o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 12. 2021, č. j. 14 C 81/2021 - 279

1. Žalobce se žalobou podanou dne [datum] u Okresního soudu v Příbrami domáhal určení, že je vlastníkem poloviny nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] u [stát. instituce], [stát. instituce] mimo jiné s tím, že účastníci za trvání jejich manželství, které bylo v roce 2012 rozvedeno, uzavřeli dne [datum] smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (dále i jen„ SJM“), podle které přešly do výlučného vlastnictví žalované kromě věcí movitých (vybavení domácnosti) i předmětné nemovitosti v [katastrální uzemí] a do výlučného vlastnictví žalobce zemědělské stroje ve smlouvě uvedené. Ve smlouvě o zúžení SJM bylo dále ujednáno, že za závazek účastníků v podobě úvěru poskytnutého [právnická osoba], a to dle smlouvy o úvěru z [datum] ve výši 3 130 000 Kč, jehož zůstatek činil ke dni uzavření smlouvy 2 160 000 Kč a k jehož zajištění bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem, bude nadále výlučně odpovídat žalobce. Podle žalobce se ujednání ve smlouvě příčí dobrým mravům, kdy žalovaná využila tehdejších dobrých vztahů s ním, aby se na jeho úkor obohatila uzavřenou smlouvou, z níž žalobce neměl prakticky žádný prospěch, neboť zemědělské stroje, které nabyl, byly oproti nemovitostem nabytým žalovanou, téměř bez hodnoty. Pro případ, že by soud neshledal absolutní neplatnost smlouvy o zúžení SJM, žalobce dále uvedl, že jeho skutečná vůle fakticky směřovala k obdarování žalované, a proto lze analogicky použít ustanovení o darovací smlouvě, kdy žalobce nakonec odstoupil od smlouvy o zúžení SJM pro nevděk, který spatřoval v tom, že se žalovaná bezdůvodně na jeho úkor obohatila o částku 1 562 511 Kč.

2. Okresní soud v Příbrami (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) zamítl žalobu na určení, že„ žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ pozemku [anonymizována dvě slova], jehož součástí je budova [adresa] v obci [obec], část [územní celek], jakož i pozemků parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] v k. ú. [část obce] u [stát. instituce], [stát. instituce]“ (výrok I.) a rozhodl, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II.).

3. Soud prvního stupně poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobce na určovací žalobě, s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu ČR konstatoval, že„ nelze pominout, že účastníci uzavřeli ještě za trvání manželství smlouvu u zúžení SJM, a to ve formě notářského zápisu, což nakonec písemně potvrdili i před rozvodem manželství uzavřením smlouvy o vypořádání majetkových poměrů, práva a povinnosti bydlení pro případ rozvodu z [datum], přičemž změny smlouvy uzavřené ve formě notářského zápisu se nelze domáhat, či se od ní odchýlit, formou soudního rozhodnutí“, navíc„ společné jmění manželů zúžené dle § 143a obč. zák. nemůže být rozšířeno do předchozího rozsahu rozhodnutím soudu“. Podle soudu prvního stupně, nemůže obstát ani žalobcem tvrzená absolutní neplatnost smlouvy o zúžení SJM pro údajný rozpor s dobrými mravy, stejně jako tvrzení, že je případně třeba na ni hledět jako na darovací smlouvu, když darování mezi manželi není možné. Proto nepřichází v úvahu ani odstoupení od smlouvy pro nevděk, neboť„ nelze přehlédnout projev vůle účastníků nejenom při uzavírání smlouvy o zúžení SJM, ale i při uzavírání smlouvy o vypořádání majetkových vztahů, práva a povinnosti bydlení pro případ rozvodu“, kdy ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu částečné vypořádání zúženého SJM dohodou nelze považovat za absolutně neplatné, neboť je nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy při zachování zásady smluvní volnosti a tento postup není ani v rozporu s ustanovením § 115 odst. 2 obchodního zákoníku, ve znění [účinnost], které nevylučovalo převody mezi manžely. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s poukazem na žalobcovu nemajetnost, výši pobíraného důchodu a probíhající insolvenční řízení, v jehož rámci bylo schváleno žalobcovo oddlužení.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Namítal nesprávné právní posouzení, pokud se soud prvního stupně neztotožnil s jeho tvrzením, že k uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů došlo v rozporu s dobrými mravy a soudu zároveň vytýkal, že tento závěr dostatečně neodůvodnil, když, podle žalobce, soudem citovaný judikát naopak svědčí tvrzení žalobce. Žalobce, stejně jako před soudem prvního stupně, poukazoval na to, že žalovaná na základě dohody o zúžení SJM nabyla veškeré nemovitosti, zatímco on nabyl pouze aktiva zcela zanedbatelné hodnoty a připadl mu závazek v podobě úvěru v zůstatkové výši ke dni uzavření dohody 2 160 000 Kč. Podle žalobce,„ tento výsledný nepoměr majetkového uspořádání je zcela zjevný a předmětná smlouva tak jednoznačně byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy a je absolutně neplatná“. Dále uvedl, že k nesprávnému právnímu posouzení dospěl soud prvního stupně i v závěru, že od smlouvy o zúžení SJM nelze odstoupit pro nevděk žalované. Podle žalobce,„ vzhledem k tomu, že na základě dohody o zúžení SJM přešlo na žalovanou vlastnické právo k nemovitostem (za což žalobce neobdržel žádné protiplnění, naopak převzal dluh), pak bylo skutečným účelem (a vůlí účastníků) dohody obdarování žalované“, a proto„ z tohoto důvodu žalobce od předmětné dohody odstoupil pro nevděk po právu“. Rovněž soudu prvního stupně vytýkal, že nevyhověl návrhu žalobce na provedení důkazu jeho účastnickým výslechem, jakož i výslechem notářky Mgr. [jméno] [příjmení], k tomu, jaká byla vůle účastníků při uzavírání notářského zápisu, jehož předmětem bylo zúžení SJM. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

5. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se závěry rozsudku soudu prvního stupně.

Dále uvedla, že ačkoli měl podle dohody o zúžení SJM převzít závazek z úvěru poskytnutého [právnická osoba] žalobce, fakticky byl v plném rozsahu zaplacen žalovanou z její osobě poskytnutého hypotéčního úvěru, který následně ze svého účtu splácela rovněž výhradně žalovaná. Navrhovala, aby byl napadený rozsudek v plném rozsahu potvrzen a žalované přiznány náklady odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení

§ 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Soud prvního stupně správně a v souladu s ustálenou judikaturou posoudil otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř.

8. Vzhledem k době, kdy účastníci uzavřeli smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM ze dne [datum], správně soud prvního stupně zkoumal jak její žalobcem namítanou neplatnost, tak namítanou možnost jejího posouzení jako darování, ve smyslu ustanovení

§ 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, [účinnost] (dále jen„ o. z.“), podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění [účinnost] (dále jen„ obč. zák.“) a nepochybil ani v odkazech na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ČR (stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], [anonymizováno] [značka automobilu], publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. [spisová značka]; rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], dostupný na webových stránkách [webová adresa]; rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, roč. 2005, sv. 10, na str. 745, pod [číslo] [rok]; rozsudek ze dne [datum rozhodnutí],

sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. [spisová značka]; rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. [spisová značka]).

9. Odvolací soud pro stručnost odkazuje v plném rozsahu na závěry rozsudku soudu prvního stupně (odst. 14 odůvodnění), který se zcela dostatečným způsobem vypořádal i s argumentací žalobce uplatněnou již v řízení před soudem prvního stupně a opakovanou v odvolání. V tomto směru postupuje odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] (dostupným na webových stránkách [webová adresa]),

podle kterého, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci

na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, který plní roli přezkumné instance a nevytváří svá rozhodnutí bez vazby

na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Pro doplnění pak odvolací soud dodává, že argumentace žalobce odstoupením od smlouvy pro nevděk s odvoláváním se na ustanovení § 2072 o. z. je, kromě již uvedeného, zcela lichá, neboť,

i kdyby se jednalo o darovací smlouvu uzavřenou v roce 2000, nebylo by lze ji posuzovat (včetně splnění podmínek pro případné vrácení daru) podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného až od [datum] (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], dostupný na webových stránkách [webová adresa]).

