o určení neexistence věcného břemene, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 1. 2023, č. j. 4 C 150/2021 - 112,

1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) rozhodl, že se určuje, že věcné břemeno doživotního užívání pro pana [Jméno žalovaného], r. č. [RČ], spočívající v oprávnění žalovaného doživotně a bezplatně užívat byt 2+1 s příslušenstvím v přízemí rodinného domku č. p. [Anonymizováno], část obce [adresa], založené smlouvou darovací a smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne [datum], neexistuje (výrok I.), v části, ve které se žalobci po žalovaném domáhali určení, že neexistuje věcné břemeno doživotního užívání pro pana [Jméno žalovaného], r. č. [RČ], spočívající ve spoluužívání pozemků parc. č. st. [Anonymizováno] jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] – rodinný dům, pozemek parc. č. [Anonymizováno], pozemek parc. č. [Anonymizováno], pozemek parc. č. [Anonymizováno], pozemek parc. č. [Anonymizováno], pozemek parc. č. [Anonymizováno], pozemek parc. č. [Anonymizováno], vše v k. ú. [adresa], se žaloba zamítá (výrok II.), a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně dovodil, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán. Ve vztahu k právu z věcného břemene osobního užívání bytu 2+1 v přízemí domu specifikovaném ve výroku I. dospěl k závěru, že jeho vymezení v darovací smlouvě a smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne [datum] (dále jen „předmětná smlouva“) je neurčité, a tudíž absolutně neplatné, když v době uzavření předmětné smlouvy byly v přízemí domu tři obytné místnosti. Naproti tomu formulaci věcného břemene spočívajícího ve spoluužívání pozemků specifikovaných ve výroku II. považoval soud prvního stupně za určitou a věcné břemeno tedy za platně sjednané.

2. Proti výrokům I. a III. napadeného rozsudku podal žalovaný včas odvolání. V něm se obsáhle vyjadřoval k výsledkům dokazování. Poukázal na to, že ani jeden ze svědků nebyl schopen říct, jak přesně a v jakém čase došlo k rekonstrukci pokoje č. [hodnota]. Podle žalovaného nebyl v době uzavření předmětné smlouvy pokoj č. [hodnota] obyvatelným, jeho využitelnost je přitom pro posouzení věci zásadní. Jestliže totiž byla místnost č. [hodnota] používána k hospodářským účelům (chlév), nemohla být obyvatelná, v důsledku čehož je zřejmé, co bylo míněno bytem 2+1 v přízemí. Rovněž poukázal na to, že žalobci při koupi předmětných nemovitostí (na základě kupní smlouvy ze dne [datum]) byli seznámeni s jejich zatížením věcným břemenem ve prospěch žalovaného, bylo to zohledněno i ve výši kupní ceny. Žalobci přitom proti věcnému břemeni žádné námitky nevznášeli, zpochybňovat je začali až po více jak šesti letech touto žalobou. V této souvislosti připomněl zásadu materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí. Žalovaný svého práva nijak nezneužívá, předmětnou nemovitost užívá v rozsahu 2+1. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhoval napadený rozsudek změnit a žalobu zamítnout.

3. Žalobci považovali napadený rozsudek za správný, navrhovali jeho potvrzení.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v rozsahu, ve kterém byl odvoláním napaden (proti výroku II. nebylo odvolání podáno a v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci), a ve věci rozhodl původně rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne [datum], č. j. [spisová značka], tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil a žalobu na určení, že věcné břemeno doživotního užívání pro žalovaného spočívající v oprávnění žalovaného doživotně a bezplatně užívat byt 2+1 s příslušenstvím v přízemí rodinného domku č. p. 106, část obce [adresa], založeného smlouvou darovací a smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 1. 12. 2012, neexistuje, zamítl (výrok I.) Rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se v plném rozsahu ztotožnil, o tom, že žalobci jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci (v režimu společného jmění) pozemků: parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] (dříve označované jako parc. č. st. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [adresa] pozemky v katastrálním území [adresa]. V darovací smlouvě bylo ve prospěch žalovaného zřízeno věcné břemeno „bezplatného doživotního užívání bytu 2+1 s příslušenstvím v přízemí rodinného domu č. p. [Anonymizováno], část obce [adresa], a spoluužívání pozemků st. č. [Anonymizováno], p. č. [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] s veškerým příslušenstvím“. Uvedené věcné břemeno bylo zapsáno v katastru nemovitostí. V přízemí rodinného domu č. p. [Anonymizováno] se nacházejí tři pokoje, kuchyň, chodba, schodiště a koupelna a toto dispoziční uspořádání bylo již v době uzavření předmětné smlouvy.

