o náhradu škody, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 5. 4. 2024, č. j. 8 C 140/2022-266,

1. Okresní soud Praha - západ (dále „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 5. 4. 2024, č. j. 8 C 140/2022 - 266, rozhodl tak, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný v nároku na bolestné, náhradu ztráty na výdělku po dobu části pracovní neschopnosti a na účelně vynaložené náklady spojené s léčením s tím, že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu škody na zdraví (bolestné ve výši 42 250 Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 465 695 Kč, náhrada ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od [datum] do [datum] ve výši 252 705 Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 45 238 Kč a dále náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od [datum] ve výši 18 800 Kč měsíčně), která žalobci vznikla v souvislosti s pracovním úrazem, který utrpěl při plnění pracovních úkolů v rámci pracovního poměru u žalované. K úrazu došlo dne [datum] při pokládání roštů do stříkací kabiny, kdy žalobce špatně došlápl a při snaze zabránit pádu se chytil za držák stříkací pistole a přitom mu ruplo v loktu pravé ruky. Utrpěl rupturu vřetenního kolaterálního vazu a zlomeninu hlavičky vřetenní kosti, a v důsledku toho byl v pracovní neschopnosti od [datum] do [datum]. Soud prvního stupně, vzhledem k stanovisku žalované, která popírala již samotný vznik úrazu tak, jak byl žalobcem uveden, rozhodl mezitímním rozsudkem, tedy do základu nároku. Uzavřel, že žalobce utrpěl pracovní úraz, avšak v menším rozsahu, kdy se jednalo pouze o podvrtnutí pravého lokte bez trvalých následků s dobou léčení nepřekračující 6 týdnů. Vyšel zejména z listinných důkazů, a to záznamu v knize úrazů, formuláře záznamu o úrazu, lékařské zprávy ze dne následujícího po datu úrazu, dopisu pojišťovny a listiny nazvané „odškodnění pracovního úrazu“, ze kterých je patrné, že úraz byl nahlášen a zaevidován v listopadu 2019, kdy žalobce téhož dne vyhledal lékařské ošetření. Žalovaná jako zaměstnavatel dle závěru soudu prvního stupně neměla ještě o měsíc později zjevně žádné pochybnosti, že by se úraz nestal, minimálně neproběhlo žádné interní šetření o průběhu skutkového děje, neboť pokud by proběhlo, jistě by z něj nějaký výstup byl. Soud prvního stupně nevycházel z výpovědí svědků - spolupracovníků žalobce, když jejich výpovědi zhodnotil jako nevěrohodné. Jedním ze dvou svědků (pracujících na místě společně s žalobcem) bylo uvedeno, že na žádost nadřízeného nějakou zprávu sepisoval, avšak žalovanou v řízení žádná zpráva doložena nebyla. Druhý ze svědků popřel, že by po něm někdo chtěl, byť jen ústní, vyjádření. Z uvedeného tedy soud prvního stupně učinil závěr o tom, že ze strany žalované nebyly minimálně zpočátku o pracovním úrazu žalobce žádné pochybnosti, a to ani o tom, že k němu došlo způsobem, jaký žalobce v hlášení uvedl. Pokud jde o rozsah úrazu, soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který dle dostupných lékařských zpráv a žalobcem popsaného úrazového děje, vyloučil možnost zranění v podobě ruptury vřetenního kolaterálního vazu, zlomeniny hlavičky vřetenní kosti a natržení svalu a šlach v úrovni předloktí, což vylučují rentgenové snímky, které měl k dispozici i sonografické vyšetření. Připustil tedy pouze lehkou diagnózu – podvrtnutí lokte, kdy je běžné omezení možnosti výkonu manuální práce po dobu maximálně čtyř až šesti týdnů. Za tohoto stavu tedy soud prvního stupně shledal co do základu důvodný nárok na bolestné, náhradu ztráty na výdělku po dobu části trvání pracovní neschopnosti (s ohledem na znalecky prokázanou maximální dobu příčinné souvislosti úrazu s trváním pracovní neschopnosti, tedy šesti týdnů) a nárok na účelně vynaložené náklady na léčení. Důvodný neshledal nárok na ztížení společenského uplatnění a nárok na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včas odvolání žalobce i žalovaná. Žalobce se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pracovní úraz se skutečně stal a způsobil újmu na zdraví. Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně ohledně závažnosti zranění a rozsahu nároku. Znovu zdůraznil, že utrpěl vážná zranění, jako podvrtnutí pravého lokte, osteochondrální lézy hlavičky vřetenní kosti, natržení trojhlavého pažního svalu a zadního bočního vazu lokte. Léčba vedla k rozvoji poúrazové radiální epikondylitidy. Žalobce byl v pracovní neschopnosti od [datum] do [datum]. Zdravotní problémy se objevily až po úrazu, což potvrzuje lékařská dokumentace, před úrazem žádné problémy s rukou žalobce neměl. Znalecký posudek znalce [tituly před jménem] [jméno FO] není jednoznačný, zaměřil se pouze na „tenisový loket“, což je nerelevantní. S tvrzením znalce [tituly před jménem] [jméno FO], že diagnóza vyžaduje včasné vyšetření ultrazvukem a RTG, nesouhlasil znalec [tituly před jménem] [jméno FO]. Magnetická rezonance byla jediným vyšetřením, které zranění prokázalo. Zranění mohlo vzniknout tažnými, rotační či střižnými silami, bez viditelných krevních podlitin. Diagnostika zranění lokte je obtížná, léčba dlouhodobá a zanechává trvalé následky. Zranění se často projevují bolestmi a omezenou funkcí lokte, jednoznačnou diagnózu lze stanovit až magnetickou rezonancí. Léčba zranění může být provázena dalšími změnami tkání jako chronický zánět či artrotické změny. Navrhl revizní znalecký posudek k posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO] a ustanovení znalce z oboru radiologie k popisu snímků. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a uznal nároky na bolestné, náhradu ztížení společenského uplatnění, náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po skončení pracovní neschopnosti a náhradu nákladů spojených s léčením jako důvodné.

