o určení vlastnického práva k nemovitosti, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 4. 2024, č. j. 5 C 311/2023 - 100

1. Žalobci se žalobou domáhali určení svého vlastnického práva ve společném jmění manželů k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] s tím, že nemovitosti nabyli do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy uzavřené dne [datum]. Následně, při uzavírání kupní smlouvy mezi účastníky dne [datum] žalovaný zneužil svého postavení a uvedl žalobce v omyl, což má za následek relativní neplatnost smlouvy. Dále tvrdili svůj naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva s poukazem na rozpor mezi zápisem v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem.

2. Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) žalobu „na určení vlastnického práva žalobců k nemovitostem – pozemku p. č. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba: [adresa], č. p. [Anonymizováno], rod. dům a pozemku p. č. [Anonymizováno], vše v k. ú. a obci [adresa], zapsané na LV č. [hodnota] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa]“, zamítl (výrok I.) a uložil žalobcům zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech řízení 13 715 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaného (výrok II.).

3. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci v žalobě sice „vylíčili alespoň takové skutečnosti, aby vymezili předmět řízení po skutkové stránce“, avšak „neuvedli dostatečná tvrzení týkající se vylíčení všech rozhodných skutečností tak, aby unesli břemeno tvrzení, a nedoložili, případně nenavrhli, relevantní důkazy“. Poukázal na to, že poté, co neakceptoval žádost žalobců o odročení ústního jednání, se tito bez omluvy k ústnímu jednání, konanému dne 18. 4. 2024, nedostavili, a nemohli být proto soudem poučeni k doplnění skutkových tvrzení, případně k navržení důkazů v tom směru, „jaký byl úmysl a vůle obou smluvních stran při uzavírání kupní smlouvy ze dne [datum], že při uzavírání kupní smlouvy jednali v omylu, jakého konkrétního jednání se žalovaný dopustil, a to v přímém či nepřímém úmyslu, aby u žalobců vyvolal lstí omyl, nebo v čem omyl žalobců spočíval a z jakých okolností dovozují, že je omluvitelný, kdy se o něm dozvěděli apod., nebo v jakých konkrétních skutečnostech spatřují nevýhodné podmínky ve smluvním vztahu z kupní smlouvy uzavřené s žalovaným, na základě jakých konkrétních skutečností mají na požadovaném určení vlastnického práva konkrétní naléhavý právní zájem“. Neúplnost skutkových tvrzení pak vedla k tomu, že soud prvního stupně žalobu zamítl „pro nedostatek neunesení břemene tvrzení, a v té souvislosti i pro nedostatek důkazního břemene“.

