o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], ve znění opravných usnesení ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], a ze dne [datum], č. j. [číslo jednací]

1. Žalobce se žalobou u Okresního soudu v Benešově domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného přípisem žalovaného ze dne [datum] a uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku 18 400,20 Kč měsíčně, ode dne [datum] do opětovného umožnění výkonu práce se zákonným úrokem z prodlení. Namítal neurčitost časového vymezení v okamžitém zrušení pracovního poměru uplatněného porušení pracovních povinností, z něhož není zřejmé, kdy se měl žalobce vytýkaných prohřešků dopustit a kdy se o nich žalovaný dozvěděl. Krom toho popíral, že by se kteréhokoliv vytýkaného prohřešku dopustil.

2. Okresní soud v Benešově (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem, ve znění pravomocných opravných usnesení, (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) určil, že„ okamžité zrušení pracovního poměru provedené přípisem žalovaného ze dne [datum], které doručil žalovaný žalobci dne [datum], je neplatné“

(výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci„ náhradu mzdy v celkové výši 32 789,20 Kč za období od [datum] do [datum] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 14 389 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 400,20 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok II.), zamítl žalobu v části,„ kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku 18 400,20 Kč měsíčně ode dne [datum] do

[datum] a od [datum] do opětovného umožnění výkonu práce se zákonným úrokem z prodlení vždy od každého 17. dne v měsíci a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 14 389 Kč od [datum] do [datum], zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 18 400,20 Kč od [datum] do [datum]“ (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok [příjmení]).

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaným uplatněný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nedosahuje intenzity porušení některé z povinností, vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a nebyl tak splněn požadavek výjimečnosti, který zákoník práce pro ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením předpokládá.„ V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný“ (správně„ žalobce“ – pozn. odvolacího soudu)„ porušoval své pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem tím, že by úmyslně poškodil GPS systémy a jezdil po soukromých zakázkách. Nebyly ani jasně specifikovány a konkretizovány soukromé zakázky, nebyly vůbec prokázány i přes to, že soud žalovaného poučil dle § 118 a) odst. 1 a 3 o. s. ř. a upozornil ho na důsledky neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení. V řízení byla uváděna zakázka ohledně [datum], k té nebyly doloženy ani žádné důkazy.“ K žalovaným zmiňované zakázce se [právnická osoba] [anonymizováno] soud prvního stupně konstatoval, že„ se jednalo o zakázku, která měla být realizována [datum], email ohledně potvrzení zakázky je datován z [datum], tedy až následující den po okamžitém zrušení pracovního poměru“. Soud poukázal na to, že ve smyslu ustanovení zákoníku práce musí být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru písemně jasně vymezen a následně tyto důvody nemohou být měněny a upřesněny, přičemž„ tvrzení, která žalovaný uváděl, se vztahovala ke skutkům, které se staly až po okamžitém zrušení pracovního poměru ze [datum]“. Dále soud prvního stupně přiznal žalobci nárok na náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru, ovšem jen v rozsahu splatném ke dni rozhodování. Požadoval-li žalobce přiznat náhradu i za další období, nebylo žalobě v této části vyhověno.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkal soudu prvního stupně, že jím učiněné závěry jsou v rozporu se skutkovým a právním stavem věci, že napadený rozsudek nedostatečně odůvodnil a neprovedením důkazů navrhovaných žalovaným zatížil rozsudek procesněprávními vadami. Žalovaný, stejně jako v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně, v odvolání obsáhle rekapituluje„ vývoj celého případu“. Poukazoval na to, že se jedná o rodinnou firmu, kde v průběhu roku 2020 žalovaný zjistil, že„ žalobce s [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ml. soustavně a závažně porušují své pracovní povinnosti. Žalobce s [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ml. užívali pracovní pomůcky (resp. majetek žalovaného) zejména pracovní vozidla

