o zaplacení 175 312,82 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 27. 2. 2025, č. j. 3 C 70/2024 – 185,

1. Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 3 C 70/2024 - 185, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 175 312,82 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky (výrok I.) a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 92 456,10 Kč (výrok II.). Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající z titulu odpovědnosti žalované za dobytnost pohledávky, kterou žalovaná měla za dlužníkem [jméno FO] (ve výši 576 519,47 Kč s příslušenstvím a 111 470,60 Kč s příslušenstvím, zajištěnou smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 22. 11. 2019, zapsáno do katastru nemovitostí pod sp. zn. V-[č. účtu]-[Anonymizováno]), a kterou na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřenou mezi účastnicemi dne 23. 3. 2021 postoupila na žalobkyni, a to za úplatu ve výši 572 686,18 Kč. Pohledávka byla postoupena za stavu, kdy byla žalovanou, jako věřitelem, přihlášena jako zajištěná pohledávka v insolvenčním řízení dlužníka. Žalobkyně byla ze strany žalované ujištěna, že i v případě, že by pohledávka byla shledána jako nezajištěná, žalobkyně obdrží alespoň částku ve výši 250 000 Kč. Fakticky byla žalobkyni v insolvenčním řízení vyplacena částka 74 687,18 Kč, resp. 75 533,38 Kč a žalobou se žalobkyně domáhá úhrady rozdílu mezi vyplacenou výší a minimální výší, která měla být dle ujištění žalované žalobkyni vyplacena (tj. 250 000 Kč). Soud prvního stupně uzavřel, že nejsou splněny podmínky ustanovení § 1885 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“) pro založení odpovědnosti žalované, jako postupitele, za dobytnost uvedené pohledávky, neboť žalobkyně jako postupník věděla, že se dlužník nachází v insolvenci a míra uspokojení dané pohledávky je tak nejistá. V době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek již probíhalo insolvenční řízení dlužníka, žalobkyně si musela být minimálně vědoma toho, že kupuje pohledávku se zajištěním zřízeným v rozporu s generálním inhibitorem, tedy s právní vadou, neboť zástavní právo bylo smluvně zřízeno v době, kdy na majetek dlužníka byla nařízena exekuce a dlužníku, jako povinnému, vznikla povinnost nenakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů a že při porušení této povinnosti je právní jednání neplatné. Žalobkyně při nabytí pohledávky věděla, že dlužník žalované je v insolvenci a vstoupila do práv a povinností přihlášeného věřitele v rámci insolvenčního řízení. Jako jednomu z přihlášených věřitelů jí přitom muselo být zřejmé, že míra uspokojení pohledávky závisí na uznání jejího zajištění v insolvenčním řízení. V případě nezajištěné pohledávky pak míra uspokojení závisela na počtu a výši dalších přihlášených pohledávek. V době, kdy pohledávka byla postoupena, běžela lhůta pro přihlašování pohledávek do insolvenčního řízení. V řízení dle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni ujišťovala o neměnnosti počtu věřitelů či výše pohledávek a ani tvrzení, že žalovaná žalobkyni přislíbila vyplacení konkrétní částky v rozmezí 200 000-300 000 Kč. Statutární zástupce žalobkyně, [tituly před jménem] [jméno FO], který za žalobkyní jednal, musel vědět, že lhůta pro přihlášení věřitelů ještě neuplynula a musel si být tedy vědom rizika snížení uspokojení pohledávky vzhledem k majetku dlužníka, kdy je jediným známým majetkem byl výtěžek z prodeje podílu na nemovitosti ve výši 1 500 000 Kč. Okruh věřitelů byl znám z insolvenčního návrhu a exekučního řízení dlužníka. Soud prvního stupně nadto shledal uplatnění nároku žalobkyní za opožděné, a to až téměř rok po zjištění neuznání zajištění pohledávky v insolvenčním řízení. Nárok byl v dané věci žalobkyní uplatněn po pravomocném skončení řízení vedeném u téhož soudu prvního stupně mezi týmiž účastníky, kdy se žalobkyně domáhala obdobného nároku z jiného právního titulu, a to z odpovědnosti za vady postoupené pohledávky, kdy žaloba byla zamítnuta a následně účastnice uzavřely dohodu o narovnání. Soud prvního stupně v jednání žalobkyně shledal účelový postup se snahou obejít dohodu o narovnání a získat plnění jinou cestou. Přihlédl i k tomu, že žalobkyně v rámci postoupení pohledávky jednala fakticky jako schránka, která byla účelově založena ke sledování zájmu jednatele žalobkyně, [tituly před jménem] [jméno FO], který v souvislosti s danou transakcí získal podstatný finanční prospěch v důsledku následného prodeje předmětné nemovitosti, která mohla být prodána jako nezatížená zástavním právem. [tituly před jménem] [jméno FO], jako osoba právně znalá, a navíc advokát, si musel být dle soudu prvního stupně vědom toho, že vstupuje do rizikové transakce. Jednalo se fakticky o aleatorní závazek, čehož si byli vědomi obě smluvní strany a za tohoto stavu jakékoliv dodatečné nároky související s uvedenou transakcí považuje soud prvního stupně za nepřípadné.

