o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 21 243 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 12. 12. 2024, č. j. 16 C 296/2021 - 353

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného žalovaným dne [datum] podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, kdy žalobkyně namítala, že žalovaný nikterak skutkově nevymezil důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, když neuvedl, v jakém konkrétním jednání zaměstnavatele spatřuje důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Žalobkyně dále uvedla, že žalovanému byla mzda poskytována vždy řádně v souladu s právní a smluvní úpravou do 15. dne následujícího měsíce, proto zde důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru není dán. Žalobkyně nicméně na dalším pokračování pracovního poměru netrvá, což žalovanému sdělila. Žalovaný v průběhu řízení vzájemným návrhem uplatnil nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, v celkové výši 21 243 Kč.

2. [adresa] (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (svým prvním v této věci) určil, že „rozvázání pracovní poměru žalobci učiněné žalovaným na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne [datum] je neplatné“ (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalovaného, jímž se na žalobkyni domáhal zaplacení 21 243 Kč (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 25 716 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok III.).

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování konstatoval, že „žalovaný sice dopisem ze dne [datum] okamžitě zrušil pracovní poměr u žalobkyně, učinil tak však zcela neurčitým právním jednáním, neboť žalovaný skutkově nevymezil důvod zrušení pracovního poměru, pouze odkázal na zákonné ustanovení, aniž by specifikoval, v čem konkrétně došlo k porušení povinnosti na straně zaměstnavatele“. Podle soudu prvního stupně „žalovaný měl povinnost v okamžitém zrušení pracovního poměru uvést měsíc a rok, kdy mu mzda vyplacena řádně nebyla tak, aby v tomto směru bylo uvedeno, v jakém konkrétním období nebyla mzda vyplacena. Zvláště s ohledem na skutečnost, že žalovaný tvrdil, že mu dlouhodobě nebyla vyplácena zaručená mzda již od roku 2012. Tyto skutečnosti však vůbec neplynou z okamžitého zrušení pracovního poměru.“ Uzavřel, že „okamžité zrušení pracovního poměru tak nesplňuje základní formální náležitosti takového okamžitého zrušení a je neplatné, neboť v rozporu se zákoníkem práce neobsahuje popis důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru ani skutečnosti potřebné pro posouzení včasnosti takového právního jednání (dle § 59 zákoníku práce), když navíc pro naprostou neurčitost ani o právní jednání nejde (zdánlivé právní jednání).“ V návaznosti na to soud prvního stupně konstatoval, že pracovní poměr žalovaného skončil dohodou dnem, kdy měl pracovní poměr skončit podle neplatného okamžitého zrušení, a žalovanému tedy nenáleží náhrada mzdy za výpovědní dobu, a proto jeho vzájemný návrh na zaplacení částky 21 243 Kč z titulu náhrady mzdy zamítl.

