o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 8. 10. 2021, č. j. 8 C 113/2020 - 173

1. Žalobce se žalobou u Okresního soudu Praha – západ domáhal určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované ze dne [datum] s tím, že ji nepodepsal dobrovolně, ale pod tíhou výhrůžek společníků, že na něj podají trestní oznámení a neobvyklé přítomnosti [jméno] [příjmení], a podpis na dohodě tak nevyjadřuje skutečnou vůli žalobce.

2. Okresní soud Praha – západ (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) zamítl žalobu na určení, že dohoda o rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované ze dne [datum] je neplatná

(výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení 16 9409 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok III.).

3. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že„ napadené jednání žalobce – jeho podpis dohody o skončení pracovního poměru – není v žádném případě zdánlivým právním jednáním – žalobce jednoznačně měl vůli dohodu podepsat (oproti možnosti nechat žalovanou, aby žalobci okamžitě zrušila pracovní poměr) a tuto projevil – dohodu podepsal. Žádného fyzického násilí se vůči žalobci nikdo nedopustil a zjištěn nebyl ani psychický nátlak.“ Podle soudu prvního stupně,„ tehdejší zjištění osob jednajících za žalovanou společnost o neoprávněných stornech (plynoucí z výslechu svědků) mohla vést k platné výpovědi z pracovního poměru, možná až k okamžitému zrušení pracovního poměru; pokud místo toho byla žalobci nabídnuta dohoda o skončení pracovního poměru, mohlo to být spíše k jeho prospěchu než naopak,“ když„ ani z listiny ″mimořádná schůze″, na kterou žalobce odkazoval a dovozoval z ní nátlak, nelze mít nepřiměřený nátlak za prokázaný, když v listině je mj. požadován převod obchodního podílu žalobce za 1 Kč, k čemuž žalobce nesvolil. Již z toho je zřejmé, že žalobce se svobodnou vůlí rozhodl, které z požadavků žalovaného splní a které ne a prvek donucení tedy přítomen nebyl. Ani jiný důvod pro neplatnost dohody o skončení pracovního poměru pak soudem shledán nebyl, písemná forma byla dodržena.“

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkal soudu prvního stupně chybné závěry. Poukazoval na to, že dohodu o rozvázání pracovního poměru byl prokazatelně přinucen podepsat pod bezprostřední výhružkou neprodleného podání trestního oznámení, přičemž touto výhrůžkou bylo vynucováno i odprodání 35% podílu žalobce, jehož hodnota činí cca 7 000 000, zpět společnosti. Skutečnost, že k prodeji podílu žalobce po [datum] nedošlo, je podle žalobce, soudem prvního stupně nesprávně interpretována jako důkaz toho, že na žalobce nebyl vyvíjen žádný nepřiměřený nátlak, když na požadovaný převod svého obchodního podílu za 1 Kč nesvolil. Žalobce namítal, že k tomu nedošlo proto, že při jednání na pracovišti žalobce dne [datum] s ostatními společníky žalované korporace nebylo možné proces na žalobci vynuceného převodu obchodního podílu uskutečnit, neboť takovéto jednání musí schválit valná hromada ve formě notářského zápisu, což však dne [datum] naplněno nebylo. Následujícího dne po [datum] se pak žalobce vymanil z bezprostředního nátlaku vyvolaného při popisovaném jednání žalované, resp. jejích společníků a podnikal právní kroky k ochraně svých oprávněných zájmů. Žalobce dále poukazoval na to, že ze strany žalované mu bylo sděleno, že„ existuje jakýsi dokument vystavený finančním úřadem, prokazující údajné závadné jednání žalobce a z něho se odvíjející následky – vyčíslení pokuty od finančního úřadu“, avšak do současné doby k žádnému takovému postupu orgánů finanční správy vůči žalované nedošlo. Přitom právě tato informace o vyvolala u žalobce největší stres z obavy, že by možná sankce ze strany finančního úřadu mohla být pro žalovanou likvidační. Žalovaná nadto do současné doby žádnou náhradu údajně žalobcem jí způsobené škody ani nevymáhá. Podle žalobce, jediným důvodem počínání jeho společníků v žalované společnosti bylo„ získat (i) zdarma podíl žalobce v této korporaci a navíc získat (ii) jakýsi“ BIANCO ŠEK” na dopředu nespecifikované množství Kč a v neposlední řadě také (iii) získat žalobci náležející podíl na příjmech žalované společnosti“. Žalobce setrval na stanovisku, že„ jeho vůle“ (uzavřít)„ dohodu o skončení pracovního poměru absentovala a ač dohodu podepsal, není tato dohoda projevem jeho vůle a je neplatná“. V obsáhlém doplnění odvolání pak žalobce podrobně zopakoval jak popis toho, za jakých okolností došlo k jeho podpisu dohody o skončení pracovního poměru dne [datum], tak rozvedl vývoj vztahů mezi společníky žalované, jejich rozdílné názory na další směřování žalované a s tím související neshody. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení věcně správného rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Mezi účastníky není sporu o tom, že dne [datum] byla žalobcem a jednatelem žalované