3. Žalovaná nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně, že žalobce dne [datum] utrpěl na pracovišti lehčí úraz, konkrétně podvrtnutí pravého lokte bez trvalých následků a s dobou léčení nepřesahující 6 týdnů, kdy soud uznal jako důvodné nároky žalobce na bolestné, náhradu za ztrátu na výdělku během pracovní neschopnosti a účelně vynaložené náklady na léčení. Žalovaná nesouhlasila s hodnocením výpovědí svědků [jméno FO][Anonymizováno]a [jméno FO], které soud prvního stupně považoval za rozporuplné a nevěrohodné. Svědek [jméno FO] je zaměstnancem žalované, svědek [jméno FO] bývalým zaměstnancem žalované. Na pracovišti nejsou kamery, takže jedinými svědky byli zaměstnanci. Soud dle žalované nemůže považovat svědky za nevěrohodné jen proto, že jsou jejími zaměstnanci. Poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, která stanoví, že pracovněprávní vztah svědka s účastníkem řízení sám osobě nevěrohodnost svědecké výpovědi nezpůsobí. Důkazy mohou být všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci a svědecká výpověď nemůže být označena za nezpůsobilý důkaz jen proto, že svědek je zaměstnancem účastníka řízení. Žalovaná nesouhlasí s posouzením svědeckých výpovědí soudem prvního stupně, který poukazoval na rozpory ve výpovědích svědků, například ohledně způsobu pokládání roštů a potvrzení úrazu. Svědecké výpovědi považoval za nevěrohodné, neboť svědci jsou v přátelském vztahu a mohli spolu hovořit o svědecké výpovědi. Poukázala na to, že svědci si s odstupem tří let nemusí všechny detaily pamatovat stejně. Zdůraznila, že svědci byli na místě události a jejich výpovědi nejsou odvozené. Jsou nepochybně ovlivněny i schopností vyjadřování, vzděláním, jazykovými dovednostmi a stresem. Žalovaná považuje výpovědi svědků za důležité a ve vzájemném souladu, nikoliv v rozporu. Oba svědci jednoznačně potvrdili, že nebyli svědky jakéhokoliv úrazu žalobce, uvnitř lakovacího boxu byli pouze oni, žalobce nikoliv, ten rošty podával a pohyboval se maximálně po okraji boxu. Oba svědci potvrdili, že žalobce i po nahlášení úrazu pokračoval v práci bez jakéhokoliv omezení nejen v den tvrzeného úrazu, ale i ve dnech následujících. I když znalec [tituly před jménem] [jméno FO] připustil maximálně lehkou diagnózu podvrtnutí lokte s dobou léčení nejvýše šesti týdnů, vzhledem k výpovědím svědků má žalovaná za to, že i toto lehké poranění je vyloučeno. Zvláště za stavu, že žalobce i nadále po dobu dalších dvou týdnů bez omezení pracoval, a to včetně výkonu lakovacích prací, kdy v natažené ruce drží stříkací pistoli o váze 3 kg. Poukazovala na to, že žalobce ani na výzvu žalované nedodal žádné lékařské zprávy kromě neschopenky. Nesouhlasila tedy se závěrem soudu prvního stupně, který posoudil listinu z [datum] jako důkaz o uznání pracovního úrazu zaměstnavatelem. V tomto směru poukazovala žalovaná na to, že listina byla sepsána externí společností Klement, která zajišťovala služby spojené s bezpečností a ochranou zdraví při práci a požární ochranu, a i ze znění, že „výše odškodnění bude projednána pro ukončení pracovní neschopnosti“ je zřejmé, že pracovní úraz nebyl uznán, ale bude nadále prověřován. O nemožnosti vzniku pracovního úrazu popsaným dějem svědčí i fotodokumentace lakovacího boxu, kdy je dle žalované zřejmé, že vzdálenost držáku, kterého se měl žalobce zachytit a navíc hloubka lakovacího boxu 1 m vylučují zabránění pádu zachycením se držáku pistole. Žalovaná považuje jednání žalobce jako účelové, neboť pracovní poměr žalobce u žalované měl končit k [datum], přičemž žalobce se měl dne 19. 12. 2019 podrobit plánované operaci kolene. Poprvé se žalobce na žalovanou s nároky na odškodnění obrátil až výzvou z [datum], aniž by po dobu dvou let předložil jakoukoliv lékařskou zprávu, a to ani přes výzvy žalované. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl, případně rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Vedlejší účastník na straně žalované se připojil k odvolání žalované, i důvodům žalovanou uvedeným.

