o zaplacení 661 013 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 10. 2025, č. j. 30 C 27/2025 – 78 ve znění opravného usnesení ze dne 21. 1. 2026, č. j. 30 C 27/2025 – 91,

1. Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], opraveným usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 661 013 Kč s zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.) a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 80 418 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejího zástupce (výrok II.). Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví (bolestné), která žalobkyni vznikla v souvislosti s pracovním úrazem, který utrpěla v rámci pracovního poměru u žalované. K úrazu došlo dne [datum], kdy žalobkyně v důsledku momentální indispozice při práci u stroje upadla na betonovou podlahu, udeřila se do hlavy a následně se ocitla v [Anonymizováno] a byla odvezena [podezřelý výraz] záchranou službou. V důsledku pádu na hlavu utrpěla žalobkyně [Anonymizováno] spojený se [Anonymizováno], což si vyžádalo komplikované léčení s komplikacemi v podobě prodělání [Anonymizováno] a [Anonymizováno], objevily se u ní následně i [Anonymizováno]. Byla nucena prodělat dvakrát [Anonymizováno], rovněž revizi pro [Anonymizováno] a další [Anonymizováno]. Dle žalobkyně byl příčinou mdloby nahromaděný přestálý stres z předchozího pracovního týdne, kdy byla zaměstnavatelem přeřazena na těžší fyzickou práci, kterou špatně zvládala. Žalobkyně zdůrazňovala, že předmětný pracovní úraz nastal z důsledku náhlého a násilného působení betonové podlahy ve výrobní hale žalované v důsledku zemské přitažlivosti na křehkou hlavu žalobkyně, což svědčí samo o sobě o existenci pracovního úrazu. Znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] [jméno FO] bylo bolestné (způsobené jak primárním úrazem, tak následným léčením a komplikacemi) vyčísleno ve výši žalované částky. Soud prvního stupně uzavřel, že není dána odpovědnost žalované jako zaměstnavatele, když v daném případě nejsou naplněny předpoklady, a to existence pracovního úrazu a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Vzal za prokázané, že mdlobám žalobkyně nepředcházela výrazná fyzická námaha či náhlé vypětí sil, naopak žalobkyně byla v reakci na nespokojenost s předchozím pracovním zařazením nově, dle svého přání, zařazena na pracoviště plugů k lehké fyzické práci, kde jsou zaměstnány i osoby [podezřelý výraz] tělesně postižené. Zdůraznil, že k mdlobám žalobkyně došlo na počátku pracovní směny, v pondělí, po dni pracovního klidu. Pokud jde o žalobkyní tvrzenou subjektivně pociťovanou psychickou zátěž vykonávanou v předcházejícím týdnu, soud prvního stupně neshledal dostatečnou časovou ani věcnou souvislost mezi tvrzeným psychickým vypětím žalobkyně v týdnu předcházejícím incidentu a samotným incidentem. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že se nejednalo o pracovní úraz, ale momentální indispozici žalobkyně v důsledků vnitřních faktorů, když svědeckými výslechy byly prokázány stížnosti žalobkyně na bolest a hlavy a zvýšenou teplotu. Pro naplnění znaku pracovního úrazu v daném případě dle závěru soudu prvního stupně absentuje vnější faktor úrazového děje – násilné působení zevních vlivů.

