o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 12. 2024, č. j. 23 C 54/2023 - 96

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalovaného ze dne 22. 9. 2023 je neplatné s tím, že pro to nebyly splněny podmínky, neboť mzda za měsíc červenec 2023 nebyla žalovanému zaslána s prodlením více než 15 dní po lhůtě splatnosti a byla mu zaplacena dokonce v částce vyšší, než na jakou žalovanému za tento měsíc vznikl nárok. Žalobkyně dále s odkazem na konstantní judikaturu namítala, že okamžité zrušení pracovního poměru nelze využít oprávněně v případě, kdy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem existuje spor o právo zaměstnance na mzdu. V této souvislosti poukázala na to, že za žalovaným eviduje pohledávku z titulu náhrady škody přesahující 500 000 Kč s tím, že žalobkyně v období srpen až září 2023 prověřovala okolnosti nedbalého výkonu práce žalovaným a vzniku škody s možným dopadem na jeho mzdu, což bylo důvodem, proč žalovanému nebyla mzda za měsíc červenec 2023 vyplacena v obvyklém výplatním termínu.

2. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zamítl žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně učiněné dopisem žalovaného ze dne 22. 9. 2023, jež byl doručen žalobkyni dne 25. 9. 2023, je neplatné (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení 25 500 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného (výrok II.)

3. Po provedení dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobkyně přes poučení soudu a na opakované výzvy nedoložila podklady k prokázání skutečností, ze kterých vycházela při zpracování výplatních pásek za červenec a srpen 2023, a proto se nepovedlo určit, jaký měl být správný výpočet mezd za tyto měsíce. Tímto způsobem nebylo možné zjistit, jaká správná mzda měla být de facto za konkrétní měsíce žalovanému vyplacena“, ani žalobkyně nebyla schopna vysvětlit, proč by měla být 15. 9. 2023 žalovanému zaplacena vyšší mzda, než na kterou mu měl vzniknout nárok, navíc za situace, kdy, jak žalobkyně tvrdí, v měsíci červenec 2023 měl existovat spor o právo zaměstnance na mzdu. Naproti tomu tvrzení žalovaného, že mzdu za červenec 2023 obdržel v ponížené výši až 26. 9. 2023, podle soudu prvního stupně svědčí označení zaslaných plateb mzdy na výpisu z účtu žalovaného. Dospěl k závěru, že mzda za červenec 2023 nebyla žalovanému vyplacena ani do 15 dnů po uplynutí její splatnosti podle zákoníku práce.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že se zaměřil pouze na označení plateb mzdy, nesprávně se soustředil na formální aspekty, místo aby zkoumal, zda žalovanému skutečně chyběly peníze na mzdě. Namítala, že žalovanému nic nedlužila a že označení plateb je irelevantní, pokud žalovaný obdržel správnou částku. Dále soudu prvního stupně vytýkala, že nevyložil význam okamžitého zrušení pracovního poměru, které má chránit zaměstnance před neoprávněným nevyplacením mzdy, nezabýval se smyslem a podstatou tohoto institutu a rozhodoval formalisticky. Žalobkyně poukazovala na to, že žalovaný uznal své pochybení a odpovědnost za vznik škody na majetku žalobkyně tím, že její vznik nahlásil své pojišťovně a dohodl se s žalobkyní na vyplacení mzdy až po ukončení pojistné události. Protože to se nestalo a přiblížil se termín, po kterém by mohl nastat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, byla mzda za červenec 2023 žalovanému vyplacena ve spěchu, což vedlo k chybě v určení její výše. Žalobkyně namítala, že soud prvního stupně nezkoumal její úmysl, jakou mzdu chtěla žalovanému vyplatit, kdy poukazovala na nelogičnost toho, aby plnila dluh dosud nesplatný a nehradila dluh splatný. Vytýkala soudu, že nepřihlédl k ustálené soudní praxi, která umožňuje zaměstnavateli opravit chyby ve výplatě mzdy. Podle žalobkyně je okamžité zrušení pracovního poměru možné pouze při vědomém porušení povinnosti zaměstnavatele. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud prvního stupně dospěl na podkladě provedených důkazů ke správným skutkovým zjištěním v rozsahu dostatečném pro základní posouzení oprávněnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného žalovaným. Podle žalovaného se v řízení před soudem prvního stupně podařilo vyvrátit v podstatě všechny argumenty, se kterými se žalobkyně na soud obrátila, a také zpochybnit správnost či pravost většiny důkazních návrhů, které žalobkyně předložila. Žalovaný má za to, že v prvoinstančním řízení bylo vzhledem k provedeným důkazům najisto vyvráceno, že v případě platby ze dne 15. 9. 2023 se mohlo jednat o jakoukoliv jinou mzdu než mzdu za měsíc srpen 2023. Podle žalovaného, pokud žalobkyně v odvolání argumentuje, že dostal zaplaceno na mzdě minimálně tolik, na kolik mu vznikl nárok, a dovolává se údajného omylu při výplatě mzdy, jedná se v obou případech o tvrzení nepodložené žádnými důkazy, resp. tvrzení, která vyvrací důkazy předložené žalovaným. Poukazoval na to, že přitom žalobkyně měla příležitost své tvrzení, že žalovanému dne 15. 9. 2023 zaplatila červencovou mzdu prokázat tím, že by soudu doložila podklady pro zpracování výplatních pásek za měsíce červenec 2023 a srpen 2023 k ověření správných výpočtů výše mzdy žalovaného, což však neučinila. Žalobkyní odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dle žalovaného nepřiléhavá, vycházejí z jiných skutkových situací a jejich aplikace na projednávanou věc je nelogická. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Pro účely odvolacího řízení pak odvolací soud vycházel ze skutkových okolností a skutečností patrných z obsahu soudního spisu, tak jak je v dosavadním průběhu řízení shromáždil soud prvního stupně, který rozhodné skutkové okolnosti zjistil v dostatečném rozsahu.

