o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 5. 2025, č. j. 23 C 10/2024 - 231

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne [datum], daná jí žalovanou z důvodu dle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce, je neplatná s tím, že žalovanou tvrzený výpovědní důvod se nevztahoval na všechny její zastávané pracovní pozice a pro neplatnost výpovědi proto nebyly splněny zákonné předpoklady.

2. Okresní soud v [Anonymizováno] (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne [datum] daná žalovanou žalobkyni, je neplatná (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 63 636 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

3. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná vydala organizační řád školy datovaný dnem [datum], který je platný až dosud. Poukázal na to, že vyslechnutým svědkům nebyl obsah tvrzených vnitřních předpisů žalované znám, žalovaná nemá řádné potvrzení o tom, že by svoji povinnost seznámit zaměstnance s vydáním a změnou vnitřních předpisů řádně splnila. Dále vzal za prokázané, že vedle organizačního řádu označeného jako část 01 existuje mj. i vnitřní platový předpis označený jako část 05. „Z tohoto organizačního řádu vyplývá, že vnitřní organizaci žalovaná upravila, vymezila samostatné organizační útvary s výčtem pravomocí jejich jednotlivých vedoucích zaměstnanců. Žádný ze zřízených útvarů však nenese označení "základní škola" a žádný vedoucí zaměstnanec není označen jako "zástupce ředitele pro základní školu".“ Podle soudu prvního stupně „žalovaná svůj organizační řád z roku 2014 neměnila, určité vymezené pozice přestala pouze fakticky naplňovat.“ Konstatoval, že „žalobkyně byla v pozici samostatného řídícího zaměstnance, který dle pokynů ředitelky žalované působil jako prostředník mezi ředitelkou a dalšími zaměstnanci; pozici žalobkyně neodpovídal samostatný organizační útvar, když si řízení žalované jako celku, a to i včetně vedení zaměstnanců pro sebe vyhradila ředitelka,“ která rozhodovala o všech záležitostech školy a podřízené zástupkyni svěřila pouze některé dílčí úkoly. Žalobkyně, ani její předchůdkyně na pozici zástupkyň ředitelky samostatně nerozhodovaly, a proto, podle soudu prvního stupně, „na pozici zástupkyně ředitelky školy žalobkyně nemohla být a ani nebyla žalovanou jednostranně jmenována s účinky následné možné aplikace ustanovení § 73a zákoníku práce“. Jmenování žalobkyně do pozice zástupkyně ředitele přípisem ředitelky žalované ze dne [datum] soud prvního stupně posoudil jako návrh na změnu původně sjednaného druhu práce, a „pakliže žalobkyně s tímto návrhem souhlasila a pro žalovanou práce vykonávala, došlo sice ke změně dosavadních pracovních podmínek, nikoliv však v důsledku jejího jmenování ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce, nýbrž v důsledku dohody stran podle ustanovení § 40 zák. práce. Takovou dohodu stran nebyla žalovaná oprávněna jednostranně – bez souhlasu žalobkyně – měnit.“ Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemohla být z pozice zástupkyně ředitele postupem podle ustanovení § 73 odst. 1 zákoníku práce odvolána a že následně ve vztahu k ní nemohl být uplatněn výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) ve spojení s ustanovením § 73a odst. 2 zákoníku práce.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně nesprávný závěr, že žalobkyně nebyla vedoucím zaměstnancem ani vedoucí organizačního útvaru příspěvkové organizace, a proto nemohla být odvolána z funkce zástupkyně ředitele podle § 73 odst. 1 zákoníku práce a nemohla jí tak být dána výpověď z důvodu dle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce. Podle žalované je tento závěr v rozporu s provedenými důkazy a ignoruje skutečnosti, prokazující, že žalobkyně řídila podřízené zaměstnance, prováděla hospitace, vedla pohovory, ukládala opatření k nápravě a udělovala výtky, pobírala příplatek za vedení, účastnila se porad vedoucích pracovníků, byla jí podřízena vedoucí školní jídelny, její pracovní náplň odpovídala vedoucímu postavení a byla jmenována do funkce zástupkyně ředitele s výslovným uvedením, že činnost je spojena s vedením organizačního útvaru. Dále soudu prvního stupně vytýkala, že nepřipustil výslech jí navržených svědků, aniž by tento svůj postup zdůvodnil a svá skutková zjištění učinil výlučně na základě výpovědí dvou svědkyň navržených žalobkyní, přičemž také pominul rozpory jejich výpovědí s dalšími důkazy, namísto toho, aby je odstranil provedením důkazů navržených žalovanou. Podle žalované soud prvního stupně dále nesprávně hodnotil vnitřní předpisy žalované, když jim vytýkal formální nedostatky, ač tyto vady nemají vliv na jejich platnost či účinnost. Poukazovala na to, že záměr zaměstnavatele zřídit samostatný organizační útvar vedený zástupkyní ředitele je z předpisů zřejmý, přičemž zaměstnanci byli s předpisy prokazatelně seznamováni na poradách a prostřednictvím interního systému. Vnitřní předpisy byly navíc přezkoumány inspektorátem práce i [Anonymizováno] bez zjištěných nedostatků. Podle žalované ze všech jí namítaných skutečností vyplývá, že byly splněny zákonné předpoklady pro změnu pracovního poměru žalobkyně jmenováním, která tak mohla být z funkce zástupkyně ředitele odvolána a mohl být použit žalovanou uplatněný výpovědní důvod. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že není přepjatým formalismem ze strany zaměstnance, pokud požaduje, aby vnitřní předpisy zaměstnavatele byly v souladu s pracovněprávními předpisy a zaměstnanci s nimi byli řádně seznámeni. Podle žalobkyně sama žalovaná nedodržovala vlastní pravidla pro vytváření a změnu své vnitřní organizační struktury, když u žalované nikdy nebyl řádně zřízen vnitřní organizační útvar, do jehož čela by mohla být žalobkyně jmenována. Působila jen jako samostatný řídící zaměstnanec, který vykonával dílčí úkoly, nikdy nevykonávala autonomní řídící funkci, kde by samostatně rozhodovala o svých podřízených. Jediným a hlavním hybatelem věcí byla ředitelka školy, která ji takto řídila poměrně direktivně. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Dne [datum] byla žalobkyni doručena listina, jíž žalovaná dala žalobkyni „výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce (nadbytečnost) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce“ s tím, že žalobkyně byla dne [datum] „odvolána jako vedoucí zaměstnanec z pracovního místa zástupce ředitele ZŠ“, zároveň jí byla navržena změna pracovního zařazení na pozici učitelky na zkrácený úvazek 16 hodin přímé pedagogické činnosti týdně a poté, co nebyl tento návrh žalobkyní akceptován, žalovaná dne [datum] svůj návrh doplnila tak, aby žalobkyně vykonávala 22 hodin přímé pedagogické činnosti týdně; i tento návrh žalobkyně odmítla.