5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

6. Soud prvního stupně po provedení dokazování vycházel z těchto skutkových zjištění: žalobce byl zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu od 2. 1. 2019 do 31. 12. 2019 s pracovním zařazením přípravář pro lakovnu. Dne 25. 11. 2019, v 7:17 hodin, byl zaměstnancem žalované [jméno FO] zaznamenán úraz žalobce jako „drobný úraz, ke kterému mělo dojít v 7:00 hodin téhož dne v lakovně s lékařským ošetřením lokte pravé ruky s popisem děje: při pokládání roštů do stříkacího kabiny jmenovaný špatně došlápl a při snaze zabránit pádu se chytil za držák stříkací pistole“. Při tomto pohybu jmenovanému ruplo v loktu pravé ruky. V kolonce „jméno svědka“ je uveden údaj „žádný“. Dne 9. 12. 2019 byl žalobcem a další osobou v zastoupení vedoucího [adresa] podepsán záznam o úrazu žalobce, ke kterému mělo dojít v lakovně žalované při pokládání roštů do stříkací kabiny dne 25. 11. 2019 v 7:00 hodin se zraněním v podobě natržení/natažení lokte pravé ruky jako zdroj úrazu zaškrtnut pád na rovině, z výšky, do hloubky, propadnutí a příčina úrazu zaškrtnuta pro nepředvídatelné riziko práce nebo selhání lidského činitele. Úrazový děj byl popsán tak, že při pokládání roštu do stříkací kabiny jmenovaný špatně došlápl a při snaze zabránit pádu se chytil za držák stříkacích pistolí. Při tomto pohybu jmenovanému ruplo v loktu pravé ruky. Počátek trvání pracovní neschopnosti následkem úrazu byl uveden 6. 12. 2019. Nebylo shledáno porušení bezpečnostních předpisů - zachycení při pádu byl reflex. Dne 26. 11. 2019, v 17:09 hodin, byl žalobce ošetřen na chirurgické ambulanci zdravotnického zařízení [právnická osoba], kde uvedl, že předchozího dne se při pádu v práci zachytil rukou, následně ho bolí pravý loket. RTG vyšetření bylo bez patrných čerstvých traumatických změn. Vyšetřením byla zjištěna citlivost při úponu tricepsu v oblasti rad. epicondilu humeru a pod ním, bez otoku, bez hematomu, plná hybnost. diagnóza byla stanovena jako zhmoždění lokte a doporučeno ledování, vynechání fyzické zátěže, použití Olfen gelu a předepsáno vyšetření SONO s následnou kontrolou. Dne 5. 12. 2019 bylo provedeno Sono vyšetření s negativním nálezem. Pro přetrvávající subjektivní obtíže doporučen klid, ledování, obklady a kontrola u obvodního lékaře dle potřeby. Dne 17. 12. 2019 byla na základě lékařské kontroly žalobci ponechána konzervativní léčba bez opichu s tím, že bude chodit o francouzských holích, neboť 19. 12. absolvuje ASK pravého kolene. Kontrola stanovená na 2. 1. 2020. Pracovní neschopnost žalobce vystavená praktickou lékařkou trvala od 6. 12. 2019 do 19. 9. 2021 a i nadále přetrvávala poúrazová léčba. Dne 11. 10. 2021 byl u žalobce Okresní správou sociálního zabezpečení Praha - západ shledán z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pokles pracovní schopnosti o 25 % a žalobce nebyl shledán invalidním. Rozhodující příčinou nepříznivého zdravotního stavu byla stanovena radiální epikondylitida vpravo. Kooperativa pojišťovnou a.s. bylo dopisem žalobci sděleno, že dne 21. 