o určení pozemku, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 11. 2023, č. j. 18 C 279/2022 - 138

1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) rozhodl tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky a mají ve společném jmění manželů část pozemku par. č. [Anonymizováno], manipulativní plocha v obci [adresa], katastrálním území [adresa], vedený dosud na listu vlastnictví [Anonymizováno] u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště [adresa], a to v části označené v geometrickém oddělovacím plánu vyhotoveném [tituly před jménem] [jméno FO] 3. 7. 2019, č. [hodnota]-[Anonymizováno], jako budoucí pozemek p. č. „[Anonymizováno]“, k. ú. [adresa] (výrok I.) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 43 288,96 Kč „k rukám právní zástupkyně žalobkyně“, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně neshledal po právu nárok žalobců na určení jejich vlastnictví k budoucímu pozemku p. č. [Anonymizováno], vymezenému jakožto část pozemku p. č. [Anonymizováno] v obci a k. ú. [adresa], označená v geometrickém oddělovacím plánu vyhotoveném [tituly před jménem] [jméno FO] 3. 7. 2019, č. [hodnota]-[Anonymizováno] (ve výroku I. napadeného rozsudku chybně označeného jako budoucí pozemek p. č. [Anonymizováno] dále též jen „sporný pozemek“).

3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu, že dne 30. 6. 1998 uzavřeli žalobci s paní [jméno FO] kupní smlouvu, na základě které nabyli po zapsání do katastru nemovitostí do společného jmění manželů objekt k bydlení č. p. [Anonymizováno] se zastavěnou plochou pozemku p. č. [hodnota] a zahradou č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] (dále též jen „nemovitosti“). V kupní smlouvě ze dne 30. 8. 1998 sepsané notářem bylo výslovně uvedeno, že tyto nemovitosti prodávající na kupující převádí včetně veškerého oplocení. Dne 11. 12. 2013 došlo k zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění žalobců tak, že jako vlastník uvedených nemovitostí byl zapsán žalobce a). Žalovaný s bratrem hospodařili na více pozemcích v okolí nemovitosti žalobců, posléze pouze žalobce a), (včetně parcely p. č. [Anonymizováno]) na základě nájemních smluv ze dne 23. 7. 1998 a 22. 4. 1998. Kupní smlouvou ze dne 22. 4. 1998 žalovaní nabyli pozemky p. č. [Anonymizováno] – ost. plocha, č. [hodnota], zahrada, č. [hodnota], ost. plocha, č. [Anonymizováno] – louky, č. [hodnota] – orné půdy, p.č. [hodnota] – orné půdy, p. č. [Anonymizováno] – orné půdy, p. č. [Anonymizováno] – orné půdy, p. č. [Anonymizováno] – ost. plocha. Kupní smlouvou ze dne 30. 10. 2007 žalovaní nabyli vlastnictví k pozemku p. č. [Anonymizováno] s tím, že účinky vkladu práva nastaly k 7. 11. 2007. V roce 2018 žalobci zjistili, že zahrada, kterou užívají a která je za domem, jednalo se o parcelu p. č. [Anonymizováno], není žalobců, ale vlastnila ji obec [adresa]. Zastupitelstvo obce [adresa] na svém zasedání dne 8. 9. 2020 odsouhlasilo nabytí pozemků p. č. [Anonymizováno] o celkové výměře [Anonymizováno] m2 přiléhajících k nemovitosti žalobce a) na základě vydržení do vlastnictví žalobců a dne 21. 9. 2020. Žalobci podepsali s obcí [adresa] souhlasné prohlášení, na základě něhož byl proveden zápis do katastru nemovitostí a žalobci nabyli tyto pozemky do společného jmění manželů. V červenci 2022 se kontaktovali zástupci účastníků, kdy se řešilo vlastnictví sporné části pozemku p. č. [Anonymizováno] k. ú. [adresa], o níž žalobci tvrdili, že část této parcely vydrželi. Žalobci sporný pozemek užívali, tj. nakládali s částí této parcely jako s vlastní a vykonávali toto právo pro sebe, na části této parcely si zbudovali posezení a ohniště. 1. žalovaný u soudu prohlásil, že se již v roce 1998 s žalobcem a) potkal, když kontroloval pozemek p. č. [Anonymizováno] v půlročních intervalech a s žalobcem a) se domluvil, že ten může pozemek p. č. [Anonymizováno] užívat, sekat trávu apod. Užívání louky, tj. pozemku p. č. [Anonymizováno] žalovaný žalobci toleroval, protože žalobci jsou starší lidé. 1. žalovaný se s žalobcem a) či žalobci potkával pravidelně i z toho důvodu, že hospodařil na okolních pozemcích, které měl nejdříve v nájmu od obce [adresa], postupně je od roku 2007 kupoval včetně pozemku p. č. [Anonymizováno].

