o zápůrčí žalobu, o vyklizení nemovitosti a o vydání bezdůvodného obohacení, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 9. 2025, č. j. 16 C 66/2024 – 172,

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2025, č. j. 16 C 66/2024 – 172, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vyklizení pozemku parc. č. [hodnota], v obci [adresa], katastrální území [adresa] (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému odstranit plot vystavený na pozemku parc. č. [hodnota] obec [adresa], katastrální území [adresa]. Výrokem III. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení částky 315 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení. Výrokem IV. stanovil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 76 467,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Výrokem V. byla žalobcům stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi soudní poplatek 5 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. Předmětem řízení byl nárok žalobců na vyklizení části pozemku parc. č. [hodnota], obec [adresa], katastrální území [adresa], na odstranění plotu umístěného na tomto pozemku a na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku žalovaným za dobu od 14. 9. 2021 do 13. 9. 2024 (den podání žaloby). Žalobci jako podíloví spoluvlastníci pozemku parc. č. [hodnota] (každý z nich v rozsahu podílu ideální jedné třetiny) o výměře 6 952 m², orná půda, který nabyli na základě darovací smlouvy od právních předchůdkyň ([Jméno žalobce A], matky žalobců a [jméno FO], tety žalobců) uzavřené dne 16. 9. 2011, s účinky vkladu dne 20. 10. 2011. Část předmětného pozemku o velikosti cca 700 m² je připlocena k pozemku žalovaného st. parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba parc. č. [hodnota]. Žalovaný je vlastníkem pozemku st. parc. č. [hodnota] a pozemku parc. č. [hodnota]. Připlocená část pozemku je užívána v souvislosti s bydlením, tvoří celkový komplex účelově užitý k bydlení, zastavěnou plochu a nádvoří. Žalovaný na svou obranu uvedl, že předmětnou část pozemku vydržel, neboť ve shodném rozsahu pozemky nabyli právní předchůdci, rodiče žalovaného, na základě kupní smlouvy uzavřené dne 28. 10. 1977, registrované Státním notářstvím v Mladé Boleslavi dne [datum], a to od prodávajících [jméno FO] a [Jméno žalobce A] (matky žalobců). Žalovaný předmětné nemovitosti nabyl v rozsahu jedné poloviny spoluvlastnického podílu v dědickém řízení po matce (řízení vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. [spisová značka]) v rozsahu zbylého spoluvlastnického podílu jedné poloviny v dědickém řízení po otci (řízení vedené u Okresního soudu v Semilech sp. zn. [spisová značka]). Rodiče žalovaného, a poté i žalovaný užívali pozemek v nezměněném rozsahu od roku 1977, v tomto rozsahu se o něj starali. Žalobci nikdy nic nenamítali, až do sdělení dcery žalovaného v roce 2024, že je třeba uvést v soulad faktický stav pozemku se zápisem v katastru nemovitostí. Ani žalovaný se o hranice výměry pozemků nezajímal. Soud prvního stupně uzavřel, že rodiče žalovaného byli oprávněnými držiteli předmětné části sporného pozemku od roku 1978 do 1. 1. 1992 (kdy bylo možné poprvé dle zákonné úpravy pozemek vydržet), tedy 14 let. Vlastnické právo k předmětné části pozemku tedy nabyli vydržením, a to i přesto, že výměra připloceného pozemku přesahuje 50 % výměry pozemků žalovaného (parc. č. [hodnota] a st. parc. č. [hodnota]). Dle závěru soudu prvního stupně je nutné přihlédnout ke konkrétnímu případu, kdy takto připlocený pozemek již právní předchůdci žalovaného zakoupili, výměra pozemku žalobců (parc. č. [hodnota]) je 6 900 m², tedy i bez připlocené části přesahuje výměru 6 000 m². Připlocená část pozemku s pozemky, které jsou ve vlastnictví žalovaného, tvoří jednotný funkční celek. V řízení dle závěru soudu prvního stupně nebyl prokázán nepoctivý úmysl žalovaného, zejména však ani předchůdců žalovaného. Žalovaný tedy nabyl připlocenou část pozemku parc. č. [hodnota] originárním způsobem prostřednictvím dědického a pozůstalostního řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání žalobci. Shrnuli dosavadní skutková tvrzení a zjištění a soudu prvního stupně vytýkali nesprávné právní posouzení věci. Zdůraznili, že žalovaný nabyl vlastnické právo k pozemkům parc. č. [hodnota] a parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], avšak nikoliv k pozemku parc. č. [hodnota]. Výměra pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] je 400 m2, ale žalovaný užívá 1 100 m2. Je tedy vlastníkem a oprávněným držitelem pouze 36 % užívaného pozemku a bez právního důvodu užívá pozemek v rozsahu 64 %. