Rozhodnutí 23 CO 190/2022-70

1. Žalobce se žalobou u Okresního soudu v Berouně proti žalovaným domáhal ochrany zrušené držby ve smyslu ustanovení § 176 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu

(dále jen „o. s. ř.“) a to tak, že bude žalovaným uložena povinnost jednak se zdržet budování oplocení na pozemku [parcelní číslo] v obci a katastrálním území [obec], a dále povinnost odstranit oplocení na vnější hranici pozemku p. [číslo] pozemků p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] [parcelní číslo] v obci a v katastrálním území [obec]. Uvedl, že je výlučným vlastníkem rozestavěné stavby postavené na pozemku p. [číslo] kdy tato stavba je zapsaná u [stát. instituce], [stát. instituce] na [list vlastnictví] pro obec a katastrální území [obec], žalovaní jsou pak spoluvlastníky (žalovaný 1) [číslo] celku a žalovaný 2) [číslo] celku) pozemku pod rozestavěnou stavbou p. [číslo] pozemku [parcelní číslo] představující okolní zahradu. Žalobce poukazoval na to, že okamžikem nabytí vlastnického práva nastoupil do pozice stavebníka ve stavebním řízení o povolení práva k rozestavěné stavbě, které bylo uděleno k výstavě rodinného domu a garáže, oplocení, ÚT na PB, žumpy a vodovodní přípojky na tehdejším pozemku p. [číslo] který byl následně, zřejmě v době zápisu rozestavěné stavby do katastru nemovitostí, rozdělen na dva pozemky, a to na pozemek p. [číslo] pod rozestavěnou stavbou, a pozemek p. [číslo] okolní zahradu. Žalobce je toho názoru, že je držitelem práva vystavět rodinný dům na pozemku [adresa], dále pak žumpu, vodovodní přípojku a ostatní příslušenství na pozemku [adresa] a na vnější hranici pozemku [parcelní číslo] plot a garáž. Dále uvedl, že při kontrole nemovitosti dne [datum] zjistil, že žalovaní vybudovali bez jeho vědomí na vnějších hranicích pozemku [parcelní číslo] dne [datum] oplocení, přičemž plot osadili úzkou brankou v těžko využitelném místě. Následkem oplocení pozemku [parcelní číslo] byl žalobce vypuzen z práva v místě vybudovaného oplocení vybudovat vlastní plot, garáž a přípojku vody tak, jak je oprávněn na základě stavebního povolení a současně mu tak bylo odepřeno právo přístupu k rozestavěné stavbě, neboť branka je určena pouze pro pěší a navíc mu nebyla zpřístupněna, a on se tak nedostane ke svému vlastnictví a je mu rovněž zabráněno předmětnou stavbu dokončit.

2. Okresní soud v Berouně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným usnesením (dále jen„ usnesení soudu prvního stupně“ nebo„ napadené usnesení“)„ návrh, kterým se žalobce domáhal, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zdržet se budování oplocení na pozemku [parcelní číslo] v obci a katastrálním území [obec]“ zamítl (výrok I.), zamítl rovněž„ návrh, kterým se žalobce domáhal, aby byli žalovaní povinni společně a nerozdílně odstranit oplocení na vnější hranici pozemku p. [číslo] pozemků p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] [parcelní číslo] v obci a v katastrálním území [obec] (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

3. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce sice předloženými listinami osvědčil, že je vlastníkem rozestavěné stavby zapsané na [list vlastnictví] v katastrálním území [obec], která je umístěna na pozemku p. [číslo] že tento pozemek pod stavbou je ve spoluvlastnictví žalovaných, pro rozhodnutí však bylo dále„ zcela stěžejní“ zjistit, jaký byl skutečný, faktický stav v daném místě. Poukázal na to, že žalobce soudu předložil dvě černobílé fotografie plotu a branky, z nichž však není patrné, kde, ani kdy, byly pořízeny a„ soud tak nemá šanci udělat si představu, zda případně tímto oplocením byl skutečně narušen nějaký jiný předchozí stav“. Podle soudu prvního stupně„ z fotografií nelze usoudit (pokud by soud odhlédl od skutečnosti, že není postaveno najisto, že se týkají předmětných nemovitostí), kdy došlo k oplocení předmětného pozemku – z fotografií je patrné, že oplocení se na daném místě již nějakou dobu (blíže neurčenou) nachází, neboť dané místo není bez porostů, není udusané (u plotu je vidět tráva), sloupky jsou v zemi zabudované pevně – nikam se nevychylují, rovněž branka umístěná mezi sloupky není nikam vyvěšena – kdy jak umístění pletiva, tak zavěšení branky vyžaduje dostatečné vytvrdnutí betonu, v němž jsou sloupky plotu zabudované, aby nedošlo ke„ zkřížení“ vrat, prověšení pletiva či vychýlení sloupků“. Konstatoval, že se tak jeví jako„ velmi nepravděpodobné“, že by k výstavbě oplocení došlo až dne [datum] a že žalobce ničím neprokázal, jaký byl stav v době, kdy předmětné nemovitosti nabyl – tedy zda tam oplocení již bylo či nikoli, a„ nelze tak usuzovat

na stav posledního pokojného stavu – tedy na to že pozemek byl bez oplocení, a tedy není možné ani poskytnout ochranu v tom směru, že by mělo dojít k navrácení tohoto stavu, neboť není zjištěno, jaký to stav byl“.

4. Proti tomuto usnesení podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Uvedl, že si byl v souvislosti s nabytím vlastnického práva k rozestavěné stavbě na cizím pozemku vědom možných s tím souvisejících problémů, jež řešil osobním jednáním s žalovaným 2). Proto ho překvapilo, že„ žalovaní v průběhu těchto jednání svévolně zasáhli do jeho držby práva výstavby rodinného domu včetně příslušenství – garáže, oplocení, žumpy atd. a současně svévolně vypudili žalobce z práva vybudovat v místě plot vlastní, garáž a přípojku vody tak, jak je z pravomocného stavebního povolení oprávněn“. Žalobce je přesvědčen, že žalovaní tak činí ve snaze vylepšit své postavení ve vyjednávání o shora popsaných komplikovaných majetkových vztazích. Pokud by se žalobce nedomáhal v prekluzivní lhůtě ochrany držby, byl by krok žalovaných nevratný.“ K závěru soudu prvního stupně, že dostatečně nedoložil existenci plotu a dobu jeho výstavby, žalobce uvedl, že vycházel z toho, že„ existence plotu je fakticky tvrzena a prokazována tvrzením žalobce podpořeným petitem žaloby“. K odvolání žalobce na podporu svého tvrzení o„ zbudování oplocení v žalobou specifikovaném místě a čase“ předložil potvrzení starosty [územní celek], a navrhoval, aby jím byl proveden důkaz, a poté aby odvolací soud napadené usnesení změnil a uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zdržet se budování oplocení a odstranit již zbudované oplocení a to„ v intencích žalobního petitu obsaženého v žalobě“. Po podání odvolání, žalobce dalším podáním změnil svou žalobu (vzal částečně zpět) v petitu výroku II. tak, že nadále nepožadoval odstranění plotu mezi pozemky p. [číslo] pozemky p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] [parcelní číslo].

