o zaplacení 103 695,02 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. 6. 2025, č. j. 9 C 114/2025 – 64,

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2025, č. j. 9 C 114/2025 - 64, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 37 480,07 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 65 014,95 Kč, úroku z prodlení za dobu od 4. 2. 2025 do 12. 2. 2025 v kapitalizované výši 124,10 Kč, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 41 939,43 Kč od 13. 2. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení za dobu od 4. 2. 2025 do 12. 2. 2025 v kapitalizované výši 182,73 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 61 755,59 Kč od 13. 2. 2025 do zaplacení. Výrokem III. stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 78 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze dvou smluv o úvěru, které uzavřela s žalovanou dne 26. 5. 2023 a dne 3. 11. 2023, ve kterých byl sjednán úvěrový rámec k čerpání finančních prostředků prostřednictvím kreditní karty do výše 60 000 Kč (smlouva z 26. 5. 2023) respektive 40 000 Kč (smlouva z 3. 11. 2023). Žalovaná se zavázala poskytnuté úvěry splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, respektive 3,18 % z výše sjednaného úvěrového rámce se splatností každého dvacátého dne v měsíci. V souladu s úvěrovými podmínkami měla žalovaná povinnost úhrady úroků a poplatků. Žalovaná čerpala celkem na základě smlouvy z [datum] (dále „smlouva č. [hodnota]“) 99 485,90 Kč a uhradila celkem 52 186,81 Kč a na základě smlouvy z [datum] (dále „smlouva č. [hodnota]“) čerpala částku 43 152 Kč a uhradila 12 797 Kč. Pro řádné neplnění podmínek s úhradou splátek žalobkyně v souladu se smluvními podmínkami oba úvěry ke dni 20. 1. 2025 zesplatnila. Žalovaná částka sestává z (v případě smlouvy č. [hodnota]) neuhrazené jistiny 59 999,59 Kč, a nákladů na vymáhání 600 Kč, smluvních pokut ve výši 1 000 Kč a poplatků za pojištění ve výši 156 Kč a (v případě smlouvy č. [hodnota]) z neuhrazené jistiny 39 999,53 Kč, nákladů na vymáhání 600 Kč, smluvních pokut ve výši 1 000 Kč a poplatků za pojištění ve výši 339,90 Kč. Žalobkyně dále požadovala zaplacení úroku z prodlení od 4. 2. 2025 do zaplacení (částečně v kapitalizované výši). Soud prvního stupně uzavřel, že obě smlouvy o úvěru jsou neplatné jako celek, když žalobkyně jako věřitel porušila povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, pokud vyšla pouze z měsíčních výpisů z běžného účtu žalované. Již z toho bylo zřejmé, navíc s již existujícím úvěrovým závazkem žalované, že tato jen stěží vychází s aktuálními příjmy, neboť bankovní účet opakovaně vykazoval výdaje převyšující příjmy. Žalobkyně blíže nezkoumala výdaje žalované a její domácnosti a spokojila se pouze s jejím tvrzením, které zjevně neodpovídalo realitě. Převzetí finančních prostředků, dle soudu prvního stupně v prokázané celkové výši z obou úvěrových smluv 102 363,88 Kč (na základě smlouvy č. 1 59 211,88 Kč a na základě smlouvy č. 2 43 052 Kč) posoudil soud prvního stupně jako bezdůvodné obohacení na straně žalované a s přihlédnutím k již vrácené částce v celkové výši 64 883,81 Kč (na smlouvu č. 1 52 086,81 Kč a na smlouvu č. 2 12 797 Kč) shledal nárok žalobkyně důvodným ve výši rozdílu vzájemně poskytnutého plnění, tedy ve výši 37 480,07 Kč. Soud prvního stupně shledal důvodný i nárok na náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Žalobě bylo vyhověno bez příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, kdy soud prvního stupně uzavřel, že nárok na zákonné úroky z prodlení v daném případě žalobkyni nevznikl s ohledem na procesní aktivitu žalované, která poskytnutou jistinu vracela žalobkyni dle svých možností a nemohla se tedy dostat do prodlení.

