o zaplacení 28 264 415,81 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 3. 5. 2024, č. j. 15 C 138/2013 – 1803

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení [částka] s úrokem z prodlení z titulu náhrady škody způsobené žalobkyni nesprávným úředním postupem při výkonu exekuční činnosti soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO]. Uvedla, že v letech 2006 až 2011 vedl [tituly před jménem] [jméno FO] na návrh žalobkyně, v procesním postavení oprávněné, exekuční řízení k vymožení pohledávek [právnická osoba] a města [Anonymizováno], které žalobkyně odkoupila. [tituly před jménem] [jméno FO] však žalobkyni vymožené finanční prostředky řádně nevyplácel, čímž jí způsobil škodu. Podle žalobkyně soudní exekutor porušil zákonná ustanovení upravující exekuční činnost a žalovaná selhala v dohledové činnosti, když Ministerstvo spravedlnosti mělo kontrolovat, jak soudní exekutor nakládá s finančními prostředky. Žalobkyně dne 28. 8. 2012 podala žádost o náhradu škody, kterou žalovaná dne 1. 3. 2013 zamítla.

2. Okresní soud [adresa] – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Nárok žalobkyně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, s tím, že v obdobných případech stát zásadně za vzniklou škodu odpovídá. Nicméně vzal z dokazování za prokázané, že za účasti [tituly před jménem] [jméno FO], žalobkyně a dalších firem ([právnická osoba]., [právnická osoba].) vzniklo soukolí, tedy určitá skupina, která byla zejména personálně provázána a vznikla za účelem maximalizace výnosů z obchodů s pohledávkami [právnická osoba] a města [adresa]. S přihlédnutím ke všem okolnostem uzavřel, že vymáhání pohledávky žalobkyní personálně propojenou s osobou, která měla škodu způsobit, a to za situace, kdy tito fungovali ve spolku, kdy zapojené subjekty průběžně z této činnosti těžily, je výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy, jemuž nelze přiznat zákonnou ochranu.

3. Krajský soud v Praze, usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], k odvolání žalobkyně rozsudek ze dne [datum], č. j. [spisová značka], zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně jednak řízení zatížil některými procesními vadami a dále uzavřel, že „soud prvního stupně při jiném právním názoru na možnost použití korektivu o dobrých mravech v daném věci zjistil neúplně skutkový stav věci, neboť se ekonomickou provázaností a tokem peněz mezi žalobkyní a dalšími společnostmi, jejími věřiteli a soudním exekutorem blíže vůbec nezabýval, když právě tato provázanost a její rozsah by mohly být tou rozhodnou okolností, která by dovolovala přijmout závěr o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Pro ekonomickou provázanost žalobkyně s exekutorem pak nepřímo svědčí i zjištění, že pohledávky žalobkyně dané k vymáhání a ani pohledávky již vymožené se zvlášť u žalobkyně neevidovaly, a to ani průběžně, a jednatel žalobkyně zjistil a ověřoval stav vymáhaného plnění až po zadržení [tituly před jménem] [jméno FO], tedy za dobu několik let zpětně, což nepřímo naznačuje, že žalobkyně průběžně finanční prostředky od exekutora dostávala, když navíc jiný zisk z podnikání než z těchto vymožených pohledávek neměla.“

4. Soud prvního stupně shora označeným (v tomto řízení svým druhým) rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky [částka] od 1. 3. 2013 do zaplacení, se zamítl (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a dále žalobkyni uložil zaplatit České republice, na účet Okresního soudu [adresa]-západ, plnou náhradu nákladů řízení státu „v částce a ve lhůtě, které budou stanoveny v samostatném usnesení“ (výrok III.).

