o zrušení věcného břemene (služebnosti), o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 9. 2024, č. j. 16 C 161/2024 – 74

1. Žalobci, jako spoluvlastníci nemovitosti, se žalobou domáhali po žalované zrušení služebnosti doživotního bydlení a užívání domu č. p. [Anonymizováno] zřízené v roce 1994, kdy výši náhrady ponechali na úvaze soudu. Podle žalobců služebnost ztratila své opodstatnění poté, co byla žalovaná z důvodu postupného zhoršování zdravotního stavu v roce 2020 přemístěna do domova pro seniory se stálou pečovatelskou službou, nemůže sama chodit, je na kolečkovém křesle, bez péče ošetřovatelky se neobejde, a není tak schopna fyzicky vykonávat služebnost; péči má zajištěnou na základě smlouvy s domovem pro seniory na dobu neurčitou, náklady jsou zcela hrazeny z jejího důchodu. Od odchodu žalované v domě nikdo nebydlí, nemovitost je ve špatném technickém stavu, je nutná její oprava, na kterou však žalobci nemají dost finančních prostředků, navíc oba mají zdravotní problémy, a proto chtějí nemovitost prodat. Věcné břemeno de facto znemožňující vlastníkovi jeho nemovitost užívat, její hodnotu a prodejnost snižuje.

2. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) žalobu, jíž se žalobci domáhali „zrušení služebnosti doživotního bydlení a užívání domu č. p. [Anonymizováno], s veškerým příslušenstvím, jakož i právem přijímat v bytě návštěvy příbuzných a známých, ve prospěch žalované, založené darovací smlouvou ze dne [datum], zapsané k pozemkům parc. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. [hodnota], oba v katastrálním území [adresa]“, zamítl (výrok I.) a uložil žalobcům „zaplatit žalované společně a nerozdílně plnou náhradu nákladů řízení ve výši, jež bude stanovena samostatným usnesením, a to na účet státu České republiky – Okresního soudu v Nymburce, do tří dnů od právní moci samostatného usnesení (výrok II.).

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že od doby zřízení věcného břemene doživotního užívání došlo ke změně poměrů, nicméně ta není natolik zásadní, aby odůvodnila zrušení služebnosti. K argumentaci žalobců uvedl, že argumentace neprodejnosti nemovitosti zatížené služebností „není z hlediska naplnění zákonných předpokladů pro zrušení služebnosti relevantní, neboť s výkonem práva odpovídajícího věcnému břemenu je vždy pro povinnou osobu spojeno omezení ve výkonu jejích vlastnických práv a taková okolnost pak bez dalšího nemůže založit ani rozpor výkonu práva oprávněné osoby s dobrými mravy“. Ani skutečnost, že je žalovaná je od roku 2020 pro svůj špatný zdravotní stav umístěna v domově pro seniory a v zatížené nemovitosti již nebydlí, není podle soudu prvního stupně s to naplnit jak důvody zániku služebnosti podle § 1299 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tak důvody pro její zrušení či omezení podle § 1299 odst. 2 o. z., neboť „je ponecháno na vůli osoby oprávněné ze služebnosti, nakolik bude své právo využívat, to ovšem pod sankcí promlčení tohoto práva při jeho nevyužívání po dobu 10 let. Žalovaná své právo ze služebnosti nevyužívá teprve od roku 2020, desetiletá promlčecí doba tedy dosud neuplynula.“ Soud prvního stupně rovněž poukázal na to, že „s ohledem na podmínky nastavené smlouvou, na základě níž je žalovaná od roku 2022 v domově [Anonymizováno], není v případě dalšího zhoršení zdravotního stavu žalované vyloučeno ukončení smlouvy ze strany poskytovatele služeb. Žalovaná přitom nemá jinou legální možnost bydlení než v předmětných nemovitostech, když podle tvrzení samotných žalobců žádné nemovitosti nevlastní.“

4. Proti tomuto rozsudku podali žalobci [jmenovitě sice pouze a) žalobkyně, nicméně vzhledem k charakteru projednávané věci a nerozlučnému společenství žalobců se procesní kroky jednoho z nich vztahují i na druhého] v zákonné lhůtě odvolání. V něm zopakovali svou žalobní argumentaci s důrazem na zdravotní stav žalované, její faktickou nemožnost služebnost realizovat s tím, že není reálná perspektiva, že by se tento stav změnil. Vytýkali soudu prvního stupně, že tuto změnu poměrů neklasifikoval jako změnu trvalou, vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby. Navrhovali, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a předmětnou služebnost za finanční náhradu, jejíž výši ponechávají na úvaze soudu, zrušil.