2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně, který nesprávně a k újmě žalobkyně přisuzoval jednateli žalobkyně povinnosti a znalosti advokáta, které však ve své pozici jednatele nebyl povinen uplatňovat v rámci předmětných jednání za žalobkyni s žalovanou. Důvody, proč pohledávka má být v insolvenčním řízení uspokojena jako nezajištěná, se žalobkyně dozvěděla až v rámci popěrných úkonů insolvenčního správce dlužníka a o konečné výši omezeného uspokojení měla žalobkyně vědomost až z rozvrhového usnesení. Možnost uplatnění nároku vůči žalované tedy nastala až po zjištění skutečné výše vyplacené pohledávky. Zdůraznila, že běžná opatrnost žalobkyně jako smluvní strany při nabývání pohledávky nezahrnuje povinnost činit aktivní kroky na zjištění, respektive ujištění, že prezentovaný stav není klamný. Namítala, že soud prvního stupně chybně vyhodnotil svědeckou výpověď [tituly před jménem] [jméno FO] (předchozího zástupce žalované), který nikdy nezmiňoval zřeknutí se odpovědnosti s tím, že předpokládané vyčíslení uspokojení pohledávky jako nezajištěné je nezávazné, a to s ohledem na neskončenou lhůtu pro přihlašování pohledávek do insolvenčního řízení dlužníka [jméno FO]. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Poukázala na postoj žalobkyně, který považuje za účelový, směřující ke zvýšení nákladů řízení žalované, když žalobkyni přímé náklady nevznikají, neboť zástupce žalobkyně je partnerem advokátní kanceláře, kterou vlastní jednatel žalobkyně. Zdůraznila, že jednatel žalobkyně je advokátem, má tedy odborné znalosti podpořené vlastním právním týmem. Byl to on, kdo osobně jednal o znění smlouvy o postoupení pohledávky; v jeho advokátní kanceláři se znění připravovalo. Nesouhlasila s tvrzením, že by soud prvního stupně žalobkyni, respektive jednateli žalobkyně, přiznával nějaké specifické odborné znalosti. Zdůraznila, že k postoupení pohledávky došlo ve fázi, kdy pohledávka byla předmětem insolvenčního řízení dlužníka, ve kterém již bylo rozhodnuto o úpadku původního dlužníka, což jsou veřejně dostupné údaje a žalobkyně si jich byla vědoma (jednatel žalobkyně toto v účastnickém výslechu potvrdil). Žalobkyně vymezila předmět řízení tak, že žaluje pouze nezajištěnou část pohledávky, a vlastnost pohledávky spočívající v jejím zajištění je za tohoto stavu bezpředmětná. Nebylo tedy prokázáno, že by žalovaná při postoupení pohledávky prezentovala jakékoliv informace klamně.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: účastnice uzavřely dne 23. 3. 2021 smlouvu o postoupení pohledávky, kterou žalovaná postoupila na žalobkyni pohledávku za dlužníkem [jméno FO] Padevětem ve výši 576 519,47 Kč s příslušenstvím a pohledávku ve výši 111 470,60 Kč s příslušenstvím za úplatu ve výši 572 686,18 Kč. Pohledávka byla v době postoupení přihlášena žalovanou jako věřitelem do insolvenčního řízení dlužníka, vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS 18955/2020. Pohledávka byla postoupena jako zajištěná; žalobkyně se na základě smlouvy o postoupení pohledávky stala oprávněnou ze zástavního práva, které vázlo na nemovitosti a které do katastru nemovitostí bylo zapsáno dne 14. 1. 2020, s účinky k 28. 11. 2019. V katastru nemovitostí bylo dne 6. 