o zaplacení 64 718 Kč s příslušenstvím, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 9. 2024, č. j. 18 C 263/2023 – 215,

1. Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2024, č. j. 18 C 263/2023 – 215, zastavil řízení v části žaloby, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 232,05 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 29. 7. 2023 do zaplacení (výrok I.). Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 53 485,95 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 29. 7. 2023 do zaplacení (výrok II.). Výrokem III. stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 38 720 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Výrokem IV. stanovil žalobkyni povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu prvního stupně náhradu nákladů řízení státu 1 579,86 Kč.

2. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí vznikla vynaložením nákladů ve výši žalované částky na opravu vozidla, které měl žalovaný k užití svěřeno při plnění pracovních úkolů. Dne 24. 3. 2023, kdy žalovaný předmětné vozidlo řídil, došlo k dopravní nehodě ve [Anonymizováno] ulici v [adresa] tak, že při přejíždění z odbočovacího pruhu do průběžného pruhu zleva doprava došlo k nárazu za ním jedoucím vozidlem do pravé zadní části vozidla řízeného žalovaným. Částka vynaložená na opravu vozidla nebyla proplacena pojišťovnou z toho důvodu, že nebylo shledáno jednoznačné zavinění na straně řidiče pojištěného vozidla. Dle žalobkyně žalovaný porušil při plnění pracovních povinností jednak své povinnosti vyplývající ze zákoníku práce, tedy chovat se tak, aby nezpůsobil škodu zaměstnavateli a dále pravidla silničního provozu - chovat se tak, aby nedošlo k ohrožení dalších účastníků dopravního provozu, přizpůsobit svoji jízdu podmínkám a svým schopnostem a zejména počínat si tak, aby při přejíždění z pruhu do pruhu neohrozil ostatní vozidla. Tyto povinnosti dle žalobkyně porušil zejména tím, že při přejíždění nedal signalizací na vědomí, že má v úmyslu manévr přejezdu z jednoho jízdního pruhu do druhého, a z tohoto důvodu nemohl za ním jedoucí řidič dostatečně včas reagovat a zabránit srážce. Na zavinění žalovaného žalobkyně usuzuje i ze závěru pojišťovny, která odmítla plnit s odůvodněním, že dopravní nehodu nezavinil řidič druhého vozidla, tedy vozidla, které do vozidla žalobkyně narazilo. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala jeden z předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu, a to zavinění. Žalobkyní tvrzená porušení povinností vyplývajících ze zákona o silničním provozu byla dle soudu prvního stupně vyvrácena. Tvrzení, že žalovaný nedal před změnou jízdního pruhu světelnou signalizací najevo svůj úmysl bylo vyvráceno zejména výpovědí svědka [jméno FO], řidiče vozidla, které zezadu narazilo do služebního vozidla žalobkyně, který výslovně uvedl, že si byl vědom toho, že žalovaný má v úmyslu se zařadit do jeho jízdního pruhu, přičemž žalovaný nebyl jediným řidičem jedoucím v odbočovacím pruhu, který to měl v úmyslu, protože téměř všechna auta v odbočovacím pruhu blikala. V případě druhého žalobkyní tvrzeného porušení povinnosti, a to, že žalovaný nedal dostatečnou přednost projíždějícím vozidlům a z tohoto důvodu za ním jedoucí řidič v průběžném jízdním pruhu nemohl dostatečně včas reagovat a zabránit srážce, soud prvního stupně vyšel zejména ze závěrů znaleckého posudku, který byl v řízení vypracován s ohledem na rozdílný popis průběhu nehodového děje ze strany žalovaného i dalších svědků, tedy řidičů vozidel zúčastněných na provozu v době nehodového děje. Znalec uzavřel, že důvodem neočekávaného brzdění obou vozidel (tj. vozidla řízeného žalovaným a za ním jedoucího vozidla řízeného svědkem [jméno FO]) bylo chování vozidla řízeného svědkem [jméno FO], tj. vozidla, za které se žalovaný zařazoval, které neočekávaně