4. Proti tomuto rozsudku podali žalobci v zákonné lhůtě odvolání. Namítali, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kdy soudu prvního stupně vytýkali, že jednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti, aniž by jim poskytl poučení ve smyslu ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn (dále jen „o. s. ř.“). Poukazovali na to, že oba jsou právními laiky a právu nerozumí, navíc jsou cizinci a v daném právním poměru vystupují jako spotřebitelé, čili slabší smluvní strana. Žalobci byli původně ve věci právně zastoupeni, toto právní zastoupení však bylo ukončeno, o čemž byl informován i soud, a pro žalobce bylo nemyslitelné, aby se soudního řízení účastnili sami, bez náležité právní pomoci. Průběžně, po celou dobu od ukončení svého právního zastoupení, se pokoušeli najít zastoupení jiné, s ohledem na složitost věci a časové hledisko se jim to ale do termínu nařízeného jednání nepodařilo. O těchto skutečnostech informovali soud a požádali o odročení ústního jednání, nařízeného na den 18. 4. 2024. S poukazem na „ustálenou judikaturu“ poukazovali na to, že jedná-li soud v nepřítomnosti účastníka, který požádal z důležitého důvodu o odročení jednání, nelze mít za to, že to byl účastník, kdo svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo, a že tedy účastník svou neúčastí při jednání dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. pozbyl. Žalobci jsou přesvědčení, že požádali o odročení jednání z důležitého důvodu a že se tedy i na jejich případ uplatní citované judikaturní závěry. Dále uvedli, že kromě tohoto řízení o určení vlastnictví, probíhalo u téhož soudu prvního stupně rovněž řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy, kde bylo rovněž nařízeno jednání, a to na den 16. 4. 2024. I v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy žalobci požádali o odročení jednání, nicméně jednání, konaného dne 16. 4. 2024 se z opatrnosti účastnili. „Žalobci jako právní laici ovšem nebyli dostatečně schopni rozlišit předmět a význam obou řízení, když celý problém pro ně, laicky, splývá v jedno. Jednání konaného dne 18. 4. 2024 se tedy žalobci nezúčastnili nikoliv svévolně a bezdůvodně, ale proto, že nejsou přesně orientování v právu a především v procesních pravidlech a neuvědomili si, že se jedná o dvě rozdílná řízení.“ V dalším obsahu se žalobci obsáhle vyjadřovali k věci samé, podrobně líčili okolnosti, za nichž došlo k uzavření kupní smlouvy ze dne [datum] s žalovaným, co uzavření smlouvy předcházelo a následovalo, v čem spatřují hrubý nepoměr vzájemných plnění vedoucí žalobce k přesvědčení, že uvedená smlouva má znaky smlouvy lichevní, v čem žalobci spatřují tíseň a rozrušení, pod jejichž tlakem k uzavření smlouvy přistoupili. Navrhovali, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání odvolací argumentaci žalobců odmítl a navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z obsahu soudního spisu se podává, že žalobci, zastoupení advokátkou, podali dne 19. 9. 2023 u soudu prvního stupně žalobu na určení svého vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným v odstavci 2 odůvodnění tohoto rozsudku, kdy svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozovali z rozporu mezi zápisem v katastru nemovitostí a právním stavem, jak ho vnímají žalobci. K věci pak tvrdili, že vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyli kupní smlouvou ze dne 14. 6. 2017 a současně, že kupní smlouva ze dne [právnická osoba]. 2022, podle které měl tyto nemovitosti nabýt žalovaný, je neplatná, neboť žalobci „byli při uzavírání této smlouvy uvedeni v omyl a žalovaný zneužil svého postavení“, bez bližšího rozvedení těchto tvrzení. K žalobě připojili obě odkazované kupní smlouvy. Žalovaný k žalobě podal vyjádření, v němž obsáhle oponoval žalobním tvrzením, s poukazem na jejich nedostatečnost. Dále pak z jím vylíčených okolností uzavření kupní smlouvy dovozoval, že se smlouva mezi účastníky nepříčí dobrým mravům, nelze ji označit za lichevní, a že žalobci nebyli uvedeni v omyl. Soud prvního stupně dne 19. 2. 2024 nařídil ve věci jednání na 18. 4. 2024, k němuž předvolal oba žalobce i jejich tehdejší zástupkyni, jíž bylo současně dne 22. 2. 2024 doručeno i vyjádření žalovaného k žalobě. Dne 25. 3. 2024 zástupkyně žalobců soudu prvního stupně sdělila, že ke dni 21. 3. 2024 ukončila zastupování žalobců. Dne 12. 4. 2024 žalobci požádali soud o odročení jednání nařízeného na 18. 4. 2024 z důvodu, že „nejsou osobami dostatečně erudovanými v oboru práva a v současné době si hledají nového zástupce, který by je mohl ve věci kvalifikovaně zastoupit“. Na toto podání soud prvního stupně reagoval hned následující pracovní den sdělením, že žádost o odročení neakceptuje; tento přípis byl žalobcům doručen vhozením do jejich poštovní schránky dne 17. 4. 2024. K jednání, které proběhlo dne 18. 4. 2024 v době od 12:00 do 12:30 hodin, se žalobci nedostavili.