8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do [datum], tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon (část) č. 413/2023 Sb. (dále jen „zákoník práce“).

9. Podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

10. Podle ustanovení § 73a odst. 1 zákoníku práce, odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance musí být provedeno písemně. Výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí dnem doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se pracovního místa uveden den pozdější.

11. Podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce, odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho [podezřelý výraz] stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.

12. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

13. V řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru je na žalobci, aby prokázal zejména existenci pracovního poměru, skutečnost, že žalovaná strana učinila úkon k jeho ukončení, a že žalobu dle ustanovení § 72 zákoníku práce podal před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr podle napadeného úkonu skončit. Na žalovaném pak spočívá důkazní břemeno k prokázání, že byly splněny všechny formální i věcné předpoklady k platnému skončení pracovního poměru. Tedy především, že právní úkon, jímž měl být pracovní poměr skončen, byl učiněn v zákonem stanovené formě, byl žalobci řádně doručen (popř. v zákonné lhůtě, pokud ji zákon stanoví), a že důvod skončení pracovního poměru byl náležitě skutkově vymezen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným. Zejména je pak na žalovaném, aby prokázal, že ke dni úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru s žalobcem existoval uplatněný (v tomto úkonu skutkově vymezený) důvod, který lze podřadit pod některý ze zákonem upravených důvodů skončení pracovního poměru.