4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.), konkrétně § 129 odst. 1, 130 odst. 1, 2, 132 odst. 1 a 134 odst. 1.

5. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, ač se zde nacházely zbytky plotu, neboť první žalovaný s nimi od roku 1998 komunikoval a opakovaně řešil užívání sporné parcely. Žalobce byl již od počátku uchopení držby sporného pozemku upozorňován prvním žalovaným, že užívá část cizího pozemku. Sporný pozemek měl první žalovaný od roku 1998 pronajatý od obce [adresa] a první žalovaný povolil žalobcům užívat sporný pozemek na základě tzv. výprosy. Podle ustanovení § 993 o. z. není možno proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, tj. na základě přenechání věci do bezplatného užívání, aniž by byla ujednána doba a účel užívání tohoto pozemku. K mimořádnému vydržení sporného pozemku tedy nemohlo dojít i kvůli tomu, že se nejednalo o tzv. pravou držbu podle ustanovení § 993 o. z.

6. Proti rozsudku podali žalobci v zákonné lhůtě odvolání, kde namítali, že se soud prvního stupně nezabýval časovými okamžiky užívání pozemku v oprávněné držbě a délkou vydržecí doby. Nezabýval se ani stavem ke dni 30. 6. 1998, kdy žalobci nabyli nemovitosti na základě kupní smlouvy od [jméno FO]. [adresa] prodávaných pozemků byla všem účastníkům známa, nikdo po katastrálním hraničení ani nepátral. [jméno FO] užívali sporný pozemek od roku 1979, kdy nemovitosti zakoupili od předchozího vlastníka. Žalobci byli, tedy stejně jako jejich právní předchůdci, oprávněnými držiteli věci. 1. žalovaný měl sporný pozemek pronajatý od obce [adresa] od roku 1997 a právní předchůdkyni žalobců, svědkyni [jméno FO], však za celý rok do prodeje nemovitostí žalobcům, nekontaktoval. K závěru, že žalobci nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, kudy probíhá hranice, namítají, že tyto okolnosti soud prvního stupně dovozuje pouze z tvrzení prvního žalovaného, kdy nebylo zjištěno, jakým způsobem, kdy a o čem měl první žalovaný s žalobci komunikovat. Vyšlapaná pěšina kolem plotu byla viditelná i na starých leteckých mapách, je tak zřejmé, že se používala trvale a dlouhodobě. Soud opomenul, že se jednalo o po dlouhá desetiletí oplocený pozemek, který žalobci i jejich právní předchůdci nerušeně užívali. [adresa] pozemku byla dána původním oplocením, kdy chybí plotové výplně vzhledem k věku žalobce. V odůvodnění napadeného rozsudku chybí rozhodné zjištění, že na skutečné hranici se nikdy žádný plot nenacházel. K tomuto závěru měl soud provést místní šetření. První žalovaný nepravdivě před soudem vypověděl, že žalobci měli lstivě zbourat plot. Žádné zásahy do plotu však soud nezjistil. [adresa] pozemku, včetně stáří oplocení, popsal svědek [Anonymizováno], který se vyjádřil k užívání sporného pozemku žalobci a jejich právními předchůdci. První žalovaný vyzval žalobce k vyklizení sporného pozemku až výzvou z 10. 6. 2022. Není pravdou, že je první žalovaný každý rok žádal o vyklizení. Svědek předání výzvy, pan [jméno FO], žalobce upozornil na to, že jim první žalovaný může bydlení znepříjemnit a nejlepším řešením by bylo prodat dům žalovaným. Tehdy jej viděli poprvé, nebyla pravda, že by pozemek byl neudržovaný a neoplocený. První žalovaný věděl od roku 2019, že geodet zaměřil plot na jeho pozemku a 3 roky je dlouhá doba na reakci prvního žalovaného a projevení zájmu o sporný pozemek. Z výpovědí svědků nevyplývá, že by první žalovaný se žalobci průběžně komunikoval, že užívají jeho pozemek, kde je měl ponechat na základě výprosy či nějakého bezplatného nájmu. Naopak výpověď svědka [Anonymizováno] potvrzuje, že se o sporném pozemku s prvním žalovaným nebavil a nic o něm neví. Žalobci nesouhlasí se skutkovým závěrem o komunikaci o sporném pozemku a s právním závěrem o jejich nedobré víře ohledně oprávněné držby. Žalobci kupovali sporný pozemek v dobré víře, že je součást kupované nemovitostí, čemuž odpovídalo i oplocení pozemků. Pozemky tvoří ohrazený ucelený funkční celek a oplocení ohraničovalo pozemek v hranicích sporné části pozemku p. č. [Anonymizováno]. V nerušeném užívání pozemku jim nikdo nebránil, a to ani právní předchůdce žalovaných obec [adresa]. Vždy byli v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, chovali se tak k němu, včetně užívání, péče a údržby. Soud se nezabýval nepřetržitou oprávněnou držbou právních předchůdců žalobců a neučinil z tohoto zjištění žádný skutkový ani právní závěr. Otázkou mimořádného vydržení se soud zabýval pouze formálně a okrajově. Fakticky odkázal pouze na závěr o informovanosti žalobců o údajné komunikaci se žalovaným o stavu pozemku již od roku 1998, kdy žalobci měli sporný pozemek užívat na základě tzv. výprosy, která však v řízení nebyla vůbec prokázána, žalovaní toto ani skutkově netvrdili. Důkazní břemeno ve vztahu k nepoctivému úmyslu držitele přechází na žalované a ti jej neunesli, neboť žalovaní neprokázali, že se u žalobců nejednalo o tzv. pravou držbu podle § 993 o. z. a že tedy nemohlo dojít k mimořádnému vydržení sporného pozemku. Žalobci navrhli změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno.