5. Žalovaní ve vyjádření k odvolání uvedli, že žalobce v řízení nijak neprokázal, že by na straně žalovaných došlo ke svémocnému rušení držby ve smyslu občanského zákoníku a že by tak byli povinni uvést vše v předešlý stav. Dále namítali, že žalobce ani neprokázal, že žaloba byla podána v šestitýdenní prekluzivní lhůtě ve smyslu ustanovení § 1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Odmítli, že by tím, že zbudovali kolem pozemku par. [číslo] (zahrada), který obklopuje pozemek parc. [číslo] (na němž se nachází rozestavená budova ve vlastnictví žalobce), dopustili„ svémocného vypuzení žalobce z držby jeho práva vystavět oplocení a garáž na stejném místě“ a„ svévolného rušení žalobcova práva k přístupu k rozestavěné stavbě za účelem jejího dokončení“. Poukazovali na vyjádření zástupce žalobce ze dne [datum], v němž mimo jiné uvedl, že„ do doby vyřešení předkupního práva a následného vypořádání spoluvlastnictví pozemku pod stavbou však můj klient nemůže rozestavěnou stavbu dokončit a proto prozatím ani nevyužívá okolní pozemek [parcelní číslo] k přístupu ke své stavbě“ a z toho důvod zástupce žalobce navrhoval, aby obě strany vyčkaly konečného rozhodnutí o předkupním právu. Za této situace žalovaní tím, že na ochranu svého vlastnického práva pozemek parc. [číslo] oplotili, a to pouze na hranici s pozemkem parc. [číslo],„ nemohli jakkoli zasáhnout do práva žalobce, který jasně deklaroval, že pozemek parc. [číslo] nehodlá nijak užívat“. Důvodem vybudování tohoto oplocení byla, podle žalovaných, skutečnost, že byl na jejich pozemek ze strany třetích osob ukládán odpad. Dále uvedli, že vrátka v oplocení umožňují žalobci přístup k jeho nemovitosti pro možnost kontroly stavu budovy apod., a pokud by žalobce i přes uvedené vyjádření hodlal provádět výstavbu, plot by bylo možné velice snadno v nutné části demontovat a umožnit tak přístup v širším rozsahu. Žalovaní se ztotožnili se závěrem soudu prvního stupně, že v důsledku jejich jednání nedošlo k zásahu do pokojného stavu, a navrhovali, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil a přiznal jim náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud předně na základě částečného zpětvzetí žaloby, s nímž žalovaní vyslovili souhlas, ve smyslu ustanovení § 211 o. s. ř. podle ustanovení § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. napadené usnesení v rozsahu zpětvzetí žaloby zrušil a řízení v této části zastavil.

8. Soud prvního stupně správně zjistil majetkové vztahy týkající se nemovitostí, jichž se žaloba týká, tedy, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby na pozemku parc. [číslo] který je, stejně jako obklopující zahrada na pozemku parc. [číslo] ve spoluvlastnictví žalovaných. Nepochybil v konstatování, že z k žalobě připojených fotografií nejenže nelze s určitostí zjistit, zda jsou na nich zrovna předmětné nemovitosti, ale není z nich rovněž zřejmé, kdy byly pořízeny, ani to kdy stav, který zachycují (oplocení) vznikl. První z těchto nejasností rozptýlili sami žalovaní, kteří k odvolání připojili fotografie vlastní, které zachycují tytéž nemovitosti a oplocení. Nadále však není zřejmé, kdy bylo oplocení na hranicích pozemků parc. [číslo] zbudováno, když sami žalovaní se k této okolnosti nevyjádřili a ani žalobcem připojené„ Potvrzení“ starosty městyse [obec], podle něhož je toto oplocení zbudováno„ ode dne [datum]“ a před tímto datem se na tomto místě žádné oplocení nenacházelo, přičemž bylo postaveno bez vědomí městyse [obec], nepovažuje odvolací soud za přesvědčivé. Je zarážející, že ač bylo oplocení postaveno bez vědomí obce, starostovi je známo přesné datum jeho zbudování, a že k tomu postačoval jediný den. Jak přitom správně poukázal soud prvního stupně, ze stavu předmětného oplocení, tak jak je zachycen na předložených fotografiích (srov. odst. 2 odůvodnění), nelze usuzovat na jeho ledabylé uspěchané provedení, kdy naopak pro stabilní ukotvení plotových sloupků je před instalací pletiva a zavěšením branky nutná určitá (zpravidla několikadenní) technologická přestávka k náležitému vytvrdnutí betonu.

