o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Žalobce se žalobou domáhal, aby soud určil, že se jeho pracovní poměr u žalované změnil z pracovního poměru na dobu určitou v pracovní poměr na dobu neurčitou a trvá tak i nadále. Uvedl, že byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], uzavřené na dobu určitou do [datum], avšak vykonával pro žalovanou pracovní činnost i během února 2021, a to až do [anonymizováno], kdy podstoupil předem plánovanou operaci a od té doby je v dočasné pracovní neschopnosti. Pokračování pracovního poměru lze dle žalobce vyvodit i z chování žalované, která žalobci i po [datum] ponechala jeho pracovní pomůcky jako je notebook, mobilní telefon a vstupní kartu na pracoviště a žalobce je tak přesvědčen, že jeho pracovní poměr u žalované se ze zákona přeměnil na pracovní poměr na dobu neurčitou a žalovaná je tak vůči němu povinna nadále plnit své povinnosti zaměstnavatele, zejména platit žalobci náhradu mzdy, přidělovat mu práci atd.

2. Okresní soud v Kolíně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) zamítl žalobu na určení, že„ pracovní poměr mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], a [právnická osoba], [anonymizováno], [IČO], se sídlem [adresa], se změnil na dobu neurčitou a trvá tak i nadále“ (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení 13 552 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované (výrok II.).

