o 51 770 Kč, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 22. 5. 2024, č. j. 8 C 191/2023 - 142,

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 8 C 191/2023 – 142, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 51 770 Kč (výrok I.). Výrokem II. (nesprávně označeným „III.“) stanovil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 14 738 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně. Předmětem řízení byl nárok žalobce vyplývající z pracovního poměru u žalované, kdy žalobce pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] jako řidič. Pracovní poměr skončil výpovědí žalované z důvodu dle § 52 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, s ohledem na to, že pozbyl pracovní způsobilost z důvodu obecného onemocnění. Výpovědní doba uplynula k [datum]. Žalobci nebyla od [datum] do [datum] vyplacena náhrada mzdy, neboť žalobce nebyl pro ztrátu pracovní způsobilosti schopen vykonávat práci dle pracovní smlouvy a žalovanou nebyl na jinou práci převeden. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce není důvodný, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná měla možnost převést žalobce na jinou práci, kterou by byl schopen s ohledem na ztrátu pracovní způsobilosti vykonávat. Jedinou volnou pracovní pozicí byla pozice řidiče, byť s řidičským oprávněním pro skupinu B (žalobce vykonával původně pozici řidiče řidičské skupiny C a CE), ale ani tuto práci dle zdravotního posudku žalobce nebyl schopen vykonávat. Lékařský posudek se závěrem o dlouhodobém pozbytí způsobilosti konat nadále dosavadní práci byl žalobci doručen spolu s výpovědí dne [datum] a ode dne následujícího nebyla tedy žalobci přidělována práce z důvodu překážky na straně zaměstnance. Soud prvního stupně uzavřel, že za tohoto stavu žalobci nevznikl v uvedeném období nárok na náhradu mzdy. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1, ve spojení s § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy v řízení úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 50 %, neboť v okolnostech případu shledal důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení. Důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v plném rozsahu shledal soud prvního stupně ve skutečnosti, že žalobce podal žalobu bez právního zastoupení v době, kdy byl nesprávně informován oblastním inspektorátem práce o tom, že v dané věci mu není přidělována práce z důvodu překážky na straně zaměstnavatele a žalobce tedy má právo na náhradu mzdy. Přihlédl však i k průběhu řízení, kdy žalovaná jako zaměstnavatel spor nevyvolala, již před podáním žaloby sdělila žalobci právní názor na věc a náklady řízení vynaložila účelně.

2. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba účastníci, a to žalovaná proti nákladovému výroku II. (který byl soudem prvního stupně v písemném vyhotovení označen nesprávně „III.“) a žalobce proti oběma výrokům.

3. Žalobce podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu. Soudu prvního stupně vytýkal neprovedení všech žalobcem navržených důkazů, zejména jeho účastnického výslechu, kterým měla být vyvrácena svědecká výpověď svědka Beránka. V důsledku tohoto pochybení soud vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, pokud jde o možnost žalované převést žalobce na jinou, pro něj vhodnou práci. Poukázal na výpověď svědkyně Frýdlové, která uvedla, že měsíčně dochází k fluktuaci cca. dvou míst neřidičských pozic. Z toho je zřejmé, že žalovaná žalobce mohla převést na jinou pracovní pozici pro něj vhodnou i s ohledem na jeho ztrátu zdravotní způsobilosti k výkonu dosavadní práce. Soudu prvního stupně vytýkal nesprávné právní posouzení, pokud odkázal na nesprávné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že žaloba byla podána na základě stanoviska oblastního inspektorátu práce, ze kterého vyplývá, že pokud je se zaměstnancem ukončen pracovní poměr výpovědí z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce, po dobu trvání výpovědní doby nastane překážka v práci na straně zaměstnavatele dle ustanovení § 208 zákoníku práce a zaměstnanci náleží náhrada mzdy. Žalobce se s tímto názorem plně ztotožňuje. Pokud tedy měla žalovaná povinnost dle ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) zákoníku práce převést žalobce na jinou práci, žalobce měl o převedení na jinou práci zájem a žalovaná objektivně tuto možnost měla, jedná se jednoznačně o jinou překážku na straně zaměstnavatele, pokud žalovaná zvolila možnost dát žalobci výpověď. V tomto směru poukázal i na neochotu žalované uzavřít s žalobcem dohodu o rozvázání pracovního poměru. Žalobce dále uvedl, že je v insolvenci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [spisová značka] a uplatnění nároku na náhradu mzdy proti žalované je třeba vnímat jako naplnění jeho povinnosti dle § 412 odst. 1 písm. h) insolvenčního zákona. Ke svým poměrům uvedl, že je invalidní důchodce a žalovaná i s ohledem na tuto skutečnost získala slevu na dani ve výši 18 000 Kč, kdy sleva na dani je slevou na vlastní daňové povinnosti žalované. Dále žalovaná zaměstnáváním žalobce bez vyplácení mzdy ušetřila částku ve výši přesahující 100 000 Kč, neboť by jinak nedosáhla povinného podílu ve výši 4 % zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V případě potvrzení rozsudku navrhl, aby byl rozsudek změněn v nákladovém výroku tak, že žalované nebude přiznána náhrada nákladů řízení s ohledem na osobní poměry žalobce i okolnosti případu spočívající v úspoře finančních prostředků s ohledem na zaměstnání žalovaného jako osoby se zdravotním postižením bez vyplácení mzdy.