2. Proti tomuto rozsudku, a to proti zamítavému výroku II., podala včas odvolání žalobkyně, která nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, pokud obě smlouvy o úvěru posoudil jako absolutně neplatné. Dále nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o celkovou výši finančního plnění poskytnutého žalobkyní žalované, pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované byla poskytnuta částka ve výši 102 363,88 Kč celkem, ačkoliv ve skutečnosti činí výše celkové čerpané částky 142 637,90 Kč. Žalobkyně poukazovala na to, že úvěruschopnost žalované byla zkoumána prostřednictvím výpočtu maximálního limitu splátky, jehož hlavním účelem zjistit, zda i po úhradě nezbytných měsíčních výdajů (bydlení, strava, doprava a podobně) včetně případných výdajů na již existující závazky, bude žadatel schopný úvěr splácet. Ve výpočtu byly zohledněny jak příjmy, tak výdaje žalované, včetně výdajů na již existující závazky. Od žalované si rovněž vyžádala i výpis z účtu za období tří kalendářních měsíců. Byla tak ověřena tvrzení žalované o jejím zaměstnání i výši mzdy, včetně pravidelných mandatorních výdajů žalované. S odkazem na konstantní judikaturu žalobkyně zdůraznila, že zohlednila skutečnost, že žalované s převzetím nového závazku přichází přirozeně nutnost omezit zbytné výdaje a hospodařit s prostředky tak, aby se nedostala do situace, kdy pro zbytné výdaje nebude schopna hradit splátky závazku. Žalobkyně dále nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, pokud i při posouzení nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení, nepřiznal žalobkyni nárok v plném rozsahu. Soud prvního stupně rozhodl bez nařízení jednání o jiné výši bezdůvodného obohacení, než jaká vyplývá ze splátkového kalendáře a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. K pochybení dle žalobkyně mohlo dojít nesprávným výpočtem, kdy soud prvního stupně vycházel z listinného důkazu „výpis čerpání, splátek a úhrad“, a to pouze z uvedené výše finanční částky předepsané jako „jistina“ a nikoliv ze součtu čerpané jistiny, která je tvořena součtem položek „jistina“ a „CoC jistina“. Označení části jistiny jako „CoC jistina“ odpovídá jistině ze speciálního splátkového programu s názvem „peníze na účet“, který byl mezi žalobkyní a žalovanou sjednán při uzavírání smlouvy. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil a žalobě vyhověl v plném rozsahu.

3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve výroku I. a v tomto rozsahu nabyl samostatně právní moci.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: mezi žalobkyní a žalovanou byly uzavřeny smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru, a to dne [datum] smlouva číslo [hodnota], na základě které byla žalovaná oprávněna čerpat prostřednictvím kreditní karty úvěr do výše úvěrového rámce 60 000 Kč, a to opakovaně při splnění smluvních podmínek. Čerpané peněžní prostředky se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit a zaplatit úroky a pravidelné poplatky, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky se splatností každého dvacátého dne v měsíci. Žalovaná čerpala na základě této smlouvy celkem finanční prostředky ve výši 59 211,88 Kč, celkem zaplatila žalobkyni částku 52 086,81 Kč. Dne [datum] žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu a poskytnutí revolvingového úvěru číslo [hodnota], na základě které byla žalovaná oprávněna čerpat prostřednictvím kreditní karty úvěr do výše úvěrového rámce 40 000 Kč, a to opakovaně při splnění smluvních podmínek. Čerpané peněžní prostředky spolu s úroky a pravidelnými poplatky byla žalovaná povinna splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,18 % z výše sjednaného úvěrového rámce se splatností každého dvacátého dne měsíce. Žalovaná čerpala na základě uvedené smlouvy celkem částku 43 152 Kč a uhradila celkem částku 12 797 Kč. Žalobkyně oba úvěry pro neplnění řádně podmínek ze strany žalované zesplatnila ke dni 20. 1. 2025 a žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky, včetně nákladů na vymáhání v celkové výši 1 200 Kč, dlužných poplatků za pojištění a smluvních pokut ve lhůtě do 3. 2. 2025. Při zkoumání úvěruschopnosti žalované při uzavření smlouvy ze dne 26. 5. 2023 vycházela z příjmu žalované 25 000 Kč měsíčně a dále tvrzení uvedených žalovanou (svobodná, bezdětná, žijící ve vlastním bytě/domě). Žalovaná v době uzavření smlouvy již splácela úvěr v původní částce 20 000 Kč s tím, že k doplacení zbývalo 12 splátek po 1 814 Kč. Při uzavření smlouvy dne [datum] vycházela žalobkyně z výpisů z běžného účtu žalované za dobu od 9. 6. 2023 do 6. 10. 2023, dle kterých výdaje žalované značně převyšovaly její příjmy. Žalovaná při uzavření smlouvy byla osobou samostatně výdělečně činnou, výši příjmů žalobkyně ověřila z bankovních výpisů. V době uzavření smlouvy splácela úvěr v původní částce 20 000 Kč (k doplacení zbývalo 8 splátek po 1 814 Kč měsíčně) a dále úvěr ke kreditní kartě s úvěrovým rámcem 35 000 Kč (aktuální dlužná částka 32 212 Kč).

5. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování (bankovní výpis ke smlouvě číslo [hodnota]) a zjistil, že žalované byly na základě uvedené smlouvy poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 199 485,90 Kč (59 211,88 Kč a 40 274,02 Kč). Ve zbylém rozsahu se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně.