12. 2019 zapsáno rovněž zahájení exekuce soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], a to na základě vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 25. 5. 2018 s právními účinky zápisu k 4. 12. 2019. Jediný společník a jednatel žalobkyně, [tituly před jménem] [jméno FO], byl v době postoupení pohledávky vlastníkem celé nemovitosti, neboť jednu polovinu nabyl na základě kupní smlouvy (uzavřené se spoluvlastníci dlužníka [jméno FO] dne 25. 5. 2020) a druhou polovinu (spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny dlužníka [jméno FO]) vydražil v exekutorské dražbě. Po postoupení pohledávky se žalobkyně dne 12. 5. 2021 zástavního práva váznoucího na nemovitosti vzdala a [tituly před jménem] [jméno FO], jako povinný ze zástavního práva, podal návrh na jeho výmaz z katastru nemovitostí. Dne 23. 7. 2021 [tituly před jménem] [jméno FO] nemovitost prodal za kupní cenu 4 300 000 Kč, bez zástavního práva. V insolvenčním řízení bylo dne 8. 2. 2021 vydáno usnesení o úpadku a věřitelé vyzváni k přihlášení pohledávek do dvou měsíců ode dne rozhodnutí o úpadku. Uzavření smlouvy o postoupení pohledávky inicioval [tituly před jménem] [jméno FO], který navrhl i výši kupní ceny. O podmínkách jejího uzavření jednal s tehdejším zástupcem žalované, [tituly před jménem] [jméno FO], který ho upozornil, že zajištění pohledávky může být napadnuto a v takovém případě by pohledávka byla uspokojena poměrně s tím, že odhadovaná výše uspokojení by dle tehdy známého počtu přihlášených věřitelů a výše majetkové podstaty činila přibližně 250 000 Kč. Po postoupení pohledávky se přihlásili ještě další věřitelé a míra uspokojení pohledávky se tak snížila. Zajištění pohledávky bylo popřeno jiným věřitelem a žaloba žalobkyně na určení pořadí pohledávky (zajištění) byla soudním rozhodnutím odmítnuta. Žalobkyně se žalobou vedenou v řízení před soudem prvního stupně, vedeném pod sp. zn. 5 C 294/2022, domáhala zaplacení částky 572 686,18 Kč z titulu neplatné smlouvy o postoupení pohledávek, respektive odstoupení žalobkyně od ní; žaloba byla pravomocně zamítnuta, kdy soud uzavřel, že v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky obě smluvní strany věděly, že zajištění pohledávky je zpochybnitelné a primárním cílem žalobkyně bylo stát se oprávněnou ze zástavního práva, aby se ho mohla vzdát a způsobit tak jeho zánik. Účastnice dne 22. 8. 2023 uzavřely dohodu o narovnání, dle které smluvní strany vůči sobě nebudou mít žádné pohledávky či práva ze soudního sporu (shora uvedeného), tj. ze sporu o platnost odstoupení žalobkyně od smlouvy o postoupení pohledávky. Dne 15. 1. 2024 bylo v insolvenčním řízení dlužníka [jméno FO] vydáno rozvrhové usnesení, dle kterého byla pohledávka žalobkyně za dlužníkem uspokojena v částce 74 687,18 Kč. Částka ve výši 75 533,38 Kč byla insolvenčním správcem žalobkyni složená do soudní úschovy, neboť žalobkyně nesdělila, kam lze částku poukázat. Žalobkyně nevykonává žádnou činnost, byla založena za účelem, aby na ni byla postoupena pohledávka žalované za [jméno FO] [Anonymizováno]. Jednatel žalobkyně, [tituly před jménem] [jméno FO], má právnické vzdělání, je advokátem, nevěnuje se však profesně insolvenčnímu právu.

6. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil. Správným shledal i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“) a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení insolvenčního zákona (dále jen „IZ“).

7. Podle § 1885 odst. 1 o. z., byla-li pohledávka postoupena za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi až do výše přijaté úplaty s úroky za to, že pohledávka v době postoupení trvala a ručí za její dobytnost. To neplatí, pokud postupník věděl, že pohledávka je budoucí, nejistá nebo nedobytná. Postupitel neodpovídá za dobytnost postoupené pohledávky, stala-li se nedobytnou až po postoupení buď náhodou, anebo nedopatřením postupníka. Nedopatření lze postupníku přičíst zejména tehdy, pokud nevymáhá pohledávku bez zbytečného odkladu poté, co se stala splatnou nebo odloží-li splatnost pohledávky (odst. 2). Jinak platí o právech a povinnostech postupitele a postupníka přiměřeně ustanovení § 1914-1925; vadu pohledávky však musí postupník u postupitele vytknout bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl a měl zjistit (odst. 3).

8. V daném případě se odvolací soud zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek byla žalobkyně ujištěna, že v rámci insolvenčního řízení dlužníka nepochybně jako nezajištěný věřitel obdrží částku ve výši 250 000 Kč. Pokud v tomto směru byla ze strany žalované (prostřednictvím jejího tehdejšího zástupce) uvedena nějaká tvrzení o možné výši uspokojení z přihlášené pohledávky, jednalo se však o pouhý odhad, vycházející z aktuálního stavu (počtu přihlášených věřitelů a výši majetkové podstaty) v době uzavírání smlouvy o postoupení pohledávek. Žalobkyně, jako zájemce o postoupení pohledávky (v řízení bylo prokázáno, že postoupení pohledávky iniciovala žalobkyně za zcela jednoznačným účelem, a to zbavení spoluvlastnického podílu zástavního práva tak, aby nemovitost, jejímž vlastníkem žalobkyně již byla, mohla být následně prodána s finančním ziskem, a to bez zatížení zástavním právem) si byla vědoma toho, že po postoupení pohledávky za dlužníkem [jméno FO] Padevětem se stane věřitelem v insolvenčním řízení. Byl jí znám stav insolvenčního řízení, kde již bylo rozhodnuto o úpadku s tím, že dosud neuplynula lhůta pro přihlášení pohledávek a nebyl tak v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek znám počet přihlášených věřitelů. Za tohoto stavu jí tedy bylo známo, že pokud jsou uváděny nějaké míry pravděpodobného uspokojení, jedná se pouze o odhad, vycházející pouze z aktuálního stavu, pokud jde o počet přihlášených věřitelů, který může (a fakticky tomu tak bylo) doznat změny. Z tohoto pohledu tedy žalobkyně jako postupník věděla, že je pohledávka budoucí a nejistá. Vzhledem k tomu, že předmětem daného řízení je nárok žalobkyně na plnění ve výši rozdílu fakticky přiznané částky v insolvenčním řízení a částky žalobkyní očekávané (dle jí tvrzeného ujištění ve výši 250 000 Kč), tedy plnění z nezajištěné pohledávky, je nerozhodné, zda byla pohledávka postupována jako zajištěná či nezajištěná. Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o účelovosti postupu žalobkyně, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, tj. žalobkyně nevyvíjí žádnou činnost, byla zřízena zcela za jediným účelem, a to zbavení části nemovitosti, jejímž vlastníkem se stal jediný jednatel žalobkyně, [tituly před jménem] [jméno FO], zástavního práva za účelem finančního zisku z prodeje nemovitosti, možná snaha obejití dohody o narovnání, kterou účastnice mezi sebou uzavřely poté, kdy žalobkyně byla neúspěšná v soudním řízení o zaplacení částky odpovídající výši úplaty za postoupení pohledávky s odkazem na neplatnost, respektive odstoupení od smlouvy.

9. V dalším odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V daném případě námitky žalobkyně uplatněné v odvolání byly stěžejními námitkami žalobkyně již v řízení před soudem prvního stupně. Za stavu, kdy soud prvního stupně se s těmito námitkami detailně zabýval a ve svém rozhodnutí se s nimi v odůvodnění podrobně vypořádal, považuje odvolací soud za dostatečné, pokud se s nimi v plném rozsahu ztotožní a pro stručnost na závěry soudu prvního stupně odkáže. Odvolací soud v tomto směru postupuje v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, dle kterého, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladených na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, který plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku II. V řízení před soudem prvního stupně byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná, a má podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Náklady žalované představovaly náklady právního zastoupení. Výše těchto nákladů byla soudem prvního stupně stanovena ve správné výši odpovídající vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátnímu tarifu.

11. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná, které vznikly náklady na právním zastoupení; a to odměna za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast zástupce žalované u jednání odvolacího soudu) podle § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu po 8 140 Kč podle § 8 odst. 1, § 7 bod 5. advokátního tarifu, dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 3 608 Kč (po zaokrouhlení). Celková výše nákladů žalované v odvolacím řízení činí 20 788 Kč.