o zaplacení 625 569 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 17. 9. 2025, č. j. 8 C 4/2022 – 465,

1. Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2025, č. j. 8 C 4/2022 – 465, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci 625 569 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10,75 % ročně od 1. 1. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalované stanovil povinnost zaplatit na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 31 279 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Výrokem III. stanovil žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci náhradu nákladů řízení 235 765 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce. Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu škody na zdraví (náhrada za ztrátu na výdělku po dobu části pracovní neschopnosti, od 3. 5. 2019 do 31. 12. 2020), vzniklou žalobci v souvislosti s pracovním úrazem, který utrpěl při plnění pracovních úkolů v rámci pracovního poměru u žalované. K úrazu došlo dne 9. 10. 2017 tak, že při zvednutí těžké trubky došlo k náhlému namožení jeho pravé horní končetiny. Žalobce byl v souvislosti s úrazem v pracovní neschopnosti od 11. 10. 2017 do 30. 4. 2018 a následně opětovně od 9. 8. 2018 do 10. 8. 2023. Za stavu, kdy mezi účastníky nebyla sporná existence pracovního úrazu, délka pracovní neschopnosti i výše požadované náhrady za ztrátu na výdělku, se soud prvního stupně zabýval jedinou spornou skutečností, a to tím, zda část (v pořadí druhé) pracovní neschopnosti žalobce, od 3. 5. 2019 do 10. 8. 2023 (respektive do 31. 12. 2020, do kdy je náhrada za ztrátu na výdělku žalobcem požadována), byla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, jak namítala žalovaná. Soud prvního stupně shledal nárok žalobce i za jím požadované období důvodný. Uzavřel, že i v uvedené době, tj. od 3. 5. 2019 do 31. 12. 2020 byla pracovní neschopnost žalobce (která začala dne 9. 8. 2018) v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckých posudků znalců [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], odborného lékařského posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly za jménem] i svědeckého výslechu [tituly před jménem] [jméno FO]. Znalci ve svých posudcích, doplněných výslechy, přesvědčivě shodně uvedli, že u žalobce v daném období jednoznačně přetrvávaly následky pracovního úrazu a žádné jiné onemocnění posudkově významné u žalobce v době trvání pracovní neschopnosti nebylo zjištěno. Soud prvního stupně naopak nevycházel ze závěrů znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno] (soudem prvního stupně ustanovený znalec z oboru zdravotnictví, specializace pracovní úrazy), když jeho závěry znalci [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], i [tituly před jménem] [jméno FO] zpochybnili, s tím, že některá tvrzení znalce [tituly před jménem] Boháče plynou z neznalosti odborné povahy komplexního regionálního bolestivého syndromu (který se u žalobce jako následek úrazu rozvinul). K posudku [tituly před jménem] [Anonymizováno] uvedení znalci namítali nedostatek odborného zdůvodnění závěrů, jeho vypracování [tituly před jménem] [Anonymizováno] mimo odbornou způsobilost a kompetenci. Závěry znalce [tituly před jménem] [Anonymizováno] zpochybnil i svědek [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že žalobce trvání dočasné pracovní neschopnosti nemohl nijak ovlivnit a zákonný nárok podle § 271a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce po dobu pracovní neschopnosti přiznává. Na rozdíl od žalobce má, dle soudu prvního stupně, žalovaná jako zaměstnavatel, určité nástroje na řešení problematické situace, kdy by pracovní neschopnost měla být vzhledem k ustálení zdravotního stavu již ukončena, například ustanovení § 65 odst. 2 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb. Náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, sestávajících z nákladů právního zastoupení a hotových výdajů za znalecké posudky přiznal soud prvního stupně v řízení úspěšnému žalobci v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná, která