12. 2019 na základě předložených dokladů byla zaregistrována pojistná událost týkající se náhrady škody na zdraví žalobce z titulu pracovního úrazu s tím, že žalovaná ve vyjádření neuznala poškození zdraví ze dne 25. 11. 2019 jako pracovní úraz, s čímž se pojišťovna ztotožnila, když nebylo jednoznačně prokázáno, že by došlo k pracovnímu úrazu při plnění pracovních povinností nebo v příčinné souvislosti s tím. Dle doložených zpráv byl dle pojišťovny žalobce léčen pro obecné onemocnění, nikoliv pro úrazové poškození zdraví a spis byl bez nároku na pojistné plnění odložen (dopis ze dne 21. 2. 2022). V listině datované dne 18. 12. 2019, nazvané „odškodnění pracovního úrazu“ sepsané na hlavičkovém papíře žalované [jméno FO] ze společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno]., bylo uvedeno, že dne 25. 11. 2019 došlo na pracovišti žalovaného v lakovně k pracovnímu úrazu s tím, že výše odškodnění bude projednána po skončení pracovní neschopnosti žalobce a bude hrazena smluvní pojišťovnou žalované. Dopisem ze dne 1. 3. 2022 žalobce prostřednictvím právního zástupcem vyzval žalovanou o přehodnocení negativního stanoviska k odškodnění pracovního úrazu s upozorněním vymáhání nároku soudně. [právnická osoba] žalované byl žalobce upozorněn při skončení pracovního poměru dne 30. 12. 2019 na prošetřování pracovního úrazu s ohledem na výskyt určitých nesrovnalostí a byl vyzván k doložení lékařských zpráv, což však žalobce neučinil. Znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru zdravotnictví – odvětví ortopedie, byl učiněn závěr, že žalobcem popsaný úrazový děj koresponduje s diagnózou lékařských zpráv ze dne 26. 11. 2019 a 5. 12. 2019, tj natažení – podvrtnutí pravého lokte lehkého stupně, s tím, že je možné připustit, že takto popsaným úrazovým dějem k uvedenému postižení došlo, čemuž by odpovídal popsaný klinický nález a negativní nález na prostém RTG snímků a negativní sonografický nález, kdy se neprokázalo poranění vazů, hematomy měkkých tkání a náplň v kloubu. U tohoto rozsahu poranění dle znalce dochází rychle k ústupu potíží, a to během dvou až čtyř týdnů. Nález z vyšetření magnetické resonance s odstupem jednoho roku od uváděného pracovního úrazu nesvědčí pro poúrazové postižení lokte, popis odpovídá neuhrazenému postižení (nepřítomnost tzv. kostního edému, není přítomný stav po zlomenině v oblasti hlavičky rádia). Popis odpovídá degenerativním postižením chrupavky a pod ní ležící kosti. Znalec vyloučil rupturu vřetenního kolaterálního vazu, zlomeninu hlavičky vřetenní kosti a natržení svalu a šlach v úrovni předloktí popsaným úrazovým dějem, neboť to vylučují rentgenové snímky i sonografické vyšetření. Znalec vyloučil možnost trvalých následků úrazu na základě popsaného úrazového děje.

7. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který nevycházel ze svědeckých výpovědí zaměstnanců žalované svědků [adresa] a [jméno FO], když shledal jejich výpovědi nevěrohodnými. Na nevěrohodnost usoudil soud prvního stupně jednak ze skutečnosti, že oba svědci jsou v přátelském vztahu, a vzhledem k tomu, že jsou i ve vzájemném kontaktu, lze předpokládat, že spolu o podání svědecké výpovědi hovořili a dále z toho, že jejich výpovědi byly ve vzájemném rozporu a v rozporu s provedenými listinnými důkazy. Rozpor mezi výpověďmi svědků soud prvního stupně shledal například v odlišném popisu postupu pokládání roštů (zda zepředu či zezadu) odlišný popis toho, zda po svědkovi [jméno FO] bylo žalobcem požadováno potvrzení pracovního úrazu, když oba svědci měli pracovat společně a tuto událost by tedy měli i shodně popsat. Odlišný popis ze strany svědků byl i v tom, zda bylo ze strany žalované prováděno nějaké šetření, respektive sepisována zpráva. Odvolací soud v soudem prvního stupně uvedených skutečnostech nespatřuje dostatečný předpoklad pro závěr o nevěrohodnosti svědků. Je třeba přihlédnout k tomu, že i když měli oba svědci společně s žalobcem pracovat na pokládání roštů stříkací kabiny, nelze zcela automaticky předpokládat, že si všichni zúčastnění zapamatují každý detail průběhu pracovního dne shodně, respektive že každý okamžik vnímají a upamatují se na detaily i v časovém horizontu dalších tří let. Rovněž skutečnost, že svědci jsou ve vzájemném kontaktu bez dalšího nesvědčí o tom, že případnou svědeckou výpověď navzájem předem konzultovali. Právě i soudem prvního stupně uvedený rozpor v jejich vzájemných výpovědích svědčí spíše o opaku. Odvolací soud proto v souladu s ustanovením § 213 odst. 3 o. s. ř. zopakoval dokazování výslechem svědků [jméno FO] a [adresa].

