o zaplacení 374 157,44 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. [název soudu] (dále„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 280 813,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 277 648,54 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu do částky 103 384,68 Kč s úrokem ve výši 10,9 % ročně z částky 371 325,44 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 93 676,90 Kč od [datum] do zaplacení. Výrokem III. stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 20 926 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], [IČO], uzavřela s žalovanou dne [datum], a na základě které byla žalované poskytnuta finanční částka ve výši 355 737 Kč. Žalovaná se dle úvěrové smlouvy zavázala k vrácení finančních prostředků v pravidelných měsíčních splátkách ve výši sjednané ve smlouvě. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplnila řádně povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru, domáhala se žalobkyně úhrady zesplatněné celé dlužné částky 374 157,44 Kč představující jistinu ve výši 371 325,44 Kč, poplatky ve výši 2 832 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok od

[datum] do [datum] ve výši 5 020,50 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 020,61 Kč za dobu od [datum] do [datum], úrok ve výši 10,9 % ročně z částky 371 325,44 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ze shodné částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala uzavření úvěrové smlouvy v jí tvrzené podobě mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, když předmětná smlouva byla dle žalobkyně uzavřena distančně, na základě internetové nabídky právní předchůdkyně žalobkyně. Toto nevyplývá ani z žalobkyní navrženého důkazu – zvukového záznamu, jehož obsahem je pouze nabídka právní předchůdkyně žalobkyně, přijetí nabídky žalovanou se mělo stát jinými prostředky komunikace na dálku než telefonním rozhovorem. Za tohoto stavu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyní (právní předchůdkyní žalobkyně) poskytnuté finanční prostředky žalované je nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení, které je povinna v rozsahu rozdílu mezi poskytnutým plněním a žalovanou uhrazenou částkou vrátit. Soud prvního stupně nevzal za prokázané, že by žalované kromě částky 301 316,80 Kč byla poskytnuta další částka ve výši 54 420,20 Kč, když tato skutečnost je žalobkyní prokazována pouze výpisem z úvěrového účtu a platební historií na účtu žalované, což jsou však listiny vyhotovené právní předchůdkyní žalobkyně, které mají dle závěru soudu prvního stupně význam pouze, pokud jde o skutková tvrzení, nikoliv důkazního prostředku. Za tohoto stavu proto žalobě vyhověl částečně, pouze do částky 277 648,54 Kč. Uzavřel, že právní předchůdkyní žalobkyně byla žalované poukázána dne [datum] částka 301 316,80 Kč a s přihlédnutím k platbám žalované ve výši 23 668,26 Kč (jak skutkově tvrdila žalobkyně), vzniklo žalované bezdůvodné obohacení ve výši 277 648,54 Kč. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta, a to včetně úroků z úvěru a částečného úroku z prodlení.

2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která nesouhlasila s právním posouzením věci soudem prvního stupně, pokud jde o závěr, že žalobkyně neprokázala uzavření úvěrové smlouvy mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně. Poukazovala na to, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o úvěru prostřednictvím internetového bankovnictví v souladu s čl. 11 úvěrové smlouvy, byly použity v souladu s Všeobecnými obchodními podmínkami [právnická osoba] (právní předchůdkyně žalobkyně) bezpečnostní prvky, které jsou jedinečnými prvky a umožní přístup ke službám Service 24 a jejich využívání. Mezi takové bezpečnostní prvky patří zejména heslo, aktivační a kontrolní kód, autorizační SMS, bezpečnostní aplikace pro chytrý telefon nebo tablet, elektronický certifikát, vydané platební karty nebo PIN kód s kombinací uvedených prvků. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. změnil, a žalobě i v tomto rozsahu vyhověl.

3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu

(dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve výroku I. V tomto rozsahu tedy nabyl samostatně právní moci.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: mezi právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] a žalovanou probíhala jednání ohledně uzavření smlouvy o úvěru, kterou by se zavázala právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 355 737 Kč a žalovaná by se zavázala vrátit tyto finančními prostředky společně s úrokem ve výši 10,1 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 5 247 Kč. Obsah nabídky dle telefonického hovoru mezi oběma stranami na uzavření smlouvy o úvěru měl být dostupný na internetových stránkách [právnická osoba] a žalovaná na nich měla vyjádřit, zda s uvedenou nabídkou souhlasí. Právní předchůdkyně žalobkyně připsala na účet vedený pro žalovanou dne [datum] částku 301 316,80 Kč. Žalovaná byla právní předchůdkyní žalobkyně vyzvána dopisem datovaným [datum], odeslaným

