o zřízení služebnosti nezbytné cesty, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Žalobce se žalobou (podanou jeho právní předchůdkyní - společností [právnická osoba] u Obvodnímu soudu pro Prahu 1) domáhal zřízení služebnosti nezbytné cesty s tím, že je vlastníkem pozemku parc. [číslo] zapsaného na [anonymizována dvě slova] [rok] v obci [obec], [katastrální uzemí], který je bez řádného přístupu, který je možný pouze přes pozemky

parc. [číslo] parc. [číslo] zapsané na [list vlastnictví] v obci [obec], katastrální území

[obec] u [obec], spravované žalovanou. Uvedl, že vstupní brána k předmětnému pozemku, navazující na účelovou komunikaci na pozemku žalované, byla vybudována před desítkou let a po stejnou dobu sloužila účelová komunikace vlastníkům pozemku parc. [číslo] k přístupu. Dne

[datum] však Městský úřad v Benešově vydal rozhodnutí č. j. [spisová značka], v němž rozhodl o tom, že pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] nesplňují zákonné znaky veřejné přístupné účelové komunikace. Právní předchůdkyně žalobce se obrátila na žalovanou za účelem zřízení nezbytné cesty přes její pozemky, ale ta odmítla. Žalobce navrhoval zřízení služebnosti za jednorázovou finanční náhradu ve výši 5 000 Kč.

2. Okresní soud v Benešově (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem

(dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) zamítl žalobu,„ aby soud zřídil služebnost cesty k pozemkům parc. [číslo] p. [číslo] zapsaným na [list vlastnictví] pro katastrální území a [územní celek], a to ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka pozemku parc. [číslo] zapsaného na [anonymizována dvě slova] [rok] pro katastrální území a [územní celek], všech vedených u [stát. instituce], [stát. instituce],

a to za náhradu ve výši 5 000 Kč, splatnou k rukám žalovaného ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.), a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení 45 330 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

3. Soud prvního stupně vzal z dokazování za prokázané, že žalobce nemá zajištěn přístup na svůj pozemek z veřejné komunikace, avšak„ s tímto vědomím pozemek koupil, aniž by se před jeho koupí snažil zajistit si přístup dohodou s některým z vlastníků sousedních pozemků, kromě toho, že údajně e-mailem oslovil [právnická osoba] ohledně možnosti přístupu po cestě na valu oddělujícího silnici pod sloupy vysokého napětí (avšak toto ani neprokázal)“.„ Pozemky žalované, které žalobce, či spíše jeho právní předchůdci, užívali k přístupu na pozemek, jsou v uzavřeném areálu žalované a navíc jsou kryty vymezením Ministerstva vnitra ČR dle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, v souladu s ustanovením zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., stavebním zákonem, území, v němž lze v zájmu zajištění bezpečnosti státu vydat územní rozhodnutí a povolit stavbu jen na základě závazného stanoviska Ministerstva vnitra, a řídí se tudíž speciálním režimem.“ S poukazem na příslušná ustanovení občanského zákoníku a judikaturu Nejvyššího soudu ČR konstatoval, že„ žalobce před zakoupením nemovitosti bez přístupu ani neobtěžoval oslovit některého z vlastníků sousedních pozemků včetně žalované a pokusil se tak sjednat si přístup dohodou, ačkoliv mu byla neexistence přístupu dobře známa. Jednatel právního předchůdce žalobce je otcem žalobce. V tomto směru žalobce přes výzvu soudu nic netvrdil, ani nic neprokazoval“ a„ nedostatek přístupu si způsobil minimálně svou hrubou nedbalostí“. Vedle toho soud prvního stupně poukázal na to, že nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit, kdy pozemky žalované jsou součástí areálu, do něhož platí zákaz vstupu nepovolaných osob.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Namítal, že„ na straně právního předchůdce žalobce nelze spatřovat nedbalost (tím méně hrubou nedbalost) při koupi předmětného pozemku, neboť v rozhodné době existovalo (byť nepravomocné) rozhodnutí správního orgánu, z nějž vyplývalo, že dotčené pozemky spravované žalovanou představují veřejně přístupnou účelovou komunikaci a že jiný přístup zde není a není jej možno ani zřídit, a to jak z důvodu překážek faktických (resp. terénních), tak i právních. Právní předchůdce žalobce rovněž vycházel ze sdělení původních vlastníků pozemku, manželů [příjmení], dle nichž pozemky spravované žalovaným užívali jako přístupovou cestu po dobu několika let, aniž by jim v tom bylo jakýmkoli způsobem bráněno.“ Žalobce má za to, že ani na jeho straně nelze spatřovat nedbalost při nabytí předmětného pozemku, neboť vstoupil do práv a povinností svého právního předchůdce v již zahájeném řízení a„ nemělo by smyslu, aby ve věci činil tytéž kroky, které bez úspěchu učinil jeho právní předchůdce,“ kdy„ lze prakticky vyloučit, že by žalovaná zaujala jiné stanovisko pouze na základě změny v osobě žalobce, kdy na dosavadní návrhy právního předchůdce žalobce, bylo žalovanou reagováno negativně, popř. zůstaly zcela bez reakce“. Namítal, že zatímco on žádá o přístup na svůj pozemek„ pro běžný příjezd např. jedné až dvou rodin (1 – 2 automobily v domácnosti), předmětné pozemky žalované, na kterých soud tvrdí, že má být zajištěna bezpečnost státu dle vymezení Ministerstva ČR, jsou nyní reálně běžně obsazeny jako parkoviště desítkami aut klientů žalované“. Dále poukázal na to, že i vlastníci domu [adresa], jehož stáří lze odhadovat na několik desítek let, by se ke své nemovitosti těžko dostávali jiným způsobem než přes dotčené pozemky spravované žalovanou. Vyslovil domněnku, že v minulosti musely předmětné pozemky spravované žalovanou sloužit jakožto veřejně přístupná komunikace a vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou,