4. K odvolání žalovaného [Anonymizováno], jako soud odvolací, rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný žalobci dlouhodobě vytýká nesprávnou výši vyplácené mzdy, kdy například v dopisu žalobci ze dne [datum] vyčísluje celkový nedoplatek mzdy částkou 450 160 Kč, ovšem bez konkrétního vymezení období či konkrétních měsíců, že podle nedatovaného, rukou psaného výpočtu založeného ve spise, ze kterého vyplývá, jak žalovaný k částce 450 160 Kč dospěl, by mělo jít o souhrnné období od roku 2012 do roku 2021, a že v podání žalovaného ze dne [datum] je uvedeno, že po „jistém incidentu, k němuž mělo mezi účastníky dojít někdy na přelomu léta a podzimu 2020, byl až do února 2021 klid a firma vyplácela (a to si dali skutečně záležet) mzdu bez problémů“. Zdůraznil, že důležitost náležitého skutkového vymezení uplatněného důvodu skončení pracovního poměru spočívá nejen v nezaměnitelnosti vytýkaného jednání, ale i v tom, že pouze nezaměnitelná specifikace skutku umožňuje náležitě posoudit, zda byla dodržena lhůta podle ustanovení § 59 zákoníku práce, popř. zda nebylo okamžité zrušení pracovního poměru dáno předčasně, tj. před uplynutím 15 dnů od splatnosti mzdy, a v souvislosti s tím poukázal na skutečnost, že relevantním důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce doručenému dne [datum] by byly (jednak s ohledem na lhůtu uvedenou v § 59 zákoníku práce a dále na požadavek nevyplacení mzdy či její části do 15 dnů ode dne zákonné splatnosti mzdy) pouze nedoplatky mzdy za prosinec 2020 (splatná do [datum]) a leden 2021 (splatná do [datum]); případné dřívější nedoplatky mzdy by byly uplatněny pozdě a naproti tomu u případného nedoplatku mzdy za únor 2021, která byla splatná do [datum], ještě zcela neproběhla ke dni okamžitého zrušení pracovního poměru lhůta 15 dnů podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Odvolací soud dospěl k závěru, že z pouhého odkazu na ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru nelze ani širším výkladem dovodit, jaký konkrétní nedoplatek mzdy žalovaný dne [datum] uplatnil jako důvod skončení pracovního poměru, zda celkový jím tvrzený dluh za dobu trvání pracovního poměru, či jen za některé měsíce, ovšem nelze zjistit jaké. Z obsahu jednoho z jeho podání přitom podle odvolacího soudu vyplývá, že v období, kam spadají i dva měsíce, které by mohly být, v případě nedoplatku mzdy, uplatněny jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, byla žalovanému mzda vyplácena řádně. Za tohoto stavu shledal odvolací soud správným závěr soudu prvního stupně o neurčitosti skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru a o neplatnosti tohoto právního jednání. Odvolací soud uzavřel, že z neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru pak soud prvního stupně dovodil i správný závěr o nedůvodnosti vzájemnou žalobou uplatněného nároku na náhradu mzdy za výpovědní dobu ve smyslu § 56 odst. 2 zákoníku práce.

5. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že bez náležitého výkladu projevu vůle obsaženého v dopise žalovaného ze dne [datum] dospěl k závěru o neurčitosti skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, že nepřihlédl zejména k tomu, co okamžitému zrušení pracovního poměru předcházelo, nepřikládal význam skutečnosti, že žalovaný již dopisem ze dne [datum] žalobci vytýkal nesprávnou výši vyplácené mzdy a požadoval po něm doplacení částky 450 160 Kč, že žalobce na tento dopis reagoval dopisem své zástupkyně ze dne [datum], přičemž návrh žalovaného na provedení důkazu těmito dopisy soud prvního stupně zamítl a důkaz těmito listinami neprovedl ani odvolací soud a za těchto okolností je závěr o neurčitosti skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným, potažmo o neplatnosti tohoto právního jednání, předčasný, a tedy nesprávný. Poukázal na to, že z hlediska určitosti skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce není významné, zda vymezený důvod byl uplatněn (zcela nebo zčásti) po uplynutí lhůt uvedených v § 59 zákoníku práce, nebo naopak předčasně [před uplynutím lhůty 15 dnů od splatnosti mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) anebo jakékoliv jejich části], a zda byl tento důvod uplatněn opodstatněně, a že závěr odvolacího soudu, že mzda byla žalovanému v těchto dvou měsících „vyplácena řádně“, nelze dovozovat jen (bez dalšího) z toho, že v podání žalovaného soudu ze dne [datum] je uvedeno, že „po … incidentu byl až do února 2021 klid a firma vyplácela (a to si dali skutečně záležet) mzdu bez problémů“, zejména když v tomtéž podání žalovaný následně poukazuje na dopis z počátku března 2021, v němž žalobci vytýkal nesprávnou výši vyplácené mzdy a požadoval po něm doplacení částky 450 160 Kč s tím, že mu byla krácena mzda „za dobu trvání pracovního poměru“.

7. Rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) soud prvního stupně určil, že „rozvázání pracovní poměru žalobci učiněné žalovaným na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne [datum] je neplatné“ (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalovaného, jímž se na žalobkyni domáhal zaplacení 21 243 Kč (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 46 044 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok III.).

8. Soud prvního stupně doplnil dokazování, mimo jiné výslechem žalovaného a dopisy žalovaného žalobkyni ze dne [datum] a zástupkyně žalobkyně žalovanému ze dne [datum] a dospěl k závěru, že „z jeho výpovědi ve spojení s dalšími listinnými důkazy soud zjistil zcela jistě důvod, pro kterou bylo okamžité zrušení ze strany žalovaného jako zaměstnance žalobci jako zaměstnavateli podáno a že tímto důvodem byla skutečnost, že žalovaný se domníval, že mu není vyplácena mzda, na kterou má ze zákona nárok, tedy dle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., kdy je mu vyplácena nižší než minimální zaručená mzda, a to od samého počátku právního poměru u žalobce“. Nicméně mzdu, která byla mezi účastníky dohodnuta, tedy jak hrubou hodinovou mzdu, tak osobní ohodnocení, dostával řádně zaplaceno dle smlouvy, a to v jednotlivých termínech. Dále soud prvního stupně zkoumal dodržení lhůt stanovených ustanovením § 59 zákoníku práce. Konstatoval, že „kdyby připustil skutečnost, že uvedená žaloba je důvodná a že tedy žalobkyně nevyplácela žalovanému nejnižší úroveň zaručené mzdy, ale mzdu nižší, pak by se tak dělo po celou dobu pracovního poměru žalovaného u žalobkyně, jak vyplývá z tvrzení žalovaného i z důvodů, pro které bylo okamžité zrušení podáno. Za těchto okolností, pak lhůta jednoho roku nemohla být ze strany žalovaného dodržena, když pracovní poměr vznikl pracovní smlouvou ze dne [datum], tedy skoro devět let předtím, než podal žalovaný okamžité zrušení pracovního poměru.,“ a „žaloba je zralá na zamítnutí“. Přes tento závěr se soud prvního stupně zabýval i věcně žalovaným uplatněným důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru a neshledal ho důvodným. Předně jako chybnou odmítl argumentaci žalovaného, že při zjišťování hrubé mzdy zaměstnance nelze sčítat osobní ohodnocení a smluvenou mzdu za situace, kdy uvedený součet překračuje nejnižší úroveň zaručené mzdy, a naopak poukázal na pracovní řád žalobkyně, v němž je zakotveno, že aktuální tarifní mzda je součtem základní smluvní mzdy a osobního ohodnocení a že nesmí klesnout pod úroveň v daném roce aktuálních sazeb zaručených mezd. Nedůvodnou shledal rovněž argumentaci chybným mzdovým zařazením žalovaného do 2. namísto 4. skupiny prací podle přílohy k nařízení vlády č. 567/2006 Sb., kdy dospěl k závěru, že charakteristika 2. skupiny prací přesně popisuje práci žalovaného u žalobkyně, tedy sestavování jednoduchých dílů na základě přesně dané výrobní návodky s plánem a fotodokumentací a jednotlivými popisy, a tudíž byl žalovaný řádně zařazen do 2. skupiny, čemuž odpovídala i jeho mzda. Vzhledem k závěru o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, neshledal soud prvního stupně důvodným ani protinávrhem žalovaného uplatněný nárok na náhradu mzdy za výpovědní dobu dle § 56 odst. 2 zákoníku práce.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkal soudu prvního stupně chybný výklad běhu roční objektivní lhůty dle § 59 zákoníku práce, a to, že začíná běžet od první neúplné výplaty mzdy a nelze ji obnovit. Správný výklad podle žalovaného je, že lhůta se obnovuje při každém výplatním termínu, kdy není mzda vyplacena řádně. Lhůta uplyne pouze tehdy, pokud zaměstnavatel po dobu alespoň jednoho roku mzdu vyplácí správně. Dále namítal nesprávnost závěru, že žalovaný věděl o nesprávné výplatě mzdy po celou dobu pracovního poměru, když rozhodující je až okamžik, kdy tuto skutečnost reálně zjistil – což se stalo v únoru 2021, kdy obdržel právní stanovisko potvrzující, že mzda není vyplácena v souladu se zákonem. Žalovaný následně podal okamžité zrušení pracovního poměru dne [datum], tedy v rámci dvouměsíční subjektivní lhůty, která byla tímto zachována. Podle žalovaného soud prvního stupně pochybil, pokud do zaručené mzdy započetl i nenárokové složky mzdy, jako jsou prémie a osobní ohodnocení. Poukazoval na to, že podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. je zaručená mzda nároková a nemůže být jednostranně měněna zaměstnavatelem. Podle žalovaného nenárokové složky nelze do minimální zaručené mzdy započítávat. Dále žalovaný nesouhlasil se závěrem soudu, že vykonával „jednoduché odborné práce“. Ve skutečnosti šlo o vysoce odbornou činnost elektromechanika při montáži komponentů pro kolejová vozidla pod vysokým napětím, vyžadující hluboké znalosti fyziky, přesnost a odbornou způsobilost dle vyhlášky ČÚBP č. 50/1978 Sb. Vytýkal soudu prvního stupně, že bez důkazů přijal tvrzení žalobkyně a nezohlednil odborné osvědčení, délku praxe, ani důkazy o náročnosti práce. Poukazoval na to, že doložil, že jeho práce odpovídala 4. až 5. skupině prací dle Nařízení vlády, tedy platové třídě 7–10, přesto mu byla vyplácena hluboce podhodnocená mzda, která se navíc mezi lety 2017–2021 snižovala. Přitom třetinu mzdy tvořily nenárokové složky, které nebyly garantované a měnily se dle libovůle zaměstnavatele. Z těchto důvodů považoval žalovaný okamžité ukončení pracovního poměru i nárok na náhradu mzdy za zcela oprávněné a navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek ve všech jeho výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

10. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že považuje napadený rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a plně se s jeho závěry ztotožňuje. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Žalobkyni byl dne [datum] doručen dopis žalovaného z téhož dne označený jako „okamžité zrušení pracovního poměru“, jímž žalovaný žalobkyni oznámil, že „okamžitě ruší pracovní poměr dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů“ a „očekává, že v souladu s § 56 odst. 2 a § 67 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, mu bude nejpozději do [datum] vyplacena náhrada mzdy a odstupné ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby (tj. mzda za měsíc duben a odstupné za měsíce květen a červen) a předány veškeré doklady tj. mimo jiné zápočtový list, potvrzení o proškolení na vyhlášku č. 50, evidenční list důchodového pojištění a potvrzení o výši příjmů za rok 2021“.

13. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalovaného u žalobkyně, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do [datum], tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 248/2021 Sb. (dále jen „zákoník práce“).

14. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).

15. Podle ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce, mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

16. Podle ustanovení § 56 odst. 2 věty první zákoníku práce, zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby.

17. Podle ustanovení § 59 zákoníku práce, zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl.

18. Podle ustanovení § 60 zákoníku práce, v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

19. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

20. V řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru je na žalobci, aby prokázal zejména existenci pracovního poměru, skutečnost, že ze žalované strany došlo k právnímu jednání směřujícímu k jeho ukončení, a že žalobu dle ustanovení § 72 zákoníku práce podal před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr podle napadeného úkonu skončit. Na žalovaném pak spočívá důkazní břemeno k prokázání, že byly splněny všechny formální i věcné předpoklady k platnému skončení pracovního poměru. Tedy především, že právní jednání, jímž měl být pracovní poměr skončen, bylo učiněno v zákonem stanovené formě, bylo žalobci řádně doručeno (popř. v zákonné lhůtě, pokud ji zákon stanoví), a že důvod skončení pracovního poměru byl náležitě skutkově vymezen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným.