14. O otázce doručení výpovědi z pracovního poměru nebylo mezi účastníky sporu, kdy navíc údaj o jejím doručení dne [datum] vyplýval nejen z podané žaloby, ale i ze vzájemné korespondence účastníků v době po doručení výpovědi. Soud prvního stupně pak nepochybil v posouzení dodržení lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti skončení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 72 zákoníku práce, když pracovní poměr žalobkyně na základě výpovědi ze dne [datum], skončil uplynutím výpovědní doby, tj. dnem [datum] a žaloba na určení neplatnosti výpovědi byla podána dne [datum]. Dodrženy byly i formálních náležitostí výpovědi ve smyslu § 50 zákoníku práce, neboť byla dána písemně z důvodu výslovně stanoveného v § 52 zákoníku práce a rovněž skutkové vymezení výpovědního důvodu, lze pokládat za dostatečné tak, aby uplatněný výpovědní důvod nebylo možno zaměnit s jiným důvodem.

15. Soud prvního stupně se sice správně jako předběžnou otázkou zabýval tím, zda byla žalobkyně zařazena na pracovní pozici vedoucího zaměstnance ovšem pochybil, pokud kromě listinných důkazů, při posuzování, zda žalobkyně působila na pracovní pozici vedoucího zaměstnance, ze které mohla být platně (účinně) odvolána, vyšel toliko z výpovědí svědků navržených žalobkyní a zcela pominul řadu důkazů navrhovaných žalovanou, aniž by se s tím náležitě vypořádal a dostatečně vysvětlil, proč jejich provedení pokládá za nadbytečné. Důkazní břemeno k prokázání, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod ve smyslu § 52 písm. c) potažmo § 73a odst. 2 zákoníku práce, tedy že výpovědi předcházelo platné odvolání žalobkyně z pracovního místa vedoucího zaměstnance, byla jí navržena změna jejího dalšího pracovního zařazení u žalované na jinou práci odpovídající jejímu [podezřelý výraz] stavu a kvalifikaci a žalobkyně ji odmítla, přitom spočívalo právě na žalované.

16. Z obsahu soudního spisu se podává, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], ve znění dohod o její změně ze dne [datum] a dne [datum], jako učitelka na 2. stupni základní školy. Dne [datum] byla uzavřena další dohoda o změně pracovní smlouvy, v druhu práce – na zástupce ředitele ZŠ, a to na dobu určitou – po dobu pracovní neschopnosti [tituly před jménem] [jméno FO]. Dnem [datum] pak byla žalobkyně ředitelkou školy jmenována od tohoto dne na pracovní místo zástupkyně ředitelky školy s tím, že „tato činnost je spojena s vedením organizačního útvaru zaměstnavatele podle organizačního řádu školy“, a že „toto jmenování je změnou dosavadního pracovního poměru založeného pracovní smlouvou“. Žalobkyně od té doby (až do svého odvolání) pobírala příplatek za vedení, byla na webových stránkách žalované i ve výročních zprávách uváděna jako zástupkyně ředitelky a měla snížený rozsah přímé pedagogické činnosti.

17. Hlavní mezi účastníky spornou otázkou bylo, zda byl u žalované zřízen organizační útvar, který by žalobkyně vedla a zda vůbec někoho samostatně řídila či byla jen „prostředníkem“, který dalším zaměstnancům pouze tlumočil to, o čem rozhodla ředitelka školy.

