o zaplacení 161 583,03 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 9. 2021, č. j. 223 C 139/2021 – 74,

1. Okresní soud v Kladně (dále„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí],

č. j. 223 C 139/2021 – 74, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 135 532 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Do částky 26 051,03 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 161 583,03 Kč od [datum] do [datum], z částky 26 051,03 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 10,99 % ročně z částky 161 583,03 Kč od

[datum] do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). Výrokem III. stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 30 720 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovanou, dne [datum], a na základě které byla žalované poskytnuta finanční částka ve výši 147 000 Kč. Žalovaná se dle úvěrové smlouvy zavázala k 84 měsíčním splátkám po 2 633 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplnila řádně povinnosti ze smlouvy o úvěru, domáhala se žalobkyně úhrady zesplatněné celé dlužné částky 147 861,04 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč, úrok v kapitalizované výši ke dni zesplatnění 9 658,92 Kč a neuhrazeného pojistného ve výši 702 Kč.

2. Soud prvního stupně uzavřel, že úvěrová smlouva je neplatná jako celek, když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel porušila povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, jako spotřebitele. Žalovaná v době uzavírání smlouvy o úvěru byla zaměstnána s příjmem 18 000 Kč měsíčně. Žalobkyně neměla k dispozici žádné údaje o výdajích žalované včetně nákladů na bydlení a vycházela pouze z žalovanou uvedené částky 4 000 Kč. Převzetí finančních prostředků ve výši 147 000 Kč (poskytnuta byla sice částka 150 000 Kč, ale 3 000 bylo započteno na úhradu poplatku za sjednání úvěru) žalovanou posoudil soud prvního stupně jako bezdůvodné obohacení na straně žalované a s přihlédnutím k již vrácené částce ve výši 9 329,07 Kč shledal žalobu důvodnou pouze v částce 135 532 Kč, představující rozdíl mezi výší bezdůvodného obohacení a částkou žalovanou uhrazenou.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, a to proti zamítavému výroku II. a nákladovému výroku III. Poukazovala na to, že soud prvního stupně pochybil, pokud rozhodl bez nařízeného jednání, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky a tento postup měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně neověřovala výdaje žalované. Poukazovala na to, že přezkum tvrzení žadatelů má své meze. Vycházela z tvrzení žalované, které ověřila náhledem do katastru nemovitostí, kdy bylo zjištěno, že žalovaná žije na adrese shodné jako vlastník nemovitosti shodného příjmení a lze tedy vycházet z toho, že se jedná o společnou domácnost v rámci příbuzenského vztahu. Dále byly výdaje žalované ověřeny výpisem z bankovního účtu. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že žalobě bude vyhověno v plném rozsahu.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve výroku I., a v tomto rozsahu tedy nabyl samostatně právní moci.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: mezi právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizováno] (následně [právnická osoba]), [IČO], a žalovanou byla dne [datum] uzavřena úvěrová smlouva [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 150 000 Kč (z toho částka 3 000 Kč byla započtena na popllatek za sjednání úvěru). Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni celkovou částku 220 965,68 Kč v 84 měsíčních splátkách po 2 867 Kč hrazených nejpozději 18. dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba byla dohodnuta jako pevná ve výši

10,99 % ročně. Výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na úvěr byla stanovena 12,26 %. Pro neplnění podmínek žalovanou žalobkyně ke dni [datum] úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k jednorázové úhradě dlužné částky. Žalovaná uhradila na úvěrovou smlouvu částku 9 329,07 Kč a to ve čtyřech měsíčních splátkách. Při posuzování schopnosti splácet úvěr žalovanou vycházela žalobkyně z pravidelného čistého měsíčního příjmu žalobkyně 18 000 Kč (pracovní poměr) s přihlédnutím k poměrům žalované, která je vdova, bezdětná, bydlí„ u rodičů nebo rodinných příslušníků“. Žalobkyně vycházela z výdajů žalované v celkové výši 7 414 Kč. Jako volné zdroje posoudila žalobkyně částku 10 696 Kč měsíčně. Ke dni uzavření předmětné úvěrové smlouvy mezi účastníky měla žalovaná dosud nesplněné závazky z další úvěrové smlouvy, které splácela částkou 2 458 Kč měsíčně.

6. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil.

Shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vycházel z ustanovení

§ 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit. Dále je věc třeba posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb.,

o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaná je v pozici spotřebitele. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená úvěrová smlouva je v celém rozsahu neplatná, neboť žalobkyně porušila svou povinnost náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru smí spotřebiteli poskytnout úvěr pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Např. § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb.,

o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb.,

o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že„ investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“.

Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR v závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním.

7. V daném případě žalobkyně v okamžiku uzavření smlouvy vycházela z jediného příjmu žalované ve výši 18 000 Kč měsíčně. Tento příjem pobírala žalovaná z pracovního poměru. Žalobkyně si od žalované vyžádala informace týkající se jejích výdajů v podstatě jen formou jejího čestného prohlášení, kdy byl žalovanou uveden jeden údaj na souhrnné výdaje ve výši 4 000 Kč měsíčně. Výdaje domácnosti však žádným relevantním způsobem nezjišťovala. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení

(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 - 39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů jak k příjmům, tak k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k již uvedenému porovnání žalovanou doložených příjmů a tvrzených výdajů. Žalobkyně se však při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalované o nikterak nedoložených výdajích.

Ty pak byly souhrnně vykázány shora uvedenou částkou, aniž bylo zřejmé, co konkrétně dané částky vlastně představují a jak k nim bylo dospěno. U výdajů na bydlení, včetně vody, energií a paliv (aniž bylo zřejmé, zda se tímto rozumí pouze náklady na média a služby, či např. i náklady na paliva při použití osobní motorové dopravy) pak byly tyto souhrnné výdaje uváděny nepravděpodobně nízkou částkou 800 Kč, neodpovídající současným běžným výdajům na bydlení, i když žalovaná uvedla jako formu bydlení„ u rodičů“. Je však nutné předpokládat nejen běžné výdaje na zajištění domácnosti a základních potřeb žalované (jedná se nejen o výdaje spojené se zajištěním stravy, ošacení), ale i dalších potřeb jako zájmové aktivity, náklady na dopravu, léky. Žalobkyně dále nedostatečně zohlednila další závazek z úvěru, který žalovaná splácela měsíčními splátkami ve výši 2 458 Kč Odvolací soud se tedy v tomto směru ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně (její právní předchůdkyně) porušila povinnost posouzení s odbornou péčí úvěruschopnosti žalovaného, a z tohoto důvodu je úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná jako celek.

8. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen

§ 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jakoby nikdy nevzniklo. Ustanovením § 2991 o. z. je upraveno bezdůvodné obohacení, tak, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, proti právním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Vzhledem k vývoji právní úpravy i judikatuře, směřující stále k větší ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany, má odvolací soud za to, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet nadále z absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti poskytovatele řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. V tomto směru lze odkázat i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR (již shora citovaného), dle kterého porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti mají obecné soudy zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, včetně již probíhajícího exekučního řízení.

9. Důsledkem popsaného postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s

§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení

z neplatné smlouvy. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalované bylo žalobkyni poskytnuto finanční plnění ve výši 147 000 Kč, žalovaná na uhrazených splátkách zaplatila žalobkyni částku 9 329,07 Kč. Soud prvního stupně zcela správně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 135 532 Kč, představující rozdíl mezi vzájemným plněním účastnic. Ve zbylém rozsahu tedy žalobkyni nevznikl na další plnění nárok s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru.

10. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že soud prvního stupně pochybil, pokud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. V daném případě se z obsahu spisu podává, že soud prvního stupně k projednání věci nařídil ústní jednání na [datum], při kterém provedl důkazy předložené žalobkyní a vyhlásil rozsudek. Jednání se osobně zúčastnil právní zástupce žalobkyně.

11. Ze všech těchto důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. ve výroku II., potvrdil.

12. Jako správný byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i v nákladovém výroku III., když podle § 142 odst. 2 o. s. ř. byla žalobkyně úspěšná v rozsahu 83,88 % a byla jí proto přiznána náhrada nákladů řízení ve výši odpovídající poměru úspěchu a neúspěchu obou účatnic. Náklady žalobkyně spočívající v zaplaceném soudním poplatku a nákladech právního zastoupení byly soudem prvního stupně stanoveny ve správné výši, odpovídající vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátnímu tarifu.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustavení § 224 odst. 1,

§ 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná, které náklady nevznikly.