7. Žalovaní se k odvolání vyjádřili tak, že souhlasili s napadeným rozsudkem. Soud prvního stupně provedl všechny důkazy a správně je vyhodnotil. Výslech svědka [Anonymizováno] jednoznačně potvrdil tvrzení žalovaného, kdy při výzvě k vyklizení sporného pozemku s tím žalobci souhlasili a výslovně uvedli, že vědí, že se jedná o pozemek ve vlastnictví prvního žalovaného. Svědek [Anonymizováno] potvrdil, že žalobce věděl, že sporný pozemek je ve vlastnictví prvního žalovaného, když spolu řešili uskladnění pšenice. Poukázali na výpověď svědka [Anonymizováno], který věděl o tom, že sporný pozemek patří 1. žalovanému a ten mu sdělil, že souhlasí s tím, aby žalobce pozemek užíval a zároveň se o něj staral. Svědek [jméno FO] měl zájem nemovitosti získat, ale odmítl to, neboť k budově patřila jenom malá zahrádka před okny. Potvrdil, že malá zahrádka byla oplocena, protože tam byl pes. Svědci [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] potvrdili, že po odkoupení domu v roce 1998 se u domu nacházel plot, zbytky jsou tam doteď. Svědkyně [jméno FO] uvedla, že nemovitosti byly ohraničené, ale plot spadl a uplynulo 30 let. Poukázali na to, že dům byl oplocený plotem s malou zahrádkou a žalobce věděl, že nabyl dům s malou zahrádkou, nikoliv s další části pozemku, kterou se nyní snaží získat do svého vlastnictví. Svědek [Anonymizováno] měl zájem odkoupit dům, a proto chtěl na základě vydržení získat další část pozemku, s cílem tam vybudovat myslivecké sídlo nebo něco podobného. Z tohoto důvodu vykonával úkony ve prospěch žalobců a objednal si právní služby. Bylo pochybením obce [adresa], že iniciativu žalobců podporovala. Žalobce odstranil plot, který odděluje pozemek žalovaného a pozemek, který byl ve vlastnictví žalobců, v tom spatřují lstivé jednání, kteří se snažili plot odstranit. Žalobce věděl, že pozemek mu žalovaný jenom přenechal k užívání, a to bezplatně. Žalobce nesplnil ani jedinou zákonem stanovenou podmínku, pokud jde o vydržení vlastnictví k nemovitostí, a to dobromyslnost při vstupu do držby a dobu užívání předmětné nemovitosti. Žalovaný si nemovitost stále kontroloval, žalobce zneužil jeho dobrou víru, což nemůže požívat soudní ochranu. S aplikací ustanovení upravujícího mimořádné vydržení nesouhlasí, neboť se v daném případě jedná o nepoctivost a zřejmé zneužití práva žalobci, kdy žalovaný poskytl ústní bezplatné užívání sporného pozemku starším lidem, kteří o sobě tvrdili, že jsou nemocní a bezvládní, aby bez jakékoliv úplaty využívali tento pozemek. Závěr soudu prvního stupně v otázkách výprosy je správný. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které mu předcházelo podle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř. i z hlediska dalších odvolacích námitek a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je důvodné.