18. Soud prvního stupně se zaměřil především na formální stránku, konkrétně to, zda a jak vnitřní předpisy žalované (organizační řád, vnitřní platový předpis) vymezovaly organizační útvary, jejich vedoucí a jejich pravomoci, přičemž konstatoval, že žádný organizační útvar není vymezen jako „základní škola“ a žádný z vedoucích organizačních útvarů není označen jako „zástupce ředitele pro základní školu“. Tato zjištění pak doplnil výslechy dvou žalobkyní navržených svědkyň (předchůdkyně žalobkyně ve funkci zástupkyně ředitelky [tituly před jménem] [jméno FO] a učitelky [tituly před jménem] [jméno FO]), z jejichž výpovědí soud prvního stupně dovodil, že pozice zástupce ředitele u žalované byla víceméně formální, nic a nikoho samostatně neřídila. Z toho pak dovodil závěr, že žalobkyně žádný organizační útvar žalované neřídila, a tudíž nebyla vedoucím pracovníkem, který by byl do funkce jmenován ve smyslu ustanovení § 33 odst. 4 písm. f) zákoníku práce.

19. Odvolací soud se s tímto hodnocením neztotožnil. Byť lze souhlasit s tím, že formulace organizačního řádu žalované, pokud jde o vnitřní organizační členění žalované, je poněkud vágní, lze z něj a dalších listin (vnitřní platový předpis, žalovanou předložený organigram, emailové pokyny rozesílané žalobkyní ostatním učitelům) dovodit, že vůlí žalované bylo (a je), aby zástupce ředitele především řídil, kontroloval, vyhodnocoval, popř. metodicky vedl, pedagogickou činnost řadových (podřízených) pedagogických pracovníků, vůči nimž vystupuje jako vedoucí zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 11 věty první zákoníku práce, podle něhož se vedoucími zaměstnanci zaměstnavatele rozumějí zaměstnanci, kteří jsou na jednotlivých stupních řízení zaměstnavatele oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny.

20. To odpovídá i tomu jak je právnickou a odbornou (školskou) veřejností vnímáno postavení zástupce ředitele školské právnické osoby. Ačkoli žádný právní předpis výslovně a komplexně neupravuje funkci zástupce ředitele školy, z jednotlivých ustanovení zákoníku práce, občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) a školského zákona (zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání), jakož i z obecně přijímané praxe, je možné dovodit, že zástupce ředitele školy vykonává činnosti mající povahu vedoucího pracovního místa. Zejména proto, že organizuje, řídí a kontroluje práci pedagogických či nepedagogických zaměstnanců, čímž naplňuje znaky vedoucího zaměstnance ve smyslu § 11 zákoníku práce, jak potvrzuje i odborná literatura. (srov. PhDr. Mgr. [právnická osoba], [tituly za jménem]: Legislativní vymezení postavení zástupce ředitele školy, vydáno: 18. 4. 2014, časopis Řízení školy vydání: 4/2014) Postavení zástupce ředitele současně vyplývá i z jeho role při zastupování statutárního orgánu školy. Podle § 131 odst. 1 školského zákona, je statutárním orgánem školy ředitel; v době jeho nepřítomnosti může být zástupce pověřen jednáním jménem školy v plném rozsahu jeho pravomocí dle § 163 a § 164 občanského zákoníku, jak to rovněž potvrzuje odborný výklad. (srov. PaedDr. František Havelka, [tituly za jménem]: Zástupce ředitele školy a školského zařízení a jeho míra přímé pedagogické činnosti, 1. 9. 2022, Zdroj: Verlag Dashöfer, [https://www.skolaprofi.cz/ sops/33/ zastupce-reditele-skoly-a-skolskeho-zarizeni-a-jeho-mira-prime-pedagogicke-cinnosti-uniqueidm RRWSbk196FNf8-jVUh4Eg8Fp49xLJwTpEf6SM0v6e4MmjgJlH-S_A/]

21. V souladu s § 33 odst. 4 písm. f) zákoníku práce se pracovní poměr na vedoucí pracovní místo, kterým je i funkce zástupce ředitele školy, zakládá jmenováním, nestanoví-li zvláštní předpis jinak. Stejně tak je možné zástupce z tohoto vedoucího místa odvolat, a to osobou, která jej do funkce jmenovala – tedy ředitelem jako statutárním orgánem školské právnické osoby.