8. Žalovanému, který byl na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 12. 2020 zaměstnancem žalobkyně, nebyla v obvyklém výplatním termínu vyplacena mzda za červenec 2023. Mezi účastníky nepanuje shoda na tom, zda se tak stalo po vzájemné dohodě (jak tvrdila žalobkyně) či na základě pouze jednostranného rozhodnutí zaměstnavatele (jak tvrdil žalovaný). Existence konkrétní dohody, a tedy ani její obsah, prokázána nebyla, přičemž ji nelze dovozovat toliko z toho, že se žalovaný nevyplacení mzdy za červenec 2023 aktivně nebránil, nedomáhal se jí, popř. z toho, že byla řešena otázka domnělé žalovaným způsobené škody. Dne 15. 9. 2023 byla na účet žalovaného připsána částka 25 131 Kč, poukázaná žalobkyní. Její výše neodpovídá zcela přesně správné výši mzdy žalovaného ani za červenec 2023, ani za srpen 2023, nicméně označení této platby by odpovídalo mzdě za srpen. Dopisem ze dne 22. 9. 2023, doručeným žalobkyni dne 25. 9. 2023 žalovaný okamžitě zrušil svůj pracovní poměr u žalobkyně pro nevyplacení mzdy za měsíc červenec 2023 ani do 15 dnů po její splatnosti. Téhož dne, tj. 25. 9. 2023 byla na účet žalovaného připsána částka 22 136 Kč; ani její výše neodpovídá správné výši mzdy žalovaného ani za červenec 2023, ani za srpen 2023, nicméně označení této platby by odpovídalo mzdě za červenec. Dopisem ze dne 3. 10. 2023 žalobkyně žalovanému sdělila, že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí, avšak netrvá na dalším zaměstnávání žalovaného.

9. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalovaného u žalobkyně, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 1. 10. 2023, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 281/2023 Sb. (dále jen „zákoník práce“).

10. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti (§ 141 odst. 1).

11. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

12. Podle ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce, mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

13. Soud prvního stupně sice v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně nezmínil, jak posoudil otázku zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce, ale z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že tuto lhůty správně hodnotil jako dodrženou, když pracovní poměr žalobce měl podle okamžitého zrušení pracovního poměru, jehož platnost je napadána, skončit 25. 9. 2023 a žaloba v této věci byla podána 3. 11. 2023.

14. Jakkoliv žalobkyně argumentuje (neprokázanou) dohodou o určitém pozastavení výplaty mzdy žalovaného za červenec 2023 do té doby, než pojišťovna, u které měl žalovaný sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu zaměstnání, vyřídí pojistnou událost, která měla spočívat ve vzniku škody žalobkyni v důsledku porušení pracovních povinností žalovaným (v květnu 2023), popř. tvrzením, že prošetřuje, zda či v jakém rozsahu toto porušení pracovních povinností žalovaného spočívalo v nevykonávání sjednané práce, což by vedlo ke krácení nároku žalovaného na mzdu, nelze z toho dovodit, že by mezi účastníky panoval spor o právo žalovaného na mzdu popř. o její výši ve smyslu žalobkyní odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4042/2010, uveřejněný pod č. 99 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012), a nejedná se o okolnosti, které by v projednávané věci ospravedlňovaly nevyplacení mzdy, na kterou žalobci vznikl nárok za červenec 2023.