„ kdy a z jakého důvodu se statut předmětných pozemků změnil tak, že byl plnohodnotný přístup vlastníků sousedních pozemků v zásadě znemožněn, přičemž není patrné, že by se tak stalo ve veřejném zájmu“. Podle žalobce, by přístup přes pozemky spravované žalovanou představoval nejméně invazivní a nejméně nákladné řešení pro všechny dotčené subjekty. Naopak soudem prvního stupně naznačovaný přístup přes pozemky ve vlastnictví [územní celek], kde se nachází rozsáhlý protihlukový val, by vyžadoval vynaložení značných finančních nákladů, a není vůbec najisto postaveno, že by byl takový přístup možný s ohledem na umístění sloupů vysokého napětí. Podle žalobce„ v historickém rozhodnutí MěÚ [obec], o existenci veřejně přístupové cesty, které bylo následně zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu [územní celek] ze dne

[datum], je uvedeno, že ani tato možnost přístupu není možná“. Navrhoval, aby toto rozhodnutí odvolací soud zajistil, neboť žalobce jím nedisponuje. Dále uvedl, že veškeré další potenciální přístupy k pozemku žalobce vedou přes soukromé pozemky v průmyslovém areálu a jsou opatřeny závorami či jinými prostředky k zamezení přístupu nepovolaných osob. V této souvislosti dále poukazoval na to, že, pokud jde o předmětné pozemky ve správě žalované, fakticky„ daná komunikace není v uzavřeném areálu – je zcela zřejmě mimo něj, a automobily po ní projíždějí vedle areálu (souběžně s hlavní silnicí, pouze několik metrů od ní) a zejména, cizí lidé v jakémkoliv počtu, mají nyní na předmětné pozemky reálný a neomezený přístup“. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a žalované uložil nahradit žalobci náklady řízení, popřípadě aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Pro případ potvrzení napadeného rozsudku navrhoval, změnu alespoň výroku o nákladech řízení tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává s tím, že žalovaná je„ státem zřízený subjekt, který by měl disponovat dostatečným personálním aparátem k zastupování v soudních sporech, zejména v případech, kdy se nejedná o právně složitý spor, a není zde tedy nezbytně nutné zastoupení advokátem“.

5. Žalovaná poukazovala na to, že žalobce v odvolání uvádí nové skutečnosti (nově uvádí rozsah, kterým by služebný pozemek zatěžoval), aniž by současně uváděl důvody, pro které by měla být prolomena zákonná koncentrace řízení. Podle žalované„ žalobce mohl a měl tvrdit rozsah, kterým hodlá služebný pozemek zatěžovat, před koncentrací řízení, což nečinil“. K námitce žalobce, že na předmětném pozemku parkují automobily klientů žalované, uvedla, že všichni tito klienti na pozemku parkují s jejím svolením, přičemž má žalovaná možnost si subjekty, které na pozemku budou parkovat, prověřit. Oproti tomu, pokud by služebný pozemek užíval žalobce v neurčitém rozsahu, byla by žalovaná vyloučena z možnosti kontrolovat subjekty pozemek užívající. V této souvislosti žalovaná připomněla, že na střeše budovy v areálu je umístěno zařízení ministerstva vnitra. Navrhovala potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení s tím, že byla do předmětného sporu vtažena žalobcem, přičemž nedisponuje zaměstnaneckým aparátem, který by ji mohl zastupovat v řízeních před soudem.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení

§ 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Soud prvního stupně provedeným dokazováním dostatečně zjistil skutkový stav. Správně zjistil, že pozemek žalobce parc. [číslo] zapsaný v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], na listu vlastnictví [anonymizováno] [rok], pro obec a [katastrální uzemí], nesousedí s veřejnou cestou, je obklopen pozemky jiných vlastníků, jedním z nichž je i pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví žalované, zapsaný v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí]. K přístupu na pozemek parc. [číslo] jsou v současnosti fakticky využívány pozemky ve vlastnictví žalované,

a to pozemek parc. [číslo] na něj navazující pozemek parc. [číslo]. Pozemky

parc. [číslo] parc. [číslo] jsou součástí areálu vzdělávacího střediska [anonymizována čtyři slova] zahrnujícího několik dalších pozemků a budov. Areál sice nemá vlastní oplocení a uzavíratelný vstup, nicméně z podstatné části přiléhá k oplocení sousedních pozemků ve vlastnictví jiných subjektů a vjezd (na pozemku parc. [číslo]) do areálu z veřejné komunikace je opatřen dopravní značkou B1 – Zákaz vjezdu všech vozidel s dodatkovou tabulkou

„ Vjezd s povolením [anonymizována čtyři slova] [obec]“. Celý areál pak spadá do zájmového území vymezeného Ministerstvem vnitra ČR podléhajícího zvláštnímu režimu, v němž, v zájmu zajištění bezpečnosti státu, lze vydat územní rozhodnutí a povolit stavbu jen na základě závazného stanoviska ministerstva vnitra. Dřívější vlastníci pozemku parc. [číslo] manželé [příjmení], již v roce 2016 žádali [stát. instituce], odbor výstavby a územního plánování, o vydání deklaratorního rozhodnutí o existenci veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] [ulice] úřad jim sice přes nesouhlas žalované nejprve vyhověl, avšak poté, co [anonymizována čtyři slova] [územní celek] k odvolání žalované rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání, byla žádost manželů [příjmení] Odborem výstavby a územního plánování [stát. instituce] v roce 2018 zamítnuta. V březnu 2017 prodali manželé [příjmení] pozemek parc. [číslo] za kupní cenu 2 800 000 Kč společnosti [právnická osoba], která za nimi měla pohledávku z titulu nesplaceného bankovního úvěru. Ta v listopadu téhož roku tento pozemek nabídla žalované k prodeji za kupní cenu 3 700 000 Kč. Jednání o možném prodeji trvala až do roku 2020, avšak nedošlo ke shodě na kupní ceně. Mezitím, v roce 2019, společnost [právnická osoba] s žalovanou jednala i o možnosti smluvního zřízení služebnosti – práva cesty. V průběhu řízení před soudem prvního stupně převedla společnost [právnická osoba] pozemek parc. [číslo] na žalobce, který je synem jednatele společnosti [právnická osoba]

8. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně správně posoudil i po právní stránce, přičemž správně jednak s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), konkrétně ustanovení § 1032 odst. 2 o. z., podle něhož nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit, akcentoval skutečnost, že pozemky, přes které se žalobce domáhá zřízení nezbytné cesty, jsou součástí uzavřeného areálu, v němž má žalovaná oprávněný zájem mít pod kontrolou, kdo a za jakým účelem do něj vstupuje, což není se zřízením služebnosti prakticky slučitelné. Rovněž správně, s poukazem na ustanovení

§ 1032 odst. 1 písm. b) o. z. a přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne

[datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) pak zdůraznil hrubou nedbalost na straně žalobce, který zakoupil pozemek s vědomím, že je k němu možný toliko faktický (žalovanou tolerovaný) přístup, nikoliv však právní, když je celý obklopen pozemky jiných vlastníků. Žalobce s osobními vazbami na svou právní předchůdkyni přitom musel vědět, že se jedná o dlouhodobý problém, který byla žalovaná ochotna řešit prostřednictvím odkoupení pozemku od právní předchůdkyně žalobce, avšak k dohodě nedošlo pro nerealistické finanční požadavky jdoucí nejen mimo možnosti organizační složky státu, ale i mimo reálnou cenu pozemku bez právně zajištěného přístupu. Obnovená jednání o odkupu pozemku v průběhu odvolacího řízení pak skončila neúspěchem v důsledku nepříznivého ekonomického vývoje po zahájení války na Ukrajině.

