o zaplacení 70 280 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 4. 2024, č. j. 12 C 345/2022 - 158

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 21. 11. 2022 na žalované domáhala zaplacení 70 280 Kč s úrokem z prodlení z titulu nedoplatku mzdy s tím, že u žalované pracovala v období od 1. 11. 2017 do 30. 11. 2021 jako pokojská a podle mzdového výměru jí byla vyplácena minimální mzda v období roku 2017 ve výši 11 000 Kč měsíčně, v roce 2018 ve výši 12 200 Kč měsíčně, v roce 2019 ve výši 13 350 Kč měsíčně, v roce 2020 ve výši 14 600 Kč měsíčně a v roce 2021 ve výši 15 200 Kč měsíčně. Žalobkyně však měla jako pokojská obdržet v uvedených obdobích zaručenou mzdu ve 2. skupině prací, dle vládního nařízení č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, a proto se žalobou domáhala zaplacení rozdílu mezi minimální mzdou a zaručenou mzdou v uvedených obdobích v celkové zažalované částce.

2. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 70 280 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 1. 11. 2022 do zaplacení, zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.).

3. Soud prvního stupně dokazováním zjištěné činnosti fakticky vykonávané žalobkyní porovnal jak s obecnými charakteristikami 1. a 2. skupiny prací, obsaženými v I. části přílohy nařízení vlády č. 567/2006 Sb. o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí (dále též jen „nařízení“), tak s příklady prací uvedenými v části II. přílohy nařízení a na základě tohoto porovnání dospěl k závěru, že „náplň práce žalobkyně pro žalovanou jednoznačně spadá do 1. skupiny prací v kategorii „Ostatní a společné pracovní činnosti“, když „nenašel ve zjištěné náplni práce žalobkyně žádné činnosti, které by spadaly do vyšší skupiny prací než v 1. skupině v kategorii „Ostatní a společné pracovní činnosti“. Konstatoval, že tomuto závěru odpovídá i charakteristika uvedená v databázi povolání spravované Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR s názvem Národní soustava povolání (https://nsp.cz/) týkající se profese úklidového pracovníka vnitřních prostor, který provádí na základě stanoveného harmonogramu a pokynů provozního pracovníka úklid a čištění vnitřních ploch domů, komerčních prostor a dopravních prostředků, zajišťuje hygienický standard a dodržuje hygienické systémy v nemocničních, zdravotnických a potravinářských provozech. Uzavřel, že „z hlediska složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, kterou žalobkyně pro žalovanou vykonávala, byla žalovanou správně zařazena do 1. skupiny prací a mzda byla žalobkyni žalovanou přiznána v souladu s § 3 odst. 1 nařízení“. Na základě tohoto závěru žalobu jako nedůvodnou zamítl, „aniž by se zabýval otázkou promlčení nároku žalobkyně, neboť žalobkyni právo na doplatek mzdy ve smyslu ustanovení § 112 odst. 3 písm. a) zákoníku práce proti žalované nevzniklo“.

4. Výrok II., o nákladech řízení, soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy za důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů v řízení úspěšné žalované považoval skutečnost, že „žalobkyně byla k podání žaloby vedena mimo jiné i kontrolními zjištěními Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj“, „žalovaná v řízení ani netvrdila, pakliže se závěry Oblastního inspektorátu nesouhlasila, že by využila pro svoji obranu prostředky ve správním soudnictví“, a proto „žalobkyni nelze přičítat k tíži, že svůj domnělý nárok žalobou uplatnila a v zahájeném řízení pokračovala“. Dále poukázal na to, že „žalovaná je podnikající právnickou osobou, jejíž majetkové poměry jsou nepochybně na lepší úrovni než majetkové poměry žalobkyně“ a (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) přiznání práva na náhradu nákladů žalované by se tak citelně dotklo zejména majetkových poměrů žalobkyně a přivodilo by žalobkyni větší újmu, než žalované.

5. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání žalobkyně i žalovaná.