21. Soud prvního stupně správně posoudil otázku zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce, když žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru byla podána před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy bylo toto právní jednání žalovaného žalobkyni doručeno. Správně posoudil i otázku náležité formy, obsahu (vymezení uplatněného důvodu skončení pracovního poměru) a doručení okamžitého zrušení pracovního poměru.

22. Soud prvního stupně doplnil dokazování a na jeho základě se správně ve smyslu závazného pokynu dovolacího soudu zabýval výkladem projev vůle žalovaného, kdy okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum] posuzoval i v kontextu s předchozí písemnou komunikací účastníků, tj. dopisem žalovaného ze dne [datum] a odpovědí žalobkyně ze dne [datum]. Nepochybil v závěru, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru bylo, že žalovanému od samého počátku pracovního poměru u žalobkyně nebyla vyplácena mzda, na kterou měl dle svého přesvědčení ze zákona nárok, tedy dle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., kdy mu byla vyplácena nižší než minimální zaručená mzda.

23. Odvolací soud se ovšem neztotožňuje s jeho závěry o běhu lhůt dle § 59 zákoníku práce, naopak za správnou pokládá argumentaci žalovaného k této otázce, tedy, že se v případě dlouhodobého nevyplácení mzdy ve správné výši nejedná o jeden skutek naplňující důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru dle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a že by jednoroční objektivní lhůta počínala běžet od první chybné výplaty resp. od 15. dne po splatnosti mzdy, která byla jako první vyplacena v nesprávné nižší výši a jejím uplynutím právo na okamžité zrušení pracovního poměru zaniklo bez ohledu na to, že se nesprávná (nižší) výplata opakuje každý další měsíc až do okamžitého zrušení pracovního poměru. Naopak, zaměstnanci, pokud řádně pracuje, vzniká právo na výplatu mzdy (platu) za každý měsíc trvání pracovního poměru a v případě jejího nevyplacení ani do 15 dnů po splatnosti (srov. § 141 odst. 1 zákoníku práce) vzniká v každém takovém jednotlivém případě samostatný důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru dle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a počíná běžet vždy nová roční objektivní lhůta, během níž lze tento skutkový důvod okamžitého zrušení pracovního poměru využít.

24. V případě okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalovaným dne [datum] tak mohlo být z hlediska běhu objektivní lhůty dle § 59 zákoníku práce uplatněno jako důvod okamžitého zrušení nevyplacení mzdy ve správné výši za dobu od [datum], tj. od mzdy za březen 2020, ovšem pouze za předpokladu zachování dvouměsíční subjektivní doby od okamžiku, kdy se žalovaný o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl. Žalovaný tvrdí, že se o tom, že je mu mzda vyplácena v nesprávné výši, dověděl až v rámci právní konzultace, kterou vyhledal v únoru 2021. Přesné datum této konzultace si sice již nepamatoval, avšak lze vycházet z předpokladu, že impulsem k vyhledání právní rady byla výplata mzdy za leden 2021 v polovině února toho roku, z čehož lze usuzovat, že dvouměsíční lhůta byla zachována.