[anonymizováno]. [jméno] [příjmení] podepsána listina nazvaná„ Dohoda o skončení pracovního poměru“, podle jejíhož obsahu se účastníci dohodli na ukončení pracovního poměru žalobce založeného pracovní smlouvou ze dne [datum] ke dni [datum].

8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 366/2019 Sb. (dále jen„ zákoník práce“).

9. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

10. Soud prvního stupně se správně zabýval tím, zda žalobce včas uplatnil u soudu neplatnost dohody o skončení pracovního poměru ze dne [datum] a nepochybil v závěru, že žalobce tuto neplatnost u soudu uplatnil včas před uplynutím dvouměsíční prekluzívní lhůty podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neboť pracovní poměr žalobce měl na základě dohody skončit ke dni

[datum] a žaloba byla podána dne [datum].

11. Ve smyslu ustanovení § 4 zákoníku práce, pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů, které jsou vymezeny v ustanoveních § 1a, § 346b a § 346c zákoníku práce.

12. Ve smyslu ustanovení § 49 zákoníku práce, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem. Dohoda o rozvázání pracovního poměru musí být písemná a každá smluvní strana musí obdržet jedno vyhotovení dohody o rozvázání pracovního poměru.

13. Žalobce dovozuje neplatnost dohody o skončení pracovního poměru uzavřené účastníky dne

[datum] z toho, že dohodu nepodepsal dobrovolně, ale pod tíhou výhrůžek přítomných

[anonymizováno]. [jméno] [příjmení] staršího (otce žalobce), [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] mladšího (bratra žalobce),

[jméno] [příjmení] (sestry žalobce) a„ neobvyklé přítomnosti“ [jméno] [příjmení] (švagra a spolupracovníka žalobce), v důsledku čehož„ dohoda nevyjadřuje svobodnou a vážnou vůli žalobce, a naopak je výrazem obav o své zdraví a majetek“, které v žalobci přítomní úmyslně vyvolali (citace z žaloby). Výhružky měly spočívat v tvrzení, že podle sdělení finančního úřadu docházelo u žalované k nepřiměřenému množství storen nákupů na pokladnách, což povede k vyčíslení škody v řádu statisíců a vyměření pokuty a společníci žalované v té souvislosti žalobci vyhrožovali podáním trestního oznámení.

14. Neplatnost právního jednání pro tíseň, omylu či nesvobodu vůle zákoník práce výslovně neupravuje (srov. § 18 a následující zákoníku práce), a proto je třeba ve smyslu § 4 zákoníku práce vycházet z úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen„ o. z.“).

15. Ve smyslu ustanovení § 551 a § 552 o. z., o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby nebo nebyla-li zjevně projevena vážná vůle a k takovému zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží (srov. § 554 o. z.).

16. Podle ustanovení § 574 o. z., na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

17. Ve smyslu ustanovení § 580 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, přičemž jde-li o právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a

zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlédne soud k jeho neplatnosti i bez návrhu

(srov. § 588 věta první o. z.). Podle ustanovení § 583 o. z., jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné. Týkal-li se však omyl vedlejší okolnosti, kterou ani strany neprohlásily za rozhodující, je právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má vůči původci omylu právo na přiměřenou náhradu (§ 584 odst. 1 o. z.). Bylo-li ovšem právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti (§ 584 odst. 2 o. z.). Kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání (§ 587 odst. 1 o. z.).