4. Žalovaná podala odvolání proti nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně, kdy nesouhlasila s aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. Zdůraznila, že žalobce věděl, že dle aktuální judikatury není jeho nárok důvodný, což mu bylo sděleno, jak v e-mailové korespondenci účetní žalované v lednu 2023, tak přípisem zástupkyně žalované z 29. 4. 2023 v reakci na předžalobní výzvu. Žalovaná se tímto snažila předejít sporu, žalobce však nebyl ochoten přistoupit na smírné řešení, a to ani u prvního jednání ve věci před soudem prvního stupně, kdy již byl zastoupen advokátem. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku změnil tak, že žalované bude přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu.

5. Ve vyjádření k odvolání žalobce navrhla žalovaná potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku I., když se ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná pro převedení žalobce na jinou práci disponovala jinou volnou pozicí než pozicí řidičskou. K námitce žalobce, že soudem prvního stupně nebyl proveden jeho účastnický výslech, poukázala na to, že není zřejmé, v čem konkrétně by takový důkaz byl přínosný. Poukázala na to, že žalobce sám neprojevoval snahu o jinou pracovní pozici, a to až do prvního jednání před soudem prvního stupně, když do té doby požadoval pouze náhradu mzdy. Jako nepravdivá označila tvrzení uplatněná v odvolání, že díky žalobci žalovaná ušetřila, neboť jej zaměstnávala jako zdravotně postiženou osobu bez výplaty mzdy. V tomto směru uvedla, že plnění povinného podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením musí splnit každý zaměstnavatel zaměstnávající více jak 25 zaměstnanců, avšak s možností plnění několika způsoby; kromě zaměstnávání osob se zdravotním postižením může být plněno i odebíráním výrobků nebo služeb od subjektů, kteří mají s Úřadem práce uzavřenou dohodu o uznání na chráněném trhu práce, případně kombinací obou způsobů. Žalovaná měla za rok 2023 plnit povinný podíl v rozsahu 4 %, to je zaměstnáním 15,57 osob. I bez žalobce podíl plnila zaměstnáním 19,22 osob a dále i odebíráním výrobků od zaměstnavatelů, kteří mají uzavřenu dohodu s Úřadem práce v celkové hodnotě 1 699 568 Kč, což představuje 5,72 osob. Žalovaná tedy všechny své povinnosti řádně plní, s žalobcem se snažila uzavřít dohodu o ukončení pracovního poměru, což však žalobce bez vyplacení náhrady mzdy odmítl.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a „o. s. ř.“ a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Částečně důvodné shledal odvolání žalované.