25. Naopak shodně se soudem prvního stupně shledává odvolací soud nedůvodnou argumentaci žalovaného, že do minimální zaručené mzdy se započítává toliko základní mzda a nikoliv nenárokové složky mzdy, tedy různé bonusy, osobní ohodnocení či prémie. Je třeba zdůraznit, že přívlastek „zaručená“ nevyjadřuje, jak se mylně domnívá žalovaný, tu část mzdy, která je stanovena dohodou účastníků pracovněprávního vztahu, mzdovým výměrem či vnitřním mzdovým předpisem, tj. nárokovou mzdu, nýbrž minimální výši mzdy, jejíž vyplacení „zaručuje“ příslušný právní předpis, jímž, bylo kromě zákoníku práce, až do [datum] nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručeném mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění pokrývající příslušné období, což je v projednávané věci jednak pro rok 2020 ve znění nařízení vlády č. 347/2019 Sb., účinného od [datum], a pro rok 2021 ve znění nařízení vlády č. 487/2020 Sb., účinného od [datum]. Rozhodující pro splnění požadavku na dodržení minimální zaručené mzdy je tak výše skutečně vyplacené mzdy, kdy zaměstnavatel musí zajistit, aby zaměstnanci vyplacená mzda odpovídala alespoň minimální zaručené mzdě pro danou pracovní pozici a úroveň složitosti práce, přičemž se do zaručené minimální mzdy zahrnují všechna mzdová plnění vyjma mzdy za práci přesčas, příplatku za noční práci, práci o víkendu, ve svátek nebo ve ztíženém pracovním prostředí.

26. Pokud jde o mezi účastníky spornou otázku správnosti mzdového zařazení žalovaného, soud prvního stupně se jí podrobně zabýval, porovnával pracovní náplň žalovaného s charakteristikou prací obsaženou v příloze nařízení vlády č. 567/2006 Sb. a nepochybil v závěru, že žalovaný byl žalobkyní správně zařazen do 2. skupiny prací uvedené v nařízení vlády č. 567/2006 Sb., a že mzda, která mu byla v roce 2020 a za leden a únor 2021 vyplacena, nejnižší úroveň zaručené mzdy stanovenou pro 2. skupinu prací přesahovala. K tomu odvolací soud dodává, že ze soudem provedeného dokazování vyplývá, že v uvedeném období byla žalobci vyplácena mzda přesahující i nejnižší úroveň zaručené mzdy stanovenou pro 4. skupinu prací, kam se sám žalobce zařadil v dopisu žalobkyni ze dne [datum]. Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že žalobkyně není zaměstnavatelem, který by patřil mezi zaměstnavatele uvedené v ustanovení § 109 odst. 3 zákoníku práce, žalovaný tudíž pobíral za práci mzdu, nikoliv plat, a proto je, argumentace, byť zřejmě jen podpůrná, kromě zařazení žalovaného do skupin prací, i platovými třídami a platovými tarify zcestná.

27. Za tohoto stavu dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne [datum] a na základě toho dovodil i správný závěr o nedůvodnosti vzájemnou žalobou uplatněného nároku na náhradu mzdy za výpovědní dobu ve smyslu § 56 odst. 2 zákoníku práce.

28. Protože soud prvního stupně na základě dostatečného dokazování správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani v právním posouzení věci, odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení. Jelikož byla žaloba důvodná a protinávrh nedůvodný, bylo soudem prvního stupně správně rozhodnuto o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení. Vyčíslená výše náhrady nákladů řízení nebyla žádným z účastníků výslovně napadena. Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neznamená, že by se odvolací soud za situace, kdy potvrdí výrok o věci samé a kdy žádný z účastníků ani nenamítá nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech, musel zabývat správností rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení a při závěru o jeho nesprávnosti je změnit. Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neodůvodňuje změnu rozhodnutí tam, kde se jí žádní účastníci nedomáhají (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]).

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada vzniklých nákladů odvolacího řízení, spočívajících v nákladech za právní zastoupení. Ty sestávaly z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na soudním jednání) po 4 580 Kč – z tarifní hodnoty 86 243 Kč (65 000+21 243) [§ 9 odst. 1, § 7 bod 4., § 11 odst. 1 písm. d), g), za použití § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od [datum] (dále jen „AT“)], paušální náhrady hotových výloh po 450 Kč za každý úkon právní služby (§ 13 odst. 1, 4 AT) a 21 % daně z přidané hodnoty v částce 2 112,60 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.); celkem 12 172,60 Kč.