11. Nedůvodnou shledává odvolací soud rovněž argumentaci nedostatečně odůvodněným závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o zúžení společného jmění manželů nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně nejenže v této souvislosti odkázal na závěry stanoviska kolegia Nejvyššího soudu č. R 42/1972, ale poukázal rovněž na zásadu smluvní volnosti a ustanovení § 115 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění [účinnost], které nevylučovalo převody mezi manžely. Pokud žalobce v této souvislosti namítá chybný výklad závěrů soudem prvního stupně odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], lze připustit, že toto rozhodnutí není závěrům přijatým soudem prvního stupně úplně přiléhavé, když, tak jak poukazuje žalobce, v něm Nejvyšší soud dospěl k odlišnému závěru o mravnosti a z tohoto hlediska platnosti asymetrické dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Podle odvolacího soudu však citované rozhodnutí není přiléhavé nejen závěrům soudu prvního stupně, ale ani projednávané věci, když jsou v něm naopak zdůrazňovány odlišnosti posuzované dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů oproti dříve posuzovaným případům

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 2098) a nutno dodat, že i oproti situaci v nyní projednávané věci. Tato odlišnost spočívala především v tom, že se jednalo o dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle které, zatímco jeden z manželů (rozvedených manželů) získal veškerá společná aktiva, druhý převzal všechna společná pasiva, a nezůstalo mu tak nic na úhradu svých značných dluhů. Je přitom zřejmé, že nemravnost takového ujednání byla dovozena v kontextu (a na popud věřitele, který byl ve zmiňované věci žalobcem) se zjevnou snahou účastníků zkoumané dohody o uchránění společného majetku před jeho zpeněžením ve prospěch úhrady společných dluhů a tím zkrácení věřitele (věřitelů). Naproti tomu v projednávané věci, byť byl na základě smlouvy o zúžení SJM majetek účastníků rozdělen asymetricky, kdy žalovaná z něj zjevně nabyla výrazně větší podíl, žalobce kromě společných závazků nabyl i zemědělské stroje, s nimiž podnikal. Aniž by se pak soudy zabývaly tvrzením žalované, že podle smlouvy žalobcem převzatý dluh nakonec uhradila ona, žalobce s namítanou nemravností smlouvy ani netvrdí, že by právě zmiňovaný závazek vůči tehdejší [právnická osoba] nemohl splnit, a ten že by se tak stal základem jeho pozdějších finančních problémů. A nelze znovu nepoukázat na to, že ještě více než deset let po jejím uzavření se žalobce (i žalovaná) v souvislosti s rozvodem manželství účastníků na smlouvu o zúžení SJM ze dne [datum] odvolával, aniž by jakkoliv napadal její obsah, zpochybňoval její platnost či její účastníky v době uzavření smlouvy sledovaný účel. Za daných okolností pokládá odvolací soud dovolávání se s odstupem více než dvaceti let absolutní neplatnosti

(popř. domáhání se z jiných důvodů anulování) zjevně promyšleně uzavřené smlouvy jen proto, že v průběhu let žalobci přestala vyhovovat, za uplatňování (domnělého) práva v rozporu s dobrými mravy.

12. Soud prvního stupně nepochybil, pokud upustil od provádění navrhovaných důkazů účastnickou výpovědí žalobce a výslechem notářky, která v roce 2000 sepisovala s účastníky smlouvu o zúžení SJM, pro nadbytečnost a jejich zjevnou nezpůsobilost prokázat, že vůle účastníků při uzavírání smlouvy o zúžení SJM ze dne [datum] byla jiná, než jaká vyplývala z názvu i obsahu smlouvy.

13. Na základě uvedených závěrů odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada účelně vzniklých nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech za právní zastoupení.

Ty sestávaly z odměny advokátky za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. b),

§ 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen "AT")), z paušální náhrady hotových výloh při dvou úkonech právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), paušální náhrady čtyř půlhodin ztráty času po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT) a cestovného ze sídla zástupkyně žalované v [obec] k odvolacímu soudu a zpět veřejnou dopravou (2 x 70 Kč); celkem 7 340 Kč Odvolací soud přitom již neshledal důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. pro nepřiznání této náhrady, neboť žalobce měl poté, co neuspěl se svou žalobou před soudem prvního stupně, zodpovědněji a s podstatně výraznějším vědomím rizika nejistého výsledku soudního řízení zvážit možné důsledky případného neúspěchu i v odvolacím řízení. Rozhodl-li se přes pro něj nepříznivý výsledek prvostupňového řízení toto riziko podstoupit, musí nést odpovědnost za toto své rozhodnutí.