O tom, že by se žalobce či jeho právní předchůdci alespoň pokusili přístup ke svému pozemku řešit i s dalšími vlastníky okolních pozemků nebylo prokázáno ani tvrzeno nic. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož nosnými závěry se ztotožňuje.

9. Námitka žalobce v odvolání, že v době pořízení pozemku jeho právní předchůdkyní existovalo nepravomocné rozhodnutí o tom, že fakticky využívaná přístupová cesta po pozemcích žalované je veřejnou účelovou komunikací, nemá na závěr o nedbalosti žalobce vliv. Naopak právě skutečnost, že se manželé [příjmení] snažili panující problematický právní stav řešit, avšak na jejich návrh zahájené správní řízení dosud nebylo pravomocně skončeno, mělo vést nabyvatele pozemku ke zvýšené ostražitosti. Postup právní předchůdkyně však nasvědčuje spíš primárnímu zájmu na umoření své pohledávky za předchozími vlastníky a na finančním profitu z následného prodeje pozemku žalované.

10. Ani argumentaci nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. [ústavní nález] neshledává odvolací soud přiléhavou situaci v projednávané věci, když citovaný nález cílí zejména na komplikované majetkové vztahy vzniklé v důsledku často historicky nedokonalé evidence majetkových vztahů k nemovitostem, potírání soukromého vlastnictví v období totality a nezřídka složité nápravě minulých křivd v rámci restitucí (slovy Ústavního soudu:„ systémový problém spojený s koncepčními proměnami úpravy vlastnických vztahů k nemovitostem v druhé polovině 20. století a na začátku 21. století“). O takový případ však v projednávané věci nejde, když je zřejmé, že k faktickému„ uzavření“ žalobcova pozemku novou výstavbou došlo až v pozdějším období a bylo do značné míry i důsledkem liknavosti dřívějších vlastníků – právních předchůdců žalobce, že si svůj přístup k pozemku včas právně neošetřili.

11. Pokud jde o výrok II., o nákladech řízení, soud prvního stupně o nich správně rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku řízení ve věci samé a v řízení plně úspěšné žalované přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů spočívajících v nákladech za právní zastoupení. Odvolací soud neshledává důvodnou námitku žalobce o nadbytečnosti zastupování žalované advokátem. Byť žalovaná vystupuje v řízení jako stát – Česká republika, fakticky v řízení jedná její organizační složka, která je státní příspěvkovou organizací, jejímž předmětem činnosti není ani okrajově řešení majetkoprávních záležitostí souvisejících se správou nemovitého majetku státu a není tak vybavena personálem s odpovídající odborností k řešení občanskoprávních záležitostí typu služebnosti nezbytné cesty. Sjednání si právní pomoci advokáta k řešení této problematiky proto nelze pokládat za neúčelný náklad.

12. Na základě všech výše uvedených skutečností a závěrů odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. podle

§ 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů spočívajících v nákladech za právní zastoupení. Ty sestávaly odměny za dva úkony právní služby, z toho jeden (účast u jednání) ve výši 2 500 Kč (§ 9 odst. 3, § 7 bod 5.,

§ 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“)) a jeden (účast na vyhlášení rozhodnutí) ve výši 1 250 Kč (§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 2 písm. f) AT),

z paušální náhrady hotových výloh při dvou úkonech právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT)

a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 787,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem po zaokrouhlení 5 137,50 Kč.

14. Nebyla přiznána náhrada nákladů souvisejících s podáním žalované ze dne [datum].

Ve věci bylo na základě návrhu žalobce na pokračování v řízení odvolacím soudem nařízeno jednání na [datum] (úterý), o čemž byli zástupci stran vyrozuměni dne [datum], kdy jim bylo doručeno předvolání k soudnímu jednání. V následném období nedošlo ze strany žalobce k žádnému jednání či podání, na které by bylo třeba bezprostředně reagovat. Proto podání označené jako„ Replika k odvolání žalobce“ doručené do datové schránky odvolacího soudu dne [datum] (neděle), tj. necelé dva dny před konáním jednání, nelze pokládat za účelný úkon právní služby, neboť nejenže neobsahoval žádnou zásadní dosud neuplatněnou argumentaci, ale především nepředstavoval žádný přínos pro řízení, neboť nebyl časový prostor, aby se s ním mohl soud i protistrana s předstihem náležitě seznámit a jeho obsah musel být stejně prezentován zástupcem žalované při jednání ústně.