5. Soud prvního stupně po provedeném obsáhlém dokazování konstatoval, že „obecně stát (tedy žalovaná) za nevyplacení plnění vymoženého, avšak nevyplaceného [tituly před jménem] [jméno FO] odpovídá. Takovéto nevyplacení totiž ani nelze posoudit jako tzv. exces, za který by snad stát neodpovídal“. Současně však dospěl „ke zcela jednoznačnému závěru, že by v projednávané věci bylo přiznání nároku na náhradu škody žalobkyni vůči žalované, tedy vůči státu (a nikoliv vůči [tituly před jménem] [jméno FO], kde by byla samozřejmě situace diametrálně rozdílná) ve zcela zjevném rozporu s dobrými mravy, a to tedy z důvodu, že bylo v řízení stručně řečeno prokázáno, že [tituly před jménem] [jméno FO] žalobkyni po celé rozhodné období řídil a ovládal, že tedy [tituly před jménem] [jméno FO] sice formálně (podle obchodního rejstříku) ve společnosti žalobkyně nevystupoval, a to z toho důvodu, že tak činit jako soudní exekutor nemohl a nesměl, avšak že nákup pohledávek od dopravních podniků, které žalobkyně následně vymáhala, byl původně (minimálně ze značné části) financován právě [tituly před jménem] [jméno FO], a konečně i že část předmětného vymoženého plnění nebyla zaslána přímo žalobkyni, nýbrž byla s jejím souhlasem použita [tituly před jménem] [jméno FO] na jiné účely, například, že byla zaslána jiným se žalobkyní propojeným společnostem, a to zejména společnosti [právnická osoba].“ Dále konstatoval, že „popsaný stav, kdy si ve výsledku (byť skrytě) ponechal [tituly před jménem] [jméno FO] postavení jak soudního exekutora vymáhajícího pohledávky, tak oprávněného, byl zcela v rozporu se zákonem a [tituly před jménem] [jméno FO] za součinnosti žalobkyně (respektive jejího jednatele a její „spolumajitelky“, tímto způsobem zcela evidentně záměrně zákon obcházel“, přičemž o tomto postupu v rozporu se zákonem (respektive o tomto obcházení zákona) pak zcela nepochybně, jak bylo v řízení prokázáno, věděla i žalobkyně, konkrétně tedy její jednatel, pan [jméno FO], ale i paní [jméno FO] (která byla po celé rozhodné období společníkem společnosti [právnická osoba]., která byla v této době společníkem žalobkyně), přičemž tyto osoby se tohoto nezákonného jednání [tituly před jménem] [jméno FO] i aktivně účastnily, přičemž musely či minimálně měly vědět, že jde o jednání v rozporu se shora citovanými zákonnými ustanoveními (když ani obecně neznalost zákona neomlouvá).“

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Namítala, že svůj nárok na náhradu škody vůči státu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. prokázala, kdy poukazovala na odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka], který uznal [tituly před jménem] [jméno FO] vinným z toho, že jako soudní exekutor v letech 2005 - 2012 porušil zákon č. 120/2001 Sb., když nevyplácel vymožené pohledávky a peníze si ponechal. Namítala, že soud je v občanskoprávním řízení vázán rozhodnutím o spáchání trestného činu, v daném případě citovaným odsuzujícím rozsudkem, protože se skutkově jedná o totožnou věc, přičemž odsuzující rozsudek určuje, že [tituly před jménem] [jméno FO] způsobil žalobkyni škodu, jeho jednání bylo trestné, kdy výše škody je součástí skutku a právní kvalifikace trestného činu zpronevěry. [jméno FO] obrana, že považoval společnost žalobkyně za svou, nebyla úspěšná. Vytýkala soudu prvního stupně pochybení v tom, že dospěl k jinému závěru než trestní soud. Podle žalobkyně soud prvního stupně nesprávně posoudil vznik nároku žalobkyně a ignoroval právní názor odvolacího soudu, který potvrdil, že [jméno FO] způsobil žalobkyni škodu a dále uvedl, že jednání exekutora není exces, ale porušení povinnosti. Poukazovala na to, že odpovědnost státu je objektivní a nelze se z ní vyvinit. Podle žalobkyně žalovaná neunesla důkazní břemeno k prokázání námitky, že nárok žalobkyně je uplatněn v rozporu s dobrými mravy kvůli propojení žalobkyně a bývalého exekutora, když se žalované ekonomickou propojenost mezi žalobkyní a exekutorem prokázat nepodařilo. Namítala, že toto neprokázal ani znalecký posudek, který neprokázal, že by žalobkyně požadovala plnění dvakrát. Znalecký posudek uvádí platby mezi účty subjektů, ale neprokazuje, že by šlo o vymožené plnění pro žalobkyni, že by platby měly jiný právní důvod než postavení oprávněných společností, když se znalecký ústav nezabýval právním důvodem zasílaných plateb. Vytýkala soudu prvního stupně, že chybně založil rozhodnutí na nestrannosti exekutora kvůli přátelským vztahům, kdy namítala, že ani přátelství mezi exekutorem a žalobkyní neznamená, že jí exekutor nemohl způsobit škodu. Dále soudu prvního stupně vytýkala, že ač dospěl k závěru, že [tituly před jménem] [jméno FO] porušil své povinnosti, nárok žalobkyně odmítl kvůli rozporu s dobrými mravy. Namítala, že zákon č. 82/1998 Sb. má při uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu přednost před občanským zákoníkem, a tudíž nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze zamítnout s odkazem na dobré mravy podle občanského zákoníku, kdy odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní a námitku dobrých mravů nelze v tomto případě úspěšně použít. Poukazovala na to, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je veřejnoprávní, nikoli soukromoprávní, a proto soud prvního stupně na tento veřejnoprávní vztah aplikoval občanský zákoník nesprávně. Vytýkala soudu prvního stupně, že bez přesvědčivého vysvětlení rozhodl odlišně, než v řízení, které bylo tamním soudem vedeno pod sp. zn. 8 C 50/2015. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, popřípadě, aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že závěry soudu prvního stupně pokládá za správné a odvolací argumentaci žalobkyně za nedůvodnou a navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

8. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud vycházel ze skutečností vyplývajících z obsahu soudního spisu:

[tituly před jménem] [jméno FO], jako soudní exekutor Exekutorského úřadu [adresa] – západ, v letech 2005 až 2012 vykonával svou činnost jako úřední osoba v rozporu se zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, kdy mimo jiné v exekučních řízeních oprávněné společnosti CFS-FINANCIAL [Jméno žalobkyně]. (v projednávané věci žalobkyně) vymohl od povinných plnění na svůj bankovní účet soudního exekutora, avšak z toho žalobkyni vyplatil pouze část; jiná část vymožených prostředků byla směřována mimo jiné na účty s žalobkyní spřízněných společností [právnická osoba]. a [právnická osoba]., čímž žalobkyni způsobil škodu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka], byl [tituly před jménem] [jméno FO] shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry. Trestní soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že zohlednil obhajobu obžalovaného, který uváděl, že společnost [Anonymizováno] [Jméno žalobkyně]. byla fakticky jeho společností, kterou ovládal. Vymožené pohledávky jí řádně splácel, byť ne vždy přímo na její účet, ale nepřímo jiným členům seskupení společností, jež řídil. Verzi obžalovaného o podstatě společnosti o její činnosti a jejich úkonech soud shledal jako věrohodnou, která obstála v konfrontaci s ostatními důkazy provedenými v trestním řízení. Z obchodního rejstříku pak k tomu (trestní soud) zjistil, že společnost [Anonymizováno] [Jméno žalobkyně]. je majetkově propojena se společnostmi [právnická osoba]. a [právnická osoba]. Obžalovaný do 5. 1. 2006 ovládal společnost [právnická osoba]. Poté, co se stal v roce 2001 soudním exekutorem, musel kvůli střetu zájmů opustit všechny své rejstříkové funkce. Protože se nechtěl vzdát společnosti, převedl ji na důvěryhodné osoby, které mu umožnily faktické fungování společnosti. Tedy společnost [Anonymizováno] [Jméno žalobkyně]. sloužila obžalovanému k tomu, aby jejím prostřednictvím nakupoval ve velkém pohledávky [právnická osoba] a [adresa], na které poté sám vedl exekuci. Z vymožených finančních prostředků se pak obžalovaný dělil na základě ústní dohody s [tituly před jménem] [jméno FO]. Ostatní peněžní prostředky si nechával a používal je pro svou potřebu. Některé prostředky nechával zasílat přímo na účet CFS-FINANCIAL [Jméno žalobkyně]., jiné na účty mateřských společností, případně na jiné své aktivity. Soud v odůvodnění trestního rozsudku též poukázal na to, že je nemyslitelné, aby společnost [Anonymizováno]-[Anonymizováno] [Jméno žalobkyně]., pokud by byla nezávislým oprávněným subjektem, po dobu pěti let nepožadovala vyplacení pohledávek. Proto v trestní věci soud neměl pochybnosti o tom, že obžalovaný vykonával rozhodný vliv na společnost [Anonymizováno] [Jméno žalobkyně]. tak, že si v obchodu s pohledávkami mohl v rozporu se zákonem udržet postavení oprávněného a exekutora v jedné osobě. Obešel tak formální postup a vytváření vůle společnosti a činil za ně vlastní svévolná rozhodnutí. Tato skutečnost však nezbavuje žalovaného trestní odpovědnosti.

10. Vzhledem k době, kdy vznikl nárok, který je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. do účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. (dále i jen „zák. o odp.“), potažmo (subsidiárně) ve smyslu ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, tj. přede dnem, kdy zákon č. 89/2012 Sb. nabyl účinnosti (dále jen „obč. zák.“).

11. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zák. o odp., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle ustanovení § 13 odst. 2 zák. o odp., právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle ustanovení § 3 písm. b) zák. o odp., stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona (dále jen „úřední osoby“).

14. Podle ustanovení § 4 zák. o odp., za výkon státní správy podle právě § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti).

