o vyklizení nemovitosti, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 9. 2025, č.j. 14 C 142/2023 - 214

1. Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2025, č. j. 14 C 142/2023 – 214, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala vyklizení pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a žalobkyni stanovil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 55 588,20 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku. Předmětem řízení byl (po soudem připuštěné změně žaloby) nárok žalobkyně na vyklizení pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] s tím, že žalobkyně je jeho výlučnou vlastnictví, a to spolu s pozemky p. č. [hodnota] a p. č. [hodnota]. Předmětný pozemek žalovaný užívá bez právního důvodu, když v minulosti uzavřenou nájemní smlouvu žalobkyně písemně v roce 2014 vypověděla. Na uvedeném pozemku se nachází 10 chatek, které žalovaný užívá. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně není důvodný, neboť žalovaný užívá mimo jiné sporný pozemek na základě nájemní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem. Uvedená nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou jednoho roku za sjednaných podmínek, kdy se pronajímatel mimo jiné zavázal k tomu, že je oprávněn vypovědět smlouvu nájemci pouze v případě porušení jeho povinností uvedených v článku V. smlouvy. Vzhledem k tomu, že ze strany žalovaného jako nájemce nedošlo k porušení podmínek sjednaných v nájemní smlouvě z roku 1996, dala žalobkyně jako další (nový) vlastník žalovanému výpověď v rozporu se sjednanými smluvními podmínkami pro udělení výpovědi a za tohoto stavu tedy soud prvního stupně shledal výpověď z nájemní smlouvy neplatnou. Žalovaný tedy užívá předmětný pozemek, kdy je výlučným vlastníkem staveb na něm umístěných s výjimkou 10 chatek, na základě právního důvodu.

