o odvolání žalovaného proti rozsudku [název soudu] ze dne 2. 2. 2021, č. j. [číslo jednací]

1. Žalobce se žalobou u [název soudu] domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného mu žalovaným dopisem ze dne [datum], doručeným mu [datum]. Popíral, že by se vytýkaného porušení pracovních povinností dopustil, a i kdyby šlo o porušení povinnosti vyplývající pro něj z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jednalo by se nanejvýš jen o běžný či dokonce bagatelní způsob jejich porušení, nedosahující intenzity potřebné k platnému okamžitému zrušení pracovního poměru.

2. [název soudu] (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) určil, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalovaného ze dne [datum], doručené žalobci dne

[datum], je neplatné (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na nákladech řízení

15 552 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaným uplatněný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nedosahuje intenzity porušení některé z povinností, vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a nebyl tak splněn požadavek výjimečnosti, který zákoník práce pro ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením předpokládá.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkal soudu prvního stupně, že jím učiněné závěry jsou v rozporu se skutkovým a právním stavem věci, že napadený rozsudek nedostatečně odůvodnil a neprovedením důkazů navrhovaných žalovaným zatížil rozsudek procesněprávními vadami. Žalovaný, stejně jako v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně, v odvolání obsáhle rekapituluje„ vývoj celého případu“. Poukazoval na to, že se jedná o rodinnou firmu, kde v průběhu roku 2020 začalo docházet ke sporům, mezi žalobcem a žalovaným, který se spojil s dalšími zaměstnanci žalovaného, konkrétně panem [jméno] [příjmení] ml., synem žalobce a panem [jméno] [příjmení], dalším synem žalovaného, kteří„ soustavně pracovali a pracují na likvidaci podnikání žalovaného a poškození jeho osoby“. Žalovaný v průběhu roku 2020 zjistil, že všichni soustavně a závažně porušují své pracovní povinnosti. [příjmení] jiné poukazoval na to, že žalobce bez vědomí žalovaného, jako zaměstnavatele, si dne [datum] založil živnost a podniká v ekonomických činnostech shodných s podnikáním žalovaného. Dále uvedl, že soudu prvního stupně předložil popis práce na pozici elektro-technik, kde je výslovně uvedeno, že do pracovní náplně žalobce patřilo i zpracovávání veškerých podkladů (deníky, fotodokumentace, vypracovávání konečné kalkulace realizací staveb), odevzdání podkladů bez zbytečných odkladů nejpozději však do jednoho měsíce od realizace k fakturaci, což žalobce nedodržoval, porušoval a to opakovaně, ač byl na porušování uvedených povinností a důsledky takového porušování ze strany žalovaného opakovaně upozorňován. Vytýkal soudu prvního stupně, že neprovedením důkazů svědeckými výpověďmi neumožnil žalovanému tyto skutečnosti prokázat. Dále poukazoval na slovní a poté fyzické napadení žalovaného dne [datum] a na útoky [jméno] [příjmení] na vozidlo [anonymizováno], užívané dalším synem a zaměstnancem žalovaného panem [jméno] [příjmení], ve dnech [datum] a [datum] v areálu žalovaného a neoprávněné výběry finanční hotovosti z firemní bankovní karty zřízené žalobcem ve dnech

[datum] a [datum]. Žalovaný pak v odvolání výslovně brojil i proti výroku o nákladech řízení, nesouhlasil s výpočtem jejich výše, kdy„ soudí, že jak počet úkonů, tak jednotlivé částky jsou nedůvodné a nadsazené“, a že vzhledem k okolnostem věci bylo namístě použití

§ 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo aby ho změnil a žalobu zamítl.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení

§ 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobci byl dne [datum] doručen dopis žalovaného ze dne [datum], označený jako„ Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem“, kterým žalovaný žalobci oznámil, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr pro porušení pracovní kázně tím, že„ již tři měsíce neodevzdal žádné podklady k fakturaci za provedenou práci prostřednictvím firemní techniky a pomocí firemních podřízených“.

8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobce u žalovaného, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc

i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 285/2020 Sb. a [číslo] 2020 Sb. (dále jen„ zákoník práce“).

9. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

10. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však do jednoho roku od dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

11. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

12. Soud prvního stupně sice, vyjma citace zákonného ustanovení, v odůvodnění výslovně nezmínil, jak posoudil otázku zachování dvouměsíční prekluzivní lhůty k podání žaloby podle ustanovení

§ 72 zákoníku práce, ale z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že tuto lhůtu správně hodnotil jako dodrženou, když předmětné okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno [datum] a žaloba byla u soudu prvního stupně podána dne [datum].

13. Obdobně, kromě citace ustanovení § 58 zákoníku práce, se soud prvního stupně nijak nevyjádřil k otázce dodržení dvouměsíční lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru, což však v daném případě nepředstavuje nijak zásadní pochybení vzhledem k tomu, že nedodržení této lhůty nebylo žalobcem namítáno a z dikce okamžitého porušení pracovního poměru je zřejmé přesvědčení žalovaného, že vytýkané porušení pracovních povinností trvá ještě i v okamžiku tohoto právního jednání.

14. V řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru je na žalobci, aby prokázal zejména existenci pracovního poměru, skutečnost, že žalovaná strana učinila úkon k jeho ukončení, a že žalobu dle ustanovení § 72 zákoníku práce podal před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr podle napadeného úkonu skončit. Na žalovaném pak spočívá důkazní břemeno k prokázání, že byly splněny všechny formální i věcné předpoklady k platnému skončení pracovního poměru. Tedy především, že právní úkon, jímž měl být pracovní poměr skončen, byl učiněn v zákonem stanovené formě, byl žalobci řádně doručen (popř. v zákonné lhůtě, pokud ji zákon stanoví), a že důvod skončení pracovního poměru byl náležitě skutkově vymezen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným. Je-li předmětem řízení namítaná neplatnost rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, pak je na žalovaném zaměstnavateli, aby zejména prokázal, že ke dni úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru s žalobcem existoval uplatněný (v tomto úkonu skutkově vymezený) důvod, který lze podřadit pod některý ze zákonem upravených důvodů skončení pracovního poměru (§ 52 písm. a) – h) resp. § 55 odst. 1 zákoníku práce).

15. Přes obsáhlé líčení žalovaného celkové situace a vývoje vztahů mezi žalovaným na straně jedné a žalobcem a dalšími zaměstnanci (příbuznými žalovaného) na straně druhé a poukazování na celou řadu různých porušení pracovních povinností a excesů s přesahem i do trestněprávní roviny se soud prvního stupně správně zaměřil především na ten skutek, který žalovaný uplatnil ve svém právním jednání ze dne [datum] jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce.

16. Mezi účastníky zůstalo sporným, zda odevzdávání podkladů pro fakturaci spadalo do pracovních povinností žalobce, což žalovaný tvrdil a dokládal (nedatovanou a pouze jím signovanou) listinou„ Popis práce“ pro pozici elektrotechnik, a zda tedy vytýkané neodevzdávání podkladů k fakturaci„ za provedenou práci prostřednictvím firemní techniky a pomocí firemních podřízených“ po dobu tří měsíců představovalo porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, a pokud ano, zda toto porušení dosahovalo intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem.

17. Soud prvního stupně nepochybil, pokud se, v zájmu rychlosti a hospodárnosti soudního řízení, dříve než přistoupil k obsáhle navrhovanému dokazování k prokazování toho, jaká fungovala u žalovaného praxe při realizaci zakázek, od jejich faktického výkonu po následnou fakturaci, zabýval otázkou, zda by byl uplatněný (v okamžitém zrušení pracovního poměru vytčený) skutek, byl-li by prokázán, vůbec způsobilý dosáhnout intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem a sám o sobě se stát důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, které představuje mimořádné opatření a postih jen za ta nejzávažnější porušení povinností, kdy po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával ještě alespoň po dobu výpovědní doby.

18. Povinnost dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru

(srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce). Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitého stupně intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru

(§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zákoníku práce).

19. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

20. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy„ méně závažné porušení pracovní kázně“,„ závažné porušení pracovní kázně“ a„ porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ (podle stávající právní úpravy jde o méně závažné, závažné, resp. zvlášť hrubým způsobem„ porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“) definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance,

k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v časopise Práce a mzda [číslo] roč. 1996, a rozsudek [název soudu]

[země] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] roč. 2001).