15. Soud prvního stupně se nijak neodchýlil od závěrů soudu v trestním řízení, že se [tituly před jménem] [jméno FO] v pozici soudního exekutora dopustil jednání, jímž, kromě toho, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu, způsobil oprávněným, jejichž pohledávky vymáhal, mimo jiné i žalobkyni, škodu. Správně konstatoval, že se nejednalo o exces a že za tuto škodu způsobenou exekutorem při výkonu exekuční činnosti odpovídá ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. stát. Ovšem nepochybil ani v tom, pokud se na popud žalované zabýval i širšími okolnostmi vzniku škody (jejíž konkrétní výší se blíže nezabýval) a vzájemným vztahem mezi žalobkyní a [tituly před jménem] [jméno FO] z hlediska posouzení, zda není zažalovaný nárok uplatňován v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů (mimo jiné) nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

16. Jakkoliv je odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem případem tzv. absolutní objektivní odpovědnosti, nelze otázku zavinění slučovat s posouzením korektivu dobrých mravů, což jsou dvě zcela odlišné právní kategorie. Jakkoliv je zákon č. 82/1998 Sb. vůči občanskému zákoníku speciálním, nevylučuje to subsidiární použití obecných ustanovení občanského zákoníku tam, kde ji zvláštní předpis výslovně nezakazuje či ve zvláštním předpisu, konkrétní úprava chybí. Ani judikatura se až dosud nevyslovila v tom smyslu, že by odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. vylučovala zkoumání možné kolize uplatněného nároku na náhradu škody s dobrými mravy, byť je zřejmé, že taková situace bude spíš výjimečná.

17. Soud prvního stupně se v dalším řízení po zrušení svého původního rozhodnutí ve smyslu pokynu odvolacího soudu zabýval finančními toky mezi žalobkyní a dalšími společnostmi, jejími věřiteli a soudním exekutorem a jejich celkovou ekonomickou a personální provázaností. V odůvodnění napadeného rozsudku pak velmi podrobně a pečlivě vyložil, v jakých vazbách ekonomických i osobních a dalších okolnostech spatřuje ekonomickou provázanost mezi žalobkyní a [tituly před jménem] [jméno FO], z čeho dovozuje, že žalobkyně byla aktivní součástí systému vzájemně propojených subjektů fakticky řízených [tituly před jménem] [jméno FO] s cílem generovat finanční profit při současném obcházení zákazu podnikání pro soudní exekutory.

18. Že se nejednalo toliko o přátelské vztahy mezi [tituly před jménem] [jméno FO] a osobami v rozhodné době oficiálně ovládajícími žalobkyni ([jméno FO]) a společnosti [právnická osoba]. ([jméno FO], dříve Prokopová) a [právnická osoba]. ([jméno FO]), ale konglomerát řízený právě [tituly před jménem] [jméno FO], je zřejmé mimo jiné především z doložené komunikace, ve které [tituly před jménem] [jméno FO] například podrobně instruoval právního zástupce žalobkyně (tehdejšího i nynějšího) i v takových provozních záležitostech, jako bylo zaplacení soudního poplatku v řízení vedeném žalobkyní či organizování změny sídla společnosti (která měly všechna jmenované společnosti po určitou dobu na stejné adrese, na které měl [tituly před jménem] [jméno FO] hlášen trvalý pobyt) apod. Odvolací soud pak již ve svém předchozím rozhodnutí poukázal na okolnost, že pohledávky žalobkyně dané k vymáhání a ani pohledávky již vymožené se zvlášť u žalobkyně neevidovaly, a to ani průběžně, a jednatel žalobkyně zjistil a ověřoval stav vymáhaného plnění teprve až po zadržení [tituly před jménem] [jméno FO], tedy za dobu několik let zpětně, což nepřímo naznačuje, že žalobkyně průběžně finanční prostředky od exekutora dostávala, když navíc jiný zisk z podnikání, než z těchto vymožených pohledávek neměla. Je zřejmé, že žalobkyně se vědomě spolupodílela na nezákonné činnosti [tituly před jménem] [jméno FO] popsané jak v trestním rozsudku, tak i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na které odvolací soud v podrobnostech odkazuje, z této činnosti profitovala, a svou účetně vykazovanou škodu začala zjišťovat a následně uplatňovat až ve chvíli, kdy se [tituly před jménem] Vyšváderem vytvořený a řízený systém, jehož byla sama součástí, po jeho zadržení zadrhl.

19. Odvolací soud tedy ve shodě se závěrem soudu prvního stupně uzavírá, že nárok na náhradu škody, kterou měl [tituly před jménem] [jméno FO] způsobit žalobkyni při výkonu funkce soudního exekutora, je žalobkyní vzhledem ke vzájemné provázanosti s osobou [tituly před jménem] [jméno FO] vůči státu uplatňován v rozporu s veřejným pořádkem, potažmo s dobrými mravy, a proto napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla ve smyslu ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. přiznána paušální náhrada nákladů za tři úkony (vyjádření k odvolání, příprava na jednání, účast na soudním jednání) po [částka] (vyhláška č. 254/2015 Sb.).