skutečnost, jež je předmětem určovací žaloby, byla řešena jako otázka předběžná. A tak je tomu i v projednávané věci, kdy jedním z předpokladů pro uložení žalobcem (ve druhé části žaloby) požadované omluvy, jež se ve své podstatě váže k téže skutečnosti, jejíž neexistenci žalobce požadoval soudem deklarovat, by bylo mimo jiné i vyřešení předběžné otázky, zda ze strany žalobce došlo či nedošlo k nějakému pochybení.

15. Na řešení shora nastíněné předběžné otázky ovšem nedošlo, neboť soud prvního stupně správně uzavřel, v poměrech projednávané věci, vzhledem k okolnostem, za nichž mělo neveřejně dojít k žalobcem tvrzenému, avšak neprokázanému, nepravdivému nařčení žalobce z profesního selhání, nelze dovodit splnění základní podmínky k poskytnutí ochrany, tedy že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, který by byl objektivně způsobilý porušit nebo ohrozit osobnost člověka. Navíc kritika žalobce ze strany nadřízeného (jejíž obsah není objektivně znám) proběhla neveřejně, ani z ničeho nevyplývá, že by žalovaný následně tuto kritiku ventiloval veřejně či jinak šířil. Byl to naopak žalobce, kdo, jak sám uvedl, seznamoval s důvody skončení pracovněprávního vztahu u žalovaného, které nebyly nikde uvedeny a on sám s nimi nesouhlasil, své další potenciální zaměstnavatele, u nichž se ucházel o zaměstnání. Za těchto okolností se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou dány předpoklady pro omluvu žalovaného žalobci, a to jak tu veřejnou, tak soukromou.

16. Odvolací soud k tomu dodává, že při vedení soudního sporu nastává řada situací, ke kterým musí účastník (jeho zástupce) zaujmout nějaké stanovisko, kdy přichází v úvahu vícero řešení, u nichž nelze jednoznačně určit, které je více či méně (pro dotyčného účastníka) výhodné. Například zda a v jakém rozsahu za dané důkazní situace trvat na žalobě, zda trvat na provedení nákladného znaleckého posudku, jehož závěr nemusí naplnit očekávání, zda a v jakém rozsahu přistoupit na kompromisní smír, zda se odvolávat apod. Volba postupu (taktiky), která se může v jistém okamžiku řízení jevit jako nejlepší, se může v pozdějších fázích řízení ukázat jako nešťastná a naopak. A navíc, na optimálnost řešení mohou být různé názory, kdy např. zastoupený účastník nesdílí přesvědčení svého zástupce o tom, co bude pro zastoupeného účastníka nejvýhodnější a prosadí jiný postup, aniž by to přitom muselo s určitostí znamenat, že prosazený postup povede v konečném důsledku k horšímu výsledku. Jestliže tedy došlo mezi účastníky k neshodě o tom, zda postup, který zvolil žalobce v řízeních, v nichž jednal za žalovaného, byl za dané situace pro žalovaného nejvýhodnější, kdy byl žalovaný (nadřízený žalobce) přesvědčen, že mělo být postupováno jinak, nemuselo to automaticky znamenat, že by odmítnutí postupu žalobce žalovaným mělo být hned žalobcem vnímáno jako nařčení z profesního selhání. Pracovněprávní vztah je vztahem nadřízenosti a podřízenosti, kdy v situaci, že dojde k neshodě o tom, čí řešení je lepší, zda pořízeného či nadřízeného, má tzv. poslední slovo vždy nadřízený, i kdyby měl podřízený objektivně pravdu.

17. Odvolací soud se ztotožňuje jak se skutkovými zjištěními, tak i s právním posouzením soudu prvního stupně, který se dostatečným způsobem vypořádal i s námitkami žalovaného uplatňovanými i v odvolání, a které byly žalovaným v mnohém namítány již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud proto pro stručnost odkazuje v podrobnostech v plném rozsahu na závěry rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru postupuje odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 (dostupné na webových stránkách /nsoud.cz/), podle kterého, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, který plní roli přezkumné instance a nevytváří svá rozhodnutí bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

18. Na základě uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení. Protože zástupce žalovaného přes příslib zaslání písemného vyúčtování nákladů odvolacího řízení do tří dnů od proběhlého jednání odvolacímu soudu nic nezaslal, vycházel soud z obsahu soudního spisu, z něhož vyplývá, že zástupce žalovaného vykonal v odvolacím řízení dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání), za každý z nichž mu náleží odměna ve výši 2 500 Kč [§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“)], dále mu náleží dvě paušální náhrady hotových výloh po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 743 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady činí 10 043 Kč.