7. Soud prvního stupně vycházel po provedeném dokazování z takto zjištěného skutkového stavu: žalobce jako zaměstnanec žalované a žalovaná jako zaměstnavatel uzavřeli dne [datum] pracovní smlouvu, na základě, které žalobce pracoval na pozici řidič s místem výkonu práce Středočeský kraj. Podle lékařského posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] žalobce zdravotně pozbyl dlouhodobou způsobilost (vykonávat práci řidiče) z důvodu obecné nemoci. Žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle § 52e zákoníku práce, neboť podle lékařského posudku „vydaného dne [datum]“ [tituly před jménem] [jméno FO] pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat nadále dosavadní práci s tím, že za dobu od ukončení pracovní neschopnosti do dne doručení lékařského posudku náleží žalobci za pracovní dny náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Výpověď byla žalobci doručena dne [datum] spolu s lékařským posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum]. Žalobci byla vyplacena mzda, respektive náhrada mzdy do [datum] včetně. Žalobce dopisem ze dne [datum] sdělil žalované, že nesouhlasí se stanoviskem, že nemá nárok na náhradu mzdy s ohledem na překážku na straně zaměstnance a dopisem ze dne [datum] vyzval žalovanou k úhradě náhrady mzdy za období od [datum] do [datum]. Oblastním inspektorátem práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj ze dne [datum] bylo žalobci sděleno, že při ukončení pracovního poměru výpovědí dle ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce nastane překážka v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce a žalobce má nárok na náhradu mzdy po celou dobu výpovědní doby. V období leden až březen 2023 nastoupilo do zaměstnání u žalované celkem [hodnota] osob (všichni na pozici řidiče) a ukončilo pracovní poměr celkem [hodnota] osob (vždy v pozici řidič) Pokyn k přezkoumání zdravotní způsobilosti žalobce konat dosavadní práci byl dán v důsledku jeho dlouhodobé pracovní neschopnosti. Pro negativní závěr závodního lékaře však žalobce nemohl být převeden na jinou práci, neboť nebyl shledán způsobilým ani na pozici řidiče typu B. V takových případech řidiči u žalované sami podávají výpověď, případně žalovaná vyvíjí snahu ke skončení pracovního poměru okamžitě dohodou, což však u žalobce bylo znemožněno jeho požadavkem na vyplacení dvou platů. Volná místa u žalované bývají pouze na pozici řidičů, kde je fluktuace vyšší než u neřidičů (lidé v kanceláři, automechanici v dílnách); dosud se u žalované nestalo, že by někdy některý řidič přešel z pozice řidiče na jinou práci. Společnost žalované zaměstnává v pozici řidičů i částečně invalidní osoby, všechny po schválení lékařem.

8. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil. Ztotožnil se i s právním posouzením věci soudem prvního stupně podle ustanovení § 41, § 52 písm. e) a § 208 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

9. V daném případě bylo nesporné, že mezi žalobcem a žalovanou vznikl pracovněprávní vztah na základě pracovní smlouvy uzavřené dne [datum], dle které žalobce pracoval na pozici řidiče. Od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo vnitřním předpisem. Zároveň je zaměstnavatel povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti [§ 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce]. Povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci pouze práci, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu, je obecnou povinností všech zaměstnavatelů vůči všem jejich zaměstnancům. Pokud v daném případě byla příslušným orgánem, tj. lékařem poskytujícím pracovně lékařské služby žalované předepsaným způsobem (lékařským posudkem) konstatována dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost žalobce vykonávat dosavadní práci, postupovala žalovaná zcela v souladu s ustanovením § 103 odst. 1 zákoníku práce, pokud žalobci v rozsahu pracovní pozice dle pracovní smlouvy práci nadále nepřidělovala a v souladu s ustanovením § 52 písm. e) zákoníku práce rozvázala s žalobcem pracovní poměr výpovědí.

10. Ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, v případě, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, je zaměstnavatel povinen převést zaměstnance na jinou práci, a to i na práci jiného druhu, než byl sjednán v pracovní smlouvě (§ 41 odst. 3). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nebylo prokázáno, že by žalovaná měla volnou pracovní pozici, na kterou byl žalobce mohl být s ohledem na své zdravotní omezení převeden, když volné pracovní pozice obecně u žalované bývají pouze na pozici řidič (tedy pracovní pozici, pro kterou žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost, neboť v tomto směru není dle pracovní smlouvy rozlišována ani skupina, pro kterou je vyžadováno řidičské oprávnění). Žalobcem nebyla v řízení tvrzena ani žádná konkrétní pracovní pozice, která by k datu, kdy byl učiněn poskytovatelem pracovněprávních lékařských služeb závěr o dlouhodobém pozbytí zdravotní způsobilosti, byla u žalované společnosti volná, na kterou by tedy žalobce mohl být převeden. Za stavu, kdy žalovaná objektivně nemohla žalobci od [datum] (tedy ode dne následujícího po doručení lékařského posudku žalobci) přidělovat práci, nejedná se o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce. Za tohoto stavu proto žalobci za jím požadované období náhrada mzdy nenáleží. Takový závěr vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1645/2020), kdy takový závěr není podle Nejvyššího soudu v rozporu ani se zmiňovanou základní zásadou zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance.