22. Z uvedeného je zřejmé, že postavení zástupce ředitele školy jako vedoucího zaměstnance, který je do této pozice jmenován, je dostatečně dovoditelné z platné právní úpravy, a to i přes absenci výslovné zákonné definice této pracovní pozice.

23. Protože z výpovědí soudem prvního stupně vyslechnutých svědkyň se podávalo, že postavení zástupce ředitele u žalované bylo některými zaměstnanci vnímáno jinak, rozhodl se odvolací soud doplnit dokazování výslechy některých z celé řady svědků navrhovaných žalovanou, neboť to byla ona, kdo měl v tomto směru důkazní břemeno. Odvolací soud navíc nepřehlédl, že svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] ukončila svůj pracovní poměr ještě před jmenováním žalobkyně do funkce (jako její nástupkyně), přičemž byla z její výpovědi patrná značná antipatií vůči její tehdejší nadřízené ředitelce žalované a ani [tituly před jménem] [jméno FO] neodcházela ze školy v roce 2024 zrovna v dobrém.

24. Z výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] odvolací soud zjistil, že u žalované působila v minulosti nejprve jako externistka zpracovávající účetnictví, od roku 2020 i jako učitelka a od školního roku 2025 – 2026 je pověřena zastupováním pověřené ředitelky do té doby, než proběhnou výběrová řízení na obsazení funkcí ředitele a jeho zástupce (po vzdání se funkce předchozí ředitelky [tituly před jménem] [jméno FO] a její zástupkyně – pozn. soudu). Když v roce 2020 nastupovala jako učitelka, přijímala ji tehdejší ředitelka [tituly před jménem] [jméno FO], nicméně její nejbližší bezprostřední nadřízenou byla zástupkyně ředitelky – žalobkyně; na úvodním školení jí bylo sděleno, že bude-li potřebovat komunikovat nějaké pedagogické záležitosti, má se obracet na žalobkyni. Svědkyně vnímala funkční rozdíl mezi zástupkyní a ředitelkou: byla to zástupkyně, kdo kontroloval její činnost. Zástupkyně (žalobkyně) chodila do tříd na hospitace, a to jak na ty periodické, předem ohlášené, tak na neohlášené kontroly. Výstupem z hospitací byly individuální, někdy i několikahodinové, pohovory u zástupkyně, kdy ve dvou probíraly skutečnosti, vzešlé z hospitace. Pokud svědkyně někdy nemohla mimořádně dorazit do práce, oznamovala to jednak přes sdílený kalendář a zároveň to e-mailem avizovala primárně zástupkyni a v kopii e-mailu ředitelce. Pokud něco potřebovala, například projednat nějaké své uvolnění, šla primárně za zástupkyní, která řešila rozvrh hodin a zástupy. Žalobkyně přijímala rozpis dozoru na chodbách a následně striktně vyžadovala a kontrolovala jeho dodržování; rozhodovala o rozvrhu hodin, zástupech; kontrolovala veškerou činnost a dodržování administrativy, tedy např. vedení třídních knih; odevzdávaly se jí zápisy o násleších u kolegyň; spadalo pod ní celkové metodické vedení pedagogů; řídila činnost vedoucí školní jídelny a měla na starosti i činnost vychovatelek. Mezi její podřízené tedy patřili učitelé, vedoucí školní jídelny, vedoucí vychovatelka, bylo to celkem 25-30 zaměstnanců, kteří jí podléhali. S podřízenými žalobkyně velmi často komunikovala e-mailem, ale i osobně, kdy například avizovala nějakou záležitost e-mailem, a poté ji projednávala se zaměstnanci osobně. Kladla důraz na některé úkoly, kde pak vystupovala velice direktivně, například pokud šlo o zápisy do třídnice i jejich správné načasování. Vůči učitelům kontrolovala dodržování daných pravidel, zda jsou plněna tak, jak si ona představuje, jakým způsobem je vedena vyučovací hodina, zda byl učiněn nějaký konkrétní úkon, popřípadě kdy a jakým způsobem má probíhat dozor na chodbách. Žalobkyně sledovala například i to, jaké mají děti známky, jejich počet, a pokud měla pocit, že se to nějak vymyká jejím představám, vyžadovala nápravu a poté kontrolovala, zda k nápravě došlo. Ředitelka se v záležitostech vedení pedagogů, nijak přímo neangažovala. S ředitelkou pedagogové přicházeli do kontaktu v rámci pedagogických a provozních porad. Probíhaly i individuální pohovory s vedením, kdy za vedení byly přítomny, jak ředitelka, a tak i zástupkyně. Pokud jde o stupně řízení, podle svědkyně na vrcholu byla ředitelka, pod ní zástupkyně a pod ní spadaly vedoucí vychovatelka, vedoucí asistentka a vedoucí školní jídelny.

