o zaplacení 107 198,69 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 4. 2024, č. j. 24 C 118/2024 - 25,

1. Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 24 C 118/2024 – 25, stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 958,01 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 10. 11. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 103 240,68 Kč, úroku ve výši 20,94 % ročně z částky 69 491,01 Kč od 31. 10. 2022 do zaplacení a u zákonného úroku z prodlení z částky 75 755,82 Kč ve výši 15 % ročně od 10. 11. 2022 do zaplacení. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky ze smlouvy o úvěru, kterou žalovaný a právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba]., IČO: [IČO] uzavřeli dne [datum], a na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 80 000 Kč. Žalovaný neplnil řádně smluvní podmínky, když nehradil ve smlouvě sjednané splátky a za tohoto stavu byla smlouva zesplatněna. Smlouvou o postoupení pohledávek přešla pohledávka na žalobkyni. Soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když právní předchůdce žalobkyně při jejím uzavření porušil zákonnou povinnost zkoumat řádně úvěruschopnost žalovaného. Peněžité plnění, které na základě této smlouvy bylo žalovanému poskytnuto, posoudil jako bezdůvodné obohacení a s přihlédnutím k výši žalovaným vráceného finančního plnění shledal žalobu důvodnou ve výši rozdílu vzájemně poskytnutých plnění.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včas odvolání žalobkyně, a to proti části zamítavého výroku II. Nesouhlasila s posouzením výše bezdůvodného obohacení soudem prvního stupně, který, ačkoliv vyšel z prokázaného skutkového stavu, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč a žalovaný celkem uhradil částku 65 533 Kč, výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaného v podobě rozdílu vzájemně poskytnutých plnění shledal pouze ve (blíže neodůvodněné) výši 3 958,01 Kč, přestože rozdíl vzájemně poskytnutých plnění (ve výši shora prokázané) činí 14 467 Kč. Za tohoto stavu tak má žalobkyně nárok na zaplacení (nad rámec již přiznané částky 3 958,01 Kč) ještě částky 10 508 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky. Navrhla, aby odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve výroku I. a v části výroku II. V tomto rozsahu tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČO: [IČO], byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 80 000 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 59,82 % ročně, roční procentní sazba nákladů ve výši 79,28 %. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal zaplatit včetně měsíčního poplatku pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 459 Kč, ve 42 měsíčních splátkách po 5 041 Kč. Žalovaný řádně neplnil povinnost placení sjednaných splátek, celkem uhradil částku 65 533 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba]. a žalobkyní dne [datum], ve znění společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne [datum], byla pohledávka z předmětné smlouvy o úvěru postoupena na žalobkyni s účinností od [datum]. Žalovanému bylo postoupení pohledávky písemně oznámeno dopisem ze dne [datum]. V době uzavření smlouvy o úvěru právní předchůdce žalobkyně vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z údajů žalovaným uvedených v prohlášení, a to z měsíčního příjmu ve výši 27 084 Kč a tvrzených nákladů na bydlení ve výši 3 384 Kč.

5. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně ztotožnil. Správným shledal i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vycházel z ustanovení § 2390 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně (respektive její právní předchůdce) je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaný je v pozici spotřebitele. Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, který posuzoval platnost předmětné smlouvy o úvěru. Jak již bylo shora uvedeno, v daném případě se jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně (respektive její právní předchůdce) jako poskytovatel úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Úvěr smí žalobkyně jako poskytovatel úvěru spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka splácet úvěr posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude úvěr splácet schopen. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. V tomto směru tedy soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně porušil shora uvedenou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, když při znalosti jeho majetkových poměrů, kdy měl pouze jediný příjem, žádným způsobem neověřil faktické výdaje žalovaného. Při úvaze o výši běžných výdajů, které jsou potřebné na zajištění nákladů spojených s bydlením, běžných potřeb jako je strava, ošacení, náklady na zajištění lékařské péče, dopravy a podobně, je nepochybné, že výše příjmu žalovaného po odečtení všech uvedených výdajů je nedostatečná k možnosti řádně splácet splátky ve výši sjednané ve smlouvě. Pokud jde o výši výdajů žalovaného, žalobkyně zcela rezignovala na povinnost tyto řádně zjistit a prověřit, spokojila se pouze s prohlášením žalovaného. Za tohoto stavu je závěr soudu prvního stupně, že ze strany právního předchůdce žalobkyně byl porušen § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, správný. Tímto porušením došlo k narušení veřejného pořádku, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují také jako slabší smluvní strana. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo. Soud prvního stupně za tohoto stavu zcela správně posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., dle kterého, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Bezdůvodným obohacením, které jsou si smluvní strany povinny podle § 2993 o. z. vzájemně vydat, je tedy rozdíl vzájemně poskytnutých plnění.

6. V tomto směru se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o výši bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že žalovanému bylo právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuto finanční plnění ve výši 80 000 Kč a žalovaný na úvěr uhradil celkem částku 65 533 Kč. Rozdíl mezi vzájemně poskytnutým plněním tedy činí 14 467 Kč. Soud prvního stupně však žalobkyni nepřiznal částku v této výši, avšak pouze ve výši 3 958,01 Kč. Žalobkyně má tedy kromě soudem prvního stupně takto přiznané částky nárok i na zaplacení částky 10 508 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení od 10. 11. 2022.

7. Odvolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobě vyhověl i v dalším rozsahu, a to pokud jde o částku 10 508 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky.

8. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, postupoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. V řízení před soudem prvního stupně byl ve větším rozsahu (87 %) úspěšný žalovaný, který by v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. měl právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Žalovanému však v řízení před soudem prvního stupně náklady nevznikly. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

9. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalobkyně a má právo na náhradu nákladů, které jí vznikly na zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč a nákladech právního zastoupení, a to odměna za dva úkony právní služby (písemné odvolání a účast právního zástupce žalobkyně u jednání odvolacího soudu) po 1 540 Kč podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, jeden režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a jeden režijní paušál ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a 21 % DPH ve výši 804 Kč (po zaokrouhlení). Celková výše nákladů žalobkyně v odvolacím řízení tedy činí 5 634 Kč.