soudu prvního stupně vytýkala, že nepřihlédl k tvrzením žalované a jí označeným důkazům, což vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení. Poukazovala na to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek soudu prvního stupně je dle žalované velmi stručný, nepřezkoumatelný a překvapivý. Prakticky pouze rekapituluje průběh soudního řízení, odůvodnění obsahuje pouze jediný bod rozsudku (bod 18), ve kterém je uvedeno, že znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] nebylo zjištěno jiné posudkově významné onemocnění žalobce, a že následky pracovního úrazu přetrvávaly. Bylo v něm poukázáno na to, že žalovaná, na rozdíl od žalobce, má určité nástroje k řešení problematické situace, kdy by pracovní neschopnost vzhledem k ustálení zdravotního stavu měla být ukončena, například ustanovení § 65 odst. 2 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb. Žalovaná považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za překvapivé, když přes trvání sporu po dobu tří let nebyla významněji diskutována otázka ovlivnění ukončení dočasné pracovní neschopnosti, jak ze strany zaměstnavatele, tak ze strany zaměstnance. Soud v tomto směru nedodržel poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. Žalovaná vytýkala soudu prvního stupně nesprávně zjištěný skutkový stav, kdy byla zcela ignorována korespondence zástupců obou účastníků, ve které zástupkyně žalované sdělovala, že není jasné, proč dočasná pracovní neschopnost nadále trvá a vyzývala k zajištění součinnosti se zařízením, jen někde byla pracovní neschopnost vystavena. Přitom žalovaná žalobce informovala, že sama toto zdravotnické zařízení kontaktovala. Poukazovala dále na to, že soud prvního stupně zcela ignoroval ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., dle kterého ošetřující lékař rozhodne o ukončení dočasné pracovní neschopnosti pojištěnce, jestliže uplynulo alespoň 180 dnů trvání a vyšetřením zjistí, že zdravotní stav je stabilizovaný. Ošetřující lékař žalobce tedy porušil tuto zákonnou povinnost. Je navíc povinen podle § 61 odst. 1 citovaného zákona rozhodnout o ukončení pracovní neschopnosti v případech uvedených v § 59 odst. 1 písm. a) až j) v den, kdy zjistil, že důvody netrvají. Ošetřujícím lékařem byla porušena i povinnost sdělit zaměstnavateli na jeho žádost informace uvedené v § 65. Soudu prvního stupně vytýkala žalovaná nesprávný postup, kdy byla zkrácena v možnosti připravit se na výslech znalce [tituly před jménem] [jméno FO] při jednání soudu prvního stupně, neboť předem neobdržela jeho znalecký posudek (předložený žalobcem) ani nebyla seznámena s tím, že k jeho výslechu dojde. Přípravu na jednání, při kterém bude vyslechnut znalec přitom považuje za zásadní, neboť se jedná o odborné medicínské záležitosti. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl, případně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, kdy soud prvního stupně rozhodl na základě prokazatelných důkazů. Námitky žalované považuje žalobce za nedůvodné. Obecně shrnul povinnost zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem (§ 269 odst. 1 zákoníku práce), tedy mimo jiné i náhradu za ztrátu na výdělku podle § 271a, a to ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a plnou výší mzdy nebo platu a plnou výší nemocenské. Tato náhrada náleží i při další pracovní neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu. Poukázal na shodné a přesvědčivé závěry znalců – ortopedů [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], že následky pracovního úrazu u žalobce přetrvávaly i v období od 3. 5. 2019 do 31. 12. 2020. I když znalec [tituly před jménem] [jméno FO] zmínil ustálení zdravotního stavu ke dni 26. 6. 2019, respektive po upřesnění k 30. 5. 2019 (podle zprávy ošetřujícího ortopeda), uvedl, že shodný chorobný stav žalobce trval i po tomto datu. Pracovní neschopnost k uvedenému datu (31. 12. 2020) ukončena nebyla a trvala dlouhou řadu měsíců i přes žalované období. Ukončena byla až 10. 8. 2023. Žalobce následně (11. 8. 