6. Žalobkyně v odvolání, které směřovalo proti celému rozsudku soudu prvního stupně, namítala jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Vytýkala mu, že neprovedl důkazy, které žalovaná navrhovala k prokázání svého tvrzení, že žalovaná porušovala pracovně právní předpisy v minulosti opakovaně a opakovaně byla za toto protiprávní jednání postihována, což „má význam mj. pro obranu žalobkyně proti námitce promlčení vznesené žalovanou, neboť tato námitka je dle názoru žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, neboť protiprávní stav a vznik pohledávky žalobkyně vůči žalované způsobila svým úmyslným protiprávním jednáním žalovaná“. Dále uvedla, že soud prvního stupně sice není vázán rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce, nicméně dle jejího názoru nelze od existence tohoto rozhodnutí a v něm vyjádřeného právního názoru správního orgánu zcela odhlédnout, kdy poukazovala na to, že z informace Státního úřadu inspekce práce o výsledku kontroly ze dne 11. 7. 2022 vyplývá, že žalobkyni měla být vyplacena tzv. zaručená mzda pro pracovníky ve 2. skupině, ve skutečnosti jí však byla po celou dobu trvání pracovního poměru vyplácena pouze minimální mzda. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak pro žalobkyni překvapivé, neboť při rozhodování, zda se bude svých práv domáhat soudně, vycházela z jednoznačně vyjádřeného závěru Státního úřadu inspekce práce. Podle žalobkyně soud prvního stupně vyhodnotil zjištěný skutkový stav nesprávně, když dospěl k závěru, že žalobkyně vykonávala pro žalovanou toliko činnosti odpovídající 1. skupině přílohy vládního nařízení č. 567/2006 Sb. jakožto uklízečka. Sice porovnal činnosti žalobkyně pro žalovanou s demonstrativním výčtem prací v 1. skupině a ve 2. skupině přílohy citovaného vládního nařízení, avšak dospěl k nesprávnému závěru, že se v případě žalobkyně jednalo toliko o činnosti spadající do 1. skupiny prací, nikoliv do 2. skupiny prací. Odůvodnění napadeného rozsudku je v tomto směru, dle názoru žalobkyně, nedostatečné, nepřezkoumatelné a neodpovídající provedeným důkazům a zjištěnému skutkovému stavu. Žalobkyně dále v odvolání široce rozebírá jednotlivé činnosti, které pro žalovanou vykonávala, se závěrem, že „bylo prokázáno, že žalobkyně pro žalovanou vykonávala činnosti, které svou povahou a náročností odpovídají 2. skupině přílohy vládního nařízení č. 567/2006 Sb., kdy se jednalo práce pro kategorii „obchodní provoz a pohostinství“ uvedené ve 2. skupině bod 4.“ Dále poukazovala na to, že až po vyhlášení napadeného rozsudku se dozvěděla, že v návaznosti na opakované sankce ze strany Státního úřadu inspekce práce již žalovaná aktuálně všem pokojským vyplácí tzv. zaručenou mzdu pro 2. skupinu přílohy citovaného vládního nařízení. K žalovanou vznesené námitce promlčení žalobkyně odkázala na svou předchozí argumentaci s tím, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, in eventum aby rozsudek změnil, žalobě v celém rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů před soudy obou stupňů.

7. Žalovaná v odvolání směřujícím toliko proti výroku II., o nákladech řízení, vytýkala soudu prvního stupně aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., aniž by dal předem najevo, že o využití moderačního práva uvažuje a dal žalované prostor se k tomuto záměru vyjádřit. Namítala, že podmínky pro použití citovaného ustanovení v daném případě nebyly splněny, kdy poukazovala na okolnosti, z nichž muselo být žalobkyni zřejmé, že nesplňuje kritéria druhé skupiny prací dle vládního nařízení a dále na to, že soud již při prvním jednání označil závěry inspektorátu práce za nezávazné pro své rozhodnutí a je tedy nesprávný názor, že žalobkyni nelze přičítat k tíži, že svůj domnělý nárok žalobou uplatnila a v zahájeném řízení pokračovala. Rovněž poukázala na to, že zažalovaný nárok byl už v době podání žaloby částečně promlčen, což žalovaná namítla již ve svém prvním vyjádření k žalobě. Navrhovala změnu rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že jí bude náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i náhrada nákladů odvolacího řízení, přiznána.