5. Právně věc odvolací soud posoudil shodně se soudem prvního stupně v souladu s ustanovením § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle právní úpravy účinné v době, kdy byla smlouva uzavřena, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to podle § 151o odst. 1 obč. zák. Uzavřel, že rozsah věcného břemene doživotního užívání pomocí označení „byt 2+1 s příslušenstvím v přízemí“ konkrétního domu je nepochybné každému, neboť v české společnosti je dispozice bytu vymezena počtem obytných místností plus počtem kuchyní a příslušenstvím se míní vedlejší místnosti a prostory sloužící k tomu, aby byly s bytem užívány. Uzavřel, že žalovanému tedy přísluší užívat v přízemí domu dva pokoje, kuchyň, chodbu a koupelnu. Poukázal na potřebu priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, a dospěl k závěru, že neurčitost vymezení věcného břemene nemůže být v dané věci dána jen tím, že v přízemí domu jsou místnosti tři, nikoliv dvě. Pro případ vzniku pochybností, které dvě ze tří místností je žalovaný oprávněn užívat, není dle závěru odvolacího soudu vyloučeno, aby volbu provedli žalobci jako povinní z věcného břemene. V tomto směru odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3833/2012.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2023, č. j. 22 Cdo 2293/2023 - 162, rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Neshledal správným odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3833/2012, kterým odvolací soud podpořil svou úvahu, že i v případě spornosti, které konkrétní místnosti jsou předmětem věcného břemene a žalovaný je tedy oprávněn je užívat, mohou provést volbu žalobci jako povinné osoby. Uvedené rozhodnutí se však týká věcného břemene cesty a na rozdíl od věcného břemene cesty či vedení elektrické přípojky je věcné břemeno užívání bytu, není-li stanoveno jinak, výlučné, a fakticky zasahuje do celého prostoru, který má být věcným břemenem zatížen. V takovém prostoru tedy nelze samotný výkon práva bydlení omezovat jen na část prostoru tak, aby byl povinný z věcného břemene zatížen co nejméně. V dané věci tedy nebylo třeba řešit otázku určitosti ujednání o věcném břemeni, kterým je zatížena celá nemovitost, ale otázku určitosti výslovného vymezení části nemovitosti, kterou je žalovaný oprávněn k bydlení užívat. Dovolací soud však odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval tím, zda se v přízemí předmětné nemovitosti v době uzavření darovací smlouvy nacházel nezaměnitelný prostor, který odpovídá vymezení věcného břemene v této smlouvě, tedy skutečností, kdy vznikla po stavebních úpravách v přízemí domu další místnost, která byla užívána jako obytná, neboť za stavu, že by se tak stalo po uzavření darovací smlouvy, kterou bylo věcné břemeno zřízeno, by to na platnost ujednání o věcném břemeni nemělo vliv. Pokud by tedy skutečné faktické užívání přízemí domu matkou žalovaného, případně žalovaným, v době uzavření darovací smlouvy odpovídalo užívání bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím a skutečně obývaný prostor v přízemí o této dispozici by tak nebylo možno zaměnit s jiným prostorem s přízemím, šlo by o vymezení věcného břemene bydlení dostatečně určitě v souladu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu.

