o zaplacení 47 595,65 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 10. 2025, č. j. 46 C 89/2025 - 63,

1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení 47 595,65 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že si žalovaný u žalobkyně objednal dne 19. 7. 2023 sedací soupravu za sjednanou cenu 47 595,65 Kč. Sedací souprava byla žalovanému doručena v listopadu 2023. Žalobkyně dne 8. 10. 2024 vystavila žalovanému fakturu na úhradu ceny se splatností ke dni 15. 10. 2024. Cena však nebyla do současnosti uhrazena.

2. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zamítl žalobu o zaplacení 47 595,65 Kč spolu s úrokem z prodlení 12,75 % ročně z této částky od 16. 10. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 13 880 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).

3. Napadený rozsudek soud prvního stupně odůvodnil tím, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, dle které žalobkyně žalovanému dodala sedací soupravu. V řízení však bylo rovněž prokázáno, že žalovaný uhradil sjednanou kupní cenu ve výši 47 595,65 Kč. Závazek žalovaného tak zanikl splněním ještě před výzvou k úhradě. Žalovaný se nemohl dostat s plněním do prodlení. Nárok žalobkyně je proto zcela nedůvodný.

4. Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Navrhla napadený rozsudek změnit, žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat jí náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že žalovaný v řízení prokázal úhradu kupní ceny. K takovému skutkovému zjištění dospěl, ačkoliv k tomu neexistoval žádný přímý důkaz. Z nepřímých důkazů byly uzavřeny nesprávné skutkové závěry. Zjištění získaná výslechem manželky žalovaného považovala žalobkyně za nevěrohodná, neboť má na výsledku sporu osobní a majetkový zájem. Úhradě kupní ceny ani nebyla svědkyně osobně přítomná. O probíhajícím soudním sporu se žalovaným před svým výslechem mluvila. Tato výpověď nemohla rozhodné skutečnosti prokázat, přesto o ni soud prvního stupně zjevně (s ohledem na průběh soudního řízení) opřel svá skutková zjištění. Jediným přímým důkazem je tak výpověď žalovaného. Soud prvního stupně žalovaného poučil, jaká tvrzení mají být doplněna a prokázána. Následně však měl rozhodné skutečnosti za prokázané, přestože v souladu s poučením žalovaný nedotvrdil a neprokázal, kdy, jak a komu konkrétně zaplatil žalovanou částku. Z napadeného rozsudku tyto závěry nevyplývají. Žalovaný byl v řízení dvakrát poučen, jaké skutečnosti mají být doplněny a prokázány. Žalobkyni se však nedostalo žádného poučení. Na základě takového postupu nemohla žalobkyně očekávat, že bude v řízení neúspěšná. Nebyl proto ani důvod doplnit tvrzení nebo označit důkazy na svou podporu. Žalobkyně přesto k důkazu označila výpis ze své pokladní knihy za období od 1. 5. 2023 do 31. 12. 2023, z níž vyplývá, že žádná hotovost v uváděné výši nebyla přijata. Soud prvního stupně však odmítl důkaz provést s odůvodněním, že byl předložen až po koncentraci řízení. Soud prvního stupně změnil závěr o prokázání rozhodné skutečnosti, aniž by umožnil žalobkyni na tuto skutečnost reagovat. Tímto postupem došlo k porušení rovnosti účastníků a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Žalobkyně tak nadále k důkazu označuje předložený výpis z pokladní knihy (interní účetní dokument žalobkyně) a dále výpověď [jméno FO], který by se v řízení vyjádřil k otázce úhrady předmětné platby. Byť soud prvního stupně v řízení neuzavřel, že by byla žalobkyně neúspěšná z důvodu neunesení důkazního břemene, nelze neúspěch žalobkyně jinak vykládat. Soud prvního stupně rovněž nesprávně posoudil smluvní podmínky žalobkyně. Zálohová platba je pouze jedna z možností, jak lze kupní cenu uhradit. Nejedná se však o možnost jedinou. Obchodní podmínky nevylučují možnost dodání zboží bez úhrady zálohové faktury. V daném případě tak mohla nastat situace, kdy bylo zboží dodáno, aniž byla zálohová faktura uhrazena. Jednalo se o chybu v interním procesu žalobkyně. Až po určité době žalobkyně zjistila, že ze strany žalovaného nebyla kupní cena uhrazena. Napadený rozsudek je z uvedených důvodů nepřezkoumatelný.