8. Ve vyjádření k odvolání žalobkyně žalovaná odmítla odvolací argumentaci žalobkyně a ztotožnila se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K charakteru Rehabilitačního centra Máj, kde žalobkyně vykonávala práci, uvedla, že se jedná o zdravotnické zařízení a specializované rehabilitační centrum, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že se o hotel (natož mezinárodní) nejedná. Poukázala na to, že skutečnost, že si někteří z pacientů v rámci tzv. samopláteckého pobytu občas hradí v takovém zdravotnickém zařízení ubytování, stravu a procedury, z tohoto zařízení hotel nedělá, neboť se vždy jedná o pacienty, kteří do zařízení přicházejí kvůli zdravotnické péči (konkrétně kvůli rehabilitaci po úrazech či výměnách velkých kloubů), ať už jim pobyt hradí pojišťovna či nikoli. Podle žalované bylo v řízení prokázáno, že pracovní náplň žalobkyně zahrnovala prostý úklid, nikoliv např. péči o klienty, popř. jiné činnosti. Dále uvedla, že provozuje devět lázeňských domů, z toho sedm hotelového typu a dvě zdravotnická zařízená, která však mají odlišný provoz a charakter. Žalovaná zaměstnává 70 pokojských zařazených na hotelových zařízeních a dále po třech ve zdravotnických zařízeních. Připustila, že si v minulosti situaci zjednodušila tak, že původně mezi těmito zaměstnankyněmi nerozlišovala, kde jsou fakticky zařazeny. V případě těch pokojských, které byly zařazeny na hotelových zařízeních, však posléze své pochybení uznala a následně odměňování těchto hotelových pokojských změnila – podle 2. skupiny prací. Odlišný charakter práce úklidových zaměstnankyň v léčebných zařízeních oproti hotelovým pokojským je podle žalované zřejmý i z jejich počtu, neboť ve třech (na zařízení) by sotva stačily vykonávat něco víc než prostý úklid. Navrhovala, aby byl napadený rozsudek ve výroku I. potvrzen.

9. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, ani jedno odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud především nesdílí námitky žalobkyně o nedostatečném odůvodnění a nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. [hodnota] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., ani z práva na spravedlivý proces, nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

11. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 135 odst. 2 o. s. ř. vyhodnotil otázku závaznosti závěrů Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj, byť nemusel být v odůvodnění svého stanoviska tak strohý. K tomu odvolací soud dodává, že Státní úřad inspekce práce při svých kontrolách vychází především z pracovněprávní dokumentace vedené zaměstnavatelem, popř. dalších šetření, ovšem ve srovnání se soudem a jeho možnostmi provádění dokazování jsou (mohou být) podklady, z nichž při rozhodování vychází, zpravidla užší. Bylo proto zcela namístě, pokud si soud prvního stupně hlavní mezi účastníky spornou otázku na základě provedeného (podstatně širšího) dokazování zodpověděl sám, aniž by se cítil vázán názorem, který na věc vyslovil správní orgán.

12. Správně na základě poměrně široce provedeného dokazování zjistil faktickou náplň práce žalobkyně za trvání jejího pracovního poměru u žalované a podrobil ho porovnání s obecnými charakteristikami 1. a 2. skupiny prací, obsaženými v I. a II. části přílohy nařízení vlády č. 567/2006 Sb. o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, a pro úplnost i s databází povolání spravovanou Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR s názvem Národní soustava povolání týkající se profese úklidového pracovníka vnitřních prostor. V odůvodnění napadeného rozsudku pak podrobně a srozumitelně vyložil, v čem shledává shody s pracemi uvedenými v jednotlivých skupinách a v čem nikoliv, a na základě jakých úvah dospěl k závěru, že pracovní náplň žalobkyně spadala do 1. skupiny prací, a tomu odpovídalo její odměňování za vykonanou práci.

13. Soud prvního stupně nepochybil ani v právním posouzení věci, pokud s přihlédnutím k tomu, za jaké období uplatnila žalobkyně právo na zaplacení doplatku mzdy, věc posuzoval podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž do odůvodnění napadeného rozsudku zahrnul nejen citaci všech příslušných ustanovení zákoníku práce (§§ 109 – 113), ale i citaci příslušných ustanovení nařízení vlády č. 567/2006 Sb. o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, a zejména pak citaci těch částí čl. I a čl. II přílohy nařízení, z nichž při rozhodování vycházel.

14. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje v plném rozsahu na závěry napadeného rozsudku, který se zcela dostatečným způsobem vypořádal i s námitkami žalobkyně uplatňovanými v odvolání, a které byly žalobkyní vesměs namítány již v řízení před soudem prvního stupně. V tomto směru postupuje odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 (dostupné na webových stránkách /nsoud.cz/), podle kterého, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, který plní roli přezkumné instance a nevytváří svá rozhodnutí bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

15. Pokud jde o nákladový výrok, nelze upřít důvodnost námitce žalované, že v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí bylo namístě účastníky předem informovat, že soud hodlá v rámci rozhodování zvažovat i moderaci náhrady nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. a dát jim prostor se k této možnosti vyjádřit a přednést případnou argumentaci pro či proti takovému postupu. Žalovaná k této argumentaci využila své odvolání, odvolací soud nicméně závěry soudu prvního stupně, i pokud jde o jeho rozhodnutí o nákladech řízení, shledal správnými.

16. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

17. Podle ustanovení § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

18. Ustanovení § 150 o. s. ř. obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení; soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 257/05, ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1671/08, ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05, či ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07, publikované na webových stránkách http://nalus.usoud.cz).

19. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu nebo podání odvolání, postojům účastníků v průběhu řízení a podobně. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, sv. 3, str. 210, pod číslem Rc 24/2015).

20. V daném případě nelze zcela pominout, že žalobkyně byla nepochybně utvrzena ve svém domnělém nároku závěry oblastního inspektorátu práce, a i když byla už při prvním jednání soudem poučena, že ten není při svém rozhodování závěry oblastního inspektorátu práce vázán, a že si na důvodnost zažalovaného nároku učiní, na základě dokazování, vlastní názor, nebylo z toho možno předem dovozovat, že závěr soudu bude nakonec odlišný. Rovněž je třeba poukázat na to, že ke vzniku tohoto sporu nepochybně přispěla žalovaná tím, že v době působení žalobkyně označovala a odměňovala všechny své zaměstnankyně úklidu jako „pokojské“, aniž by důsledně rozlišila označením pracovního zařazení (a konkrétně specifikovanou faktickou pracovní náplní) ty zaměstnankyně, které zaměstnávala na práci hotelových pokojských a zaměstnankyně zajišťující úklid ve zdravotnických zařízeních, a že k tomuto rozlišení přistoupila teprve v průběhu řízení a pod tlakem kontrol a sankcí ze strany oblastního inspektorátu práce. A v neposlední řadě nelze nezmínit a nevzít v úvahu ani diametrálně odlišné ekonomické postavení obou účastnic, kdy zatímco pro žalobkyni, dlouhodobě pracující za minimální mzdu, by (vedle vlastních nákladů řízení) uložení povinnosti k náhradě nákladů vzniklých žalované v řízení před soudem prvního stupně představovala neúměrnou zátěž, žalovaná je natolik ekonomicky silný subjekt, že nepřiznání náhrady ji nijak dramaticky nezatíží.

21. Na základě všech uvedených skutečností a závěrů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný v obou napadených výrocích potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 3 940 Kč [§ 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“)], dvou paušálních náhrad hotových výloh po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 780,80 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady po zaokrouhlení činí 10 261 Kč. Nebyla přiznána náhrada za úkon odvolání proti výroku o nákladech řízení, neboť tento úkon se, s ohledem na závěr o nedůvodnosti odvolání, ukázal jako neúčelný.

23. Odvolací soud pak již neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání této náhrady, neboť žalobkyně měla poté, co neuspěla se svou žalobou v řízení před soudem prvního stupně, zodpovědněji a s podstatně výraznějším vědomím rizika nejistého výsledku soudního řízení zvážit možné důsledky případného neúspěchu i v odvolacím řízení. Rozhodla-li se přes pro ni nepříznivý výsledek prvostupňového řízení toto riziko podstoupit, musí nést odpovědnost za toto své rozhodnutí.