25. Z výpovědi svědkyně [jméno FO] odvolací soud zjistil, že od ledna 2023 je v důchodu, ale předtím 35 let pracovala u žalované, a to po celou dobu na pozici vedoucí školního stravování. Jejími nadřízenými byla ředitelka a zástupkyně, obě jí dávaly pokyny. U většiny úkolů svědkyně nerozlišovala, na kterou z nich se obrátí a řešila to s tou, která byla zrovna přítomna. Svou případnou nepřítomnost svědkyně hlásila vždycky ředitelce; o dovolenou mimo prázdniny nikdy nežádala. Ředitelka chodila kontrolovat úklid v jídelně a přilehlých prostorách, někdy i čistotu na WC, někdy s ní šla i zástupkyně. Jídelníček sestavovala svědkyně spolu s hlavní kuchařkou, pak ho předala ředitelce; někdy u toho byla i zástupkyně a ony si to zkontrolovaly. Zástupkyně také někdy kontrolovala, jaké suroviny se nakupují do školní jídelny; toto si, jako propagátorka zdravého životního stylu, tak nějak vzala za své. Hospodaření kuchyně si svědkyně kontrolovala sama při měsíční uzávěrce, a podklady pak předávala účetní. Jednou ročně pak zpracovávala zprávu pro obecní úřad, kterou odevzdávala přímo ředitelce.

26. Takto doplněné dokazování považoval odvolací soud za dostatečné, a proto z důvodu hospodárnosti upustil od výslechu další svědkyně [jméno FO], který původně zamýšlel provést, avšak z důvodu omluvy svědkyně k tomu nedošlo.

27. Podle odvolacího soudu je, nejen z listin založených ve spisu, zejména z e-mailové komunikace žalobkyně s podřízenými pedagogy, ale i z doplněného dokazování výslechy svědkyň, zřejmé, že žalobkyni byla pracovní náplň na funkční pozici zástupce ředitele tak, jak byla u žalované nastavena (jak to bylo rozvedeno v bodech 19. a 20. odůvodnění) nejen známa, ale že ji po většinu doby, co ji vykonávala (přinejmenším do doby, než došlo k jejímu názorovému rozchodu s ředitelkou, který předcházel jejímu odvolání z funkce) svou činností, a zejména svým vystupováním vůči podřízeným, i naplňovala.

28. K tomu odvolací soud dodává, že byť žalobkyně na jedné straně v řízení napadá nedostatky vnitřního organizačního řádu žalované v době, kdy byla jmenována do funkce zástupkyně ředitelky, i době následující, tvrzením, že nebyla vedoucím pracovníkem, nic (nikoho) neřídila, pouze dalším zaměstnancům (učitelům) zprostředkovávala pokyny ředitelky školy, z ničeho nevyplývá, že by se za sedm let svého působení na pozici zástupkyně ředitele proti tvrzené pouze formální existenci této funkce (za jejíž výkon ovšem po celou dobu pobírala příplatek za vedení činící cca 15 % jejího platu) jakkoliv ohradila. Tuto argumentaci je tak třeba hodnotit jako toliko účelovou snahu dodatečně snížit význam vykonávané funkce s cílem zpochybnit skutečnost, že šlo o vedoucí pozici obsazovanou jmenováním.