8. Z výpovědi svědka [jméno FO] odvolací soud zjistil, že u žalované pracoval do prosince 2021 jako lakýrník, kdy jeho práce spočívaly v přípravě, broušení a lakování. Pracovní dobu měl od 7 do 15:30 hodin. Dne 25. 11. 2019 se od rána pokládaly rošty na stříkací box, které byly přivezeny externí firmou po čištění. Na této činnosti pracovali kromě svědka ještě žalobce a [adresa]. Během pokládky se z místa práce žalobce vzdálil asi po 20 minutách práce, vrátil se až po dokončení pokládky. Žádný pád ani náznak pádu svědek u žalobce nezaregistroval. Žalobce pro návratu na místo práce po svědkovi chtěl dosvědčit, že měl pracovní úraz, což svědek odmítl. Žalobce pracoval i po položení roštů v dalších činnostech v lakovně stejně jako v následných dnech, včetně výkonu lakýrnických prací stříkací pistolí. Svědek nepozoroval v činnosti žalobce žádné omezení. Držák na stříkací pistoli je umístěn při vstupu do boxů po pravé straně ve vzdálenosti asi 1,5 - 2 m od hrany boxu a z hrany boxu je dle svědka prakticky nedosažitelný. V průběhu dne, kdy došlo k pokládce roštů byl svědek osloven vedoucím panem Rácem s dotazem, zda došlo k nějaké události na boxu, neboť bezpečnostním pracovníkem byl pan [jméno FO] informován o nahlášení pracovního úrazu.

9. Z výpovědi svědka [adresa] soud zjistil, že je dosud zaměstnán u žalované, po dobu šesti nebo sedmi let jako autolakýrník. Náplní jeho práce je příprava auta či jiné součásti na stříkání, dále lakování, včetně broušení a tmelení. Za dobu trvání zaměstnání u žalované došlo celkem ve dvou případech k pokládce vyčištěných roštů do lakovacího boxu, kdy poprvé to bylo právě i s žalobcem. V současné době má svědek pracovní dobu od 7 do 15:35 hodin, v minulosti (i v době pokládky roštů s žalobcem) to bylo od 6 do 14:30 hodin. V případě prvé pokládky asi před čtyřmi lety byly vyčištěné rošty přivezeny ráno externí firmou, čemuž byl svědek přítomen, byly složeny před vrata do lakovacího boxu. Pokládka probíhala za přítomnosti svědka, žalobce a pana [jméno FO]. Nezaznamenal žádný náznak pádu či pád žalobce. Žalobce dle svědka rošty nepokládal, pouze je dalším dvěma spolupracovníkům podával. Nepamatuje si již na to, zda v průběhu pokládky někdo odešel. Po provedení pokládky vykonávali další práce v lakovně. U žalobce nezaznamenal ani v následujících dnech výrazné omezení, pouze skutečnost, že pracoval s ovázanou rukou. Určitě po pokládce žalobce pracoval ještě asi 10 dní. Nejbližší hák na stříkací pistoli v lakovacím boxu je vzdálen asi 1,5 metru od hrany boxu, z hrany boxu je těžko dosažitelný. V lakovacím boxu jsou umístěny celkem tři.

10. Odvolací soud se po doplněném dokazování neztotožnil se závěrem o skutkovém stavu, tak jak jej přijal soud prvního stupně. Nelze uzavřít, tak jak učinil soud prvního stupně, že poté, kdy byl ze strany žalované jako zaměstnavatele úraz zapsán, tak jak byl žalobcem nahlášen a následně nebylo provedeno žádné další šetření, že tímto byl pracovní úraz ze strany žalované uznán. Skutečnost, že byl popis úrazového děje zapsán, tak jak byl žalobcem nahlášen, je pouhá evidence takového úrazu, ke které je zaměstnavatel povinen. Skutečnost, že dále neprobíhalo žádné další šetření pracovního úrazu, je třeba posoudit i z toho hlediska, že žalobce následně po dobu několika dnů práci bez omezení vykonával, nebyl v pracovní neschopnosti a až poté, kdy byl uznán práce neschopným (6. 12. 2019) vznikla žalované povědomost o možných zdravotních problémech žalobce bránících ve výkonu práce. Následně byl žalobce v pracovní neschopnosti i z jiného důvodu (plánovaná operace kolene). Vzhledem k tomu, že žalobce v následujících dvou letech přes opakované výzvy žalované nepředložil žádné lékařské zprávy, ani žalovanou neupozornil na trvající zdravotní obtíže s možnými dalšími následky a případné uplatnění nároku na náhradu škody, i s přihlédnutím k tomu, že žalobce měl uzavřen pracovní poměr na dobu určitou, a to do 31. 12. 2019, nelze klást k tíži žalované, že neprováděla žádné šetření pracovního úrazu, když i ze strany pojišťovny poté, kdy žalovaná pracovní úraz neuznala, byl případ odložen. Závěr znalce [tituly před jménem] [jméno FO] o tom, že zranění žalobce v podobě podvrtnutí pravého lokte, tak jak bylo prvotním ošetřením i následnými výsledky zobrazovacích metod žalobci diagnostikováno, odpovídá žalobcem popsanému mechanismu a úrazovému ději, sám o sobě nesvědčí, že tento děj nastal. Bylo tedy na žalobci, aby tuto skutečnost prokázal.