9. Odvolací soud odkazuje na správná skutková zjištění soudu prvního stupně, který hodnotil jednotlivé důkazy a zároveň všechny v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k závěrům uvedeným výše.

10. Soud prvního stupně se předně správně vypořádal s otázkou řádného vydržení sporného pozemku žalobci, kde správně vycházel z ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. a § 134 odst. 1 obč. zák. Došel ke správnému závěru, že žalobci se chopili držby sporného pozemku k 30. 6. 1998. Žalobci užívali nabyté pozemky v hranicích daných oplocením, které se dochovalo v podobě kusu plotu a sloupků, které nekopírovaly skutečné hranice mezi pozemky p. č. [hodnota] ve vlastnictví žalobce a) a pozemku p. č. [Anonymizováno] od listopadu 2007ve vlastnictví žalovaných. Soud prvního stupně vysvětlil další předpoklad vydržení spočívající ve skutečnosti, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, a také souvislosti mezi oploceným či nepřiploceným pozemkem jakožto předmětem vydržení. Odvolací soud souhlasí s dílčím závěrem soudu prvního stupně, že žalobci neprokázali, že byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, a to s odkazem skutečnost, že jejich dobrá víra měla být vyvrácena komunikací s 1. žalovaným od roku 1998, který s nimi opakovaně řešil užívání parcely. Zároveň se vypořádal s možností omluvitelného omylu ohledně výměry sporného pozemku, který dosahuje asi 21 % výměry pozemku koupeného (227 m² a 1042 m²), kdy však poukazuje na to, že žalobci nabyli další pozemky o celkové výměře 981 m², přiléhající k původnímu pozemku p. č. [hodnota] o výměře 873 m² a pozemku p. č. [Anonymizováno] o výměře 169 m², až na základě souhlasného prohlášení žalobců a původního vlastníka, obcí [adresa], v roce 2020. Výměra takto vydržených pozemků dosáhla 94 % výměry pozemků původně zakoupených v roce 1998. Jako zásadní odvolací soud spatřuje zmíněnou výpověď svědka [jméno FO], který měl zájem nemovitosti koupené žalobci nabýt v rámci dědického řízení po právním předchůdci žalobců panu [jméno FO], tedy okolo roku 1997, kdy vyplynulo, že byl seznámen s tím, že k nemovitostem (domu č. p. 36) nepatřila velká zahrada, součástí byla pouze zahrádka před okny. Je tak dost nepravděpodobné, že by žalobci jakožto kupující ve shodném časovém období o těchto okolnostech nic nevěděli. V tomto časovém období rovněž vstupuje do nájmu sporného pozemku 1. žalovaný (nájemní smlouva z roku 1998,) kdy vlastnické poměry ohledně sporného pozemku byly zmíněny rovněž svědkem [Anonymizováno], který komunikoval s účastníky na obou stranách ohledně uskladnění pšenice. Ze všech těchto okolností vyplývá, že soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobci neprokázali, že by drželi sporný pozemek v dobré víře, že jsou jeho vlastníky alespoň po dobu 10 let počínaje 30. 6. 1998 a z toho vyplývá správný závěr, že vlastnictví sporného pozemku řádně nevydrželi.