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dobrá víra žalovaného není pravděpodobná. Z tohoto důvodu nemohl žalovaný vlastnictví pozemku vydržet, neboť nemohl být v dobré víře. Žalobci jsou zapsáni jako vlastníci celého pozemku parc. č. [hodnota], a pokud je řešeno vlastnictví žalovaného k části tohoto pozemku jako předběžná otázka, není dán způsobilý titul pro zápis do katastru nemovitostí. Zdůraznili, že dle ustanovení § 1089 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se vyžaduje k vydržení poctivá a pravá držba. Poctivým držitelem nemohl být již otec žalovaného, neboť věděl, že má pouze právo užívání předmětné části pozemku, nikoliv právo poctivé držby. Následně tedy nemohl být poctivým držitelem ani žalovaný. Žalovaný předmětnou část pozemku nemohl vydržet, neboť nebyla splněna podmínka dobré víry ani pravosti držby, není možné ani mimořádné vydržení dle § 1095 o. z., neboť toto ustanovení je platné až od 1. 1. 2019. Dle žalobců žalovaný není poctivým držitelem, a ze shodných důvodů nelze započíst ani dobu držby jeho otce. Žalobci dále poukazovali na vědomost žalovaného, že daň z nemovitosti je předepisována správcem daně žalobcům, kteří ji hradí. Dcera žalovaného se sama obrátila asi před pěti lety na žalobce a žádala o udělení souhlasu s výměnou střechy na stavbě, která se částečně nachází na předmětné části pozemku parc. č. [hodnota] a částečně na pozemku parc. č. st. 333. Sama dcera žalovaného prostřednictvím WhatsAppové zprávy žalobcům sdělila, že je třeba řešit nesoulad zápisu vlastnictví žalobců k části pozemku parc. č. [hodnota] užívaného žalovaným. Žalobci navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobců vyjádřil tak, že se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, včetně odůvodnění rozsudku, který považuje za správný. Soud prvního stupně se podle něj již vypořádal se všemi námitkami, které žalobci znovu uplatnili v odvolání. Pokud žalobci poukazovali na to, že žalovaný nepodal vzájemný návrh na určení vlastnického práva, tato skutečnost není předpokladem pro důvodnost žaloby žalobců. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: žalobci jsou v katastru nemovitostí vedeni jako spoluvlastníci (každý v rozsahu podílu ideální jedné třetiny) pozemku parc. č. [hodnota] v obci [adresa], katastrální území [adresa] o celkové výměře 6 952 m², když vlastnictví (resp. spoluvlastnictví) nabyli na základě darovací smlouvy uzavřené dne [datum], s právními účinky vkladu ke dni 20. 10. 2011 s jejich matkou [Jméno žalobce A] a tetou [jméno FO] (jako stranou darující). Žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota] a st. parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] (celková výměra pozemku 834 m²), které nabyl v rámci dědictví po zesnulých rodičích. Předmětné pozemky, které jsou nyní ve vlastnictví žalovaného nabyli jeho právní předchůdci (rodiče) na základě kupní smlouvy uzavřené s právními předchůdci žalobců, a to [Jméno žalobce A], matkou žalobců a [jméno FO], strýcem žalobců jako prodávajícími uzavřené dne 28. 10. 1977, registrovanou u Státního notářství v Mladé Boleslavi dne 11. 4. 1978. Již v době nabytí pozemků právními předchůdci žalovaného byla k uvedeným pozemkům připlocena část pozemku parc. č. [hodnota] o výměře cca 700 m². V tomto rozsahu právní předchůdci (následně i žalovaný) o pozemek pečovali, zvelebovali ho, činili další zahradní úpravy. V této činnosti jim nebylo nikým bráněno. Žalovaný se o přesné hranice a výměry pozemků nabytých po rodičích, stejně tak o výměry pro placení daně z nemovitostí, nezajímal, pozemek užíval ve stejném rozsahu jako jeho právní předchůdci. Rovněž žalobci se o část pozemku parc. č. [hodnota], která byla připlocena k pozemku parc. č. [hodnota] nezajímali, až do doby komunikace mezi c) žalobcem a dcerou žalovaného v dubnu 2024, kdy nabídli žalovanému odkup předmětné části pozemku parc. č. [hodnota] za částku 1 500 000 Kč.

6. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil.

7. Soud prvního stupně věc posoudil právně v souladu s ustanovením § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“) podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a to v souladu s ustanovením § 129 odst. 1, § 130 a § 134 obč. zák. Uzavřel, že rodiče žalovaného od doby nabytí předmětných pozemků (tj. od roku 1978) byli jejich oprávněnými držiteli po dobu nejméně 14 let. Nabyli proto nejpozději ke dni 1. 1. 1992 vlastnictví k předmětné části pozemku parc. č. [hodnota] vydržením podle § 134 obč. zák., neboť držba přesáhla vydržecí desetiletou dobou, tímto zákonem vyžadovanou. Dle závěru soudu prvního stupně se jednalo o oprávněnou držbu, kdy právní předchůdci žalovaného byli v dobré víře, že užívají spornou část pozemku jako pozemek, který náleží do jejich vlastnictví. I když výměra „připlocené“ části pozemku parc. č. [hodnota] přesahuje v daném případě 50 % celkové výměry pozemku st. parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], přihlédl soud prvního stupně k dané konkrétní situaci. V daném případě byla sporná část pozemku shodným způsobem připlocena již před koupí pozemků st. parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] rodiči žalovaného za situace, kdy pozemek žalobců parc. č. [hodnota] má výměru přesahující 6 000 m² a pouhým okem s ohledem na oplocení nebylo možné jednoznačně poznat, o kolik větší pozemek rodiče žalovaného užívali. Jednalo se zcela jednoznačně o jednotný funkční celek pozemků a rodiče žalovaného, tedy dle závěru soudu prvního stupně byli oprávněnými držiteli a jejich víra byla dobrověrná. Za stavu, kdy již rodiče žalovaného předmětnou část pozemku parc. č. [hodnota] vydrželi, žalovaný tedy nabyl připlocenou část tohoto pozemku prostřednictvím dědického a pozůstalostního řízení po zesnulých rodičích, a to originárně. Pozemek parc. č. [hodnota] žalovaný užívá proto v tomto rozsahu zcela oprávněně.

8. Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem prvního stupně zcela neztotožnil, když dospěl k závěru, že výměra „připlocené“ části pozemku parc. č. [hodnota] v rozsahu přesahující 50 % výměry pozemků (celkové), které byly předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci žalobců a právními předchůdci žalovaného, je takového rozsahu, že neodůvodňuje závěr o dobrověrnosti takové držby. Neztotožnil se tedy se závěrem, že právní předchůdci žalovaného, jeho rodiče, předmětnou část pozemku parc. č. [hodnota] vydrželi ke dni 1. 1. 1992. Shledal však důvodnou námitku žalovaného, že předmětnou část pozemku vydržel v souladu s ustanovením § 1095 o. z., upravující mimořádné vydržení. Dle tohoto zákonného ustanovení uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

9. Podle § 1091 odst. 2 o. z., k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající 10 let. Podmínkou mimořádného vydržení ve smyslu citovaného zákonného ustanovení není tedy poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek poctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z. se v tomto případě neuplatní. Do doby stanovené v § 1095 o. z se započte i doba, po kterou měl držitel, případně jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 1. 1. 2014); tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.).

10. Za stavu, kdy bylo v řízení prokázáno, že žalovaný se ujal držby předmětné části pozemku a v nezměněném rozsahu ji užíval výlučně nejméně od roku 2017, od roku 2014 ve spoluvlastnictví se svým otcem a od roku 1978 do roku 2004 rodiče jako právní předchůdci žalovaného, je tak splněn zákonný předpoklad pro mimořádné vydržení, pokud jde o dobu držby, tedy dvacetileté do 1. 1. 2019.