5. Žalovaný k odvolání uvedl, že považuje napadený rozsudek za věcně správný, a proto jej navrhl potvrdit a přiznat mu náhradu nákladů odvolacího řízení. V řízení bylo prokázáno, že k úhradě žalované částky došlo. Smluvní dokumentace byla vyhotovena žalobkyní. Pokud by žalovaný kupní cenu neuhradil, nedošlo by ani k dodání předmětné sedací soupravy. Žalovaný si z důvodu stěhování neuchoval doklad o provedené platbě, rozhodné skutečnosti však byly prokázány svědeckou výpovědí a účastnickým výslechem.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Předně nelze souhlasit se žalobkyní, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný. Z odůvodnění vyplývá, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, k jakému dospěl skutkovému závěru a jak jej právně hodnotil. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Rozsudek soudu prvního stupně není nepřezkoumatelný, neboť zjevně namítané nedostatky žalobkyni nebránily v možnosti řádného uplatnění jejích procesních práv v odvolacím řízení. Rovněž odvolací soud je schopen napadený rozsudek přezkoumat a zaujmout právní názor na věc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).

8. Rovněž je třeba souhlasit se soudem prvního stupně, že české soudy jsou příslušné k rozhodnutí daného sporu, a to dle čl. 17 odst. 1 písm. c) a čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), neboť se jedná o spotřebitelský spor. Žalovaný (vystupující ve sporu jako spotřebitel) je státním občanem Slovenské republiky, avšak s bydlištěm na území České republiky. Kupní smlouva byla uzavřena s žalobkyní coby podnikatelem v České republice.

9. Důkazy provedenými před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaný si objednal u žalobkyně na základě objednávky č. OBJ-[Anonymizováno] ze dne 19. 7. 2023 sedací souprava [jméno FO] za částku 47 595,65 Kč. Sedací soupravu žalovaný dne 2. 11. 2023 převzal. Tyto skutečnosti ostatně nebyly mezi účastníky sporné. Sporné bylo, zda žalovaný sjednanou cenu uhradil. Jelikož žalobkyně úhradu ceny neevidovala, zaslala žalovanému fakturu č. FV [Anonymizováno] ze dne 8. 10. 2024 na její zaplacení se splatností 15. 10. 2024.

10. Břemeno tvrzení a důkazní ohledně prokázání zaplacení sjednané ceny nesl žalovaný. Soud prvního stupně ho proto správně dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v tomto smyslu poučil. Žalovaný k tomuto poučení navrhl svůj účastnický výslech a výslech jeho manželky. Soud prvního stupně následně po zhodnocení provedených důkazů, a to jednotlivě, ale i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.) uzavřel, že má úhradu ceny za prokázanou. Odvolací soud neshledal v hodnocení důkazů soudem prvního stupně žádný logický rozpor. Je pravdou, že zaplacení ceny přímo prokazuje pouze účastnický výslech žalovaného. Tento výslech je však v souladu s ostatními provedenými důkazy, a proto nebylo důvodu se od zjištění tímto důkazem získaných odchýlit. Žalovaný u žalobkyně objednal sedací soupravu. Součástím objednávky jsou platební podmínky, dle kterých má být 100 % zálohová platba uhrazena před zadáním do výroby. Sama žalobkyně v dokumentu označeném Postup spolupráce deklarovala, že po potvrzení objednávky bude vystavena zálohová faktura a až po její úhradě začne běžet termín dodání, tj. až po připsání zálohové platby na účet bude zboží zadáno do výroby. Takový postup předpokládají i Všeobecné obchodní podmínky. Lze souhlasit se žalobkyní, že pouze tyto listinné důkazy samy o sobě neprokazují, že tak skutečně bylo i v daném případě postupováno. Nicméně podporují skutková zjištění vyplývající z výslechů, tj. že žalobkyně postupovala způsobem, který je v objednávce deklarován.