11. Pokud jde o otázku možného mimořádného vydržení sporného pozemku ve smyslu ustanovení § 1095 o. z. odvolací soud se neztotožňuje se závěrem prvního stupně, že žalobci užívali sporný pozemek od počátku na základě výprosy dle ustanovení § 993 o. z. a tudíž není možno proměnit toto oprávnění v trvalé právo a jedná se tak o překážku mimořádného vydržení vlastnictví sporného pozemku. Odvolací soud má za to, že existence výprosy ve smyslu výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku z prokázaných okolností nevyplynula, neboť 1. žalovaný předně mohl výprosu v tomto smyslu udělit, respektive sjednat se žalobci, nejdříve k 1. 1. 2014, kdy nabyla úprava v ustanovení § 993 o. z. účinnosti. Přestože judikatura dovozovala existenci výprosy, jakožto společenské úsluhy spočívající v kdykoliv odvolatelném souhlasu s užitím cizí věci, před účinností této úpravy, nebyl takový jednoznačný souhlas s přesně vymezeným předmětem užívání prokázán. Z existence samotné komunikace, která se měla týkat případného uskladnění movitých věcí na sporném pozemku užívaném žalobci, jednoznačný souhlas s bezplatným časově omezeným užíváním dovodit nelze. Soud odkazuje navíc na výslech svědka [Anonymizováno], který uvedl, že dohodu o tom, že žalobci mohou užívat sporný pozemek s tím, že se o něj budou starat, řešili před dvěma lety. Je zjevné, že ve vlastnickém režimu sporného pozemku měli účastníci jasno nejdříve od zaměření dne 30. 5. 2019, kdy došlo k vypracování geometrického plánu, který je přílohou tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že 1. žalovaný vyzval žalobce k vyklizení pozemku až v roce 2022, mohlo k účinnému vzniku výprosy dojít nejdříve v tomto období. Konkrétní parametry dohody o výprose však nebyly prokázány. Rozhodně nemohli žalovaní udělit výprosu ani v podobě společenské úsluhy v době, kdy byli pouhými nájemci sporného pozemku, tedy v období od roku 1998 do roku 2007. Druhý předpoklad mimořádného vydržení, ve smyslu judikatury zmíněné soudem prvního stupně (kdy odvolací soud akcentuje zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021), představuje nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. K jeho neexistenci se ve svém vyjádření vyjadřovali žalovaní, kteří tvrdili lstivý úmysl žalobců spočívající v odstranění původního plotu, který měl vymezovat pozemky společně užívané žalobci. Odvolací soud se s takovým výkladem žalovaných neztotožňuje, neboť z dokazování vyplynulo, že žalobci původní oplocení neobnovili, úmyslné odstranění však prokázáno nebylo. Z výslechu svědků vyplynulo, že se jednalo o oplocení staré několik desítek let a vzhledem k věku žalobců nelze v samotné skutečnosti, že původní oplocení neudržují v dobrém stavu, spatřovat lstivý úmysl směřující k mimořádnému vydržení sporného pozemku. Žalovaní dále odkazovali na případné porušení dobrých mravů a zásady poctivosti. Odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že žalovaní, poté co nabyli sporný pozemek v roce 2007, přestože s žalobci o sporném pozemku, nějakým způsobem komunikovali, nevytvořili stav jednoznačného přenechání sporného pozemku k užití žalovaným při vědomí bezplatnosti tohoto užívání a bez ujednání doby a účelu užívání. 1. žalovaný navíc tvrdil, že účelem přenechání sporného pozemku měla být jeho údržba ze strany žalobců. Pojmové znaky výprosy tak prokázány nebyly. Za tohoto předpokladu nelze počínání žalobců, kteří nyní požadují určit jejich vlastnictví na základě vydržení sporného pozemku považovat za nepoctivé či mající znaky zneužití práva podle § 8 o. z. Bylo především na žalovaných, aby přistoupili k podání případné žaloby na vyklizení, která jediná mohla mít za následek přerušení běhu dvacetileté vydržecí lhůty, která započala běžet dne 30. 6. 1998 a v souladu s ustanovením § 3066 o.z. neskončila dříve než k 1. 1. 2019, kdy žalobci vlastnické právo ke spornému pozemku vydrželi v souladu s ustanovením § 1095 o. z.

12. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, jak je uvedeno ve výroku I. a žalobě vyhověl.

13. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku bylo třeba znovu rozhodnout o nákladech řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V obou řízeních byli ve výsledku úspěšní žalobci, proto jim náleží plná náhrada nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) v celkové výši 101 303,84 Kč. Ty podle § 137 o. s. ř. představuje v řízení před soudem prvního stupně odměna advokáta za 11 úkonů právní služby po 4 960 Kč, kdy soud vyšel z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů (dále jen „AT“), po snížení základní sazby odměny 3 100 Kč o 20 % dle § 12 odst. 4 AT za každého z obou žalobců, podle § 6, 7, 9 a 11 za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava právního zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, sepis vyjádření z 25. 1. 2023, 10. 4. 2023, účast na jednání soudu dne 28. 1. 2023, 1. 8. 2023 v délce přesahující 2 hodiny tedy 2× a 28. 8. 2023, 6. 11. 2023 2×, dále paušální náhrada dle § 13 odst. 1 a 4 AT ve výši 300 Kč za 11 úkonů a soudní poplatek za podání žaloby ve výši 5 000 Kč a DPH ve výši 21 % z částky 62 860 Kč (12 150,60 Kč), celkem tedy 75 010,60 Kč.

14. V odvolacím řízení pak náklady žalobců sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 5 000 Kč za odvolání, z odměny advokáta za 3 úkony právní služby po 4 960 Kč (porada s klienty 20. 12. 2023, sepis odvolání a účast při jednání dne 25. 6. 2024), režijní paušál po 300 Kč za 3 úkony, cestovného dle § 13 odst. 5 AT za cestu [adresa] a zpět za 156 km (38,7 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. ve znění pozdějších předpisů při průměrné spotřebě 5,7 l na 100 km a 5,6 Kč/km za amortizaci) ve výši 1 217,72 Kč a náhrady za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut po 100 Kč v částce 600 Kč podle § 14 odst. 3 AT a DPH ve výši 21 % z částky 22 597,72 Kč (3 695,52 Kč), to je celkem 26 293,24 Kč.

15. Lhůtu k plnění obou nároků na náhradu nákladů řízení stanovil odvolací soud dle § 60 odst. 1 o. s. ř., platební místo pak k rukám zástupce žalobců podle § 149 odst. 1 o. s. ř.