29. Odvolací soud tedy na základě výše uvedeného uzavírá, že žalobkyně působila u žalované od září 2016 ve funkci zástupkyně ředitelky, do níž byla řádně ve smyslu ustanovení § 33 odst. 4 písm. f) zákoníku práce jmenována a dne [datum] v souladu s ustanovením § 73 odst. 1, 4 zákoníku práce odvolána.

30. Z ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce vyplývá, že pracovní poměr zaměstnance, který byl ze svého místa odvolán nebo který se vedoucího pracovního místa vzdal, sice nadále trvá, zaměstnanec však nemá stanoven druh práce, který by byl povinen pro zaměstnavatele vykonávat; pracoval-li u zaměstnavatele již před svým jmenováním na vedoucí pracovní místo a považuje-li se tedy jeho jmenování za změnu pracovního poměru (srov. § 40 odst. 1 větu druhou zákoníku práce) nebo pracoval-li u zaměstnavatele ještě před zařazením na vedoucí pracovní místo a došlo-li tedy v souvislosti s tímto zařazením ke změně pracovní smlouvy nebo ke změně pracovního poměru, jeho předchozí pracovní zařazení se po odvolání z vedoucího pracovního místa nebo po vzdání se tohoto místa neobnovuje (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo – ve vztahu k právní úpravě v současném zákoníku práce – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Zaměstnavateli se proto ukládá, aby navrhl zaměstnanci nové pracovní zařazení na jinou práci, na níž ho může dále zaměstnávat a která odpovídá [podezřelý výraz] stavu zaměstnance a jeho kvalifikaci.

31. Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zákoníku práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního poměru) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zákoníku práce. Právní úprava tím sleduje cíl, aby zaměstnavatel před tím, než podá výpověď z pracovního poměru, nabídl zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho [podezřelý výraz] stavu a kvalifikaci s ohledem na to, že k výpovědi z pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního poměru ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zákoníku práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím odpadá.

32. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala [podezřelý výraz] stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017, sv. 6, str. 1020, pod č. Rc 77/2017; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách /www.nsoud.cz/).

33. V projednávané věci mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaná žalobkyni po odvolání z funkce učinila nabídku nového pracovního zařazení pedagogického pracovníka, nejprve na kratší pracovní úvazek, a po připomínkách žalobkyně nabídku upravila na plný úvazek 22 hodin přímé pedagogické činnosti týdně, tedy na pracovní místo v zásadě odpovídající [podezřelý výraz] stavu a kvalifikaci žalobkyně. Ta však tuto nabídku odmítla, neboť požadovala, aby byla zařazena na stejnou či obdobnou pracovní pozici, jakou jako pedagožka zastávala před svým jmenováním do funkce zástupce ředitele, tedy učitelky pro 2. stupeň základní školy. Argumentovala tím, že žalovaná v té době inzerovala dvě volná pracovní místa učitele/ky 2. stupně základní školy a v prosinci 2023 jednoho nového učitele přijala. Tato argumentace by nabyla na významu, pokud by žalovaná žalobkyni po odvolání z funkce neučinila žádnou pracovní nabídku s tím, že pro ni žádným volným vhodným pracovním místem nedisponuje. Žalobkyně však nabídku dostala, a to nabídku, která splňovala požadavky dle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce. Zaměstnavatel disponující více volnými pracovními místy odpovídajícími [podezřelý výraz] stavu a kvalifikaci z vedoucí funkce odvolaného zaměstnance není povinen nabízet mu to nejatraktivnější či dokonce dávat odvolanému zaměstnanci na výběr, které nové pracovní místo přijme.

34. Protože žalobkyně po svém odvolání z funkce odmítla nabízené pracovní místo odpovídající jejímu [podezřelý výraz] stavu a kvalifikaci, nastala ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce fikce její nadbytečnosti a byl naplněn výpovědní důvod dle § 52 písm. c) zákoníku práce. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítl.

35. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů.