9. Podle ustanovení § 1003 o. z., držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.

10. Podle ustanovení § 1004 odst. 1 o. z., je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo může-li se pro to důvodně obávat následků uvedených v § [číslo] a nezajistí-li se proti němu stavebník cestou práva, může se ohrožený držitel domáhat zákazu provádění stavby. Zákazu se držitel domáhat nemůže, jestliže ve správním řízení, jehož byl účastníkem, neuplatnil své námitky k žádosti o povolení takové stavby, ač tak učinit mohl.

11. Podle ustanovení § 178 o. s. ř. v řízení se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení.

12. V ustanovení § 1003 o. z. je upravena tzv. posesorní ochrana držby proti svémocnému rušení, které nespočívá v jejím odnětí (ve vypuzení z držby - viz § 1007 o. z.). Nevyžaduje se kvalifikovaná držba. Ustanovení § 1003 o. z. chrání držbu obecně, tedy i takovou, která není poctivá, řádná ani pravá. Nevyžaduje se, aby držba trvala po určitou dobu. Chrání se poslední stav držby, bez ohledu na to, jak dlouho trvala. Podmínkou úspěchu žaloby je držba žalobce a její svémocné rušení žalovaným; ten má k dispozici jen omezený okruh námitek proti této žalobě. Nemůže zejména namítat, že ruší na základě svého soukromého práva. Smyslem posesorní žaloby je totiž jen ochrana či obnovení posledního stavu držby. Soud tedy podle § 178 o. s. ř. v řízení zkoumá pouze existenci poslední držby a jejího svémocného rušení (obojí prokazuje žalobce). Nejde totiž o ochranu subjektivních práv jako v případě žalob petitorních, ale o řízení o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. Z toho plyne i procesní úprava tohoto řízení (§ 176 a násl. o. s. ř.). Soud zjišťuje jen existenci držby a jejího rušení, je povinen rozhodnout do 15 dnů od podání žaloby, aniž by bylo třeba nařídit jednání. Bylo-li však jednání nařízeno, soud vyhlásí rozhodnutí hned po jeho skončení a nemůže za účelem vyhlášení rozhodnutí jednání odročit. Rušení držby musí být svémocné; takovým je každý zásah do držby,„ ať se stal v jakékoliv formě, s výjimkou zásahu dovoleného právem“. O dovolený zásah jde v případě, kdy právo umožňuje zásah do cizí držby (například odnětí věcí v trestním řízení, při exekuci, dovolené odstranění větví ze sousedního stromu, apod.). Rozhodnutím o žalobě z rušené držby se poskytuje jen prozatímní ochrana poslednímu faktickému stavu. Řízení o ochraně držby se tak může dostat do kolize právě se žalobou na ochranu subjektivního práva, například může dojít ke kolizi žaloby podle § 1003 o. z. a vlastníkovy žaloby na ochranu jeho vlastnictví. Podání žaloby na ochranu držby (tedy žaloby posesorní) nezakládá překážku litispendence vůči žalobě petitorní (stejně tak ani třeba podání žaloby vlastnické, tedy podání žaloby petitorní, nepředstavuje překážku litispendence pro řízení o později podané žalobě posesorní), neboť v obou případech jde o něco zcela jiného. Nelze dokonce ani vyloučit, že výsledek obou řízení bude protichůdný. To plyne z toho, že posesorní žaloba poskytuje toliko prozatímní ochranu a že chrání jen poslední faktický stav, nikoliv stav právní (nikoliv tedy subjektivní právo). Žalobou se lze domáhat toho, aby rušitel se jednak zdržel dalšího rušení, případně aby obnovil předešlý stav. Námitky petitorního charakteru (například, že rušitel je vlastníkem) jsou v posesorním sporu vyloučeny.