5. Opatrovník žalované ve vyjádření k odvolání shledal závěry napadeného rozsudku správnými. Připustil, že by „náhled na žalobní podání mohl být odlišný v případě, pokud by žalovaná měla zajištěnu nevypověditelnou ubytovací a pečovatelskou službu v domově se zvláštním režimem, když by bylo zřejmé (prokázané), že věcné břemeno využít ani nemůže, ale ani nepotřebuje, přičemž v tom případě by naopak pro ni mohlo být výhodnější mít k dispozici peníze z finanční náhrady pro zajištění lepších služeb nad rámec pečovatelského standardu v domově se zvláštním režimem.“ Za stávající důkazní situace však považuje napadený rozsudek za věcné správný a navrhoval jeho potvrzení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud vycházel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná a její manžel [jméno FO], uzavřeli dne 7. 4. 1994 se svým synem [tituly před jménem] [jméno FO], darovací smlouvu, kterou darovali [tituly před jménem] [jméno FO] své nemovitosti v Rašovicích a svůj spoluvlastnický podíl o velikosti ¾ k předmětné nemovitosti (konkrétně pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] s domem čp. [Anonymizováno]/II v [Anonymizováno] a parc. č. [hodnota]), jejichž zbylým spoluvlastníkem v rozsahu ¼ byl [tituly před jménem] [jméno FO]; ten v této smlouvě současně zřídil svým rodičům, tedy žalované a [jméno FO], „věcné břemeno doživotního bydlení a užívání domu čp. [Anonymizováno] s veškerým příslušenstvím, jakož i právem přijímat v bytě návštěvy příbuzných a známých“. Věcné břemeno užívání ve prospěch žalované a [jméno FO] je zapsáno v katastru nemovitostí, a to ve vztahu k pozemkům parc. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. [hodnota], v katastrálním území Poděbrady. [jméno FO] v roce 2001 zemřel. Žalovaná je imobilní a vzhledem k pokročilé demenci není schopna samostatně rozhodovat o právních záležitostech, ani projevit svoji vlastní vůli; není schopna se o sebe postarat po všech stránkách, vyžaduje trvalou pomoc druhé osoby. Dne 8. 6. 2022 žalovaná, v zastoupení a) žalobkyně, uzavřela s [právnická osoba] [právnická osoba]. smlouvu o poskytování sociální služby v domově pro seniory na dobu neurčitou. Podle této smlouvy je ji poskytovatel služeb oprávněn z vymezených důvodů, mj. při naplnění ustanovení § 91 odst. 3 písm. a), c) zákona č. 108/2006 Sb., vypovědět ve lhůtě sedmi dnů počínaje prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena. Žalovaná má příjem z vdovského a starobního důchodu ve výši 23 827 Kč měsíčně, zvláštního příspěvku k důchodu ve výši 1 408 Kč měsíčně a příspěvku na péči 19 200 Kč měsíčně, tedy celkem 44 435 Kč. Za pobyt v domově [právnická osoba]. žalovaná platí pravidelně 21 050 Kč měsíčně. Spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou v současnosti žalobci, a to žalobkyně v rozsahu 2/3, žalobce 1/3, kdy tyto nabyli v rámci pozůstalostního řízení po [tituly před jménem] [jméno FO], zemřelém dne [datum].

8. Věcné břemeno doživotního užívání, které je předmětem tohoto řízení vzniklo na základě smlouvy z roku 1994, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též „OZ“), soud prvního stupně nicméně správně ve smyslu ustanovení § 3028 odst. 1, 2 o. z. věc posuzoval podle stávající právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, v Části třetí, Dílu 5, Oddílu 2, zejména dle ustanovení § 1299 o. z., podle něhož služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě. (odstavec 1) Při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. (odstavec 2) Správně pak soud prvního stupně vycházel i z přiléhavé judikatury Nejvyššího soudu zabývající se podmínkami zániku a předpoklady pro zrušení věcného břemena potažmo služebnosti.

9. Odvolací soud se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry rozsudku soudu prvního stupně, který se zcela dostatečným způsobem vypořádal i s námitkami žalobců uplatněnými v odvolání, které jimi byly namítány již v řízení před soudem prvního stupně a pro stručnost proto odvolací soud odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku V tomto směru postupuje odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 (dostupné na webových stránkách https://www.nsoud.cz), podle kterého, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, který plní roli přezkumné instance a nevytváří svá rozhodnutí bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Na základě všech výše uvedených skutečností a závěrů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného akcesorického výroku II., o nákladech řízení, byť o povinnosti k jejích náhradě bylo prozatím rozhodnuto pouze do základu a o jejich výši soud prvního stupně teprve rozhodne.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů spočívajících v nákladech na odměnu ustanoveného opatrovníka. Ty sestávají z odměny za dva úkony právní služby, z toho jeden (vyjádření k odvolání) za 2 500 Kč [§ 9 odst. 3 písm. c), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „AT“)] a druhý (účast u jednání) za 3 700 Kč [§ 9 odst. 3 písm. c), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.“)] dvou paušálních náhrad hotových výloh, jedné ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a jedné ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), paušální náhrady za ztrátu času, a to čtyř půlhodin po 150 Kč (§ 14 odst. 3 a. t.), cestovného opatrovníka při cestě ze sídla jeho kanceláře v Nymburce k odvolacímu soudu a zpět, celkem [hodnota] km osobním automobilem reg. zn. [SPZ], s kombinovanou spotřebou motorové nafty 4,2 l/100 km, při sazbě základní náhrady ve výši 5,80 Kč na jeden kilometr a ceně paliva 34,70 Kč/l [vyhláška č. 475/2024 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce], celkem cestovné 870,88 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 768,38 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady činí 10 189,26 Kč. Místem splatnosti náhrady byl určen účet soudu prvního stupně, který na základě na základě vyúčtovaní rozhodne o odměně a nákladech ustanoveného opatrovníka a ty mu následně vyplatí.