11. Žalovaný k tomu ve svém výslechu uvedl, že byl s manželkou na prodejně, protože u žalobkyně kupovali pergolu. Uviděli sedací soupravu, která se jim líbila a byla ve slevě. Rozhodli se ji rovněž u žalobkyně objednat. Nepamatoval si přesně, zda cenu za sedací soupravu uhradil tentýž den, kdy si ji vybrali, nebo zda se tam vracel, ani zda placení byla přítomná manželka. Celou věc řešil s panem [jméno FO]. Po dodání zboží spolu i telefonicky komunikovali a potvrdili si, že je vše v pořádku uhrazeno. Platbu hradil na prodejně a zřejmě panu [jméno FO].

12. Svědkyně [jméno FO] (manželka žalovaného) ve shodě uvedla, že sedací soupravu vybrali na prodejně u žalobkyně v souvislosti s nákupem pergoly. Byla ve slevě a projevili o ni zájem. Jelikož se jednalo o omezenou nabídku, byli domluveni, že ji rychle zaplatí. V ten den s sebou však neměli dostatek peněz, a proto se žalovaný na prodejnu v následujících dnech vrátil a sjednanou cenu v hotovosti uhradil. Dohodli se, že sedací soupravu žalobkyně dodá spolu s pergolou. Telefonicky si ještě potvrzovali s prodejcem (zřejmě panem [jméno FO]), že je vše uhrazené. Manželka žalovaného však úhradě osobně přítomna nebyla.

13. Oba výslechy byly spontánní. Na nevěrohodnost svědkyně nelze usuzovat pouze ze skutečnosti, že je manželkou žalovaného. Je pochopitelné, že jako manželé o soudním řízení společně mluví. Působilo by tak naopak nevěrohodně, pokud by svědkyně uváděla, že o tom s žalovaným nehovořila. Výslechy se vzájemně doplňovaly. Žalovaný vypověděl, že si řadu skutečností přesně nepamatuje, což je pochopitelné, pokud se odehrály před více než dvěma lety. Svědkyně některé skutečnosti upřesňovala, tj. že k platbě došlo v následujících dnech poté, co si sedací soupravu u žalobkyně vybrali, jakož i to, že nebyla předání peněz osobně přítomna. Způsob, jakým svědkyně i žalovaný vypovídali, nasvědčuje pravdivosti jejich výpovědi. Nepřesvědčivým dojmem by působilo, pokud by si i s odstupem několika let pamatovali veškeré konkrétní detaily (např. přesný den, kdy byla platba provedena). To, že si již vše přesně nepamatovali, naopak odpovídá běžné lidské zkušenosti. Svědkyně a žalovaný o rozhodné skutečnosti vypověděli v takovém rozsahu, aby bylo možné uzavřít, že k úhradě kupní ceny ve výši 47 595,65 Kč skutečně došlo, a to ještě před tím, než jim byla sedací souprava dodána.

14. Závěr o úhradě ceny podporuje i skutečnost, že žalobkyně se domáhala jejího zaplacení až fakturou z října 2024, tj. téměř rok poté, co byla sedací souprava dodána. Pokud by se účastníci nedohodli na zálohové faktuře (byť to vyplývá ze samotné objednávky), jistě by žalobkyně požadovala úhradu kupní ceny obratem po jejím dodání. Je zřejmé, že žalobkyně neměla pořádek v přijatých platbách, což opět svědčí spíše ve prospěch žalovaného. Bylo proto nadbytečné provádět žalobkyní předložený důkaz výpisem z pokladní knihy, neboť by nebyl způsobilý prokázat v řízení žádnou relevantní skutečnost. V zásadě není pochyb o tom, že žalobkyně předmětnou platbu ve svém účetnictví neeviduje, to však nevyvrací skutkové zjištění, že žalovaná částka byla žalovaným uhrazena.

15. Odvolací soud pro úplnost k důkazu výpisem z pokladní knihy uvádí, že tento důkaz nebyl označen v rozporu s koncentrací. Po koncentraci nemohou účastníci uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení proto nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3314/2024).

16. Jelikož bylo provedeným dokazováním postaveno najisto, že došlo k úhradě kupní ceny ve výši 47 595,65 Kč, nepřicházelo již do úvahy poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Veškeré pro řízení rozhodné skutečnosti byly prokázány. Nelze v tomto směru souhlasit se žalobkyní, že by se napadený rozsudek opíral o neunesení břemene tvrzení a důkazního žalobkyní, nýbrž stojí na unesení těchto břemen žalovaným (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 28 Cdo 3163/2025).