8. Vzhledem k tomu, že žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta především pro neunesení břemene tvrzení, a protože podstatná část odvolání žalobců obsahuje nová, v řízení před soudem prvního stupně žalobci neuplatněná, tvrzení o okolnostech uzavření kupní smlouvy ze dne [datum], zabýval se odvolací soud především zkoumáním toho, zda se jedná o přípustné „novoty“ ve smyslu § 205a o. s. ř. Podle tohoto ustanovení, skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

9. Odvolací soud předně sdílí závěr soudu prvního stupně, že žalobní tvrzení žalobců sice skutkově vymezují předmět řízení, nicméně jsou zcela nedostatečná z hlediska důvodů, proč by měla být kupní smlouva jíž žalobci převedli svoje vlastnické právo na žalovaného, neplatná, když se omezují toliko na tvrzení, že žalovaný zneužil svého postavení a uvedl žalobce v omyl bez toho, že by bylo jakkoli blíže rozvedeno, v jakém postavení se účastníci smlouvy v době jejího uzavření nacházeli, v čem konkrétně měl spočívat omyl žalobců a jakým způsobem (jednáním či nekonáním žalovaného) v něj byli žalobci uvedeni.

10. Podle ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř., k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu.

11. Podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.

12. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Žalobce již ve své žalobě je povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a musí k tomu uvést potřebné důkazy (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (srov. § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uložená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována.

13. Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení. [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007; všechna odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná (mimo jiné) na webových stránkách /www.nsoud.cz/]

14. Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je nastavena přísně tak, že ji soud uplatňuje při jednání i vůči účastníkům majícím zástupce. To je další doklad zvýšené odpovědnosti účastníka řízení za jeho výsledek, kdy případnou neúčast u jednání musí spojovat s vědomím, že mu nemůže být poskytnuto poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť to se poskytuje pouze přítomnému účastníku. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Soudní praxe pravidla k tomu se vztahující formulovala tak, že ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

15. V projednávané věci žalobci nebyli soudem prvního stupně poučeni podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., protože se k nařízenému jednání nedostavili a soud jednal v jejich nepřítomnosti přesto, že požádali o odročení jednání.

16. Podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

17. Pro závěr o tom, zda byl postup soudu prvního stupně správný, je tedy rozhodující, zda byly splněny zákonné předpoklady k tomu, aby věc dne 18. 4. 2024 projednal v nepřítomnosti žalobců, tedy zda správně posoudil jejich žádost o odročení jednání z hlediska její včasnosti a důležitosti uplatněného důvodu.

18. Odvolací soud po zhodnocení všech okolností dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žádost žalobců o odročení jednání neshledal důvodnou, a pokud se k jednání nedostavili, jednal v jejich nepřítomnosti v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Je třeba zdůraznit, že žalobce je tzv. pánem sporu, který podáním žaloby rozhoduje o zahájení sporného řízení před soudem, o tom, kdo další bude jeho účastníkem (žalovaným) a co bude předmětem řízení. V projednávané věci se žalobci (poté, co vyhledali právní zastoupení) rozhodli podat žalobu, která obsahovala toliko základní skutková tvrzení, aby byla projednatelná, avšak (např. ve srovnání s obsáhlým odvoláním) poměrně strohá z hlediska uvedení důvodů, proč by jí měl soud vyhovět. Na tuto skutečnost upozornil už žalovaný ve svém vyjádření, které měli žalobci (jejich tehdejší zástupkyně) k dispozici již od 22. 2. 2024, od kdy také věděli o termínu jednání, které se mělo konat za téměř dva měsíce a muselo jim (přinejmenším jejich zástupkyni) zřejmé, že otázka dostatečnosti žalobních tvrzení bude jednou z těch, které budou při jednání soudu řešeny. Přestože celý další měsíc byli žalobci právně zastoupeni, na argumentaci žalovaného ve vyjádření k žalobě (z hlediska doplnění tvrzení) nebylo nijak reagováno. K ukončení právního zastoupení žalobců (ze soudu neznámých důvodů) došlo necelý měsíc před termínem jednání (21. 3. 2024) a o další tři týdny později žalobci žádají o odročení jednání s tím, že si hledají nové právní zastoupení. Tehdy, ani později (např. v odvolání), neuvedli, natož aby doložili, nic o tom, co po takovou dobu bránilo opatření si nového zástupce, jaké pokusy činili, proč dosud neuspěli. Zůstalo tak nezodpovězenou otázkou, zda žalobci vůbec v době, kdy skončilo jejich předchozí právní zastoupení, s vědomím blížícího se termínu soudního jednání vyvinuli okolnostem přiměřenou snahu na soudní jednání v řízení, které sami zahájili, se náležitě připravit, potažmo zajistit si nové právní zastoupení.