začalo brzdit. Vyloučeno bylo znalcem tvrzení svědka [jméno FO], že tak učinil proto, že na křižovatce cca 100 m před ním začala svítit červená signalizace na semaforu, když podle znalce se změna světelné signalizace na semaforu v koloně projeví se zpožděním. Jako přijatelné vysvětlení znalec uvedl, že svědek [jméno FO] brzdil úmyslně ve snaze znemožnit žalovanému přejetí do pruhu. Soud uzavřel, že tento závěr je podpořen rovněž obsahem projevu svědka [jméno FO], který se netajil svým až nenávistným postojem vůči všem řidičům, kteří se takto chovají, a to dle jeho názoru vypočítavě. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaný věděl, že manévr, při němž se přeřazoval do pravého jízdního pruhu, provádí tak, že nemá dostatečný bezpečný prostor na jeho provedení. Naopak bylo prokázáno, že prostor pro bezpečné zařazení do pravého jízdního pruhu byl zmenšen pohybem vozu svědka [jméno FO], kdy je dána více než teoretická možnost, že svědek [jméno FO] začal brzdit záměrně, a to nikoliv v reakci na dopravní situaci před ním, ale proto, aby žalovanému změnu jízdního pruhu znemožnil. Za tohoto stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že i kdyby se žalovaný jako zaměstnanec objektivně dopustil porušení právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda, není dána jeho odpovědnost, neboť žalobkyně neprokázala zavinění žalovaného. V rozsahu částečného zpětvzetí žaloby (částka představující daň z přidané hodnoty ze zaplacené částky) soud prvního stupně řízení částečně zastavil a o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1, resp. § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy v řízení neúspěšné žalobkyni stanovil povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému jako úspěšnému účastníku a náhradě nákladů řízení státu.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včas odvolání oba účastníci. Žalobkyně podala odvolání proti zamítavému výroku II. a nákladovým výrokům III. a IV. Soudu prvního stupně vytýkala, že neprovedl všechny žalobkyní navržené důkazy, zejména důkaz vyjádřením Kooperativa pojišťovny ze dne 1. 8. 2024. Namítala, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a následně byl chybně zjištěn skutkový stav. Vytýkala soudu prvního stupně, že vycházel selektivně pouze ze svědecké výpovědi svědka [jméno FO] a z některých částí znaleckého posudku, ale nepřipustil skutečnosti sdělené zbývajícími svědky, kteří shodně tvrdili, že se žalovaný dopustil náhlého a prudkého manévru, aby se zařadil do pravého pruhu před svědka [jméno FO] z odbočovacího levého pruhu. Z popisu všech svědků je dle žalobkyně jednoznačné, že žalovaný jel původně v levém odbočovacím pruhu z důvodu, aby ušetřil čas a mohl se pak náhle zařadit do pravého pruhu směřujícího přímo. Stejné tvrzení navíc uváděl svědek [jméno FO] v e-mailové korespondenci zaslané pojišťovně dne 13. 6. 2023, tedy že k nehodě došlo při zařazování vozidla řízeného žalovaným do jízdního pruhu zleva do pruhu, v němž svědek jel s tím, že byl hustý provoz a větší počet vozidel odbočovací pruh využívalo k předjetí kolony. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že znalecký posudek jednoznačně nepotvrdil, že by se žalovaný nedopustil žádného pochybení a že nehoda byla prokazatelně způsobena okolnostmi mimo kontrolu žalovaného, když z citace závěrů znalce vyplývá, že v kritickou dobu se mezera mezi vozidly v pravém průběžném jízdním pruhu začala zvětšovat nikoliv, že došlo ke vzniku mezery a k bezpečné situaci k zařazení vozidla žalovaného. Žalovaný tedy dle žalobkyně jednoznačně pochybil, neboť dostatečně nevyhodnotil situaci. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že by žalovaný nevěděl, že porušuje dopravní předpisy, kdy jako účastník silničního provozu je žalovaný povinen dopravní předpisy znát, řídit se jimi a jejich neznalost ho neomlouvá. Okolnosti ohledně pravidel silničního provozu a chování za situace velmi hustého provozu mu musely být jako aktivnímu řidiči známy. Především v rozporu se zákonem je předjíždění způsobem, kdy z průběžného pruhu přejede řidič do pruhu připojovacího z důvodu, aby předjel zprava před sebou jedoucí vozidlo. Tohoto porušení se dle žalobkyně žalovaný dopustil bez ohledu na to, do jaké míry se ujistil o bezpečnosti manévru a velikosti mezery pro zařazení. Z postavení vozidel po nehodě je evidentní, že řidič vozidla [Anonymizováno] (řidič [jméno FO]) se již rozjížděl, aniž by vyčkal, až se žalovaný zcela zařadí do pruhu a bude plynule pokračovat v provozu. Z toho se lze domnívat, že ani on neočekával manévr žalovaného, jinak by nedošlo k situaci, že by se rozjížděl, aniž by žalovaný byl zcela zařazen ve shodném jízdním pruhu. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, případně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný podal odvolání proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, o náhradě nákladů řízení, když nesouhlasil s výší takto stanovených nákladů soudem prvního stupně. Požadoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení za právní zastoupení za další úkon právní služby, a to další poradu s klientem, která se uskutečnila dne 27. 10. 2023 v době od 9:00 do 9:48 hodin, tedy odměnu ve výši 3 700 Kč, jeden režijní paušál ve výši 300 Kč a dále náhradu cestovních výdajů při cestě zástupce žalovaného z místa jeho sídla ke čtyřem jednáním soudu prvního stupně v celkové výši 3 057,79 Kč, včetně DPH (683,73 Kč, dne 24. 10. 2023 a 14. 12. 2023, 696,16 Kč dne 25. 1. 2024 a 457,48 Kč dne 10. 9. 2024). Dále požadoval náhradu za promeškaný čas za osm započatých půlhodin, tj. 968 Kč, včetně DPH. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení bude stanovena částkou 47 585,79 Kč. K odvolání žalobkyně se vyjádřil tak, že toto považuje za nedůvodné, neboť soud prvního stupně posoudil věc správně po právní stránce, vycházel z úplně zjištěného skutkového stavu, který odráží skutečnost, že řidič jedoucí se svým vozidlem před vozidlem žalovaného úmyslně zmenšil mezeru, do které se tedy žalovaný již nemohl zařadit. Takový postup žalovaný nepochybně nemohl předvídat. Navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byla v zamítavém výroku I. i v nákladovém výroku o náhradě nákladů řízení státu IV. jako správný potvrzen.

5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 odst. 1 písm. a), § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné, částečně důvodné shledal odvolání žalovaného. Odvoláním nebyl napaden rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., kterým bylo řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby částečně zastaveno. V tomto rozsahu tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci.

6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: žalovaný byl zaměstnancem žalobkyně od 2. 1. 2023 do 31. 3. 2023 na pozici stavební mistr se sjednanou mzdou 18 500 Kč měsíčně. K plnění pracovních úkolů měl svěřeno vozidlo [jméno FO] [jméno FO], reg. zn. [SPZ], jehož vlastníkem je [jméno FO] (jednatel žalobkyně) a žalobkyně ho má k dispozici na základě smlouvy o výpůjčce vozidla ze dne 2. 1. 2023. Dne 24. 3. 2023 žalovaný v rámci plnění pracovních úkolů řídil předmětné vozidlo. V [adresa], [Anonymizováno] ulici, ve směru od [Anonymizováno], v místě před novou budovou [Anonymizováno] přejížděl z levého odbočovacího pruhu do průběžného jízdního pruhu vpravo, kdy dal světelnou signalizaci změny směru jízdy a při snaze zařadit se před vozidlo [Anonymizováno] reg. zn. [SPZ], došlo k nárazu vozidla [Anonymizováno] do vozidla [jméno FO] [jméno FO] řízeného žalovaným v pravé zadní části vozidla. Vozidlo [Anonymizováno] bylo řízeno [jméno FO], který s ohledem na světelnou signalizaci žalovaného s manévrem