2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, ve kterém znovu podrobně uvedla tvrzení o průběhu úrazu i [podezřelý výraz] následcích. Zdůraznila, že se v jejím případě jednalo jednoznačně o pracovní úraz, a i v případě, kdyby tato otázka byla sporná, je s podivem, proč žalovaná událost nenahlásila pojistiteli. Soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní posouzení věci, kdy pominul, že se žalobkyně nedomáhá odškodnění náhlé [Anonymizováno] a následků [Anonymizováno] (ke kterému došlo bezprostředně při práci na výrobní lince), ale následku působení mechanických sil, které způsobily žalobkyni těžký [Anonymizováno], což odpovídá definici pracovního úrazu podle § 271k zákoníku práce. Zdůraznila, že odpovědnost žalované jako zaměstnavatele je objektivní, avšak žalovaná netvrdila žádné skutečnosti, které by zakládaly její zproštění v dané odpovědnosti. Případné spoluzavinění na straně poškozeného zaměstnance vyžaduje zvláštní procesní aktivitu na straně žalovaného zaměstnavatele, což v daném případě naplněno nebylo. Nesouhlasila ani se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který sice vycházel ze závěru, že práci v týdnu předcházejícímu úrazu žalobkyně vykonávaly někdy i ženy, pominul však, že by ji měla zvládat žalobkyně, která je drobné tělesné konstituce a rovněž skutečnost, že ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že tato práce je fyzicky náročná. Namítala, že nebylo prokázáno, že by na směnu, při které k úrazu žalobkyně došlo, nastoupila žalobkyně [podezřelý výraz]. I když se necítila dobře během víkendu pracovnímu týdnu předcházejícímu, v pondělí při nástupu na pracovní směnu již byla v pořádku, o čemž svědčí i záznam při urgentním příjmu s uvedením skutečnosti, že žalobkyně byla bez zvýšené teploty. Soudu prvního stupně vytýkala nadbytečné dokazování, kdy soud prvního stupně mohl v rámci předvídatelnosti sdělit svůj názor a žalobkyně by raději nedoplňovala tvrzení a důkazy, aby se spor dále neprotahoval. Dle žalobkyně nadbytečnou výzvou podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) soud prvního stupně způsobil, že se konalo další ústní jednání, přesahující dvě hodiny. Žalobkyně poukazovala na nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o náhradu nákladů řízení, kdy požadovala aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Zdůrazňovala, že je chudou dělnicí, která utrpěla na pracovišti závažný úraz s těžkými následky. Aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. odůvodňují dle žalobkyně i okolnosti případu, zejména způsob projednání úrazu žalovanou, která věc odmítla řešit. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť s ohledem na svůj závěr, se soud prvního stupně nezabýval výší škody.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, kdy se ztotožnila se závěrem, že nebyla naplněna podmínka „krátkodobého, náhlého a násilného působení zevních vlivů“, ani „souvislosti úrazu s plněním pracovních úkolů“, a dost možná ani podmínka nezávislosti na vůli zaměstnance. Zdůraznila, že dokazováním bylo potvrzeno, že žalobkyně bezprostředně před incidentem vykazovala zdravotní indispozici ([Anonymizováno]), měla tedy povinnost žalovanou o svém [podezřelý výraz] stavu informovat, případně nechat ověřit u ošetřujícího lékaře. V tomto směru tedy žalobkyně jednala nedbale. Poukazovala na to, že pracovní činnost žalobkyně, kterou dne [datum] na pracovišti u žalované vykonávala, nebyla nijak náročná, neboť spočívala v označení tečkou zkontrolovaných špuntů, které vkládala následně do bedýnky. Za tohoto stavu tedy nebyla dle žalované prokázána existence pracovního úrazu, který by zakládal odpovědnost zaměstnavatele podle § 269 zákoníku práce. V tomto směru je břemeno tvrzení i důkazní na žalobkyni. Neshledala důvodnou námitku žalobkyně, že soud prvního stupně nesprávně zjistil zdravotní stav žalobkyně a náročnost její práce. Žalobkyně mdloby vysvětlovala náročnou fyzickou a psychickou prací předchozího pracovního týdne, tedy dávala mdloby do souvislosti s výkonem pracovní činnosti. I když judikatura připouští existenci pracovního úrazu i z důvodů vyplývajících z vnitřního stavu zaměstnance, i ten však musí být způsoben náhlým působením zevních vlivů, které jsou v příčinné souvislosti s výkonem pracovních úkolů. Soudní praxe tedy klade důraz právě na jednorázovost a náhlost vlivů působících bezprostředně před vznikem úrazu, což v daném případě naplněno nebylo. K námitce žalobkyně na nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení poukazovala na mimořádnost a výjimečnost aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., které není automatickým nástrojem. Zdůraznila, že žalovaná je právnickou osobou, která má povinnost jednat v souladu s péčí řádného hospodáře, a pokud příslušná komise žalované uzavřela, že úraz žalobkyně není pracovním úrazem, s čímž se ztotožnil i právní zástupce žalované, vedení žalované tedy nepochybilo, když nárok žalobkyně odmítlo odškodnit.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, podle § 212 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z těchto skutkových zjištění: žalobkyně byla u žalované zaměstnaná na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], ve znění dodatků z [datum], [datum] a [datum] na pozici operátor výroby, na dobu určitou. Pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil uplynutím sjednané doby dne [datum]. Dne [datum] ve [Anonymizováno] hodin při práci spočívající v kontrole drobných plastových komponentů žalobkyně [Anonymizováno], sesunula se na zem a [Anonymizováno]. Byla jí poskytnuta první pomoc a přivolána rychlá záchranná zdravotní služba. Následkem pádu došlo k poranění hlavy žalobkyně. Těsně před mdlobami žalobkyně vykonávala lehkou fyzickou práci vestoje, kdy označovala plastové komponenty tečkou. Na tuto práci byla přeřazena, neboť na předchozím pracovním stanovišti v předcházejícím pracovním týdnu, byla nespokojena s fyzickou náročností práce. I tuto (fyzicky náročnější práci dle žalobkyně) vykonávají u žalované běžně ženy všech věkových kategorií. Již ode dne předcházejícího incidentu žalobkyni bolela hlava a měla teplotu. Dle záznamu v propouštěcí zprávě neurologického oddělení Oblastní [podezřelý výraz] [adresa] měla žalobkyně dle vyjádření rodiny v anamnéze opakované pády, jejichž etiologie je neznámá. Komise pro prošetření poškození zdraví zaměstnance svolaná žalovanou (která vycházela i z výpovědí svědkyň zdravotní indispozice žalobkyně) dospěla k závěru, že pád žalobkyně byl způsoben její náhlou zdravotní indispozicí a nejedná se o pracovní úraz.

6. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil. Shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který věc posoudil podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

7. Podle § 269 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Škoda, která vznikla následkem pracovního úrazu, spočívá též v bolestném. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže postačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu, ale tato příčinná souvislost musí být postavena najisto. [právnická osoba] přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou.

8. Podle § 271k zákoníku práce je pracovním úrazem pro účely tohoto zákona poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Pracovním úrazem není každé poškození zdraví, ke kterému u zaměstnance dojde při plnění pracovních úkolů.

9. Posouzení, zda určité poškození zdraví pracovním úrazem, je otázkou právní. Působení zevních vlivů musí být krátkodobé, náhlé a násilné. Požadavek násilného působení zevních vlivů však není naplněn, jestliže se, tak jako v případě žalobkyně, jednalo o momentální indispozici žalobkyně v důsledku vnitřních faktorů. Odvolací soud se v tomto směru ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že svědeckými výslechy i údaji z lékařských zpráv byly vnitřní faktory (stížnosti žalobkyně na [Anonymizováno] a [Anonymizováno]) prokázány. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, který neshledal za prokázané tvrzení žalobkyně, že příčinou její mdloby byl „nahromaděný přestálý stres z předchozího pracovního týdne, kdy byla žalobkyně žalovanou přeřazena na těžší fyzickou práci, kterou špatně zvládala“. Tak jak soud prvního stupně uzavřel, obecně tato práce byla vykonávána u žalované i ženami, a to všech věkových kategorií, avšak zejména byla žalobkyní vykonávána v týdnu předcházejícímu zdravotní indispozici, kdy mezi tím byl volný víkend. Naopak žalovanou byly stížnosti žalobkyně, že jde ze subjektivního hlediska žalobkyně o náročnou práci, akceptovány a žalobkyně byla přeřazena na fyzicky nenáročnou práci. K úrazu došlo na samém počátku směny prvního dne pracovního týdne, což rovněž, jak správně uzavřel soud prvního stupně nesvědčí pro časovou a věcnou souvislost s tvrzeným stresem a fyzickým a psychickým vypětím žalobkyně. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně proto uzavírá, že u žalobkyně nedošlo k pracovnímu úrazu.

10. Za tohoto stavu tedy odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že žalovaná skutečnosti svědčící pro zproštění odpovědnosti tvrdila až v odvolacím řízení. Lze se ztotožnit s poukazem žalobkyně na objektivní povahu odpovědnosti žalované jako zaměstnavatele za pracovní úraz a povinnost tvrzení skutečností pro případné zproštění této odpovědnosti. Taková povinnost však nastane až v okamžiku, kdy je prokázána existence pracovního úrazu, a tedy odpovědnost zaměstnavatele, což v daném případě dáno nebylo.

11. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil.

12. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II. V řízení před soudem prvního stupně byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná, která by v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. měla právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalované byly soudem prvního stupně správně stanoveny a jejich výše (80 418 Kč) odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátnímu tarifu. Odvolací soud však shledal v tomto případě předpoklady pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., dle kterého, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné žalované shledal odvolací soud zejména v poměrech žalobkyně. Žalobkyně má vážné zdravotní potíže, v jejichž důsledku není schopna práce na plný pracovní úvazek, v současné době je nezaměstnaná, bez finančního příjmu. Vzhledem k [podezřelý výraz], kdy není plně soběstačná, má nepochybně rovněž výdaje, jak na zajištění lékařské péče (případně i dopravy) tak se zajištěním pomoci při běžných potřebách. S ohledem na tyto skutečnosti má odvolací soud za to, že jsou zde dány předpoklady pro rozhodnutí v souladu s ustanovením § 150 o. s. ř. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto v nákladovém výroku II. změněn tak, že žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně v plném rozsahu, je ale pouze ve výši 40 000 Kč (tj. v rozsahu 50 %). Vzhledem k postavení žalované, která je právnickou osobou vykonávající výdělečnou činnost se nepřiznání náhrady nákladů řízení v uvedeném rozsahu zásadně negativně neprojeví v její majetkové sféře.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla úspěšná žalovaná, které vznikly náklady na právním zastoupení, a to odměna za dva úkony právní služby zástupce žalované po 10 300 Kč podle § 7 bod 6. advokátního tarifu, a to (písemné vyjádření k odvolání a účast zástupce žalované u jednání odvolacího soudu), dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 4 515 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení žalované činí 26 015 Kč. Odvolací soud neshledal předpoklady pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. i v odvolacím řízení, když žalobkyně podala odvolání se znalostí právního závěru soudu prvního stupně. Pokud přesto žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání, musela si být vědoma i případného následku v podobě povinnosti zaplacení nákladů odvolacího řízení žalované.