15. Vzhledem k tomu, že žalovaná vyplatila v září 2023 žalovanému postupně dvě částky blížící se svou výší mzdě žalovaného za měsíce červenec a srpen 2023, přičemž jedna byla vyplacena v den, kdy končila dodatečná patnáctidenní lhůta ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro výplatu červencové mzdy, zatímco druhá až o deset dní později, pokusil se soud prvního stupně zjistit, k úhradě jakého mzdového nároku žalovaného byla ta která částka určena. A vzhledem k tomu, že podle výše těchto nároků, jimž fakticky vyplacené částky ani v jednom případě neodpovídaly, k jednoznačné identifikaci těchto plateb nedošlo, vyšel z toho, jak byly při bankovním převodu označeny. Podle odvolacího soudu je však samotné takové označení pro zcela jednoznačný závěr o tom, že částka vyplacená žalovanému dne 15. 9. 2023 představovala jeho mzdu za srpen 2023 a částka vyplacená dne 25. 9. 2023 mzdu za červenec 2023, nedostatečné, neboť nevylučuje, že to, jak byly tyto dvě platby označeny, bylo pouze důsledkem pochybení na straně žalobkyně, když částka 25 131 Kč vyplacená žalovanému dne 15. 9. 2023, se více blíží výši jeho mzdy za červenec 2023, jež měla podle výplatní pásky činit 24 679 Kč, než mzdě za srpen 2023, jež podle výplatní pásky měla činit 22 588 Kč. Přitom částka 22 136 Kč vyplacená 25. 9. 2023 je oproti mzdě žalovaného za srpen 2023 nižší právě o tolik, o kolik částka vyplacená 15. 9. 2023 převyšovala správnou výši červencové mzdy žalovaného, tj. o 452 Kč, což rovněž nasvědčuje tomu, že první z uvedených plateb byla (vzdor svému chybnému označení) určena na červencovou mzdu žalovaného a druhá na mzdu za srpen 2023.

16. Byť to odvolací soud pokládá za spíš jen podpůrnou argumentaci, nelze jako zcela nepatřičnou odmítnout ani argumentaci, že ke dni 15. 9. 2023, tj. k 15. dni po splatnosti mzdy za červenec 2023, žalobkyně žalovanému na jeho splatných mzdových nárocích nic nedlužila, když částka vyplacená 15. 9. 2023 (byť v platebních údajích chybně označená) pokrývala (převyšovala) dosavadní mzdový nedoplatek za červenec 2023. A i když 15. den v měsíci byl u žalobkyně obvyklým výplatním termínem, zákonem stanovená (§ 141 odst. 1 zákoníku práce) splatnost mzdy za měsíc srpen ke dni 15. 9. dosud nenastala, tudíž se žalobkyně do prodlení s její výplatou dosud nedostala.

17. Na základě výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru, že zákonné předpoklady pro platné okamžité zrušení pracovního poměru ke dni doručení dopisu žalovaného ze dne 22. 9. 2023 žalobkyni dne 25. 9. 2023 splněny nebyly. Odvolací soud proto podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek změnil a žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověl.

18. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada účelně vzniklých nákladů řízení spočívajících v zaplacených soudních poplatcích a nákladech za právní zastoupení advokátem.

19. V řízení před soudem prvního stupně žalobkyně zaplatila soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč. Náklady za právní zastoupení pak sestávaly z odměny advokáta za celkem devět úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, žaloba, účast u čtyř jednání soudu, z toho dvou trvajících přes dvě hodiny, písemná závěrečná řeč) po 2 500 Kč [§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“)], dále z paušální náhrady hotových výloh při devíti úkonech právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 a. t.) a 21 % daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v celkové výši 5 292 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.); celkem 32 492 Kč

20. V odvolacím řízení žalobkyně zaplatila soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení sestávaly z odměny za dva úkony právní služby (odvolání, účast u jednání) po 3 700 Kč [§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“)], dvou paušálních náhrad hotových výloh po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % DPH ve výši 1 743 Kč; celkem 12 043 Kč.