7. Odvolací soud po doplnění řízení o výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO] vyšel ze shodného skutkového stavu, tak jako v případě v pořadí prvního rozsudku, tedy skutečností týkajících se uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene a pokud jde o dispoziční uspořádání přízemí předmětné nemovitosti ke dni uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, tj. 1. 12. 2012 pak za stavu, že od vstupu z ulice se po pravé straně nacházely dva obyvatelné pokoje, vlevo kuchyně, ze které byl vstup do koupelny a dále místnost, která však ke dni uzavření smlouvy nebyla zrekonstruována tak, aby byla obyvatelná. Od vchodu z ulice vedla chodba s přímým vstupem na zahradu (naproti vchodu z ulice). Uzavřel, že předmětné věcné břemeno bylo zřízeno písemnou smlouvou právních předchůdců žalobců (žalovaným jako dárcem a jeho dcerou jako obdarovanou) v souladu s ust. § 151o odst. 1 obč. zák. a v souladu s ust. § 37 odst. 1 obč. zák. se jedná o platný právní úkon, který by učiněn, svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, za stavu, kdy bylo zcela zřejmé, v jakém rozsahu bylo věcné břemeno zřízeno, tedy k užívání celého obyvatelného prostoru přízemí, tak jak fakticky ke dni zřízení věcného břemene existovalo. Rozsudek soudu prvního stupně proto v odvoláním napadeném výroku I. změnil tak, že žalobu na určení neexistence předmětného věcného břemene zamítl.

8. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. [spisová značka], k dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl chybný postup, kterým se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, pokud nerozhodl žádným způsobem o žalobci vznesených důkazních návrzích, ani se s nimi nevypořádal v odůvodnění rozsudku. Poukázal na postup odvolacího soudu, který nevyhověl návrhu žalobců na výslech dalších dvou svědkyň ([jméno FO] a [jméno FO]), kdy především od výslechu svědkyně [jméno FO], sestry žalovaného, si žalobci slibovali, že by mohla přinést do řízení další informace rozhodné pro dokazování ohledně počtu obyvatelných místností v přízemí domu, o něž se dokazování vedlo. Odvolacím soudem byla tato svědkyně předvolána k jednání, z čehož dle dovolacího soudu lze usuzovat, že odvolací soud nebyl přesvědčen o tom, že by její výslech byl nadbytečný. Poté, kdy se předvolaná svědkyně k odvolacímu soudu nedostavila, odvolací soud vyzval účastníky k závěrečným návrhům a odročil jednání pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí, aniž by vysvětlil důvody, pro které se navrženou svědkyni nakonec rozhodl nevyslýchat. Tyto důvody nebyly uvedeny ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

9. Odvolací soudu v dalším řízení vyšel ze shodného skutkového stavu, tak jako v případě v pořadí druhého rozsudku a řízení doplnil výslechem svědkyně [jméno FO], sestry žalovaného. Výslech další žalobci navrhované svědkyně, [jméno FO], dcery žalovaného, považoval odvolací soud za nadbytečný, a to s ohledem na skutečnost, že svědkyně byla vyslechnuta již v řízení před soudem prvního stupně, kdy sama uvedla, že si stav nemovitosti a její vnitřní uspořádání v podstatě nepamatuje, nebyla v nemovitosti dokonce ani v době, kdy se uzavírala darovací smlouva, na základě které ona nemovitost do vlastnictví nabyla, ve které bylo zřízeno věcné břemeno. Rovněž uvedla, že si nepamatuje ani skutečnost, jak bylo věcné břemeno v darovací smlouvě definováno, neboť smlouvu pro ni připravovala její známá. Za tohoto stavu proto odvolací soud dospěl k závěru, že výslechem této svědkyně by nebyly zjištěny žádné další přesnější skutečnosti, zvláště za stavu, kdy od výslechu svědkyně před soudem prvního stupně uplynula doba dalších tří let.

10. Z výpovědi svědkyně [jméno FO] bylo zjištěno, že v předmětné nemovitosti bydlela spolu s žalovaným, dalšími sourozenci a rodiči do konce sedmdesátých let, pak tam jezdila na návštěvy za matkou a bratry [adresa]. V té době žalovaný v nemovitosti nebydlel, pokud tam byl, svědkyně s ním nehovořila, neboť od mládí s ním má špatné vztahy. Od své matky věděla, že žalovaný předělává prostor chléva. Ještě za bydlení matky svědkyně byly do tohoto prostoru zřízeny dveře z chodby, které však byly vždy uzamčené. Svědkyně proto nevěděla, jaký je stav místnosti. V této nově vzniklé místnosti bydlel po dobu asi jednoho roku i synovec Josef, svědkyně však nedovedla upřesnit dobu, ve které tomu tak bylo. Svědkyně si asi v roce [Anonymizováno][Anonymizováno]vzala matku k sobě s ohledem na její zhoršený zdravotní stav a do nemovitosti nadále dojížděla za svými bratry. [jméno FO] zemřel v roce 2016, o bratra [Anonymizováno] se následně postaral městský úřad, který mu zřídil ve své budově bydlení. V mezidobí svědkyně za bratrem jezdila řádově tak měsíčně. Ještě za pobytu matky si žalovaný zahradil jeden ze dvou pokojů užívaných matkou, udělal do něj dveře z chodby a při této práci matku rušil, což bylo předmětem sporu mezi svědkyní a žalovaným. V původním prostoru chléva bylo kromě dveří vybouráno i okno do dvora, dobu však svědkyně nebyla schopna určit.