žalovaného počítal, považoval ho za běžný, odpovídající dopravní situaci v místě. K události došlo v době, kdy v místě byla dopravní zácpa, kolona vozidel se pohybovala pomalu, respektive rozjížděla se poté, kdy stála. Vozidlo [Anonymizováno] reagovalo na rozjíždění kolony v době, kdy se kolona před ním již pohybovala a vozidlo před ním se od něj vzdalovalo a do takto vzniklé mezery se žalovaný zařazoval. Vozidlem původně jedoucím před vozidlem [Anonymizováno] byla [jméno FO] [jméno FO], řízená [jméno FO]. Ten se netajil tím, že se snaží zamezit vozidlům, které se snaží odbočit z odbočovacího pruhu do pruhu průběžného, a tím fakticky předjet kolonu, „uzamčením“ takové mezery. Z tohoto důvodu tedy sleduje provoz kolem sebe a v daném případě nabyl přesvědčení, že žalovaný je právě jedním z řidičů, kteří se pokouší o předjetí kolony. Při rozjezdu kolony sledoval vozidlo žalovaného, které se snažilo zařadit z levého pruhu za něj, ale rovněž vozidlo původně jedoucí za ním, tedy vozidlo [Anonymizováno]. Znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru doprava, odvětví doprava silniční, byl průběh nehodového děje stanoven tak, že automobil řízený žalovaným přijížděl rychlostí rovnou nebo blízkou 25 km/hod. k úrovni stojícího nebo velmi nízkou rychlostí se pohybujícího automobilu [Anonymizováno], nacházejícího se v jízdním pruhu vpravo. V kritickou dobu se před automobilem [Anonymizováno] začala zvětšovat mezera mezi ním a automobilem [jméno FO] [jméno FO] řízeným řidičem [jméno FO]. Toho chtěl žalovaný využít k přemístění vozidla vpravo, což však nedokončil. V průběhu manévru začal nečekaně brzdit automobil řidiče [jméno FO], na což reagoval žalovaný rovněž brzděním. V pozici, kdy levá zadní část automobilu žalovaného byla ještě v původním pruhu a měl rychlost cca 5km/hod., do jeho pravé zadní partie narazil levou přední rohovou partií automobil [Anonymizováno] rychlostí cca 12 km/hod. Brzdění automobilu [jméno FO] a Audi souvisí se změnou pohybu automobilu řidiče [jméno FO] – zpomalováním. Nelze jednoznačně určit dle znalce, zda řidič [jméno FO] zpomalováním reagoval jen na pohyb automobilu před ním nebo se pokusil zmenšit mezeru mezi jeho automobilem a automobilem [Anonymizováno]. Z technického hlediska nelze vyloučit, že nehodovou situaci vyvolalo úmyslné brzdění řidiče [jméno FO], které žalovaný mohl stěží předvídat. Technicky nepřijatelné je, že by řidič [jméno FO] brzdil kvůli rozsvícení červeného signálu na SSZ, ve vzdálenosti cca 100 m od oblasti nehody. O nehodě byl sepsán žalovaným, jako řidičem vozidla [jméno FO] [jméno FO], a [jméno FO], jako řidičem vozidla [Anonymizováno], záznam; předmětem policejního šetření nehoda nebyla. Žalobkyně uhradila společnosti [právnická osoba] za opravu vozidla [jméno FO] v dubnu 2023 částku 64 718 Kč (včetně DPH ve výši 11 532,05 Kč). Pojišťovnou Kooperativa pojišťovna a. s. (jako zástupcem slovenské pojišťovny, u níž bylo pojištěno vozidlo [Anonymizováno] pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla) bylo šetření pojistné události uzavřeno tak, že odškodnění nebude uhrazeno, neboť nebylo jednoznačně a hodnověrně prokázáno zavinění ze strany řidiče vozidla [Anonymizováno]. [jméno FO], řidič vozidla [Anonymizováno], na e-maily pojišťovny nereagoval, až dne 13. 6. 2023 (po uzavření šetření pojistné události pojišťovnou dne 31. 5. 2023) popsal nehodový děj tak, že k nehodě došlo při zařazování poškozeného vozidla do jízdního pruhu zleva doprava při hustém provozu, kdy větší počet vozidel využíval odbočovací pruh k předjetí kolony a tato vozidla využívala každý volný prostor vzniklý při pohybu kolony k zařazení do pruhu, v němž řidič [jméno FO] jel. Nehoda se tak stala při popsaném manévru poškozeného vozidla při zapnutém světelném ukazateli změny směru jízdy v momentě rozjezdu vozidla [Anonymizováno] v koloně.

7. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil, když doplnil řízení obsahem zprávy [Anonymizováno] ze dne 1. 8. 2024, ze kterého bylo zjištěno, že pojišťovna tímto adresuje zástupci žalobkyně přípis v reakci na zaslaný znalecký posudek se závěrem, že „setrvává na stanovisku, že odpovědnost za vzniklou škodu nese řidič vozidla [jméno FO] [jméno FO], který částečným najetím do pravého jízdního pruhu vytvořil situaci, na kterou řidič vozidla [Anonymizováno] nemohl stihnout včas zareagovat“.

8. Odvolací soud shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který věc posoudil jako náhradu škody podle ustanovení § 250 a následujících zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Podle tohoto zákonného ustanovení odpovídá zaměstnanec zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (odst. 1). Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance s výjimkou případů uvedených v § 252 a § 255 (odst. 3). Předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 zákoníku práce spočívají v porušení povinností zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, zavinění zaměstnance ve vztahu k tomuto porušení povinností, ve vzniku škody a v příčinné souvislosti mezi zaviněným porušením povinností a vznikem škody. [jméno FO] se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích.

9. V daném případě se žalobkyně domáhala náhrady škody spočívající v nákladech na opravu vozidla, které měla k dispozici na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené s vlastníkem vozidla a které bylo žalovanému svěřeno k plnění pracovních úkolů. Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že neshledal porušení povinností tvrzené žalobkyní, že žalovaný jako řidič vozidla nedal najevo úmysl změnit jízdní pruh světelnou signalizací, tak jak žalobkyně tvrdila v žalobě. Toto tvrzení bylo vyvráceno zejména svědeckou výpovědí svědka [jméno FO] (řidiče vozidla, které náraz do vozidla řízeného žalovaným způsobilo). Porušení pravidel silničního provozu, jak bylo konkretizováno dále žalobkyní v odvolání, že žalovaný v rozporu se zákonem předjížděl způsobem, kdy z průběžného pruhu přejede řidič do pruhu připojovacího z důvodu, aby předjel zprava před sebou jedoucí vozidla, je rovněž nedůvodné, neboť takovýto způsob jízdy žalovaného nebyl v řízení prokázán. Je nesporné, že žalovaný nepředjížděl vozidlo řidiče [jméno FO] z připojovacího pruhu, ale z pruhu odbočovacího, kdy je nepochybně takový manévr přípustný a nelze ani zcela jednoznačně určit, zda v době, kdy se do odbočovacího (tj. levého jízdního pruhu) zařadil, mu byla známa skutečnost, že se o odbočovací pruh jedná, tedy zda o nutnosti zařazení se do pravého průběžného jízdního pruhu již v té době věděl, či tuto skutečnost zjistil až následně a snahou o zařazení do průběžného pravého jízdního pruhu reagoval na dopravní značení. V tom tedy obecně nelze spatřovat zcela jednoznačně porušení pravidel silničního provozu. Pokud jde o způsob zařazení žalovaného do pravého průběžného jízdního pruhu, odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, který vycházel ze závěrů znaleckého posudku v tom, že žalovaný zaviněně neporušil povinnosti, které mu jako řidiči ze zákona o provozu na pozemních komunikacích vyplývají, tedy nepřizpůsobil způsob jízdy tak, aby nedošlo k ohrožení dalších účastníků dopravního provozu. Žalovaný reagoval na vzniklou situaci, před změnou směru dal světelnou signalizaci, na což řidič, před kterého se chtěl zařadit reagoval, a pokud nedošlo k dokončení manévru zařazení žalovaného před vozidlo [Anonymizováno] do kolony v pravém průběžném jízdním pruhu, stalo se tak náhlým brzděním auta jedoucího před ním, u kterého znalec nevyloučil možnost úmyslného jednání. Tak jak uzavřel soud prvního stupně, takovému závěru nasvědčuje i celkový postoj řidiče [jméno FO], který se netajil tím, že právě vozidlům snažícím se o zařazení z odbočovacího pruhu do pruhu průběžného má snahu toto znemožnit. Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně již velmi podrobně vypořádal v odůvodnění rozsudku se všemi námitkami žalobkyně, které uplatnila následně i v odvolacím řízení, odkazuje odvolací soud pro stručnost v plném rozsahu na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ztotožňuje se se závěrem, že ze strany žalobkyně nebylo prokázáno zaviněné porušení povinnosti žalovaným, jako předpokladu pro jeho odpovědnost za vzniklou škodu.

10. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný ve výroku II. podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v řízení plně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů spočívajících v nákladech právního zastoupení. Odvolací soud však shledal částečně důvodné odvolání žalovaného, pokud jde o výši soudem prvního stupně stanovené náhrady nákladů řízení. Z obsahu spisu se nepodává, že by se žalovaný výslovně části náhrady nákladů řízení vzdal. O náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti, a pokud tedy neměl v době rozhodnutí k dispozici od zástupce žalovaného přesnou specifikaci nákladů řízení, je třeba vycházet z obsahu spisu, a to nejen pokud jde o odměnu za příslušný počet úkonů právní služby, ale i pokud jde o náhradu cestovních výdajů. Soud prvního stupně tedy měl žalovanému přiznat náhradu cestovného alespoň ve výši nákladů při použití veřejné dopravy, což jsou náklady obecně zjistitelné. Vzhledem k tomu, že odvolací soud měl v době rozhodnutí k dispozici již přesnou specifikaci vzniklých nákladů na cestovném, byla žalovanému přiznána jejich náhrada ve skutečně vzniklé výši 2 527,10 Kč (457,48 Kč, 696,16 Kč a 2× 686,73 Kč) a dále náhrada za promeškaný čas za osm započatých půlhodin po 100 Kč. Z takto vzniklých nákladů ve výši 3 327,10 Kč byla žalovanému přiznána i 21 % DPH ve výši 698,69 Kč. Odvolací soud však nepřiznal žalovanému odměnu za další úkon právní služby, a to další poradu s klientem uskutečněnou dne 27. 10. 2023. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna za další poradu s klientem přesahující jednu hodinu. Zástupce žalovaného doložil záznam o poradě s žalovaným uskutečněné dne 27. 10. 2023, při které došlo ke kompletaci podkladů pro soud a jejich konzultaci s tím, že porada započala v 9 hodin, skončila v 9:48 hodin. Z uvedeného záznamu je tedy zřejmé, že se nejednalo o poradu přesahující jednu hodinu. Odvolací soud proto ze shora uvedených důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku III., pokud jde o výši náhrady nákladů řízení tak, že tato činí 42 745,79 Kč podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbylém rozsahu, tj. pokud jde o lhůtu k plnění a místo plnění rozsudek soudu prvního stupně i v tomto výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Vzhledem k tomu, že při vyhlášení rozsudku došlo k početní chybě, pokud jde o výši náhrady nákladů řízení žalovaného před soudem prvního stupně (namísto správné částky 42 745,79 Kč byla vyhlášena výše 47 586 Kč), odvolací soud toto pochybení napravil postupem dle § 164 o. s. ř. opravným usnesením, které je součástí písemného vyhotovení rozsudku.

12. Rozsudek soudu prvního stupně byl jako správný potvrzen i v nákladovém výroku IV., o náhradě nákladů řízení státu, kdy náklady, které České republice vznikly na vyplaceném svědečném, byly v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. stanoveny k úhradě v řízení neúspěšné žalobkyni.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, kterému vznikly náklady na právním zastoupení, a to odměna za jeden úkon právní služby (účast zástupce žalovaného u jednání odvolacího soudu) ve výši 3 260 Kč (z tarifní hodnoty, která byla předmětem odvolacího řízení, tj. částky 53 485,95 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. g), § 8 odst. 1, § 7 bod 5. advokátního tarifu, jeden režijní paušál po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 779 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení žalovaného činí 4 489 Kč.

14. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla žalobkyni stanovena v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. v délce zákonné třídenní lhůty, místo plnění v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř., tedy k rukám zástupce žalovaného, který je advokátem.