o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 7. 2020, č. j. 10 C 168/2019 - 65

1. Žalobce se žalobou u Okresního soudu v Rakovníku domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného mu zaměstnavatelem [právnická osoba] dopisem ze dne

[datum] z důvodu porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem s tím, že konkrétní důvody, které jsou v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedeny, považuje žalobce za nepravdivé, smyšlené a účelové, když se žalobce nikdy nedopustil hrubého porušení povinností zaměstnance.

2. Okresní soud v Rakovníku (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem

(dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum], které dala (původní) žalovaná žalobci z důvodu porušení pracovních povinností zvlášť závažným způsobem, je neplatné (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení 21 696 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.).

3. Soud prvního stupně konstatoval, že bylo na žalovaném zaměstnavateli, aby prokázal, že u žalobce byla splněna podmínka okamžitého zrušení pracovního poměru v subjektivní lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy zaměstnavatel zjistil, že se žalobce měl dopouštět jím tvrzených porušení pracovních povinností. Přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) žalovaná (původní) však nebyla schopna sdělit, kdy konkrétně mělo k jednotlivým tvrzeným porušením ze strany žalobce dojít a doložit k těmto svým tvrzením důkazy, když pouze uvedla, že pochybnosti o činnosti žalobce začala mít již počátkem roku 2018 poté, co převzala (bez konkrétního bližšího časového údaje) účetnictví žalované paní

[jméno] [příjmení], která, jako účetní, upozorňovala na pochybení žalobce, a následně začal vyzývat a upozorňovat na pochybení žalobce také jednatel žalované (původní) [jméno] [příjmení], což bylo hlavně v měsících březen, duben a květen 2019. Na základě těchto„ velmi obecně doplněných tvrzení“ dospěl soud prvního stupně k závěru, že zanikla možnost žalované rozvázat se žalobcem pracovní poměr jednostranným úkonem uplynutím subjektivní lhůty dle § 58 odst. 1 zákoníku práce, neboť„ žalovaná, jak sama tvrdí, se o důvodech k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděla nejpozději v březnu roku 2019“, když„ v tuto dobu měl již žalobce upozorňovat na tvrzená pochybení jednatel žalované [jméno] [příjmení]“. Soud prvního stupně se proto již„ nezabýval otázkou, zda okamžité zrušení pracovního poměru bylo důvodné, tj. zda důvody okamžitého zrušení pracovního poměru tak, jak jsou uvedeny v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne [datum] představují porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a zda opravňovaly zaměstnavatele k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem, navíc za situace, kdy žalobce prokázal předloženou generální plnou mocí, že byl oprávněn za žalovanou jednat ve všech záležitostech právních, obchodních, úředních, finančních a jiných, kdy naopak tvrzení žalované, že dne [datum] mělo dojít k vypovězení této plné moci, prokázáno nebylo“.

4. Proti tomuto rozsudku podala (původní) žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a to konkrétně v tom, že se žalovaná o všech důvodech okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce dozvěděla nejpozději v březnu 2019, tedy ve lhůtě delší než 2 měsíce před okamžitým zrušením pracovního poměru. Podle žalované, pokud by byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny jí navržené důkazy, soud by k takovému závěru nemohl dojít a nedošel by ani k nesprávnému právnímu závěru o tom, že subjektivní lhůta dle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce nebyla v daném případě zachována, pročež právo rozvázat se žalobcem uvedeným způsobem pracovní poměr zaniklo. Zejména namítala, že soud prvního stupně neprovedl žalovanou navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, konkrétně výslechy jednatele a likvidátora žalované (původní), účetní [jméno] [příjmení] a dalších svědků, z nichž by bylo zjištěno, v jakém okamžiku se žalovaná dozvěděla o jednotlivých důvodech okamžitého zrušení pracovního poměru. Poukazovala na to, že v okamžitém zrušení pracovního poměru„ uvedla vícero důvodů, v důsledku jejichž existence byla oprávněna pracovní poměr s žalobcem okamžitě zrušit“ a vytýkala soudu prvního stupně, že se„ spokojil s dílčími zjištěními dovozenými z procesního tvrzení žalované, aniž by žalované umožnil prokázat konkrétní tvrzení o okamžicích, ve kterých se žalovaná dozvěděla o jednotlivých jednáních žalobce porušujících zvlášť hrubým způsobem povinnosti žalobce vyplývajících z právních předpisů k jím vykonávané práci“. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

5. Žalobce navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krátce po podání odvolání ([datum]) byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne

[datum], č. j. [insolvenční spisová značka] – [anonymizováno] – [anonymizováno], zjištěn úpadek žalované, na její majetek prohlášen konkurs a insolvenčním správcem ustanoven [osobní údaje žalovaného], [IČO] (který tak vstoupil do práv a povinností žalované v tomto [anonymizováno]).

7. Usnesením ze dne 5. 11. 2020, č. j. 10 C 168/2019 - 87, soud prvního stupně vyrozuměl účastníky o tom, že prohlášením konkursu bylo řízení přerušeno a o podmínkách, za jejichž splnění lze v řízení pokračovat. Podáním ze dne [datum] žalobce navrhl, aby bylo v řízení pokračováno. Po opětovném doručení napadeného rozsudku byla věc předložena odvolacímu soudu.

8. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení

§ 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Žalobci byla dne [datum] doručena poštou listina datovaná dnem [datum],

nazvaná„ Okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1, písm. b) zákoníku práce – pro porušení pracovních povinností zvlášť závažným způsobem“, v níž žalovaná žalobci oznámila, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Ve skutkovém vymezení důvodu rozvázání pracovního poměru bylo žalobci vytýkáno, že:

„ objednával za společnost zboží, např. od [právnická osoba] [anonymizováno], které však není v majetku žalované evidováno a ani nebylo fyzicky dohledáno“ a existuje podezření, žalobce z finančních zdrojů společnosti zakoupil zboží, které použil pro vlastní potřebu

„ prováděl z platební karty společnosti výběry z bankovního účtu, které nebyly dosud nijak proúčtovány, a nedoložil doklady k výběrům peněžních prostředků z účtu společnosti. Nijak neprokázal důvod těchto výběrů a použití finančních prostředků“ a existuje podezření, že vybrané prostředky použil pro vlastní potřebu.„ Pokladní doklady, které předal společnosti, z větší části nekorespondují s daty výběru a nepokrývají veškerou vybranou hotovost.“

„ účetnictví žalované, na kterém do [datum] spolupracoval s bývalou paní účetní [jméno] [příjmení], se nezakládalo na pravdě a bylo zcela zkreslené“

„ v říjnu a listopadu 2018 dal bez předchozího souhlasu pokyn k úhradě faktur bývalé účetní, přestože účetnictví nebylo řádně předané a ukončené“

„ na opakované žádosti ze strany účetní společnosti a jednatele žalované, nedoložil doklady k vybrané hotovosti“

10. Vzhledem k době, kdy došlo k právním jednáním směřujícím k rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované, která jsou předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do

[datum], tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti (část) zákon č. 285/2020 Sb. (dále jen„ zákoník práce“).

11. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

12. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však do jednoho roku od dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

13. Podle ustanovení § 60 zákoníku práce, v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

14. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

15. V řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru je na žalobci, aby prokázal zejména existenci pracovního poměru, skutečnost, že žalovaná strana učinila právní jednání směřující k jeho ukončení, a že žalobu dle ustanovení § 72 zákoníku práce podal před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr podle napadeného právního jednání skončit. Na žalovaném pak spočívá důkazní břemeno k prokázání, že byly splněny všechny formální i věcné předpoklady k platnému skončení pracovního poměru. Tedy především, že právní jednání, jímž měl být pracovní poměr skončen, bylo učiněn v zákonem stanovené formě, bylo žalobci řádně doručeno (popř. v zákonné lhůtě, pokud ji zákon stanoví), a že důvod skončení pracovního poměru byl náležitě skutkově vymezen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným. Je-li předmětem řízení namítaná neplatnost rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, pak je na žalovaném zaměstnavateli, aby zejména prokázal, že ke dni úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru s žalobcem existoval uplatněný (v tomto úkonu skutkově vymezený) důvod, který lze podřadit pod některý ze zákonem upravených důvodů skončení pracovního poměru (§ 52 písm. a) – h) resp. § 55 odst. 1 zákoníku práce).

16. Soud prvního stupně správně posoudil zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce, když předmětným okamžitým zrušením pracovního poměru měl pracovní poměr žalobce u žalované skončit doručením tohoto právního jednání, tedy dnem

[datum], přičemž žaloba byla podána dne [datum], tedy před uplynutím dvouměsíční prekluzivní lhůty dle § 72 zákoníku práce.

17. Pokud jde o dodržení lhůty stanovené § 58 odst. 1 zákoníku práce, soud prvního stupně nepochybil, pokud konstatoval, že z tvrzení obsažených v prvotním vyjádření k žalobě, ani v doplněném vyjádření na výzvu soudu, nelze dovodit, že by se zaměstnavatel žalobce o skutcích, v nichž shledal porušení pracovních povinností žalobce a uplatnil je v předmětném okamžitém zrušení pracovního poměru, dozvěděl teprve v průběhu dvou měsíců předcházejících prokazatelnému doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci, tj. nejdříve v době po [datum].

18. K tomu odvolací soud dodává, že už ze samotného textu okamžitého zrušení pracovního poměru je zřejmé, že některé uplatněné důvody zrušení pracovního poměru postrádají jakékoliv časové vymezení, kdy se vytýkaných skutků měl žalobce dopustit a to přesto, že by vzhledem k charakteru těchto skutků neměl být žádný problém alespoň příkladmo uvést konkrétní data, kdy se měl žalobce provést objednávky zboží (jakého), které nebylo zaevidováno ani fyzicky dohledáno, kdy provedl ničím nedoložené výběry z platební karty společnosti, kdy byl žádán o doložení vybrané hotovosti a těmto žádostem nevyhověl. Takto kusé skutkové vymezení důvodu rozvázání pracovního poměru je zcela nedostatečné, když nevylučuje nezaměnitelnost uplatněných důvodů za jiné (jiné objednávky, jiné výběry či jiné pokyny, jež nebyly uposlechnuty), přičemž ani výkladem není možné zjistit, zda je vytýkáno jednání, jehož se měl žalobce dopustit krátce před okamžitým zrušením pracovního poměru, rok předtím nebo dokonce ještě dříve.