11. Odvolací soud neshledal důvodné námitky žalobce uplatněné v odvolání. Pokud jde o namítanou vadu řízení, kdy nebyl soudem prvního stupně proveden účastnický výslech žalobce, poukazuje odvolací soud na povahu tohoto důkazu, kdy se jedná o podpůrný prostředek, pro případ, kdy materiální pravdu ve sporu nelze prokázat jinak. Za stavu, kdy žalobce uvedl obsáhlá tvrzení v žalobě a dalších podáních, ale netvrdil žádnou konkrétní pracovní pozici, která by byla u žalované, v době zjištění dlouhodobé ztráty způsobilosti žalobce, k výkonu práce na dosavadní pracovní pozici, volná a kterou by byl schopen vykonávat, a tedy na ni mohl být převeden, nemohl ani jeho účastnický výslech tuto situaci změnit. Soud prvního stupně tedy neprovedením jeho účastnického výslechu nezatížil řízení vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku nesprávného právního posouzení věci soudem prvního stupně, pokud tento svůj závěr žalobce opíral o odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2982/2020, který dle žalobce na uvedenou situaci nedopadá. Pouhým odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu není založeno právní posouzení věci soudem. Soud prvního stupně zcela jednoznačně v odůvodnění rozsudku uvedl, z jakých konkrétních zákonných ustanovení při posouzení věci vycházel a odvolací soud považuje jeho právní závěry za správné. I když soudem prvního stupně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu řeší jako základní otázku platnost výpovědi z pracovního poměru, vyjadřuje se i k otázce práva zaměstnance na náhradu mzdy v případě, že zaměstnavatel nemá objektivní možnost převedení zaměstnance na jinou, pro něj vhodnou práci, tedy dopadá i na danou věc.

12. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. ve výroku I. jako správný potvrdil.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 150 o. s. ř. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by v řízení v plném rozsahu úspěšná žalovaná měla právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Žalované vznikly náklady na právním zastoupení, a to za sedm úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, písemné vyjádření k žalobě, dvě vyjádření ve věci samé ze dne 12. 3. 2014, 28. 3. 2014 a účast u tří jednání soudu prvního stupně) po 3 180 Kč, sedm režijních paušálů po 300 Kč a 21 % DPH ve výši 5 116 Kč, celkem tedy náklady ve výši 29 476 Kč. Soud prvního stupně však shledal předpoklady pro postup dle ustanovení § 150 o. s. ř., dle kterého, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Soud prvního stupně shledal důvody hodné zvláštního zřetele v okolnostech případu, kdy žalobce při podání žaloby (bez právního zastoupení) vycházel z jednoznačného stanoviska oblastního inspektorátu práce, že v daném konkrétním případě má nárok na náhradu mzdy po dobu výpovědní doby. Za tohoto stavu soud prvního stupně shledal předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v řízení úspěšné žalované v rozsahu 50 %. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované v plném rozsahu, a to i pokud jde o ty důvody, uvedené soudem prvního stupně. Neztotožnil se však s rozsahem, v jakém nebyla žalované náhrada nákladů řízení přiznána. Pokud jsou shledány v daném případě důvody hodné zvláštního zřetele v postupu žalobce, který bez právního zastoupení podal žalobu na základě přesvědčení o správnosti tohoto postupu dle závěru oblastního inspektorátu práce, má odvolací soud za to, že takový postup lze takto posoudit pouze do fáze skončení prvního jednání před soudem prvního stupně, kde byl žalobce již zastoupen advokátem na základě plné moci a zejména mu byl ze strany soudu prvního stupně předestřen právní názor i s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Úkony, které žalovaná vykonala do této fáze řízení (tj. příprava a převzetí, zastoupení, písemné vyjádření k žalobě a účast zástupkyně žalované u tohoto jednání) představují 40 % z celkové počtu vykonaných úkonů. Odvolací soud tedy shledal předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované v rozsahu 40 %. Ve zbylém rozsahu, tj. 60 % vzniklých nákladů, které představuje částka 17 686 Kč tedy důvody pro postup dle ustanovení § 150 o. s. ř. neshledal. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II. (který byl soudem prvního stupně nesprávně označen jako „III.“) podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, pokud jde o výši náhrady nákladů řízení. Ve zbylém rozsahu, tj. pokud jde o místo plnění a lhůtu k plnění byl rozsudek soudu prvního stupně i v tomto výroku jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalovaná úspěšná v plném rozsahu, pokud jde o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, avšak pokud jde o odvolání žalované proti výroku o náhradě nákladů řízení, byla úspěšná pouze v nepatrné části. Žalované vznikly náklady na právním zastoupení, a to odměna za tři úkony právní služby (písemné odvolání, písemné vyjádření k odvolání žalobce a účast zástupkyně žalované u jednání odvolacího soudu), tři režijní paušály a DPH. Odvolací soud přiznal žalované náhradu nákladů řízení za úkony vztahující se k odvolání žalobce, tj. odměnu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) po 3 180 Kč podle § 11 odst. 1 písm. k), g), § 8 odst. 1, § 7 bod 5. advokátního tarifu, dva režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 1 462 Kč (po zaokrouhlení). Žalované byla přiznána náhrada nákladů v odvolacím řízení v celkové výši 8 422 Kč.