11. K mimořádnému vydržení by proto nemohlo dojít pouze v případě, že by byl prokázán nepoctivý úmysl žalovaného (případně právních předchůdců) jako držitele. Nepoctivým, ve smyslu ustanovení § 1095 o. z., je v zásadě úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo se v ní vloudil potajmu nebo lstí. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu takový stav musí být dán v době, kdy se držitel držby chopí s tím, že pokud se následně dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, respektive, že někdo jiný je vlastníkem, nemá tato skutečnost sama o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, neboť i s ohledem na dvojnásobně dlouhou vydržecí dobu nutnou pro mimořádné vydržení má tak vlastník dostatek prostoru pro uplatnění svého práva vlastnickou žalobou. Právě jen obrana vlastnickou žalobou je nutná k tomu, aby se stávající držitel stal nepoctivým.

12. V daném případě mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobci (ani jejich právní předchůdci) žádnou vlastnickou žalobu vůči žalovanému (případně jeho právním předchůdcům) do 1. 1. 2019 (ale ani poté, až do podání žaloby v této věci) nepodali. V tomto směru nejsou rozhodné ani námitky žalobců, že dcera žalovaného sama iniciovala případné řešení odchylného zápisu v katastru nemovitostí, neboť následkem toho nebylo podání vlastnické žaloby ze strany žalobců. Nadto tato situace nastala v roce 2024, tedy 5 let poté, když již došlo k mimořádnému vydržení sporné části pozemku v souladu s ustanovením § 1095 o. z.

13. Odvolací soud neshledal důvodné námitky žalobců, zpochybňující dobrou víru i oprávněnost držby žalovaného i právních předchůdců, kdy, jak již bylo shora uvedeno, uvedená kritéria se v případě mimořádného vydržení neuplatní. Důvodná nebyla shledána ani námitka, že k mimořádnému vydržení nemohlo ze strany žalovaného či právních předchůdců žalovaného dojít s ohledem na skutečnost, že ustanovení § 1095 o. z., upravující mimořádné vydržení, upravuje občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Tak jak již bylo shora uvedeno, do vydržecí doby stanovené tímto zákonným ustanovením pro mimořádné vydržení v délce 20 let se započítává i doba držby právních předchůdců a k vydržení nemůže dojít dříve než uplynutím dalších pěti let od nabytí účinnosti uvedeného znění občanského zákoníku. Tyto předpoklady v dané věci splněny byly.

14. Ze všech shora uvedených důvodů tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný předmětnou část pozemku parc. č. [hodnota] užívá oprávněně jako vlastník, kdy vlastnictví v souladu s ustanovením § 1095 o. z. vydržel. Za tohoto stavu tedy není důvodná ani žaloba na vyklizení předmětné části nemovitosti, ani na odstranění plotu, včetně nároku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za užívání uvedené části pozemku bez právního důvodu.

15. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný (i když z jiných důvodů) v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. ve výrobcích I. až III. potvrdil.

16. Odvolací soud shledal správné i rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, kdy zcela úspěšnému žalovanému soud prvního stupně přiznal v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovanému vznikly v řízení náklady na právním zastoupení, které byly soudem prvního stupně správně určeny a jejich výše odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátnímu tarifu.

17. Jako správný byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku V., kterým byla žalobcům stanovena povinnost zaplatit soudní poplatek v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. a), § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a to za v průběhu řízení před soudem prvního stupně uplatněný nárok na vyklizení nemovitosti.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, a má tedy nárok na náhradu nákladů řízení. Žalovanému vznikly náklady na právním zastoupení, a to odměna za dva úkony právní služby (další porada zástupce s klientem přesahující jednu hodinu uskutečněná dne 27. 11. 2025 a účast zástupce žalovaného o u jednání odvolacího soudu) podle § 11 odst. 1 písm. c), g) advokátního tarifu po 9 820 Kč podle § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, § 7 bod 6. advokátního tarifu, 2 režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, tedy náklady v celkové výši 19 640 Kč.