U skutků, kde jisté časové vymezení uvedeno je (byť i jejich vymezení není zcela konkrétní), jde pak o jednání, jichž se měl žalobce dopustit před řadou měsíců v předchozím roce (zkreslené účetnictví, na jehož vedení měl žalobce do [datum] spolupracovat s bývalou účetní, resp. jeho pokyn k úhradě blíže nespecifikovaných faktur v říjnu a listopadu 2018) a rovněž se jedná o skutky, u kterých lze pochybovat, že by se o nich zaměstnavatel nedověděl dříve tím spíš, že sám ve svých vyjádřeních uvedl, že jeho nespokojenost s žalobcem byla dlouhodobá a jednatel mu to opakovaně vytýkal již v období několika měsíců před [datum].

19. Pokud je v odvolání namítáno, že by soud moment, kdy se zaměstnavatel dověděl o vytýkaných porušeních pracovních povinností žalobcem, zjistil, pokud by provedl žalovanou stranou navržené důkazy, soud prvního stupně výstižně uvedl, že povinnost tvrzení nelze nahradit navrženými svědeckými výpověďmi bez uvedení skutečností, které má ta která svědecká výpověď dokazovat a bez výslovného odkazu, neboť takový postup by stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která soud činí z provedených důkazů, zcela nepřípustným způsobem by přenášel aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v rozporu se základními zásadami sporného řízení (zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti). S touto argumentací soudu prvního stupně se odvolací soud plně ztotožňuje.

20. Přestože jsou v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkány i skutky ke kterým mělo dojít

o mnoho dříve, než v době dvou měsíců před rozvázáním pracovního poměru

okamžitým zrušením, přímo z tohoto právního jednání nevyplývá a žalovaná ani ve svých skutkových tvrzeních nikde nezmiňuje, kdy se o skutečnostech, které uplatnila jako důvod skončení pracovního poměru žalobce, dověděla. A ačkoliv bylo nedodržení lhůty dle

§ 58 odst. 1 zákoníku práce hlavním důvodem neúspěchu žalované v řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolání není uvedeno nic konkrétního o tom, kdy se zaměstnavatel dověděl o vytýkaných porušeních pracovních povinností žalobcem. Pouze je opakováno, že provedením důkazů by to soud zjistil. Dokazování ovšem není prostředkem k tomu, aby byla nějaká skutečnost zjištěna, ale k tomu, aby bylo (nebo nebylo) konkrétní účastníkovo tvrzení prokázáno. Proto soud provádí pouze takové důkazy, u nichž ten, kdo je navrhuje, specifikuje, jaká konkrétní tvrzená skutečnost jimi má být prokázána. Vztaženo na projednávanou věc to znamená, že nejprve mělo být tvrzeno, v kterém okamžiku se zaměstnavatel žalobce dověděl o jeho skutcích, které následně uplatnil jako důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, a teprve potom mohlo být prováděno dokazování k prokázání takového tvrzení. Žalovaná strana se však omezila toliko na návrhy důkazů, aniž by dostatečně tvrdila, co konkrétně jimi má být (z hlediska dodržení lhůty dle § 58 odst. 1 zákoníku práce) prokázáno.

21. Přestože výše uvedené skutečnosti byly zřejmé nejpozději z odůvodnění napadeného rozsudku, protože v řízení před soudem prvního stupně výslovné a zcela konkrétní poučení žalované ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. o břemenu tvrzení o tom, kdy se o uplatněných porušeních pracovních povinností žalobcem dozvěděla, nezaznělo, hodlal odvolací soud v tomto směru žalovanou stranu poučit při odvolacím jednání. Protože se však žalovaný, ač byl k jednání odvolacího soudu řádně předvolán, nedostavil, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, nemohlo se mu tohoto dobrodiní poučení dostat.

22. Protože skutkové vymezení uplatněných důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru v právním jednání datovaném [datum] bylo z valné části nedostatečné až neurčité a žalovaná strana navíc neprokázala, že k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce přistoupila před uplynutím dvouměsíční lhůty dle § 58 odst. 1 zákoníku práce, a ani v odvolacím řízení nebylo zjištěno nic, co by věcně správné závěry soudu prvního stupně zpochybnilo, odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za jeden úkon právní služby (účast u jednání) ve výši

2 500 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“)), paušální náhrady hotových výloh ve výši 300 Kč

(§ 13 odst. 4 AT) a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 588 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

24. Při přípravě rozsudku k vyhlášení došlo k početní chybě ve výpočtu náhrady nákladů odvolacího řízení, v důsledku které byla nesprávně vyhlášena náhrada ve výši 3 378 Kč namísto správné částky 3 388 Kč Odvolací soud tuto zřejmou nesprávnost opravil ve smyslu ustanovení

§ 164 o. s. ř. opravným usnesením, které zapracoval do písemného vyhotovení tohoto rozsudku.