o určení vlastnického práva k pozemku, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 4. 2024, č. j. 7 C 349/2022 - 226

1. Žalobkyně se žalobou, podanou její právní předchůdkyní [tituly před jménem] [jméno FO], na žalovaných, jako v katastru nemovitostí zapsaných spoluvlastnících, domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. [Anonymizováno], v obci a katastrálním území [adresa], s tím, že došlo k jeho vydržení. Uvedla, že dne [datum] zřídil [právnická osoba] v [adresa] manželům [jméno FO] a [jméno FO] právo osobního užívání pozemku parcelní č. [Anonymizováno] o výměře 442 m², který sousedí s pozemkem parc. č. [Anonymizováno] který je předmětem tohoto řízení. Po rozvodu jejich manželství v roce 1975 se, na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 21. 6. 1977, výlučnou uživatelkou pozemku a také domu č. p. 1691 stala [tituly před jménem] [jméno FO], která od té doby užívala pozemek parc. č. [Anonymizováno] užívala nepřetržitě jako zahradu. Právo osobního užívání pozemků bylo novelou občanského zákoníku ke dni [datum] zrušeno a transformováno na vlastnictví. [tituly před jménem] [jméno FO] takto pozemek držela nepřetržitě od [datum] do [datum], nicméně její dobrá víra je patrná již od roku 1967, přičemž po celou dobu nedošlo k žádné skutečnosti, která by ji mohla vést k závěru, že vlastníkem pozemku není. Teprve v roce 2006 byla kontaktována dopisem [jméno FO] a [jméno FO], právních předchůdců žalovaných, informována, že rozhodnutím o dodatečném projednání dědictví po [jméno FO], zemřelé [datum], nabyli rovným dílem i pozemek p. č. [Anonymizováno], čímž se [tituly před jménem] [jméno FO] poprvé dozvěděla, že existují pochybnosti o jejím vlastnictví. Poukazovala na to, že žalovaní (jejich právní předchůdci) se nikdy nepokusili chovat jako vlastníci, nezahájili žádné právní jednání či jinak se nepokusili o uchopení držby, a kromě jediného dopisu v roce 2006 se ničeho nedomáhali.

2. Okresní soud v [adresa] (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno], zahrada, v obci a katastrálním území [adresa], zapsané dosud na listu vlastnictví č. [hodnota] Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (výrok I.) a žalovaným uložil „nahradit žalobkyni náklady řízení rukou společnou a nerozdílnou v částce [částka]“, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

3. Soud prvního stupně na základě provedeného obsáhlého dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že právní „předchůdkyně žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] od roku 1967 užívala předmětný pozemek p. č. [Anonymizováno] v [adresa] jako celek spolu se sousední parcelou č. [Anonymizováno], ke které jí spolu s manželem svědčilo právo osobního užívání pozemku. Následně na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů pozemek užívala výlučně a dům na něm postavený nabyla do výlučného vlastnictví. Podle soudu prvního stupně nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by „dobrověrnost“ [jméno FO] narušila, kdy poukázal na to, že „sami žalovaní včetně jejich předchůdců nedali až do roku 2006 najevo svůj nesouhlas, své vlastnické právo do této doby neuplatňovali, ani nebránili. Pokud tvrdili, že na samém počátku, zřejmě před rokem 1967, byla mezi jejich předchůdcem a manžely [jméno FO] uzavřena dohoda o přenechání tohoto pozemku k užívání, toto nijak i přes výzvu soudu nedoložili, tedy neprokázali.“ Uzavřel, že předchůdkyně žalobkyně splnila podmínky pro vydržení ve smyslu ustanovení § 134 odst. 1 až 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle kterého věc posoudil s poukazem na přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“).

4. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní v zákonné lhůtě odvolání, v němž nesouhlasili s tím, jak soud prvního stupně vyhodnotil splnění podmínek pro vydržení, zejména otázku dobré víry původní žalobkyně. Poukazovali na okolnosti, za nichž došlo k faktickému sloučení pozemku č. 996/74, k němuž manželé [jméno FO] v roce 1967 nabyli právo osobního užívání, a předmětného sousedního pozemku č. [Anonymizováno], a chyby v evidenci pozemků, k nimž v minulosti docházelo s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně „již v době, která ještě nebyla dobou pro vydržení, již musela vědět o určitých rozdílech ve výměrách parcel, jejich slučování, rozdělování apod.“ Podle žalovaných musela být předchůdkyně žalobkyně o tom, že užívá cizí pozemek informována minimálně od roku 1979, kdy došlo na základě podrobného měření k obnově vlastnických hranic pozemků. Vytýkali soudu prvního stupně, že chybně posoudil výpověď svědka [jméno FO], (syna [jméno FO] a strýce žalobkyně), který popsal hádky rodičů, jejichž předmětem byly mimo jiné i nevyřešené pozemky, přístup k domu a další. Žalovaní jsou toho názoru, že události, které zpochybňovaly dobrou víru žalobkyně, resp. předchůdkyně žalobkyně, se udály již před počátkem vydržecí doby, což se projevilo i v jejích úkonech po uplynutí vydržecí doby, kdy mimo jiné žádala o odkup sporného pozemku. Navrhovali, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání odvolací argumentaci žalovaných odmítla s poukazem na správná zjištění a závěry soudu prvního stupně a navrhovala potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. V průběhu odvolacího řízení původní 3. žalovaný převedl svůj spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti na svou dceru, a odvolací soud na návrh žalobkyně usnesením ze dne 19. 11. 2024, č. j. 23 Co 188/2024 – 255, připustil vstup do řízení [jméno FO] namísto dosavadního 3. žalovaného [jméno FO].

8. Odvolací soud vyšel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] užívala ve smyslu tehdy platných předpisů na základě dohody o zřízení práva osobního užívání k pozemku ze dne [datum] parcelu č. [Anonymizováno] v [adresa], na níž spolu s manželem postavila dům č. p. [Anonymizováno], který na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví po rozvodu manželství výlučně užívala sama a dům nabyla do výlučného vlastnictví. Součástí její držby byla po celou dobu i parcela č. [Anonymizováno], kterou užívala jako zahradu, resp. předzahrádku; tato tvořila se zbývajícími částmi jednolitý neoddělený celek. Současně z žádných skutečností nevyplývá nic, co by mohlo vést k závěru, že [tituly před jménem] [jméno FO], až do doby první výzvy právních předchůdců žalovaných v roce 2006, předmětný pozemek neužívala s vědomím, že jí patří. V průběhu řízení [tituly před jménem] [jméno FO] zemřela a do veškerých jejích majetkových práv rozhodnutím soudu v pozůstalostním řízení vstoupila závětní dědička – současná žalobkyně.

9. Nedůvodná je námitka žalovaných týkající se vyhodnocení výpovědi svědka [jméno FO], syna [tituly před jménem] [jméno FO], o obsahu hádek jeho rodičů v době kolem jejich rozvodu týkajících se údajně i nedořešených poměrů k pozemkům kolem domu. K tomu odvolací soud uvádí, že, jak správně poukázal soud prvního stupně, jeho výpověď byla ojedinělá, navíc v rozporu s výpovědí druhého syna [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], který rozchod rodičů líčil diametrálně odlišně, bez známek nějakých rozepří. Je přitom třeba poukázat na to, že oba byli v době rozchodu rodičů poměrně útlého věku (10 resp. 8 let), jejich vnímání tehdejší situace nemuselo zcela odpovídat skutečnosti a sotva lze relevantně posoudit, který z nich události, jež v dětství zažili, tehdy vnímal realističtěji, lépe si je zapamatoval a po zhruba padesáti lety je jako nijak nezkreslené reprodukuje věrohodněji. Navíc nelze přehlížet ani jejich osobní zainteresovanost na věci, když [jméno FO] se netají svým rozčarováním, že dědictví po jeho matce nabyla jeho neteř – žalobkyně a naproti tomu [jméno FO] může být spokojen, že dědila jeho dcera, což jsou okolnosti, které by mohly, vzdor poučení o povinnosti vypovídat pravdivě, obsah jejich výpovědí ovlivnit. Lze tedy uzavřít, že výpověď ani jednoho z těchto svědků nelze pokládat za stěžejní důkaz, na němž by mohl bez dalšího stát skutkový závěr soudu.