[datum] v důsledku prodlení s plněním splátek k zaplacení částky 13 531 Kč do [datum]. Dopisem ze dne [datum] byla žalovaná právní předchůdkyní žalobkyně vyzvána k zaplacení částky 374 158 Kč jako pohledávky ze smlouvy o úvěru. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, a to za úplatu. Písemné vyhotovení smlouvy o úvěru ze dne [datum], dle které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 355 737 Kč a žalovaná se zavázala vrátit společně s úrokem ve výši 10,9 % p. a. v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 247 Kč, a to nejpozději do

[datum], neshledal soud prvního stupně podepsané ani jednou ze smluvních stran.

5. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 1, 2, 3 o. s. ř. doplnil odvolací soud řízení listinnými důkazy, a to smlouvou o úvěru a výpisem z úvěrového účtu žalované. Z úvěrové smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] a žalovanou dne [datum], zjistil, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 355 737 Kč, který se žalovaná zavázala splatit nejpozději do [datum], a to v měsíčních splátkách po 5 247 Kč. Poskytnutým úvěrem měly být splaceny konsolidované dluhy žalované, vedené u právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], a to revolvingový úvěr číslo [bankovní účet] v výši určené ke splacení 20 253 Kč a splátkový úvěr číslo [bankovní účet] v výši určené ke splacení 35 484 Kč s tím, že na splacení uvedených konsolidovaných dluhů bude použita část úvěru ve výši 55 737 Kč. Čerpání i splácení úvěru dle úvěrové smlouvy bude na úvěrovém účtu právní předchůdkyně žalobkyně číslo [bankovní účet] Smlouva byla podepsána elektronickým podpisem zástupce právní předchůdkyně žalobkyně a žalovanou. Z výpisu úvěrového účtu číslo [bankovní účet] vedeného na jméno žalované u právní předchůdkyně žalobkyně bylo zjištěno, že dne [datum] byl žalovanou čerpán úvěr ve výši 301 316,80 Kč převodem na účet číslo [bankovní účet], ve výši 19 288 Kč převodem na účet [bankovní účet] a ve výši 35 132,20 Kč převodem na účet [bankovní účet].

6. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, pokud vycházel z ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžité prostředky vrátit a zaplatit. Dále je věc třeba posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb.,

o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně (respektive právní předchůdkyně žalobkyně) je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaná je v pozici spotřebitele. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala uzavření úvěrové smlouvy. V daném případě byla mezi účastnicemi uzavřena úvěrová smlouva v souladu s ustanovením § 1820 a následujících o. z., distančním způsobem. Písemné vyhotovení smlouvy je podepsáno elektronickým podpisem, žalovaná smlouvu uzavřela prostřednictvím internetového bankovnictví a jedinečných identifikátorů, které jsou k takovému způsobu uzavření smlouvy a ochraně spotřebitele dány. Pokud jde o důkaz telefonickým hovorem, jak uzavřel soud prvního stupně, nesvědčí o samotném uzavření smlouvy, ale o splnění povinnosti poskytovatele úvěru o sdělení podstatných informací před uzavřením smlouvy v souladu s ustanovením § 1843 o. z.

7. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně dodržela při uzavření předmětné úvěrové smlouvy všechny povinnosti, které pro ni jako poskytovatele úvěru vyplývají i ze zákona o spotřebitelském úvěru. Jak již bylo shora uvedeno, v daném případě se jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatel úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Úvěr smí jako poskytovatel úvěru spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet.

8. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například ustanovení

§ 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že„ investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn.

[spisová značka], ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. [název soudu] ve svých závěrech rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry [název soudu] (Nález sp. zn. [ústavní nález]) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním.

9. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně vycházela při zjišťování úvěruschopnosti žalované z jí uvedených údajů, kdy dosahuje příjmu ve výši 11 861 Kč (potvrzeno na základě příchozích transakcí účtu žalované vedeného u právní předchůdkyně žalobkyně) a výdajům žalovanou uvedených v nulové výši. Právní předchůdkyně proto dle svého interního ekonomického modelu vycházela z průměrných statistických dat o životních nákladech a normativních nákladech na bydlení ve výši 5 712 Kč. Přihlédla k dalším dvěma závazkům žalované u právní předchůdkyně žalobkyně, které však byly částečně uhrazeny poskytnutým úvěrem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek [název soudu] ze dne [datum], č. j.

