o zaplacení 392 696,70 € s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 7. 2024, č. j. 12 C 100/2023 - 251

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 28. 3. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení 392 696,70 € s úrokem z prodlení s tím, že na základě kupní smlouvy ze dne 1. 6. 2019 žalovanému dodala dřevní hmotu a provedla její dopravu. Za dodávku dřevní hmoty, její přepravu, nakládku dřevní hmoty do kontejnerů firmou [Anonymizováno] a za dopravu v červenci, srpnu a září 2019 žalobkyně fakturou ze dne 2. 8. 2020, č. [hodnota], se splatností do 16. 8. 2020, vyúčtovala žalovanému žalovanou částku, na kterou žalovaný, přes výzvu k plnění, nic nezaplatil.

2. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) žalobu, na zaplacení 392 696,70 € se zákonným úrokem[Anonymizováno]z prodlení z této částky od 17. 8. 2020 do zaplacení zamítl (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení 324 034,26 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).

3. Na základě žalobních tvrzení soud prvního stupně zažalovaný nárok posoudil jednak jako nárok na zaplacení kupní ceny ve smyslu ustanovení § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) a dále jako nárok na zaplacení přepravného podle ustanovení § 2555 odst. 1 o. z., a k námitce žalovaného se zabýval otázkou jejich promlčení. Konstatoval, že „žalobkyně ani netvrdila, že by dohoda účastníků obsahovala zároveň i dohodu o době, kdy má žalovaný dluh splnit“ a dospěl k závěru, že „splatnost kupní ceny by nastala v souladu s ust. § 2079 odst. 2 o. z., a splatnost práva na zaplacení přepravného v souladu s § 2564 odst. 1 o. z., tedy nejpozději 30. 9. 2019“, tříletá promlčecí lhůt začala běžet nejpozději 1. 10. 2019 a žalobkyně svoje právo na zaplacení uplatnila u soudu až po jejím uplynutí, teprve dne 28. 3. 2023.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně nesprávnost závěru o promlčení zažalovaného nároku. Poukazovala na to, že, oproti dřívějším judikaturním závěrům k otázce počátku běhu promlčecí lhůty, po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, připouštěla odborná literatura dvojí výklad, a to nejen ten, podle něhož byl počátek běhu promlčecí doby zásadně vázán na den, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka o plnění požádat, ale vyskytovaly se i názory, že za stávající právní úpravy by měl být počátek běhu promlčecí lhůty vázán ke splatnosti (dospělosti) pohledávky, která v daném případě nastala až splatností faktury č. [hodnota], ze dne 2. 8. 2020, tj. dne 16. 8. 2020. Žalobkyně připustila, že se velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. [spisová značka], přiklonil k závěru, že promlčecí doba zásadně počíná běžet okamžikem, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu) a nikoliv splatností, dospělostí dluhu. Současně však zdůrazňovala, že toto rozhodnutí bylo přijato až po podání žaloby, která tak byla podána v době, kdy „byly možné oba výklady počátku běhu promlčecí doby, a žalobkyně tudíž mohla legitimně vycházet z toho, že promlčecí doba počíná běžet dnem následující po splatnosti faktury“. A proto, podle žalobkyně, „s odkazem na požadavek právní jistoty není možné závěry shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahovat na tuto žalobu žalobkyně, a není tudíž možné námitce promlčení podané žalovaným vyhovět, když by toto bylo v rozporu s dobrými mravy“. Navrhovala, aby odvolací soud napadení rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

5. Žalovaný navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, odvolání není důvodné.

7. Soud prvního stupně zažalovaný nárok správně právně kvalifikoval jednak jako nárok na zaplacení kupní ceny ve smyslu ustanovení § 2079 odst. 1 o. z., podle něhož se kupní smlouvou prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu a dále jako nárok na zaplacení přepravného podle ustanovení § 2555 odst. 1 o. z., podle něhož se smlouvou o přepravě věci dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc jako zásilku z místa odeslání do místa určení, a odesílatel se zavazuje zaplatit dopravci přepravné. Vzhledem k žalovaným vznesené námitce promlčení se pak správně zabýval otázkou, zda byl zažalovaný nárok u soudu uplatněn včas a nepochybil v závěru o jeho promlčení. Vycházel přitom správně z příslušných ustanovení občanského zákoníku upravujících jednak obecná pravidla promlčení nároku (§ 609 a následující o. z.) a počátek běhu a délku promlčecí lhůty (§§ 619, 629 odst. 1 o. z.) a rovněž z ustanovení upravujících dospělost nároku na zaplacení úhrady v případě kupní ceny (§ 2079 odst. 2 o. z.) a v případě přepravného (§ 2564 odst. 1 o. z.). Nepochybil v závěru, že nevyplývá-li ze smlouvy, ani z ničeho jiného, existence nějakého ujednání účastníků o jiném termínu splatnosti, nastala splatnost kupní ceny za dodávky zboží (dřevní hmoty) a splatnost přepravného souvisejícího s těmito dodávkami uskutečněnými v červenci, srpnu a září 2019 nejpozději posledního dne měsíce září 2019, tj. 30. 9. 2019 a nejpozději dnem následujícím, tj. 1. 10. 2019 počal běh tříleté promlčecí lhůty k uplatnění těchto nároků u soudu. A byla-li žaloba v projednávané věci podána až dne 28. 3. 2023, stalo se tak až po jejím uplynutí.