21. Soud prvního stupně nepochybil v závěru, že vytýkané tříměsíční neodevzdávání podkladů pro fakturaci vykonané práce (byť by to patřilo k žalobcovým pracovním povinnostem, jejichž porušení by bylo jednoznačně prokázáno) by nepředstavovalo natolik závažné porušení pracovních povinností, jehož jediným logickým a možným vyústěním by bylo okamžité zrušení pracovního poměru. V této souvislosti je třeba připomenout, že okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je z hlediska postihu za porušení pracovních povinností zaměstnancem postihem nejvyšším, který přichází v úvahu jen ve skutečně závažných případech porušení pracovních povinností, kdy je jakýkoliv mírnější postih objektivně nedostatečný. Tvrdí-li zaměstnavatel (žalovaný), že žalobce po dobu tří měsíců neplnil povinnost každý měsíc odevzdávat podklady pro fakturaci, aniž by, kromě tvrzených ústních výtek, za celou tuto dobu udělil žalobci písemnou výtku s upozorněním na možnost výpovědi a v případě opakovaného neuposlechnutí přistoupil k výpovědi z pracovního poměru, pak se náhlé okamžité zrušení pracovního poměru jeví jako zcela neadekvátní postih za do té doby víceméně tolerované jednání.

22. Je možné (pravděpodobné) že žalovaný udělil žalobci okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne [datum] pod dojmem dalších (nahromaděných) výhrad vůči žalobci, nicméně důvodem pro skončení pracovního poměru právním jednáním ze dne [datum] žalovaný učinil toliko tříměsíční neodevzdávání podkladů pro fakturaci vykonané práce, které je ovšem nedostatečným důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru.

23. Podobně bezpředmětné pro posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne [datum] jsou další žalovaným obsáhle vytýkané skutky, jichž se měl žalobce vůči němu dopustit, popř. se na nich podílet, v době po tomto datu.

24. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, vzhledem k výsledku řízení soud prvního stupně správně postupoval podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl a v řízení úspěšnému žalobci přiznal náhradu vzniklých nákladů. Jejich výše je pak zcela standardní, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku a nákladů za právní zastoupení. Ty pak odpovídají sazbám mimosmluvní odměny a výši paušální náhrady hotových výloh, jak jsou upraveny vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem (dále jen„ AT“). Ani počet zástupcem žalobce účtovaných úkonů právní služby není nijak„ nedůvodný a nadsazený“, jak namítá v odvolání žalovaný, a zcela odpovídá průběhu řízení tak, jak vyplývá z obsahu soudního spisu.

25. Pokud se žalovaný dovolává aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, odvolací soud konstatuje, že v projednávané věci žádné důvody mimořádného zřetele hodné pro použití citovaného ustanovení neshledává. Žalovaný, jako zaměstnavatel, s žalobcem neplatně rozvázal pracovní poměr, proti čemuž se žalobce úspěšně bránil. K tvrzením o dále vyhrocených vztazích mezi účastníky v této souvislosti přihlížet nelze, neboť tyto okolnosti nebyly předmětem tohoto řízení a dokazování, a nelze tedy zaujímat jakékoliv objektivní stanovisko k argumentaci o tom, že přiznání náhrady nákladů v řízení úspěšnému žalobci by právě kvůli těmto okolnostem nebylo spravedlivé. Důvod k aplikaci

§ 150 o. s. ř. neshledal odvolací soud ani v poměrech žalovaného, který sice v průběhu řízení, v souvislosti s opakovanými žádostmi o osvobození od soudních poplatků poukazoval na jejich tíživost, nicméně to nijak neosvědčil, natož prokázal, ač k tomu byl soudem veden.

26. Na základě výše uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení

§ 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně navazujícího výroku o nákladech řízení.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada vzniklých nákladů řízení spočívajících v nákladech za právní zastoupení advokátem. Ty sestávaly z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) po

2 500 Kč (§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. k), g), AT), paušální náhrady hotových výloh při dvou úkonech právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), náhrady ztráty času čtyř půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), cestovného zástupce žalobce ze sídle jeho kanceláře v [obec] k odvolacímu soudu a zpět, celkem 100 km po 6, 144 Kč osobním automobilem [registrační značka] a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 388,94 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).