19. Ztráta právního zastoupení (např. krátce před soudním jednáním) by mohla být pokládána za důležitý důvod pro odročení jednání, avšak v daném případě došlo k ukončení právního zastoupení žalobců téměř měsíc před jednáním, což je třeba pokládat za dostatečnou dobu k zajištění si nového zástupce. Nabízí se určité srovnání se situací, kdy je žalovanému doručena žaloba s výzvou ke kvalifikovanému vyjádření ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě 30 dnů pod hrozbou fikce uznání zažalovaného nároku v případě, že se ve stanovené lhůtě nevyjádří, popř. nesdělí vážný důvod, který mu v tom brání (srov. § 114b odst. 5 o. s. ř.). Za takový vážný důvod by zcela jistě nebylo považováno strohé sdělení, že si žalovaný hledá právní zastoupení.

20. O žádosti o odročení jednání soud nijak formálně nerozhoduje, takže pokud ji neshledá důvodnou a jednání neodročí, termín nařízeného jednání zůstává v platnosti, přičemž soud není povinen účastníka informovat, že jeho žádosti o odročení nevyhověl. V projednávané věci soud prvního stupně přesto nad rámec svých procesních povinností žalobce vyrozuměl, že jednání odročeno nebude. Žalobci, kteří byli k jednání osobně (nikoliv pouze prostřednictvím zástupkyně) předvoláni, o termínu jeho konání věděli, nebyli vyrozuměni o jeho odročení a nadto jim byla doručena informace, že jejich žádosti o odročení jednání nebylo vyhověno. Přesto se rozhodli soudního jednání neúčastnit. Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že z obsahu soudního spisu je zřejmé, že poté, co se žalobci dozvěděli o vydání napadeného rozsudku [b) žalobce ho převzal 6. 5. 2024, zatímco a) žalobkyně si ho na poště nevyzvedla a byl jí tak doručen až po uplynutí úložné doby vhozením do schránky dne 21. 5. 2024], už 15. 5. 2024 udělila a) žalobkyně plnou moc novému zástupci [b) žalobce až 16. 6. 2024], a že si tedy pod tlakem běžící lhůty k odvolání proti vydanému rozsudku dokázali nového zástupce zjednat během několika dnů.

21. Na základě výše uvedeného tedy odvolací soud shrnuje, že v řízení před soudem prvního stupně nedošlo k žádné vadě, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně nepochybil, jestliže neshledal okolnost, jíž byla odůvodněna žádost žalobců o odročení jednání, za důvodnou, jednání neodročil, a pokud se žalobci k tomuto jednání nedostavili, v souladu s ustanovením § 101 odst. 1 o. s. ř. jednal v jejich nepřítomnosti. Správně vyhodnotil žalobní tvrzení o důvodech, proč by měla být kupní smlouva uzavřená účastníky dne [datum] (jíž odpovídá aktuální zápis v katastru nemovitostí) neplatná, nedostatečnými, avšak pro nepřítomnost žalobců jim nemohl poskytnout poučení dle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně pak nepochybil, pokud za tohoto stavu žalobu pro neunesení břemena tvrzení, potažmo důkazního břemena, zamítl.

22. Pokud pak žalobci teprve v odvolání doplnili svá tvrzení o okolnostech uzavření kupní smlouvy s žalovaným, jedná se o v odvolacím řízení nepřípustné „novoty“ uplatněné v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř., k nimž odvolací soud není oprávněn jakkoliv přihlížet.

23. Na základě uvedených závěrů odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, včetně správného akcesorického výroku II., o nákladech řízení.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. b), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“)], dvou paušálních náhrad hotových výloh po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 428 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady činí 8 228 Kč.