8. Tvrdila-li žalobkyně až v odvolání (jednání před soudem prvního stupně se neúčastnila), že splatnost úhrady teprve na základě vystavené faktury vyplývala z obchodních zvyklostí mezi účastníky, jedná se o novotu uplatněnou v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř., kterou se navíc ani nepokusila ničím doložit.

9. Nedůvodnou shledává odvolací soud i obsáhlou argumentaci tím, že žalobkyně při podání žaloby vycházela z nejednoznačných výkladů otázky počátku běhu promlčecí lhůty po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., a že tato otázka byla vyjasněna až rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. [spisová značka] (dostupný na webových stránkách /www.nsoud.cz/) přijatým ovšem až po podání žaloby. K tomu je třeba poukázat na to, že, jak sama žalobkyně připouští v odvolání, závěr přijatý citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu není nijak převratný, když v zásadě deklaroval správnost (neměnnost) výkladu počátku běhu promlčecí lhůty zastávaného judikaturou již za účinnosti předchozí právní úpravy zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013. Skutečnost, že po jistou dobu po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. část odborné veřejnosti polemizovala o tom, zda si nová právní úprava nežádá odlišný výklad této otázky, neznamená, že by byl dosavadní výklad i v této době zcela opuštěn a měl zakládat legitimní očekávání, že soudy budou na otázku počátku běhu promlčecí lhůty nahlížet nově.

10. Závěr přijatý Nejvyšším soudem v citovaném rozsudku (Vznikne-li věřiteli podle smlouvy právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, přičemž doba, kdy má dlužník splnit dluh, je ve smlouvě stanovena jen tak, že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavená věřitelem, jejíž splatnost se sjednává v délce 14 dnů od jejího doručení dlužníku, pak jde ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. o situaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele. Ten může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitý dluh stává splatným (dospělým). Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou v takovém případě ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu) začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z.) tedy nepředstavuje žádnou nečekanou změnu, když Nejvyšší soud v odůvodnění pouze věcně vyargumentoval, proč není třeba ve stávající právní úpravě spatřovat důvod k opuštění dosavadního (letitého) pojetí počátku běhu promlčecí lhůty. Námitku promlčení vycházející z tohoto (tradičního) výkladu pak nelze pokládat za rozpornou s dobrými mravy.

11. Na základě uvedených skutečností odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení plně úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů za právní zastoupení. Ty sestávaly z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (účast na jednání dne 10. 12. 2024) ve výši 47 740 Kč [z předmětu řízení 9 850 821,80 Kč = ekvivalent 392 696,70 € podle kursu ČNB ke dni 4. 9. 2024 (25,085 Kč), kdy bylo podáním odvolání zahájeno odvolací řízení] [§ 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“)], z paušální náhrady hotových výloh při jediném úkonu právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 10 088,40 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem náklady odvolacího řízení činí 58 128,40 Kč.

13. Pokud zástupce žalovaného účtoval za odvolací řízení odměnu a náhradu nákladů i za úkon „převzetí a studium věci v odvolacím řízení“, nejedná se o úkon, který by bylo lze podřadit pod kterýkoliv z úkonů právní služby vymezených v ustanovení § 11 AT (popř. se svou povahou některému blížil), a proto odvolací soud považoval tento úkon za zcela nadbytečný, tj. neúčelný, pouze účelově navyšující uplatňovanou náhradu. Přiznána nebyla ani požadovaná náhrada cestovních nákladů zástupce žalovaného na cestě z [adresa] k odvolacímu soudu a zpět. Podle údajů České advokátní komory působí zástupce žalovaného jako společník [právnická osoba], se sídlem [adresa], tedy v sídle odvolacího soudu, a byť má uvedená advokátní kancelář jednu ze čtyř svých poboček v [adresa] (dále rovněž v [adresa], nelze považovat cestovné z některé ze vzdálenějších poboček (popř. z bydliště advokáta) za náklad, jehož náhrada by měla být ukládána v řízení neúspěšné protistraně.