2023) nastoupil do práce, byl odeslán domů a není mu přidělována práce pro překážky na straně zaměstnavatele. Dosud s ním ze strany žalované nebyl ani rozvázán pracovní poměr, neboť žalovaná by musela vyplatit odstupné, když žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost v důsledku zranění při pracovním úrazu, jak je konstatováno v lékařském posudku o zdravotní způsobilosti k práci z 24. 8. 2023. Zdůraznil, že není zákonem stanovena maximální délka pracovní neschopnosti, může tedy trvat tak dlouho, dokud zdravotní stav neumožňuje výkon práce. O ukončení rozhoduje ošetřující lékař, případně na základě kontroly posudkový lékař Okresní správy sociálního zabezpečení. Žalobce poukázal na to, že všemi znalci bylo uvedeno, že u žalobce nebylo v době trvání pracovní neschopnosti žádné jiné onemocnění posudkově významné a že následky pracovního úrazu přetrvávají. Tak jak poukázal soud prvního stupně, má žalovaná určité nástroje na řešení, pokud by pracovní neschopnost měla být u zaměstnance ukončena. Z uvedených důvodů má tedy žalobce nárok na náhradu ztráty na výdělku za žalované období, když výše požadovaná žalobcem byla potvrzena i žalovanou.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 9. 2015 byl žalobce zaměstnancem žalované, kdy hlavní náplní žalobce byly opravy čerpadel. Dne 9. 10. 2017 při výkonu práce – rekonstrukci kanalizace v [Anonymizováno] utrpěl žalobce pracovní úraz, kdy při zvednutí těžké trubky došlo k náhlému namožení horní pravé končetiny. Od 11. 10. 2017 byl v důsledku utrpěného úrazu v pracovní neschopnosti, a to do 30. 4. 2018. Žalovanou byl pracovní úraz uznán, náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v uvedeném období odškodněna. Po skončení pracovní neschopnosti žalobce nastoupil k výkonu práce, v důsledku přetrvávajících zdravotních obtíží byl opětovně dne 9. 8. 2018 uznán dočasně práce neschopným, kdy pracovní neschopnost trvala do 10. 8. 2023. Žalovaná zaplatila žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po dobu (v pořadí druhé) pracovní neschopnosti od 9. 8. 2018 do 2. 5. 2019. V dalším rozsahu plnit odmítla. Znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] bylo určeno, že příčinou pracovní neschopnosti žalobce, a to i vystavené dne 9. 8. 2018 a trvající do 10. 8. 2023, byl pracovní úraz ze dne 9. 10. 2017, respektive po cca dvou až třech měsících jeho chronický průběh – komplikace typu algoneurodystrofického Sudeckova syndromu v těžší podobě, vyžadující pracovní neschopnost. Jednalo se o náhlý úraz pravé horní končetiny spočívající v akutním přetížení v oblasti úponu svalů předloktí. Typologicky jde o úraz přetížení, což je v mnoha případech příčina chronických invalidizujících obtíží a trvalých následků, jak tomu bylo i v daném případě, včetně poškození periferie ve smyslu omezení hybnosti prstů a komplikace v podobě Sudeckova syndromu. Dle znalce je běžnou praxí, kdy pacienti jsou takzvaně vyléčeni, začnou kloub zatěžovat a potíže se vrací, jak tomu bylo i v případě žalobce v době výkonu práce mezi dvěma pracovními neschopnostmi. Znalec uzavřel, že potíže žalobce, který se s ničím jiným neléčí, jsou nepochybně v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 9. 10. 2017. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] uzavřel, že žalobce utrpěl poranění některé z anatomických struktur svalové a šlachové skupiny natahovačů pravé ruky a pravého předloktí vyvolané nadměrnou svalovou silou při vykonávané práci. Následkem úrazu se u žalobce rozvinul syndrom komplexního regionálního bolestivého syndromu (KRBS). Léčení žalobce výhradně pro následky pracovního úrazu překračovalo ukončení první i druhé pracovní neschopnosti. Chorobný stav trval i po 30. 5. 2019, kdy v ortopedické lékařské zprávě dne 30. 5. 2019 lékař konstatoval vyčerpání léčebných možností a doporučení postupovat s posudkovým způsobem. Zdravotní obtíže žalobce přetrvávaly i v období mezi první a druhou pracovní neschopností, kdy pokračovalo i léčení. Ke dni 2. 10. 2019 byl konstatován pokles pracovní schopnosti žalobce z důvodu nepříznivého zdravotního stavu (poúrazové postižení pravé horní končetiny) o 30 %, nebyl proto shledán invalidním.

6. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil.

7. Odvolací soud shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který věc posoudil podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

8. Podle § 269 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu jsou pracovní úraz (poškození zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu spočívá rovněž ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla, tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže postačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu, ale tato příčinná souvislost musí být postavena najisto. [právnická osoba] přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou.

9. Podle § 271a zákoníku práce, náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 nebo odměny z dohody podle § 194 a plnou výší nemocenského. Náhrada za ztrátu na výdělku podle odst. 1 přísluší zaměstnanci i při jeho další pracovní neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu.

10. V daném případě, tak jak již uvedl soud prvního stupně, nebylo sporné, že žalobce utrpěl úraz při plnění pracovních úkolů u žalované dne 9. 10. 2017, nebylo sporu ani o tom, že v době od 3. 5. 2019 do 31. 12. 2020 (žalované období) žalobce nepracoval a trvala pracovní neschopnost vystavená ošetřujícím lékařem. Sporná nebyla ani výše ztráty na výdělku za uvedené období (žalovaná částka). Předpokladem vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti jsou tedy kromě pracovního úrazu, ztráty na výdělku po dobu určité pracovní neschopnosti i příčinná souvislost mezi konkrétní pracovní neschopností a ztrátou na výdělku. Za shora uvedeného (částečně prokázaného a částečně nesporného) stavu se proto soud prvního stupně zcela správně zabýval tím, zda je dán předpoklad v podobě příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku žalobce a konkrétní pracovní neschopností, tj. pracovní neschopností od 3. 5. 2019 do 31. 12. 2020. Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je vždy primárně v kompetenci ošetřujícího lékaře. Jedná se o objektivní překážku v práci, které trvá, dokud není zákonným způsobem ukončena. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vyšel v plném rozsahu ze závěrů znaleckých posudků, které zcela jednoznačně určily, že nebylo prokázáno u žalobce žádné obecné onemocnění, pro které by byl v uvedeném časovém období léčen, tedy, pro které by byla dočasná pracovní neschopnost v uvedeném období vystavena. Je tedy třeba vycházet z toho, že i v uvedeném období trvala pracovní neschopnost žalobce pro následky pracovního úrazu. Ani žalovaná jako zaměstnavatel nemůže sama zvrátit rozhodnutí lékaře o délce neschopnosti, může pouze podat podnět k revizní kontrole okresní správy sociálního zabezpečení, tak jak to umožňuje ustanovení § 65 odst. 2 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Ani žalobce jako zaměstnanec rozhodnutí vystavené pracovní neschopnosti nemůže změnit jiným způsobem, než že dojde k jejímu ukončení rozhodnutím lékaře v důsledku toho, že by zdravotní obtíže, pro které byla vystavena, pominuly. Je zcela pochopitelné, že pokud subjektivní (avšak i objektivní) zdravotní obtíže trvaly, žalobce v tomto směru uváděl svému ošetřujícímu lékaři z jeho pohledu zcela přesvědčivé údaje, a ten neshledal důvod pro ukončení pracovní neschopnosti. Nelze se ztotožnit s námitkami žalované, pokud jde o porušení povinnosti ošetřujícího lékaře vyplývající ze zákona č. 187/2006 Sb. Soudu v daném řízení nepřísluší, aby tyto povinnosti ošetřujícího lékaře hodnotil, je vázán tím, že dočasná pracovní neschopnost vystavená ošetřujícím lékařem trvala a zcela jednoznačně pro přetrvávající zdravotní obtíže, které jsou následkem pracovního úrazu.

11. Odvolací soud neshledal důvodné ani námitky žalované uplatněné v odvolání, týkající se rozhodnutí soudu prvního stupně. Nelze uzavřít, že by rozhodnutí soudu bylo překvapivé, jak namítala žalovaná. Soud prvního stupně zcela vyhověl nároku žalobce, když vyšel ze závěrů znaleckých posudků, které byly v řízení provedeny, a k nimž byly znalci vyslechnuti. Rovněž náležitosti rozsudku shledal odvolací soud zcela v souladu s požadavky občanského soudního řádu. Vytýkaný nedostatek poučení ve vztahu k možnostem účastníků ovlivnit délku trvání pracovní neschopnosti, neshledal odvolací soud důvodným. Tato otázka nebyla stěžejní otázkou, kterou je třeba v řízení prokazovat, soudem prvního stupně byly závěry v tomto směru uvedeny spíše nad rámec důvodů, které k rozhodnutí vedly. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. Okolnost, že odvolatel zformuluje odvolací důvody, jejichž prostřednictvím napadá rozsudek soudu prvního stupně tedy nasvědčuje tomu, že uvedené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Žalovaná odvolací důvody uvedla v dostatečném rozsahu, nelze, tedy z tohoto pohledu uzavřít, že rozsudek soudu prvního stupně by byl nepřezkoumatelný. Pokud žalovaná poukazovala na stručnost, a to v podstatě odůvodnění v jednom bodu rozsudku, odvolací soud v tomto směru neshledal pochybení ze strany soudu prvního stupně. Tak jak soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, mezi účastníky byly nesporné jak skutkové okolnosti, tak i z větší části právní posouzení věci, včetně výše ztráty na výdělku. Jedinou spornou skutečností byla otázka příčinné souvislosti konkrétní a časového úseku pracovní neschopnosti s pracovním úrazem žalobce. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vysvětlil, že při posouzení této otázky vyšel ze závěrů dvou znaleckých posudků, posudků znalců [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Uvedl, z jakých konkrétních závěrů vycházel a rovněž i to, proč nevycházel ze závěrů znalce [tituly před jménem] Boháče. V tomto rozsahu považuje odvolací soud odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně za dostatečné. Tím, že bylo spornou byla pouze shora uvedená otázka, a závěry znalců byly jednoznačné, je dána i stručnost rozsudku.

12. Nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku žalované, že nebyly provedeny další, žalovanou v řízení navržené důkazy, a to korespondence zástupců účastníků, ze které měla vyplynout skutečnost, že žalovaná ve vztahu k žalobci na chybný postup ošetřujícího lékaře a neadekvátní délku pracovní neschopnosti poukazovala, bezvýsledně žádala i žalobce o součinnost v tomto směru. Odvolací soud poukazuje v tomto směru na to, že uvedená korespondence je z období, které nespadá do období, za které je náhrada za ztrátu na výdělku požadována, jedná se o časové rozmezí až z doby následující. Ani v případě, že by iniciativa zástupkyně žalované ve vztahu k žalobci (respektive jeho zástupce) byla prokázána, na trvání pracovní neschopnosti a závěru, že byla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem by to nic nezměnilo.

13. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil, a to ve výroku I., i ve výroku II., kterým byla žalované stanovena povinnost zaplatit soudní poplatek za stavu, kdy žalobce je od povinnosti placení soudního poplatku osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a tato povinnost podle § 2 odst. 3 uvedeného zákona přešla na v řízení neúspěšnou žalovanou.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně zcela správně v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy plně úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobci v řízení vznikly náklady na právním zastoupení a hotové výdaje – platby za znalecké posudky. Náklady právního zastoupení byly soudem prvního stupně správně určeny a jejich výše odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátnímu tarifu. Odvolací soud však neshledal jako účelně vynaložené všechny žalobcem uplatněné hotové výdaje. Žalobce zaplatil za znalecké posudky, které v řízení předložil, a to částku 10 000 Kč jako zálohu a 33 000 Kč znalci [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] Odvolací soud neshledal účelné vynaložení nákladů na odborné vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly za jménem], ze dne 14. 8. 2023. Toto odborné posouzení bylo uvedeným znalcem vyhotoveno k žádosti žalobce poté, kdy byl žalobci zaslán znalecký posudek [tituly před jménem] Boháče, a za účelem odborného posouzení nesouhlasu žalobce se závěry uvedeného znaleckého posudku, a to ještě před tím, než byl znalec u soudu prvního stupně vyslechnut, kdy mohl případné nesrovnalosti doplnit výslechem. Takový postup není dle odvolacího soudu účelný a ekonomický, zvláště za stavu, kdy odborným posouzením nelze zvrátit závěry znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce. Je tedy pouze na žalobci, pokud takový postup zvolil, aby náklady s tím spojené nesl sám. Soud prvního stupně uvedené odborné posouzení ani neprovedl k důkazu a z jeho závěrů tedy ani nevycházel. Odvolacím soudem nebyly takto vynaložené náklady (17 666 Kč) shledány za účelné. Z tohoto důvodu byl rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku III. změněn podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pokud jde o výši náhrady nákladů řízení. Ve zbylém rozsahu (místo a lhůta plnění) byl i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

15. O náhradě nákladů řízení státu (vzniklých na znalečném), bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř., kdy v řízení neúspěšné žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované byla stanovena povinnost k jejich náhradě s tím, že přesná výše bude stanovena v samostatném usnesení soudem prvního stupně (§ 151 odst. 6 o. s. ř.).

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalobce, kterému vznikly náklady na právním zastoupení, a to odměna za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání, účast zástupce žalobce u jednání odvolacího soudu) podle § 11 odst. 1 písm. k), g) advokátního tarifu po 10 820 Kč podle § 8 odst. 1, § 7 bod 6 advokátního tarifu, jeden úkon (účast zástupce žalobce jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek) podle § 11 odst. 2 písm. i) advokátního tarifu celkem 5 410 Kč, tři režijní paušály podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, 21 % DPH ve výši 5 964 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení žalobce činí 34 364 Kč.