2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní posouzení věci, zejména pokud jde o ukončení nájemní smlouvy. Poukazovala na to, že dopisem ze dne 24. 3. 2014 žalobkyně mimo jiné uvedla, že „vypovídá tímto nájemní smlouvu a odvolává svůj souhlas s užíváním nemovitostí“. Znění tohoto podání tedy zcela jednoznačně vystihuje vůli žalobkyně, aby již nedocházelo k dalšímu prodlužování předmětného nájmu, tedy v souladu s ustanovením § 2230 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“) dala žalobkyně v přiměřené době předem najevo, že nájem skončí. Nájem proto neskončil výpovědí (kterou soud prvního stupně shledal neplatnou), ale uplynutím doby a již mnoho let netrvá. Žalovaný proto předmět nájmu užívá bez právního důvodu. Dle žalobkyně soud prvního stupně zcela nadbytečně odkazoval na trestní řízení, jehož předmětem bylo zničení některých staveb v blízkosti předmětného pozemku žalobkyní (která uvedené stavby v době demolice mylně považovala za své vlastnictví), ačkoliv tyto skutečnosti nijak s ochranou vlastnického práva žalobkyně nesouvisí. Setrvala na tvrzení, že 10 chat, které se na pozemku nacházejí, a které žalovaný užívá, jsou vlastnictvím žalovaného. K námitce žalovaného, že údaj o vlastnictví 10 chat se nenachází na originále „inventurního soupisu“ uloženého v Národním archivu, uvedla, že existují dvě verze předmětného inventurního seznamu, kdy v jednom údaj o 10 chatách zcela chybí, na druhém je ručně dopsán. Má za to, že verze u žalovaného (ve které je údaj o 10 chatách) vyjadřuje společnou vůli smluvních stran, aby se žalovaný stal vlastníkem předmětných chatek, ať již uvedený údaj smlouva obsahovala již při podpisu smlouvy a verze uložené v Národním archivu je tak neúplná, nebo byl dopsán po uzavření smlouvy v zájmu odstranění nepřesností a u verze uložené v Národním archivu k takové opravě nedošlo. Žalovaný vystupoval od uzavření předmětné smlouvy do července 2025 jako vlastník předmětných chat, kdy v roce 2018 chaty například zahrnul do ocenění ve znaleckém posudku, když jednal s žalobkyní o jejich možném prodeji. Poprvé se v tom smyslu, že není vlastníkem předmětných chat, vyjádřil žalovaný až v průběhu daného řízení, a to v červenci 2025. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, kdy se ztotožnil s posouzením neplatnosti výpovědi z nájemní smlouvy tak, jak uzavřel soud prvního stupně. Pro platnou výpověď nebyly splněny podmínky předpokládané v článku VI. smlouvy. Žalovaný žádnou z povinností sjednaných v čl. V. citované smlouvy neporušil. Znovu zdůraznil, že souhlas žalovanému zřídit lesní skautskou školu na dlouhou dobu udělil baron [Anonymizováno] a souhlasil i s vybudováním staveb trvalého charakteru. Nájemné bylo sjednáno pouze v symbolické výši (1 Kč ročně). Smyslem a účelem předmětné smlouvy tedy nebylo ekonomické využití předmětných pozemků jeho vlastníkem jako pronajímatelem ve formě významné peněžní renty, ale naopak využití pozemku k výchově mládeže, tedy k obecně prospěšnému cíli s trvalým úmyslem. Za stavu, kdy nájemní smlouva je nadále platná, má žalovaný právní titul k užívání předmětných pozemků. Zdůraznil však, že není vlastníkem 10 chat, které se na předmětném pozemku nacházejí. Žalovaný do svého vlastnictví jako stavebník nabyl stavby lesní školy, situované na pozemcích parc. č. [hodnota], [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], které na vlastní náklady a vlastním úsilím vybudoval v letech 1945-1948, respektive přístavbu v roce 1989, a to se souhlasem tehdejšího vlastníka předmětných pozemků barona [Anonymizováno]. Následně přešly jak pozemky, tak stavby do vlastnictví státu, a až po roce 1989 předmětné pozemky v rámci restituce podle zákona o půdě získal baron [Anonymizováno], na základě dohody o vydání. Žalovaný získal předmětné stavby na základě hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku uzavřené dne 6. 11. 1991 mezi Pražskou správou účelových zařízení mládeže jako předávající organizace a žalovaným jako organizace přejímající. V souladu s tehdejšími platnými právními předpisy, kdy bylo možné majetek bývalého SSM a PO převádět pouze se souhlasem tehdejšího Federálního ministerstva financí, byl tímto ministerstvem souhlas k převodu udělen dopisem ze dne 26. 9. 1990 a na základě souhlasu uzavřena hospodářská smlouva. Smlouva je tvořena vlastní smlouvou a přílohami – inventurními soupisy. V původních přílohách, které jsou uloženy v Národním archivu, a které byly tehdejšímu Ministerstvu financí s žádostí o udělení souhlasu zaslány, není údaj o převodu 10 chat uveden. I když je takový údaj uveden na vyhotovení inventurních soupisů, které má v držení žalovaný, jedná se o ručně psaný údaj, který byl dopsán dodatečně, neprokazuje však převod předmětných 10 chat na žalovaného.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1993 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z těchto skutkových zjištění: žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], 2130 a 2132 v katastrálním území [adresa], jejichž původním vlastníkem byl baron [Anonymizováno]. Tomu byl pozemek vrácen v rámci restitučních zákonů, na základě dohody o vydání s žalovaným. Nájemní smlouvu uzavřenou dne 28. 3. 1996, ve znění dodatku č. [hodnota] z téhož dne, pronajal [Anonymizováno] jako pronajímatel žalovanému jako nájemci mimo jiné část pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] za nájemné ve výši 1 Kč ročně, a to na dobu určitou v trvání jednoho roku s tím, že pronajímatel je oprávněn vypovědět nájemní smlouvou nájemci v případě porušení jeho povinností uvedených v článku V. smlouvy s dvouměsíční výpovědní lhůtou počínající od 1 dne měsíce následujícího po doručení výpovědi druhé straně. Na pozemku parc. č. [hodnota] se nachází stavba hlavní budovy, sociálního zařízení a jídelny, které jsou ve vlastnictví žalovaného, byly jím vybudovány v letech 1945-1948 se souhlasem tehdejšího vlastníka pozemků, a to včetně přístavby klubovny vybudované se souhlasem [právnická osoba] [adresa] z roku 1992. Na pozemku se dále nachází 10 dřevěných chat. Dopisem ze dne 24. 3. 2014 sdělil právní zástupce žalobkyně žalovanému, že „na základě nejasného právního titulu užívá nemovitosti v katastrálním území [adresa], jako junáckou základnu, z důvodu právní jistoty a s ohledem na blíže nespecifikovaný právní titul vypovídá nájemní smlouvu a odvolává souhlas s užíváním nemovitostí žalovaným, mimo jiné i pozemku parc. č. [hodnota], včetně jeho součástí příslušenství“. Přípisem Federálního ministerstva financí ze dne 26. 9. 1990 bylo sděleno Pražské správě účelových zařízení mládeže, že k její žádosti ze dne 30. 8. 1990 byla udělena výjimka z převodu objektu na [adresa] popsaného pod položkou 1 inventurního soupisu ze dne 31. 12. 1989 mládežnické organizaci [Anonymizováno] a současně byl udělen předchozí souhlas k převodu vlastnictví věcí movitých uvedených pod položkou 1 a 2 na listu číslo [hodnota] inventurního soupisu ze dne 31. 12. 1989 a pod položkou 1-64 a položkou 1-53 připojených dalších inventurních seznamů téhož data na uvedenou mládežnickou organizaci [Anonymizováno]. Pod položkou 1-812/096 je uvedena hodnota základny celkem (ubytovna, kuchyň, objekt, kůlna, sklad, dostavba, studna, parcely, stromy) v počtu jeden ks celkem [hodnota] Kčs. Ručně je dopsán údaj „10 chat“. Dne 6. 11. 1991 byla uzavřena hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku a převodu vlastnictví národního majetku mezi předávající organizací Pražskou správou účelových zařízení mládeže jako předávající organizací a Junákem, Praha 1 jako přejímající organizací o navrácení majetku dle inventurního soupisu v počtu sedmi stran na základě povolení federálního ministerstva financí ze dne 26. 9. 1990. Hlavní budova nacházející se na pozemku 2132 byla žalobkyni částečně zdemolována.