[číslo jednací], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí [název soudu] pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů jak k příjmům, tak výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k již uvedenému porovnání žalovanou doložených příjmů a tvrzených výdajů. Žalobkyně se však při zjišťování informací spokojila s tvrzeními žalované o nulových výdajích. Je však nutné předpokládat nejen běžné výdaje na zajištění domácnosti a základních potřeb žalované (jedná se nejen o výdaje spojené se zajištěním bydlení, stravy, ošacení), ale i dalších potřeb jako zájmové aktivity, náklady na dopravu, léky).

10. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen

§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jakoby nikdy nevzniklo. V ustanovení § 2991 o. z. je upraveno bezdůvodné obohacení, tak, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil

(odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, proti právním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Vzhledem k vývoji právní úpravy i judikatuře, směřující stále k větší ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany, má odvolací soud za to, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet nadále z absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti poskytovatele řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. V tomto směru lze odkázat i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR (již shora citovaného), dle kterého porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti mají obecné soudy zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, včetně již probíhajícího exekučního řízení.

11. Odvolací soud se však neztotožnil s výší bezdůvodného obohacení tak, jak bylo posouzeno soudem prvního stupně. Jak soud prvního stupně uzavřel, ze strany žalobkyně bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované plnění ve výši 301 316,80 Kč, když ve zbylém rozsahu, tj. ve výši 54 420,20 Kč, bylo toto tvrzení prokazováno pouze výpisem z úvěrového účtu a platební historie, tedy listin, které jsou vyhotoveny právní předchůdkyní žalobkyně a nelze z nich vycházet jako z důkazního prostředku. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobkyně tvrzení o poskytnutí dalších finančních prostředků, a to ve výši 54 420,20 Kč prokázala. V tomto směru má odvolací soud za to, že z platební historie a účtu žalované vedeného k úvěrové smlouvě u právní předchůdkyně žalobkyně lze vycházet jako z listinného důkazu, o čemž svědčí skutečnost, že právě z tohoto listinného důkazu soud prvního stupně vycházel, pokud jde platby žalované. Z výpisu účtu bylo zjištěno, že finanční prostředky ve výši 35 132,20 Kč a 19 288 Kč, (celkem tedy 54 420,20 Kč) byly převedeny na účty vedené na jméno žalované u právní předchůdkyně žalobkyně, a to zcela v souladu se smluvním ujednáním bodu 2.2, úvěrové smlouvy, tedy ke splacení dvou konsolidovaných úvěrů žalované u právní předchůdkyně žalobkyně. Za tohoto stavu tedy odvolací soud uzavřel, že žalované byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty finančními prostředky v celkové výši 355 767 Kč, žalovaná zaplatila na splátkách úvěru celkem částku 23 668,26 Kč. Rozdíl mezi poskytnutým plněním, který představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, tedy činí 332 068,74 Kč. Za tohoto stavu má tedy žalobkyně nárok na vrácení plnění ve výši 277 648,54 Kč (jak bylo rozhodnuto soudem prvního stupněve výroku I.), ale i v částce 54 420,20 Kč.

12. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku II. v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil a žalobkyni přiznal částku 54 420,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení.

13. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, postupoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. V řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně úspěšná pouze částečně, a to v rozsahu 89 % požadovaného nároku, žalovaná pak byla úspěšná v rozsahu 11 %. Žalobkyně tak má tedy nárok na 78 % účelně vynaložených nákladů. Žalobkyni vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady na zaplaceném soudním poplatku ve výši 14 697 Kč a na nákladech právního zastoupení, spočívajících v odměně právního zástupce žalobce za dva úkony právní služby po 9 820 Kč (příprava a převzetí zastoupení, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) jeden úkon právní služby snížený o jednu polovinu podle § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (výzva k plnění), tj. po 4 910 Kč, tři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 5 345 Kč. Celková výše nákladů řízení žalobkyně před soudem prvního stupně činí 45 492 Kč. Žalobkyni tedy náleží náhrada jejich poměrné části v rozsahu 78 %, tj. ve výši 35 483 Kč.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalobkyně úspěšná pouze částečně, když poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl v zásadě shodný. Proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.