11. Odvolací soud i po doplněném dokazování vycházel ze stejného skutkového stavu, jako v předchozím svém rozhodnutí. Ani výpovědí svědkyně [jméno FO] nebylo prokázáno, že ke dni uzavření smlouvy, tj. 1. 12. 2012 byly v přízemí předmětné nemovitosti čtyři obyvatelné místnosti (včetně kuchyně). K výpovědi svědkyně, stejně jako k ostatním svědeckým výpovědím, je nutno přistoupit s tím, že se jedná o stav v době před 13 lety (v případě výpovědí svědků před soudem prvního stupně před deseti lety), kdy jsou jejich poznatky značně ovlivněny dobou, která od předmětného okamžiku uplynula. Tomu odpovídá i obsah jejich výpovědí, které si, zejména pokud jde o přesnější časové údaje, navzájem odporují a nelze z nich tedy, pokud jde o přesné časové určení, vycházet. Všemi svědeckými výpověďmi však bylo potvrzeno, že v době uzavření předmětné smlouvy byl prostor bývalého chléva již částečně zrekonstruován, minimálně vybudováním dveří do chodby. Tato skutečnost však sama o sobě neprokazuje, že předmětný prostor byl již obyvatelnou místností. I svědkyně [jméno FO] vypověděla, že takový stav byl ke dni, kdy došlo k přestěhování její matky z předmětné nemovitosti, respektive ještě pár týdnů poté. Nebyla však schopna přesně určit okamžik, kdy k přestěhování matky došlo a ke stavu dispozice přízemí ke dni [datum] se přesně schopna nebyla vyjádřit vůbec, stejně jako další svědci. Pokud žalobci, kteří osobně v předmětném období v nemovitosti nebyli, poukazovali na znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] z [datum], odvolací soud v tomto směru uzavírá, že z takového znaleckého posudku nelze vycházet, pokud nebyl v řízení některou ze stran předložen a proveden k důkazu. Na uvedený znalecký posudek odkazoval pouze znalec [tituly před jménem] [jméno FO] při vypracování znaleckého posudku ze dne [datum] na stanovení ceny rodinného domu, neboť jemu osobně nebylo uživatelem nemovitosti umožněno provést vnitřní prohlídku. Odvolací soud tedy uzavírá, že vycházel z prokázaného skutkového stavu, že ke dni [datum] bylo dispoziční uspořádání přízemí předmětné nemovitosti takové, že od vstupu z ulice se po pravé straně nacházely dva obyvatelné pokoje, vlevo kuchyně, ze které byl vstup do koupelny a dále místnost, která ke dni uzavření smlouvy nebyla zrekonstruována tak, aby byla obyvatelná. V době zřízení věcného břemene tedy bylo zcela zřejmé, v jakém rozsahu bylo v daném případě zřízeno, tedy k užívání celého obyvatelného prostoru v přízemí a to tak, jak ke dni věcného břemene fakticky existovalo. V přízemí se tedy nacházely kuchyň, dvě obyvatelné místnosti a příslušenství zahrnující koupelnu i jiné, dosud neobyvatelné prostory. Odvolací soud tedy uzavírá shodně jako v předchozím rozhodnutí, že předmětné věcné břemeno bylo zřízeno písemnou smlouvou právních předchůdců žalobců, a to žalovaným jako dárcem a jeho dcerou jako obdarovanou, v souladu s ustanovením § 151o odst. 1 obč. zák. a v souladu s ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák. se jedná o platný právní úkon, který byl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně.

12. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu na určení neexistence předmětného věcného břemene zamítl a v podrobnějším odůvodnění odkazuje na odůvodnění svých předchozích rozsudků, když ani po doplněném dokazování nebyl dán důvod ke změně jeho právního závěru.

13. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, rozhodl odvolací soud znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle § 224 odst. 2 o. s. ř. V řízení před soudem prvního stupně byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, má tedy v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovanému vznikly v řízení náklady na právním zastoupení. Výše odměny za jeden úkon právní služby činí podle § 9 odst. 4 písm. b), § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, 3 100 Kč, resp. 1 550 Kč (v případě úkonu, za který podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu náleží odměna v poloviční výši). Žalovanému náleží odměny za 7,5 úkonu právní služby [příprava a převzetí zastoupení, dvě písemná vyjádření ve věci a účast zástupce žalovaného u čtyř jednání soudu prvního stupně ve dnech 24. 3. 2022, 14. 6. 2022, 25. 10. 2022 a 5. 1. 2023, účast na vyhlášení rozsudku dne 12. 1. 2023 – odměna ve výši ½ podle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu], osm režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, 21 % DPH ve výši 5 387 Kč (po zaokrouhlení). Celkové náklady žalovaného před soudem prvního stupně činí 31 037 Kč.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl plně úspěšný i v odvolacím řízení, má proto právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Ty tvoří náklady v řízení před odvolacím soudem před řízením o (v pořadí prvním) dovolání, náklady (v pořadí prvního) dovolacího řízení a náklady v řízení před odvolacím soudem po zrušení (v pořadí prvního) rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím, náklady (v pořadí druhého) dovolacího řízení a náklady v řízení před odvolacím soudem po zrušení (v pořadí druhého) rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím Výše odměny za jeden úkon právní služby vykonané zástupcem žalovaného činí shodně jako v řízení před soudem prvního stupně 3 100 Kč, resp. od 1. 1. 2025 5 620 Kč, vzhledem ke změně advokátního tarifu. Náklady odvolacího řízení před (prvním) dovolacím řízením představuje soudní poplatek za odvolání ve výši 5 000 Kč, odměna zástupce za dva úkony právní služby (písemné odvolání a účast zástupce žalovaného u jednání odvolacího soudu), dva režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, cestovné k jednání odvolacího soudu z místa sídla zástupce žalovaného (Beroun) do sídla odvolacího soudu (Praha) a zpět (celkem [hodnota] km) osobním automobilem při průměrné spotřebě motorové nafty 4,8 l/100 km, ceně pohonných hmot 44,10 Kč/1 litr a náhradě 5,20 Kč/1 km (vyhláška č. 467/2022 Sb.) ve výši 453,60 Kč, náhrada za ztrátu času na cestě k jednání odvolacího soudu za čtyři započaté půlhodiny po 100 Kč. Náklady dovolacího řízení představuje odměna za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) a jeden režijní paušál ve výši 300 Kč. Náklady odvolacího řízení po řízení o dovolání představuje odměna zástupce žalovaného za dva úkony právní služby (dvě jednání odvolacího soudu, a to dne 7. 5. 2024 a 18. 6. 2024), dva režijní paušály po 300 Kč, náhrada cestovného ke dvěma jednáním odvolacího soudu po 462,37 Kč (celkem [hodnota] km), při průměrné spotřebě motorové nafty 4,8 l/100 km za cenu 38,70 Kč/1 litr, náhradu 5,60 Kč/1 km (dle vyhlášky č. 467/2022 Sb.), náhrada za ztrátu času při cestách k jednání odvolacího soudu za osm započatých půlhodin po 100 Kč. Náklady (druhého) dovolacího řízení představuje odměna za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) a jeden režijní paušál ve výši 300 Kč. Náklady odvolacího řízení po (druhém) řízení o dovolání představuje odměna zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (jednání odvolacího soudu dne 1. 4. 2025) po 5 620 Kč, jeden režijní paušál po 450 Kč, náhrada cestovného k jednání odvolacího soudu 462,87 Kč (62 km při průměrné spotřebě motorové nafty 4,8 l/100 km za cenu 34,70 Kč/1 litr, náhrada 5,80 Kč/1 km (dle vyhlášky č. 467/2022 Sb.), náhrada za ztrátu času při cestě k jednání odvolacího soudu za čtyři započaté půlhodiny po 150 Kč a 21 % DPH ve výši 6 323 Kč (po zaokrouhlení). Celková výše nákladů odvolacího řízení žalovaného tedy činí 43 782 Kč.