36. V řízení před soudem prvního stupně vznikly žalované náklady za právní zastoupení. Ty sestávaly z odměny za celkem jedenáct úkonů právní služby, z toho tři (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne [datum], porada s klientem dne [datum]) po 2 500 Kč [§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a), c), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do [datum] (dále jen „AT“)] a osm (účast u soudního jednání dne [datum] – přes dvě hodiny, porada s klientem dne [datum], účast u soudního jednání dne [datum] – přes dvě hodiny, účast u soudního jednání dne [datum] – přes dvě hodiny, účast u soudního jednání dne [datum]) po 3 700 Kč [§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. c), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od [datum] (dále jen „a. t.“)], 11 paušálních náhrad hotových výloh, z toho tři po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a osm po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), paušální náhrady za ztrátu času, a to 16 půlhodin po 150 Kč (§ 14 odst. 3 a. t.), cestovného zástupce žalované při čtyřech cestách ze sídla jeho kanceláře v [Anonymizováno] k soudu prvního stupně a zpět osobním automobilem reg. zn. [SPZ], s kombinovanou paliva BA 5,46 l/100 km, celkem [hodnota] km, při sazbě základní náhrady ve výši 5,80 Kč na jeden kilometr a ceně paliva 34,70 Kč/l [vyhláška č. 475/2024 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce], celkem cestovné 2 730,48 Kč a 21 % DPH ve výši 9 813,40 Kč. Celkové náklady za řízení před soudem prvního stupně tak činily 56 543,88 Kč.

37. Pokud zástupce žalované účtoval odměnu a náhradu nákladů i za další úkony právní služby - „dupliku“ ze dne [datum] a za „písemná vyjádření“ z [datum], [datum], [datum] a [datum]) považoval odvolací soud tyto úkony za zcela nadbytečné a náklady na ně vynaložené za neúčelné. Účastníku nelze upírat, má-li tu potřebu, právo činit v průběhu řízení vyjádření k čemukoliv, avšak je-li obsahem takových soudem nevyžádaných vyjádření sepsaných advokátem toliko například zhodnocení dosavadního průběhu řízení či proběhlého soudního jednání, nebo pouhé vyjádření nesouhlasu a polemika s argumentací protistrany, často založená jen na opakování vlastních již dříve uplatněných tvrzení a argumentace, aniž by obsahovala nějaká zásadní pro řízení významná sdělení, je třeba taková podání považovat za nadbytečné (neúčelné) úkony právní služby zcela zbytečně navyšující náklady řízení, které nelze přenášet na druhou, byť v řízení neúspěšnou, stranu. „Duplika“ ze dne [datum] byla nevyžádanou reakcí na předchozí pouze „na vědomí“ zaslanou „repliku“ protistrany na vyjádření, navíc pouhý týden před měsíc nařízeným ústním jednáním; „vyjádření“ ze dne [datum] bylo průvodním listem k předkládaným listinám (nikoliv vyjádřením ve věci samé); „vyjádření“ ze dne [datum] bylo dotazem na soud, zda má žalovaná zajišťovat účast navrhovaných svědků; „vyjádření“ ze dne [datum] byla nevyžádanou „replikou“ na pouze „na vědomí“ zaslané vyjádření protistrany, navíc pouhé dva dny před termínem ústního jednání soudu. Písemný závěrečný návrh ze dne [datum] by byl účelným úkonem, pokud by nahrazoval osobní účast zástupce u jednání dne [datum], kde mělo dojít toliko na závěrečné řeči a vyhlášení rozhodnutí, kdy soud předem avizoval, že případná neúčast u jednání bude omluvena. Pokud se ovšem zástupce žalované i k tomuto jednání osobně dostavil, potom předchozí písemná závěrečná řeč, jež mohla být přednesena ústně pozbyla na smyslu a účelnosti

38. V odvolacím řízení vznikly žalované náklady za soudní poplatek z odvolání ve výši 2 000 Kč a za právní zastoupení. Ty sestávaly z odměny advokáta za celkem tři úkony právní služby (odvolání, účast u soudního jednání dne [datum] – přes dvě hodiny) po 3 700 Kč [§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) a. t.], tří paušálních náhrad hotových výloh po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a 21 % DPH ve výši 2 614,50 Kč; celkem 15 064,50 Kč.