17. Žalobkyně až v odvolacím řízení navrhla důkaz výslechem svědka [jméno FO]. Tento důkaz však neodpovídá v odvolacím řízení přípustným novotám dle § 205a o. s. ř. Žalobkyně byla v souladu s § 119a o. s. ř. soudem prvního stupně poučena, že je povinna před vyhlášením rozhodnutí uvést veškeré rozhodné skutečnosti a označit důkazy. Žalobkyni tak nic nebránilo k uvedenému poučení důkaz označit. Rovněž se nejedná o důkaz, kterým měla být zpochybněna věrohodnost jiného důkazu (zejména provedených výslechů před soudem prvního stupně). K dotazu odvolacího soudu totiž žalobkyně uvedla, že tímto důkazem mají být prokázány okolnosti ohledně tvrzené platby. Zpochybněním věrohodnosti důkazního prostředku, které je důvodem pro uplatnění nových skutečností či důkazů až v odvolacím řízení [výjimka z tzv. zásady koncentrace řízení podle § 205a písm. c) o. s. ř.], není označení dalších důkazů, kterými se odvolatel snaží prokázat jiný skutkový stav, než z jakého vycházel soud prvního stupně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, č. j. 23 Cdo 262/2022-290).

18. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud neshledal podmínky pro doplnění dokazování. Soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav v rozsahu umožňujícím věc právně posoudit a rozhodnout.

19. Odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že s ohledem na čl. 6 ve spojení s čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) je v dané věci rozhodné právo České republiky.

20. Dle § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.

21. Dle § 2086 odst. 1 o. z., smlouva o dodání věci, která má být teprve vyrobena, se posoudí jako kupní smlouva, ledaže se ten, komu má být věc dodána, zavázal předat druhé straně podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí.

22. Dle § 2086 odst. 2 o. z., za kupní smlouvu se nepovažuje smlouva, podle níž převážná část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti.

23. Dle § 2118 o. z., kupující zaplatí kupní cenu a věc převezme.

24. Dle § 1908 odst. 1 o. z., splněním dluhu závazek zaniká.

25. Soud prvního stupně správně uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou byla ve smyslu § 2079 a následující o. z. uzavřena kupní smlouva na dodání sedací soupravy za kupní cenu 47 595,65 Kč. V daném případě se účastníci dohodli na dodání sedací soupravy standardně nabízené k prodeji. Na věc tak nedopadá žádná z výjimek upravených v § 2086 o. z. V řízení však bylo prokázáno, že obě smluvní strany svůj závazek řádně splnily. Žalobkyně dodala objednané zboží a žalovaný uhradil sjednanou kupní cenu (§ 2118 o. z.), aniž by se při její úhradě dostal do prodlení. Vzájemný závazek zanikl splněním (§ 1908 o. z.). Žalovaný nárok žalobkyně tak nebyl důvodný.

26. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. napadený rozsudek potvrdil, neboť jej shledal za věcně správný. Soud prvního stupně rovněž správně rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky a nákladech státu ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 148 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v řízení zcela úspěšný. Jelikož žalobkyně výslovně nenapadla obsahovou správnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, potvrdil odvolací soud i toto rozhodnutí. Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neznamená, že by se odvolací soud za situace, kdy potvrdí výrok o věci samé a kdy žádný z účastníků ani nenamítá nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech, musel zabývat jeho správností a při závěru o jeho nesprávnosti je změnit. Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neodůvodňuje změnu rozhodnutí tam, kde se jí žádní účastníci nedomáhají (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24).

27. O nákladech řízení před odvolacím soudem, které spočívaly v právním zastoupení, bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Plně úspěšnému žalovanému byla přiznána náhradu nákladů. Náklady sestávaly z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (účast na jednání dne 17. 2. 2026) po 3 020 Kč [§ 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“)] a z paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 AT). Žalobkyně je povinna náhradu nákladů v celkové výši 3 470 Kč žalovanému uhradit k rukám jeho zástupce podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).