10. Rovněž argumentace žalovaných, že vlastnické poměry ohledně fakticky užívaných pozemků musely být [tituly před jménem] [jméno FO] známy z doby provádění podrobných měření k obnově vlastnických hranic pozemků v roce 1979, zůstala toliko v rovině ničím nedoložených tvrzení.

11. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně správně ve smyslu ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. posuzoval podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, konkrétně podle ustanovení § 129 odst. 1 obč. zák., podle něhož je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo vykonává právo pro sebe; § 130 odst. 1 obč. zák., podle něhož, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným; a konečně ustanovení § 134 obč. zák., podle něhož se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (odstavec 1), přičemž se do této doby započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (odstavec 3).

12. Za situace, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by vyvolávaly důvodnou pochybnost o dobré víře právní předchůdkyně žalobkyně, že je v období po [datum], kdy se právo osobního užívání pozemků přeměnilo na právo vlastnické, že vlastnicí pozemku parc. č. [Anonymizováno] v [adresa], a tento stav trval nepřetržitě po celou desetiletou vydržecí dobu, pak k vydržení došlo ke dni 1. 1. 2002, tedy ještě předtím, než žalovaní [tituly před jménem] [jméno FO] svou první výzvou z roku 2006 vyrozuměli o svém vlastnickém právu.

13. Nad rámec uvedeného pak odvolací soud poukazuje na to, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s účinností od 1. 1. 2014 zavedl v ustanovení § 1095 o. z. nový právní institut -mimořádné vydržení. Podle tohoto ustanovení, uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Ve smyslu ustanovení § 3066 o. z. se pak do doby stanovené v § 1095 o. z. započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

14. Protože v řízení nebylo sporu o tom, že předchůdkyně žalobkyně držela předmětný pozemek nepřetržitě od roku 1967, přičemž v souvislosti s nabytím a trváním její držby nic nenasvědčuje tomu, že by bylo lze dovodit její nepoctivý úmysl, tj. že by se předchůdkyně žalobkyně chopila držby sporného pozemku v nepoctivém úmyslu, tj. v úmyslu působit jinému bezdůvodně újmu, a tato její držba v nikoli nepoctivém úmyslu nezanikla před uplynutím dvacetileté vydržecí doby, po kterou sporný pozemek držela a užívala jako vlastní, a proto by k němu (i kdyby již předtím nedošlo k řádnému vydržení) nejpozději k [datum] nabyla vlastnické právo mimořádným vydržením. A to přesto, že by předchůdkyně žalobkyně přestala být od roku 2006, kdy obdržela první výzvu žalovaných, držitelkou pozemku parc. č. [Anonymizováno] v dobré víře, že je jeho vlastnicí (z hlediska terminologie zákona č. 89/2012 Sb. by přestala být její držba poctivou), samo o sobě to neznamenalo ztrátu její držby v nikoliv nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. K té by došlo až v okamžiku, kdy by vlastník pozemku (tzn. žalovaní) podal žalobu napadající držbu předchůdkyně žalobkyně nebo tvrdící její nepoctivý úmysl při jejím nabytí, bylo-li by jí posléze vyhověno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022; dostupný na webových stránkách /www.nsoud.cz/). K tomu však žádný z vlastníků předmětného pozemku zapsaných v katastru nemovitostí za celou více než dvacetiletou držbu předchůdkyně žalobkyně nepřistoupil.

15. Na základě všech výše uvedených závěrů odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za celkem tři úkony právní služby, z toho dva (vyjádření k odvolání, účast na soudním jednání dne 19. 11. 2024) po 3 100 Kč [§ 9 odst. 4, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. k), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „AT“)] a jeden (účast u soudního jednání dne 14. 1. 2025) ve výši 5 620 Kč [§ 9 odst. 4, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.“)], tří paušálních náhrad hotových výloh, z toho dvě po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a jedna po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 2 702,70 Kč; celkem 15 572,70 Kč.