(s protizákonně odstřiženými nebo odcizenými GPS moduly), mechanizaci – plošiny, pracovní notebooky, telefony včetně [příjmení], dále doklady a účetní podklady k výkonu pracovních úkolů a jejich vyúčtování, v rozporu s jejich pracovním určením a příkazy žalovaného.“ Žalobce řádně a včas nepředával žalovanému podklady za elektro práce či opravy provedené v roce 2020. Podle žalovaného žalobce poškodil GPS systémy ve firemních vozech a jezdil bez vědomí žalovaného po soukromých zakázkách, ke kterým nepředal žádné podklady k fakturaci; s největší pravděpodobností je účelově zamlčel a využil pro své vlastní obohacení. Dále uvedl, že si„ žalobce, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] [anonymizováno] neoprávněně a bez vědomí žalovaného na jeho osobu, resp. jeho fakturační údaje, zakoupili a nechali žalovaného uhradit elektroniku jako mobily, notebooky a dokonce obytný přívěs.“ Žalovaný žalobce opakovaně ústně vyzýval, aby pracovní pomůcky nevyužíval pro sebe, následně pak aby je nevyužíval vůbec a jakákoliv tvrzení žalobce o navrácení pracovních pomůcek a zejména klíčů od vozidel žalovaného jsou nepravdivá a čistě účelová.

Dále poukazoval na vloupání do kanceláře firmy žalovaného, kdy byly odcizeny kompletní účetní, písemné a další dokumenty, klíče, technické průkazy, záruční listy, smlouvy a klade otázku, kdo by nejspíše mohl mít zájem na takových, relativně pro většinu osob bezcenných, věcech?

Rovněž zmínil slovní a poté fyzické napadení žalovaného dne [datum] a útoky žalobce na vozidlo Škoda Octavia, užívané dalším synem a zaměstnancem žalovaného [jméno] [příjmení], ve dnech [datum] a [datum] v areálu žalovaného a neoprávněné výběry finanční hotovosti z firemní bankovní karty zřízené [jméno] [příjmení] ve dnech [datum] a [datum]. Dále žalovaný poukazoval na to, že mu dne [datum] přišlo na e-mail„ potvrzení objednávky od firmy [anonymizováno] na jeřáb a na termín [datum] (po telefonické dohodě). Tato objednávka byla zrealizována žalobcem bez vědomí žalovaného, kdy žalobce s jeřábem, od kterého údajně neměl v té době klíče ani technický průkaz, dne [datum] odjel z areálu firmy. Dle GPS měl jeřáb od [datum] odpojenou lokalizaci až do desátého měsíce, kdy byl žalobce policií vyzván k navrácení jeřábu, který dle GPS do areálu přistavil a lokalizaci opět zapojil. Konečně žalovaný namítal, že žalobce nikdy vůči žalovanému neprohlásil, že trvá na dalším zaměstnávání a náhradách mzdy. Krom toho byl žalobce po celou dobu v pracovní neschopnosti. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo aby ho změnil a žalobu zamítl.

5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním žalovaného, tj. ve výrocích I., II. a IV. (řízení o odvolání žalobce proti zamítavému výroku III. napadeného rozsudku bylo soudem prvního stupně pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání pravomocně zastaveno), podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Žalobci byl dne [datum] doručen dopis žalovaného ze dne [datum], označený jako„ Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem“, kterým žalovaný žalobci oznámil, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr pro porušení pracovní kázně tím, že„ úmyslně poškodil GPS systémy ve firemních vozech a jezdil bez vědomí zaměstnavatele po soukromých zakázkách, ke kterým nepředal žádné podklady k fakturaci“.

7. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobce u žalovaného, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc

i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 285/2020 Sb. a č. 589/ 2020 Sb. (dále jen„ zákoník práce“).

8. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

9. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však do jednoho roku od dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

10. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

11. Soud prvního stupně sice, vyjma citace zákonného ustanovení, v odůvodnění výslovně nezmínil, jak posoudil otázku zachování dvouměsíční prekluzivní lhůty k podání žaloby podle ustanovení

§ 72 zákoníku práce, ale z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že tuto lhůtu správně hodnotil jako dodrženou, když předmětné okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno [datum] a žaloba byla u soudu prvního stupně podána dne [datum].

12. Obdobně, kromě citace ustanovení § 58 zákoníku práce, se soud prvního stupně, přestože to bylo žalobcem výslovně namítáno, nijak nevyjádřil k otázce dodržení dvouměsíční, potažmo jednoroční, lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru, což z poměrně stroze formulovaného okamžitého zrušení pracovního poměru zjistit nelze vůbec a ani následná vyjádření žalovaného, že„ v průběhu roku 2020 zjistil“, neposkytují dostatek informací pro jednoznačný závěr o dodržení subjektivní dvouměsíční lhůty dle § 58 zákoníku práce. Nicméně lze dovodit přesvědčení žalovaného, že vytýkaného porušení pracovních povinností se žalobce dopouštěl ještě i v okamžiku okamžitého zrušení pracovního poměru.