11. Odvolací soud si je vědom toho, že výpovědi svědků nejsou zcela shodné, odlišnosti je však možné přisuzovat i době, která od události ke dni jejich výpovědi (u soudu prvního stupně tři roky, u odvolacího více než čtyři roky) uplynula. Jednoznačně však byla svědeckými výpověďmi prokázáno, že všichni tři, tedy svědci [jméno FO] a [jméno FO] a žalobce, pracovali na pokládání roštů stříkací kabiny společně, a to od 7 hodin. Ani žalobce netvrdil, že by tuto činnost vykonával on sám bez přítomnosti svědků. Tomu odpovídá i hlášení žalobce o pracovním úrazu v knize úrazů, kdy on sám uvedl, že k popsanému poúrazovému ději došlo beze svědků. Pokud tedy mělo k úrazu dojít při pokládce roštů, odporuje to prokázané situaci, že se tak stalo beze svědků. Tvrzení, že to takto žalobce nahlásil proto, že neměl podporu obou dalších spolupracovníků, považuje odvolací soud za zcela účelové. Skutečnost, že k tomuto dějin nedošlo, tak jak je žalobcem tvrzeno podporuje i časová souvislost, kdy úraz byl nahlášen v 7 hodin 19 minut s tím, že se stal v 7 hodin, tedy v době, kdy pokládka roštů probíhala, respektive začala probíhat, a to za přítomnosti již všech tří zaměstnanců. Odvolací soud přihlédl i k následnému postoji žalobce, který nepopíral tvrzení obou svědků, že pracoval po dobu dalších dnů, a to i bez omezení, zvláště za stavu, kdy pracovní pozice žalobce předpokládala zvýšenou fyzickou námahou. Žalobce takto činil přesto, že již při prvním lékařském ošetření (26. 11. 2019) byla žalobci doporučena konzervativní léčba v podobě ledování použití gelu na postižené místo a zejména klidový režim. Žalobce však přesto lékařem doporučenou léčbu, zejména v podobě dodržení klidového režimu, nerespektoval. Odvolací soud tedy uzavírá, že ze strany žalobce nebylo prokázáno, že by jím popsaný úrazový děj, jehož následkem by byl pracovní úraz v podobě poranění lokte, nastal.

12. Pouze za předpokladu, že by byl prokázán pracovní úraz ve smyslu ustanovení § 271k zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, tj. poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nastala by odpovědnost žalované jako zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 269 odst. 1 zákoníku práce nahradit žalobci jako zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou tímto pracovním úrazem. Předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu jsou pracovní úraz, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Za stavu, kdy odvolací soud uzavřel, že nebyl prokázán jeden z uvedených předpokladů, a to pracovní úraz, není dána povinnost žalované k náhradě škody. Za tohoto stavu shledal tedy odvolací soud žalobu nedůvodnou.