13. V projednávané věci je žalobce vlastníkem (dlouhodobě) rozestavěné stavby, jejímž nabytím vstoupil do práv stavebníka. Stavebním povolením stanovený termín dokončení stavby sice již proběhl, nicméně na žádost žalobce stavební úřad tento termín prodloužil do roku 2027, i s přihlédnutím ke komplikovaným majetkovým vztahům. Ty spočívají především v tom, že rozestavěná stavba stojí na pozemku jiného vlastníka (žalovaných) a oproti době vydání původního stavebního povolení navíc došlo k oddělení pozemku pod stavbou od původního pozemku parc. [číslo] ke kterému se stavební povolení vztahovalo, a jeho označení parc. [číslo]. Všichni účastníci předmětné nemovitosti nabývali (v letech 2020 a 2021) s vědomím uvedeného stavu, dlouhodobě vedou zatím neúspěšná jednání k jeho vyřešení a současně probíhají i další soudní spory, v nichž žalobce namítá, že v souvislosti s postupným nabýváním spoluvlastnického podílu žalovaným 2) bylo porušeno jeho předkupní právo. Je zřejmé, že všichni účastníci předmětné nemovitosti za uvedených komplikovaných vlastnických vztahů, nicméně díky tomu za nižší cenu, pořizovali jako výhodnou investici s cílem následně profitovat na jejím pozdějším zpeněžení, ať už jako celku (podaří-li se získat i pozemek (žalobce) resp. stavbu na něm (žalovaní)) nebo části (v případě jejího prodeje protistraně).

14. Za uvedených podmínek se jeví značně nepravděpodobným, že by žalobce aktuálně vynakládal další finanční prostředky do dokončení chátrající rozestavěné stavby dříve, než budou právní vztahy k pozemkům parc. [číslo] dořešeny natolik, aby to minimálně návratnost jeho další investice neohrožovalo. Tomu koneckonců odpovídá i postoj žalobce deklarovaný vůči žalovaným v dopisu jeho zástupce ze dne [datum], přičemž kromě formálního prodloužení termínu pro dokončení stavby nic nenasvědčuje tomu, že by žalobce uvedený postoj změnil a hodlal fakticky zahájit na stavbě ve svém vlastnictví jakékoliv stavební práce. Za těchto okolností, nepovažuje odvolací soud výstavbu lehkého pletivového oplocení žalovanými za rušení či dokonce vypuzení žalobce z jeho práva na dokončení rozestavěné stavby. Za situace, kdy žalobce má ke stavbě fyzický přístup (pozemek není oplocen ze všech stran) a dosud ani nedeklaruje, že by, oproti původnímu sdělení, hodlal k určitému termínu zahájit stavební práce dle vydaného stavebního povolení a za tím účelem neúspěšně vyzval žalované ke zpřístupnění stavby v potřebném rozsahu (např. zřízení vjezdu v oplocení apod.), je třeba žalobu na ochranu rušené držby pokládat za nedůvodnou.

15. Na základě uvedených skutečností a závěrů odvolací soud napadené usnesení podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšným žalovaným byla přiznána náhrada vzniklých nákladů odvolacího řízení. Ty sestávaly z odměny zástupce za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k odvolání, účast na soudním jednání) při zastupování dvou osob po 2 400 Kč (§ 9 odst. 1, § 7 bod 4. za použití § 12 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. a), g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“)), paušální náhrady hotových výloh po 300 Kč za každý úkon právní služby (§ 13 odst. 4 AT), náhrady ztráty času čtyř půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), cestovních nákladů advokátky při cestě ze sídla její kanceláře v [obec] k odvolacímu soudu a zpět, celkem 70 km, osobním automobilem [registrační značka], s průměrnou spotřebou motorové nafty 6,1 l [číslo] km, při ceně paliva 47,10 Kč dle a základní sazby náhrady 4,70 Kč/km (vyhláška č. 511/2021 Sb., ve znění vyhlášky č. 116/2022 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění), celkem cestovné 530,11 Kč a

21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 896,32 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem po zaokrouhlení 10 926 Kč.