6. Odvolací soud shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vycházel z ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit. Dále je věc třeba posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaná je v pozici spotřebitele. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedené úvěrové smlouvy jsou v celém rozsahu neplatné, neboť žalobkyně porušila svou povinnost náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru smí spotřebiteli poskytnout úvěr jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. V daném případě žalobkyně uvedenou povinnost nesplnila řádně, kdy nedostatečně (v případě smlouvy č. [hodnota] vůbec) prověřila výdajovou stránku žalované, s náležitou pečlivostí nevyhodnotila skutečnost, že v době uzavření úvěrových smluv žalovaná již měla další závazky, které měla povinnost splácet (v případě smlouvy č. [hodnota] dosud řádně splácela), avšak již tato skutečnost svědčila o tom, že příjmy žalované nejsou dostatečné pro trvalé pravidelné zajištění jejích potřeb. Za tohoto stavu se tedy odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně porušila povinnost posouzení s odbornou péčí úvěruschopnosti a z tohoto důvodu je úvěrová smlouva (respektive obě smlouvy) uzavřené mezi účastníky neplatná jako celek. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné a mezi takové nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno a vystupují také jako slabší strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, jsou obě uvedené úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 o. z. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo.

7. Ustanovení § 2991 o. z. upravuje bezdůvodné obohacení tak, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrových smluv tedy plnění, které si žalobkyně a žalovaná navzájem poskytly představuje plnění z neplatného právního jednání a takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., které jsou se smluvní strany povinny podle § 2993 o. z. vzájemně vydat. Vzhledem k odlišnému skutkovému zjištění, pokud jde o výši poskytnutého plnění žalované, odvolací soud se neztotožnil s výší bezdůvodného obohacení, které je žalovaná žalobkyni povinna vydat. Odvolací soud na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalované finanční plnění (celkem z obou úvěrových smluv) ve výši 142 637,90 Kč. Žalovaná žalobkyni uhradila celkem 64 883,81 Kč. Žalobkyně má tedy nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 77 754,09 Kč. S přihlédnutím k již pravomocně stanovené povinnosti (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) ve výši 37 480,07 Kč, má tedy žalobkyně nárok na zaplacení další částky 40 274,02 Kč.

8. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanoví zvláštní splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Podle tohoto zákonného ustanovení je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Břemeno tvrzení a důkazní o tom, že není v možnostech a schopnostech spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu ihned, nese v plném rozsahu spotřebitel. Odvolací soud má za to, že pokud spotřebitel břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo a není v jeho možnostech a schopnostech vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu neunese, lze vycházet ze stavu, že v možnostech a schopnostech spotřebitele bylo vrátit dluh bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Nároky na úroky z prodlení se poté odvíjí od výzvy věřitele. V daném případě žalovaná neuvedla žádná tvrzení, že v jejích možnostech nebylo vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně. Výzva žalobkyně ze dne 20. 1. 2025 se do sféry žalované dostala nejpozději dne 24. 1. 2025, a tím, že ze strany žalované nebylo plněno ve stanovené čtrnáctidenní lhůtě od sepsání výzvy, tj. do 3. 2. 2025, dostala se dnem následujícím po uplynutí této lhůty, tj. 4. 2. 2025 do prodlení s úhradou jistiny. Z tohoto důvodu má tedy dle odvolacího soudu žalobkyně nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení z přiznané dlužné jistiny ve výši 77 754,09 Kč, a to od 4. 2. 2025 do zaplacení.

9. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku II. v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobě i v dalším rozsahu vyhověl.

10. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, postupoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. V řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně úspěšná pouze částečně, a to v rozsahu 75 %. V souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, a to v rozsahu 50 % vzniklých nákladů. Žalobkyni v řízení před soudem prvního stupně vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku ve výši 4 148 Kč a dále náklady na právní zastoupení sestávající z odměny za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, písemný návrh na zahájení řízení a předžalobní výzva k plnění) podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu po 5 260 Kč podle § 8 odst. 1, § 7 bod 5. advokátního tarifu, tři režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 3 597 Kč. Celková výše nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobkyně činí 24 875 Kč, z čehož 50 % představuje částka 12 438 Kč (po zaokrouhlení).

11. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalobkyně (vzhledem k předmětu odvolacího řízení 65 014,95 Kč) úspěšná v rozsahu 62 %, neúspěšná v rozsahu 38 %. Za tohoto stavu má tedy právo na náhradu nákladů vzniklých v odvolacím řízení v rozsahu 24 %. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku 5 180 Kč a dále náklady na právním zastoupení, a to odměna za 2 úkony právní služby (písemné odvolání a účast zástupce žalobkyně u jednání odvolacího soudu) podle § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu po 3 740 Kč (z tarifní hodnoty 65 014,95 Kč, která je předmětem odvolacího řízení) podle § 8 odst. 1, § 7 bod 5. advokátního tarifu, dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, náhrada cestovného (spotřeba motorové nafty 4,4 litru/100 km, cena pohonných hmot 34,7 Kč, sazba základní náhrady 5,80 Kč a ujetý počet 434 km) ve výši 3 179,83 Kč náhrada za promeškaný čas za deset započatých půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 1 písm. e), odst. 3 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 2 742,56 Kč. Celková výše nákladů žalobkyně v odvolacím řízení činí 20 982 Kč, z čehož 24 % představuje 5 036 Kč (po zaokrouhlení).