13. V řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru je na žalobci, aby prokázal zejména existenci pracovního poměru, skutečnost, že žalovaná strana učinila úkon k jeho ukončení, a že žalobu dle ustanovení § 72 zákoníku práce podal před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr podle napadeného úkonu skončit. Na žalovaném pak spočívá důkazní břemeno k prokázání, že byly splněny všechny formální i věcné předpoklady k platnému skončení pracovního poměru. Tedy především, že právní úkon, jímž měl být pracovní poměr skončen, byl učiněn v zákonem stanovené formě, byl žalobci řádně doručen (popř. v zákonné lhůtě, pokud ji zákon stanoví), a že důvod skončení pracovního poměru byl náležitě skutkově vymezen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným. Je-li předmětem řízení namítaná neplatnost rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, pak je na žalovaném zaměstnavateli, aby zejména prokázal, že ke dni úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru s žalobcem existoval uplatněný (v tomto úkonu skutkově vymezený) důvod, který lze podřadit pod některý ze zákonem upravených důvodů skončení pracovního poměru (§ 52 písm. a) – h) resp. § 55 odst. 1 zákoníku práce).

14. Přes obsáhlé líčení žalovaného celkové situace a vývoje vztahů mezi žalovaným na straně jedné a žalobcem a dalšími zaměstnanci (příbuznými žalovaného) na straně druhé a poukazování na celou řadu různých porušení pracovních povinností a excesů s přesahem i do trestněprávní roviny se soud prvního stupně správně zaměřil především na ten skutek, který žalovaný uplatnil ve svém právním jednání ze dne [datum] jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce.

15. Soud prvního stupně nepochybil ve skutkovém závěru, že vytýkaný skutek, že žalobce„ úmyslně poškodil GPS systémy ve firemních vozech“, nelze považovat z provedeného dokazování za prokázaný. Přestože je tento skutek vymezen velmi široce (kromě zmiňované absence bližšího časového vymezení nejsou nijak konkrétněji specifikována vozidla, u nichž měly být poškozeny GPS systémy), lze dovodit, že vytýkáno je poškození GPS systému u kteréhokoliv z automobilů z vozového parku firmy žalovaného. Nicméně jak vyplývá z následných vyjádření žalovaného, spíš než o poškození GPS systémů se mělo jednat o jejich dočasné odpojení, pravděpodobně s cílem znemožnit lokalizaci vozidel. Navíc, byť z předložených výpisů z GPS vozidel vyplývá, že v některých dnech byly najety minimální vzdálenosti nebo i„ 0 km“, z časové specifikace, ani z počtu ujetých kilometrů ve uvedených výpisech vůbec není zřejmé, že by vozidla v inkriminované dny absolvovala nějakou delší cestu, zda nešlo pouze o nějakou manipulaci s vozem (jeho přemístění) v rámci jednoho místa. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že by v konkrétní den, kdy GPS systém určitého vozidla vykazoval nulový, popř. blížící se nule, nájezd kilometrů, ve skutečnosti ujelo nějakou významnou vzdálenost. Lze uzavřít, že žalovaný sice mohl nabýt vážné podezření, že je s jeho vozidly nějak neoprávněně manipulováno, nicméně zůstalo pouze u tohoto podezření, které je pro závěr o porušení pracovních povinností zvlášť závažným způsobem konkrétní osobou nedostačující. Žalovaným dokládaná zakázka společnosti [právnická osoba], o níž se žalovaný dozvěděl [datum], a která měla být za jeho zády realizována žalobcem [datum], by sice mohla naznačovat, že k nějakým žalovaným naznačovaným manipulacím mohlo docházet i v dřívější době, avšak pro posouzení platnosti právního jednání žalovaného - okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce učiněného již dne [datum] (byť bylo žalobci doručeno až [datum]) je tato argumentace bezpředmětná.

16. Obdobné platí o skutku (skutcích), že žalobce„ jezdil bez vědomí zaměstnavatele po soukromých zakázkách, ke kterým nepředal žádné podklady k fakturaci“. Žalovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru dostatečně nespecifikoval a ani v řízení před soudem netvrdil a neprokázal žádné konkrétní zakázky, které by žalobce bez vědomí žalovaného, ovšem za použití jeho pracovních prostředků, realizoval na svůj účet.