18. Soud prvního stupně provedl v řízení dostatečné dokazování, na jehož základě správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani v právním posouzení věci. Správně se zabýval zejména zkoumáním okolností, za nichž byla předmětná dohoda o skončení pracovního poměru uzavřena a odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že výsledky dokazování nepřinesly žádné poznatky o tom, že by byl na žalobce v souvislosti s výzvou (návrhem) žalované na rozvázání žalobcova pracovního poměru dohodou na něj vyvíjen jakýkoliv nepřiměřený fyzický či psychický nátlak, který by byl způsobilý přimět ho proti jeho vůli k podpisu dohody o skončení pracovního poměru. Přes žalobcem zdůrazňovaný strach z přítomnosti [jméno] [příjmení] s poukazem na jeho fyzické dispozice, dokazováním bylo prokázáno, že jmenovaný se jednání mezi žalobcem a dalšími společníky žalované v kanceláři prodejny přímo neúčastnil a na místo byl přizván zejména proto, aby zajistil ukončení pracovní směny ostatních zaměstnanců prodejny a její uzavření po jejich odchodu.

19. Lze pokládat za vcelku logické, že atmosféra jednání společníků mohla být napjatější, k čemuž přispěly jak již nějakou dobu panující chladnější vztahy mezi společníky vyplývající mimo jiné z jejich odlišných představ o čerpání určitých benefitů z majetku žalované, o dalším směřování žalované, tak zjištění, že docházelo k určitým nesrovnalostem při provozu žalované spočívajícím v (podle některých) neodůvodněných stornech nákupů a možnému obohacování se žalobcem na úkor společnosti. Tvrzení žalobce, že byl uveden v omyl nepravdivou informací o šetření záležitosti storen finančním úřadem s perspektivou vyměření finanční sankce prokázáno nebylo. Navíc není zřejmé, proč by právě tato informace, ať už smyšlená či pravdivá, měla žalobce přimět k podpisu dohody o skončení pracovního poměru, neboť i kdyby byla jakákoliv záležitost v šetření finančního úřadu, sotva by skončení pracovního poměru s kterýmkoliv, třeba i vedoucím, zaměstnancem žalované mohlo mít na postup či dokonce výsledek tohoto šetření jakýkoliv vliv.

20. V této souvislosti je namístě připomenout, že žalobce byl dlouholetým vedoucím zaměstnancem a vedle toho i společníkem žalované a dokonce i jedním ze dvou jejích jednatelů. Jeho postavení ve vztahu k žalované bylo tudíž výrazně silnější, než kteréhokoliv řadového zaměstnance žalované. Dlouhodobě dokázal oponovat ostatním společníkům, s jejichž záměry, jak do budoucna naložit s rodinnou firmou, nesouhlasil. Nelze proto pokládat za pravděpodobné, že by se nechal zastrašit nějakými informacemi, s nimiž nesouhlasil (obvinění z obohacování se na úkor společnosti) nebo o kterých by, jako jednatel společnosti, pokud by byly pravdivé, mohl (měl) z titulu své funkce vědět. A jak správně uvedl i soud prvního stupně, dokázal-li se vzepřít při stejné příležitosti rovněž navrhovanému převodu svého podílu ve společnosti, jistě by byl schopen odmítnout přistoupit i na předloženou dohodu o skončení pracovního poměru, pokud by s ní v tu chvíli rovněž nesouhlasil. Ani zmínka o zvažování trestního oznámení za účelem prošetření, zda v případě storen nákupů nedošlo ke spáchání trestného činu, nelze za daných okolností pokládat za bezprávnou výhrůžku.

21. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že dohoda o skončení pracovního poměru nemá znaky zdánlivého právního jednání, ani ji nelze pokládat z některého ze zákonných důvodů za neplatnou, a proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada účelně vzniklých nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech za právní zastoupení advokátem. Ty sestávaly z advokátem účtované odměny za dva úkony právní služby po 2 500 Kč (§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif)), dále z paušální náhrady hotových výloh při dvou úkonech právní služby po 300 Kč

(§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 176Kč

(§ 137 odst. 3 o. s. ř.).