13. Odvolací soud proto ze shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.

14. Vzhledem k tomu, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se jedná o konečné rozhodnutí ve věci, bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 224 odst. 2 o. s. ř. i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

15. V řízení před soudem prvního stupně byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná (a vedlejší účastník na straně žalované), které vznikly náklady na právním zastoupení, tedy účelně vynaložené náklady. Náklady žalované v řízení před soudem prvního stupně představuje odměna za sedm úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, tři písemná vyjádření ve věci a účast zástupce žalované při jednání soudu prvního stupně) 16 060 Kč podle § 8 odst. 1, 2 a § 7 bod 6. advokátního tarifu (z tarifní hodnoty předmětu řízení ve výši 1 933 888 Kč, jako součtu žalobcem požadované částky 805 888 Kč a částky 1 128 000 Kč jako pětinásobku ročního plnění při požadované měsíční rentě ve výši 18 800 Kč), sedmi režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výše 24 049 Kč. Celková výše nákladů řízení žalované před soudem prvního stupně činí 138 569 Kč. Odvolací soud neshledal účelným úkonem, za který by žalované náležela odměna, písemné podání ze dne 5. 12. 2022, neboť se nejedná o vyjádření ve věci, ale pouze označení důkazních návrhů, které mělo být uvedeno již v předchozích vyjádřeních.

16. Vedlejšímu účastníku na straně žalované vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady ve výši 300 Kč, tj. paušální náhrada dnes zastoupeného účastníka za jeden úkon, a to účast vedlejšího účastníka u jednání soudu prvního stupně dne 4. 11. 2022.

17. V řízení před soudem prvního stupně vznikly náklady státu, a to na vyplaceném svědečném ve výši 568,35 Kč a znalečném vyplaceném lze rozpočtových prostředků ve výši 5 200 Kč. Celkové náklady řízení státu před soudem prvního stupně činí 5 768,35 Kč a v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. byla povinnost k jejich náhradě stanovena v řízení neúspěšnému žalobci.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná (a vedlejší účastník na straně žalované), které vznikly náklady na právním zastoupení, a to za tři úkony právní služby (písemné odvolání, účast zástupkyně žalované u jednání odvolacího soudu, jehož délka přesáhla dvě hodiny) po 16 060 Kč, odměna za jeden úkon právní služby ve výši poloviční sazby (účast zástupkyně žalované u jednání odvolacího soudu, při kterém bylo pouze vyhlášeno rozhodnutí), tj. ve výši 8 030 Kč, jeden režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a tři režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a 21 % DPH ve výši 12 151 Kč po zaokrouhlení). Celková výše nákladů odvolacího řízení žalované činí 70 011 Kč.

19. Vedlejšímu účastníkovi na straně žalované vznikly náklady v podobě paušální náhrady nezastoupeného účastníka za účast u jednání odvolacího soudu ve výši 300 Kč.

20. Odvolací soud neshledal důvody pro postup dle ustanovení § 150 o. s. ř. tak, jak z opatrnosti požadoval žalobce v podání, ve kterém vyčíslil náklady právního zastoupení, kdy poukazoval obecně na povahu, okolnosti a délku sporu a skutečnost, že rozhodování záviselo na nutnosti vypracovat znalecké posudky. Skutečnost, že rozhodnutí závisí na úvaze soudu nebo znaleckém posudku je důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení v plném rozsahu i v případě, že účastník není zcela úspěšný podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Předpokladem takového postupu je však, že neúspěch je pouze v poměrně nepatrné části a na znaleckém posudku či úvaze soudu závisí pouze rozhodnutí o výši, nikoliv nároku jako takovém. Takový stav v daném případě nebyl. Podle ustanovení § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ani k tomuto postupu odvolací soud neshledal důvody. V dané věci nebyly shledány žádné mimořádné okolnosti, které by takový postup odůvodňovaly, a to ani pokud jde o poměry žalobce. Žaloba byla shledána nedůvodnou za stavu, kdy nebylo prokázáno, že se úraz žalobci jím popsaným způsobem vůbec stal. Je zcela v dispozici žalobce, zda a v jakém rozsahu svůj nárok žalobou uplatní, a to s vědomím, že pokud nebude ve věci úspěšný, bude povinen hradit náklady úspěšného účastníka.