17. Odvolací soud nesdílí právní hodnocení soudu prvního stupně, že by„ žalovaným vymezený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru“ nebylo lze považovat za„ porušování povinností zvlášť hrubým způsobem“. V obecné rovině by zastírání (např. odpojením GPS) a využívání prostředků zaměstnavatele bez jeho vědomí k provozování vlastní výdělečné činnosti, ať už svým jménem či formálně jménem zaměstnavatele, představovalo velmi závažný útok na majetek zaměstnavatele a jednání v hrubém rozporu se zájmy zaměstnavatele, které by, bylo-li by prokázáno, zcela jistě naplňovalo důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. V projednávané věci však žalobce uplatněné důvody okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce nejenže dostatečně určitě nevymezil, ale v řízení se ukázalo, že toho není schopen ani následně, a že v okamžiku předmětného právního jednání vycházel toliko z nedostatečně podloženého podezření, že ze strany žalobce dochází k nějakým nepravostem. Dodatečně získané indicie týkající se zakázky, která byla (měla být) žalobcem realizována až po [datum], popřípadě další žalovaným obsáhle vytýkané skutky, jichž se měl žalobce vůči němu dopustit, popř. se na nich podílet, v době po tomto datu, jsou pro posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne [datum] irelevantní.

18. Pokud se soud prvního stupně vyjadřoval k neodevzdávání podkladů k fakturaci jako k samostatnému skutku, podle odvolacího soudu se nejednalo o samostatně uplatněný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce. Z dikce okamžitého zrušení pracovního poměru („ …jezdil jste bez vědomí zaměstnavatele po soukromých zakázkách, ke kterým jste nepředal žádné podklady k fakturaci“) je podle odvolacího soudu zřejmé, že se„ nepředání podkladů k fakturaci“ týká právě tvrzených„ soukromých zakázek“, nikoliv všech realizovaných zakázek. Nicméně lze souhlasit s tím, že porušení pracovních povinností, které by spočívalo toliko v liknavém odevzdávání, popř. neodevzdávání, podkladů k fakturaci (aniž by šlo o zastírání nějaké nekalé činnosti), by pravděpodobně (podle individuálních okolností) nepostačovalo k naplnění intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

19. Vzhledem k závěru o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru se soud prvního stupně správně zabýval dalším žalobou uplatněným nárokem na náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 69 zákoníku práce. Správně vzal za prokázané, že žalobce dopisem ze dne [datum], doručeným žalovanému dne [datum], oznámil žalovanému nejen to, že považuje okamžité zrušení pracovního poměru ze dne

[datum] za neplatné, ale i že trvá na dalším zaměstnávání. Tímto dnem mu tedy ve smyslu

§ 69 odst. 1 zákoníku práce vznikl vůči žalovanému nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku až do doby, kdy mu bude umožněno pokračovat v práci, popř. kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Soud prvního stupně přitom zcela správně zohlednil žalobcovu pracovní neschopnost a za dobu jejího trvání od [datum] do [datum] náhradu nepřiznal a zároveň skutečnost, že ke dni jeho rozhodování byla splatná náhrada mzdy toliko za měsíce duben a květen 2021.

20. Pokud jde o výši náhrady, soud prvního stupně ji sice, vzhledem k nedostupnosti všech potřebných podkladů ke zjištění průměrného výdělku žalobce v rozhodném období, nemohl určit zcela striktně podle ustanovení § 351 a následujících zákoníku práce, nicméně jím provedený výpočet pokládá odvolací soud za přiměřený okolnostem a odpovídající ustanovení § 136 o. s. ř.

21. Na základě výše uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení

§ 219 o. s. ř. v odvoláním napadených výrocích jako věcně správný potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za dva úkony právní služby advokáta (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 3 820 Kč (§ 7 bod 5., § 9 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. g), k ),

§ 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“)), dvou paušálních náhrad hotových výloh po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), paušální náhrady za ztrátu času, a to deseti půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), cestovného zástupce žalobce při cestě ze sídla jeho kanceláře v [obec] k odvolacímu soudu a zpět v účtované výši 1 461 Kč (za 230 km osobním automobilem [registrační značka], s kombinovanou spotřebou motorové nafty 6,7 l /100 km) a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 2 247,21 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady po zaokrouhlení činí 12 948 Kč.