o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 11. 2021, č. j. 15 C 188/2021 – 81

1. Žalobkyně se žalobou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalovanou dne [datum] z důvodu tvrzeného nevyplacení přeplatku na dani z ročního příjmu za rok 2020. Žalobkyně namítala, že podle zákona o daních z příjmu, byla povinna provést výpočet daně a roční zúčtování záloh a daňového zvýhodnění nejpozději do 31. března po uplynutí zdaňovacího období, což dodržela a celý přeplatek na dani (ve výši 9 855 Kč z ročního příjmu za rok 2020) vyplatila

žalované v rámci březnové výplaty vyplácené v dubnu 2021, a nedostala se tak do prodlení s jeho výplatou.

2. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) určil, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru, doručeným žalobkyni dne

[datum], je neplatné (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení

9 508,05 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

3. Soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyně přeplatek na dani žalované za rok 2020 vyplatila dne [datum]. Dospěl k závěru, že žalobkyně postupovala v souladu se zákonem č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, i judikaturou Nejvyššího soudu ČR, přeplatek daně žalobkyni vyplatila včas a žalovaná tak nemá právo na okamžité zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy nebo její části. K námitce žalované, že částka odpovídající výši přeplatku na dani byla uvedena již na její výplatní pásce za měsíc únor 2021, soud prvního stupně uvedl, že výplatní páska je pouze administrativní dokument, který nezakládá splatnost mzdy.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. V jeho obsáhlém odůvodnění zopakovala svou obrannou argumentaci z řízení před soudem prvního stupně. Zdůrazňovala, že už [datum] obdržela výplatní pásku za únor 2020, ve které byla uvedena i částka 9 855 Kč odpovídající výši jejího přeplatku na dani z příjmu za rok 2020, avšak tato částka jí nebyla vyplacena ani ve sjednaném termínu výplaty spolu s výplatou za únor 2021, ani do konce března 2021, kdy nastala zákonná splatnost mzdy za únor 2021, ale ani do patnácti dnů poté. Teprve když přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru, žalobkyně jí až v reakci na to příslušnou částku poukázala a zpětně dala pokyn k opravě mzdových lístků žalované za měsíce únor a březen 2021. Z toho žalovaná usuzuje, že až do obdržení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně vůbec neměla v úmyslu jí přeplatek na dani za rok 2020 vyplatit. Žalovaná setrvala na svém právním názoru, že byl-li přeplatek na dani za rok 2020 uveden k výplatě ve mzdovém lístku za únor 2021, měl být vyplacen do termínu splatnosti mzdy za únor 2021, tj. do konce března 2021. Poukázala na to, že stejný právní názor sdílí i inspektorát práce. Navrhovala, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, žalobu zamítl a uložil žalobkyni nahradit náklady na zastupování žalobkyně ustanovenou zástupkyní. Z„ opatrnosti“ pak žádala, aby v případě jejího neúspěchu bylo při rozhodování o nákladech řízení aplikováno ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, kdy poukazovala na to, že postup žalobkyně vůči ní byl v rozporu s dobrými mravy, žalobkyně se svým jednáním značnou měrou podílela na vzniku tohoto sporu, jedná se o složitou právní problematiku, přičemž žalovaná k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupila sama bez účasti advokáta a povinnost k náhradě nákladů je vůči žalované, vzhledem k jejímu nízkému příjmu, nepřiměřeně tvrdá.

5. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání přihlásila ke své žalobní argumentaci i závěrům soudu prvního stupně. Nesouhlasila s tím, že by v projednávané věci bylo lze shledat důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů v řízení úspěšné žalobkyni. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení

§ 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobkyni byl dne [datum] doručen dopis žalované ze dne [datum] označený jako„ Okamžité zrušení pracovního poměru“, jímž žalovaná žalobkyni s odkazem na

„ paragraf 56 Zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb.) odstavec 1 písmeno b)“ oznámila, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr pro„ nevyplacení přeplatků na dani z ročního příjmu za rok 2020“, který byl zúčtován v únoru 2021, avšak nebyl vyplacen ve výplatním termínu dle pracovní smlouvy [datum], ani do konce kalendářního měsíce po zúčtování (do [datum]), ani v „ ochranné lhůtě patnácti dní, kterou Zákoník práce zaměstnavateli poskytuje, tj. [datum]“.

8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalované u žalobkyně, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do

30. 6. 2021, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 248/2021 Sb. (dále jen„ zákoník práce“).

9. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti (§ 141 odst. 1).

10. Podle ustanovení § 59 zákoníku práce zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl.

11. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

12. Soud prvního stupně sice v odůvodnění výslovně nezmínil, jak posoudil otázku zachování lhůt, jednak dvouměsíční prekluzivní lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce a dále dvouměsíční lhůty podle ustanovení § 59 zákoníku práce k okamžitému zrušení pracovního poměru z důvodu dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, ale z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že obě tyto lhůty správně hodnotil jako dodržené, když pracovní poměr žalované měl podle žalobou napadeného okamžitého zrušení pracovního poměru skončit [datum] a žaloba byla u soudu prvního stupně podána [datum]. Okamžité zrušení pracovního poměru pak žalovaná provedla bezprostředně poté, co, podle jejího právního názoru, uplatněný důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru nastal.

13. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, o němž v zásadě ani nebylo mezi účastníky sporu. Tedy že částka přeplatku na dani z příjmu za rok 2020 byla uvedena ve výplatním lístku žalované za únor 2020, nicméně vyplacena byla až [datum]. Spornou zůstala především otázka, zda zanesení částky určené k výplatě daňového přeplatku do výplatního lístku za únor 2021 určovalo její splatnost shodnou se splatností mzdy za únor 2021, a zda byl tedy jeho nevyplacením ani do patnácti dnů po zákonné splatnosti (srov. § 141 odst. 1 zákoníku práce) mzdy za únor 2021, naplněn zákonný důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

14. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně, tedy že splatnost přeplatku na dani z příjmu za předchozí rok vyplývá ze zákona, konkrétně ustanovení

§ 38ch odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, které stanoví nejzazší termín provedení ročního zúčtování záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a daňového zvýhodnění nejpozději do 31. března po uplynutí zdaňovacího období, z čehož lze dovodit, že nejzazší termín splatnosti případného přeplatku je shodný se splatností mzdy za březen, tzn. do konce dubna. Odvolací soud pro stručnost odkazuje v plném rozsahu na závěry rozsudku soudu prvního stupně, který se zcela dostatečným způsobem vypořádal i s námitkami žalované uplatněnými v odvolání, a které byly žalovanou namítány již v řízení před soudem prvního stupně. V tomto směru postupuje odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 (dostupné na webových stránkách /nsoud.cz), podle kterého, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, který plní roli přezkumné instance a nevytváří svá rozhodnutí bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

15. Na základě všech výše uvedených skutečností a závěrů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., podle ustanovení § 219 o. s. ř., jako věcně správný potvrdil.

16. Pokud jde o výrok II., o nákladech řízení, odvolací soud po zhodnocení všech okolností shledal tuto část odvolání žalované důvodnou.

17. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

18. Podle ustanovení § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

19. Ustanovení § 150 o. s. ř. obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení; soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005, nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008, nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006, nález III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 publikované na webových stránkách http://nalus.usoud.cz).

20. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu nebo podání odvolání, postojům účastníků v průběhu řízení a podobně. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne

25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, sv. 3, str. 210, pod číslem Rc 24/2015).

21. V projednávané věci žalobkyně se svou žalobou na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru uspěla, a proto by obecně měla ve smyslu ustanovení

§ 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud o nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci, přičemž mu nelze vytýkat, že se, nepovažoval-li existenci důvodů pro aplikaci § 150 o. s. ř. za očividnou, a nebyl-li dán podnět k jejich zkoumání ani jednou ze sporných stran, touto otázkou iniciativně nezabýval.

22. Odvolací soud po zhodnocení argumentace žalované, s přihlédnutím k vyjádření žalobkyně k této otázce, dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu je v daném případě namístě použití

§ 150 o. s. ř. Lze konstatovat, že počínání žalobkyně v souvislosti s vyúčtováním a výplatou daňového přeplatku za rok 2020 nebylo vůči žalované zcela transparentní. Uvedení přeplatku ve výplatním lístku za únor 2020 právem mohlo u žalované vyvolat dojem, že k jeho výplatě dojde spolu se mzdou za únor, přičemž nelze přehlédnout, že k jeho výplatě nedošlo ani spolu se mzdou za březen ve sjednaném výplatním termínu. Byť tedy žalobkyně nejednala protiprávně, její počínání, ať už šlo o tvrzenou administrativní chybu či bylo motivováno něčím jiným, mohlo u žalované vyvolat mylný dojem, že je vůči ní jednáno v rozporu se zákonem a vést k rozhodnutí se proti tomu bránit. Byla-li pak, jako právní laik, ve svém mylném právním názoru následně utvrzena i inspektorátem práce a ustanoveným zástupcem, lze v těchto okolnostech shledat důvod zvláštního zřetele hodný pro nepřiznání náhrady nákladů úspěšné žalobkyni, na jejíž ekonomickou stabilitu by nepřiznání náhrady ve výši jednotek tisíců nemělo mít nijak zásadní vliv. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený rozsudek ve výroku II. tak, že žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení ve věci samé úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech za právní zastoupení advokátem. Ty sestávaly z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u soudního jednání) po 2 500 Kč (§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen "AT")), dále z paušální náhrady hotových výloh při dvou úkonech právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), paušální náhrady za ztrátu času strávených na cestě k soudu a zpět, a to deset půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), náhrady cestovních nákladů advokáta při cestě ze sídla jeho kanceláře v [obec] k odvolacímu soudu a zpět osobním automobilem [registrační značka], ([obec] – [obec] [část obce] - [obec]) celkem 165 km, při normované spotřebě dle technického průkazu 6,9 l/100km, sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km a ceně paliva BA 95 (E5) 37,10 Kč (srov. vyhlášku č. 47/2022 Sb.), celkem jízdné automobilem 1 197,88 Kč, jízdné veřejnou dopravou [část obce] - [název soudu] a zpět) 2 x 40 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty z výše uvedených položek v částce 1 654,35 Kč

(§ 137 odst. 3 o. s. ř.); celkem 9 532,23 Kč.

24. Odvolací soud přitom již neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání této náhrady, neboť žalovaná měla poté, co neuspěla v řízení před soudem prvního stupně, zodpovědněji a s podstatně výraznějším vědomím rizika nejistého výsledku soudního řízení zvážit možné důsledky případného neúspěchu i v odvolacím řízení. Rozhodla-li se přes pro ni nepříznivý výsledek prvostupňového řízení toto riziko podstoupit, musí nést odpovědnost za toto své rozhodnutí i ve formě náhrady nákladů řízení.