6. Odvolací soud se s takto zjištěným stavem ztotožnil. Řízení doplnil v souladu s ustanovením § 213 odst. 4, § 205a písm. f) o. s. ř. listinnými důkazy, a to žádostí o schválení převedení majetku Pražské správy účelových zařízení mládeže adresovanou Federálnímu ministerstvu financí ČSSR ze dne 30. 8. 1990, rozhodnutím o udělení výjimky k převodu vlastnictví nemovitostí Federálním ministerstvem financí ČSSR ze dne 26. 9. 1990, inventurním soupisem zásob ke dni 31. 12. 1989 o počtu sedmi stran, a to ve vyhotovení, tak jak je uloženo v archivním fondu Federálního ministerstva financí ČSSR z let 1969-1990. Z uvedených listinných důkazů byly zjištěny shodné skutečnosti jako z vyhotovení shodných listinných důkazů založených ve spise a provedených v řízení před soudem prvního stupně s odlišností u inventurního soupisu zásob, kdy na straně 1 pod pořadovým číslem [hodnota], kód 1-812/096 je uvedena hodnota základny celkem (ubytovna, kuchyň, objekt, kůlna, sklad, dostavba, studna, parcely, stromy) v počtu jeden ks v celkové hodnotě [hodnota] Kčs, bez uvedení ručně psaného údaje „10 chat“ tak jak je ve shodném listinném důkazu, který byl proveden k důkazu před soudem prvního stupně).

7. Odvolací soud shledal správným právní posouzení věci soudem prvního stupně, pokud postupoval v souladu s ustanovením § 3074 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“) podle § 2221 a následujících o. z. Odvolací soud se však již neztotožnil s posouzením platnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 28. 3. 1996. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dopis žalobkyně ze dne 24. 3. 2014, adresovaný žalovanému neposoudil jako výpověď, ale v souladu s ustanovením § 2230 odst. 1 věta první o. z., jako dostatečně určité sdělení, že žalobkyně jako pronajímatel nesouhlasí s prodloužením předmětné nájemní smlouvy na další rok. Za tohoto stavu tedy žalobkyně neprojevila vůli k ukončení nájemního vztahu výpovědí (jak chybně usuzoval soud prvního stupně), ale k tomu, že nájem skončí uplynutím nájemní doby. Za tohoto stavu proto žalovaný nemá právní titul, na základě kterého by předmětný pozemek po datu 29. 3. 2014 nadále užíval.

8. Odvolací soud se proto zabýval námitkou, že žalovaný není vlastníkem 10 chat, nacházejících se na předmětném pozemku, jejichž vyklizení se žalobkyně žalobou domáhá. Bylo na žalobkyni, aby tvrzení o vlastnictví žalovaného k předmětným chatám prokázala. K převodu movitého i nemovitého majetku na žalovaného v roce 1989 došlo na základě uzavřené hospodářské smlouvy s předávající organizací – Pražskou správou účelových zařízení mládeže. Vzhledem k tehdy platné zákonné úpravě vyžadoval takový převod souhlas Federálního ministerstva financí ČSSR. Vzhledem k tomu, že v inventurním soupisu, který tvoří přílohu žádosti o schválení převedení majetku, a k němuž byla výjimka Federálním ministerstvem financí ČSSR udělena, není údaj o těchto nemovitostech (10 chatách) uveden, nebyly předmětem převodu majetku. Pokud v jiné verzi inventurního soupisu se následně takový údaj (pouze ručně dopsaný) objevil, nelze jednoznačně uzavřít kým a v jaké době byl dopsán. Zcela nepochybně však nebyl takový údaj uveden ve verzi, která byla předložena Federálnímu ministerstvu financí ČSSR k udělení výjimky, a na základě které byla následně uzavřena hospodářská smlouva o vydání majetku, jejíž přílohou předmětné inventurní soupisy byly. Žalovaný vlastnictví k předmětným chytám popírá. Pokud byly chaty v minulosti žalovaným užívány, samo o sobě to o vlastnictví nesvědčí, když nebyl prokázán žádný titul k takovému užívání. Vyloučeno není ani protiprávní užití. Za tohoto stavu tedy odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že žalovaný je vlastníkem 10 chat, jejichž odstranění z předmětného pozemku se žalobkyni žalobou domáhá.

9. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako správný (i když z jiných důvodů) potvrdil v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř.

10. Rozsudek soudu prvního stupně byl jako správný potvrzen i v nákladovém výroku II., když v řízení před soudem prvního stupně byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, kterému vznikly náklady na právním zastoupení. Náklady žalovaného byly soudem prvního stupně správně stanoveny a jejich výše odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátnímu tarifu.

11. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, a má proto právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů v této fázi řízení. Žalovanému v odvolacím řízení vznikly náklady na právním zastoupení, a to odměna za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast zástupce žalovaného u jednání odvolacího soudu) podle § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu po 2 300 Kč podle § 9 odst. 1, § 7 bod 5 advokátního tarifu, dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 1 155 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení žalovaného činí 6 655 Kč.