3. Soud prvního stupně předně konstatoval, že žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby v této věci a má i naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že žalobce s vědomím žalované pokračoval po skončení svého pracovního poměru v práci, nicméně v době od [anonymizováno] do [datum] tak činil z důvodu jednání účastníků o jejich další spolupráci na základě příkazní smlouvy s žalobcem jako OSVČ, která měla na pracovní poměr bezprostředně navazovat a smlouva měla být zpětně uzavřena k [datum]. Žalobce si ponechal za tímto účelem služební mobil a notebook a byl mu umožněn přístup do budovy žalované jako externistovi, obnoven účet a zprovozněn služební e-mail. Žalobce docházel na původní pracoviště nepravidelně a nebyl přítomen v budově po celou pracovní dobu stanovenou žalovanou, jelikož už nebyl jejím zaměstnancem, žalovaná jeho přítomnost na pracovišti nesledovala, ani jeho činnost, byla tolerantní k jeho benevolentnímu přístupu k splnění si všech výstupních formalit k [datum]. Žalovaná považovala pracovní poměr žalobce u ní za ukončený právě k [datum]“, což uvedla i v k tomuto dni vyhotoveném potvrzení o délce zaměstnání žalobce u žalované; dne [datum], žalovaná oznámila skončení zaměstnání žalobce u ní [obec] správě sociálního zabezpečení, dne [datum] totéž oznámila [anonymizována tři slova]. Dne [datum] pak přímý nadřízený žalobci sdělil, že spolupráce účastníků pokračovat v žádné formě nebude a nemá tedy už do výrobního závodu docházet. Soud prvního stupně uzavřel, že„ vůlí účastníků bylo po skončení pracovního poměru žalobce pokračovat ve vzájemné spolupráci jinou formou a fikce přeměny PP z pracovního poměru na dobu určitou na dobu neurčitou v tomto konkrétním případě nenastala“.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkal soudu prvního stupně chybný závěr, že pokračoval po skončení svého pracovního poměru v práci z důvodu jednání účastníků o jejich další spolupráci na základě příkazní smlouvy jako OSVČ, která měla na pracovní poměr bezprostředně navazovat, který, podle žalobce, z provedeného dokazování nevyplývá. Poukazoval na to, že nevěděl, jakou formu vzájemné spolupráce nakonec žalovaná zvolí, a proto poslední týden v lednu 2021 tehdejšímu řediteli žalované poslal návrh činnosti, o které si myslel, že ji bude dále vykonávat, a to formou příkazní smlouvy tak, jak mu navrhovala žalovaná ještě předtím, než do firmy nastoupil. Ovšem teprve [datum] bylo žalobci sděleno, že příkazní smlouva uzavřena nebude, což však nic nemění na skutečnosti, že žalovaný na počátku února 2021 prováděl pro žalovanou pracovní činnost, o čemž žalovaná věděla. Podle žalobce žalovaná o příkazní smlouvě s žalobcem vůbec nejednala, když skutečnost, že jí žalobce poslal mail s návrhem příkazní smlouvy, na který neodpověděla a vždy se pouze neformálně vyjádřila ve smyslu, že se to nějak vyřeší, nelze považovat za„ jednání o příkazní smlouvě“. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky žalobce namítal, že splnění dvou ze tří podmínek přeměny pracovního poměru sjednaného na dobu určitou v pracovní poměr na dobu neurčitou, faktický výkon pracovní činnosti i po uplynutí sjednané doby a výkon pracovní činnosti s vědomím zaměstnavatele, jsou mezi účastníky řízení nesporné a jádrem sporu je splnění podmínky třetí, tedy zda by prodloužení pracovního poměru na dobu neurčitou nebylo v rozporu s projevenou vůlí účastníků pracovního poměru. Podle žalobce„ vůle žalované byla nejistá, zmatečná, a navíc se v čase měnila“, když nejprve bylo rozhodnuto o sloučení technického a výrobního úseku s tím, že technickému řediteli (žalobci) nebude pracovní poměr prodloužen, avšak následně tehdejší generální ředitel žalované nabídl žalobci další spolupráci, o jejíž formě se mělo dále jednat. Dále poukazoval na to, že ač se do konce ledna 2021 nedočkal odpovědi na svůj mail s návrhem příkazní smlouvy, přesto se počítalo s tím, že žalobce má i na počátku února 2021 vykonávat pracovní činnost pro žalovanou. Žalobce se tak účastnil dne [datum] pravidelné schůzky vedení, kde s ním bylo jednáno jako doposud, byl mu ponechán pracovní notebook, mobilní telefon, vstupní karta na pracoviště a pracovní email. Podle žalobce„ tímto jednáním žalovaná projevila vůli, že chce i nadále žalobce zaměstnávat v rámci pracovního poměru, neboť v tento okamžik neexistoval žádný jiný právní titul, na základě kterého by měl žalobce pracovní činnost vykonávat“. Naproti tomu„ vzhledem k nejednoznačnosti a zmatečnosti vůle žalované nelze dospět k závěru, že žalovaná jednoznačně projevila vůli nadále již nespolupracovat se žalobcem v rámci pracovního poměru“ a tedy„ nelze tvrdit, že by k prodloužení pracovního poměru nemohlo dojít pro rozpor předem projevené vůle mezi stranami“. Z toho důvodu je žalobce přesvědčen, že ke dni [datum] došlo ex lege ke změně jeho pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, určil, že se pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou změnil dne [datum] na dobu neurčitou, a přiznal žalobci náhradu nákladu řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání odvolací argumentaci žalobce odmítla s tím, že nejen ona, ale ani žalobce neměl v lednu ani únoru vůli k pokračování vzájemné spolupráce ve formě pracovního poměru, nýbrž pouze externě na základě příkazní smlouvy, jejíž návrh žalobce žalované opakovaně zaslal. Poukazovala na to, že živnostenské oprávnění, které žalobce měl již od roku 1993, ukončil teprve poté, co mu generální ředitel žalované sdělil, že další spolupráce na základě příkazní smlouvy, ani jinou formou, pokračovat nebude, přičemž ani poté žalobce nečinil žádné kroky, z nichž by bylo zřejmé, že má zájem na pokračování v pracovním poměru u žalované a s touto myšlenkou přišel až v dopisu ze dne [datum]. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení

§ 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Soud prvního stupně správně zjistil skutkové okolnosti projednávané věci. Tedy, že žalobce pracoval u žalované na pozici technického ředitele na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], sjednané na dobu určitou, do [datum]. V listopadu 2020 byl žalobce informován, že mu vzhledem k schválené organizační změně spočívající ve sloučení technického a výrobního úseku s tím, že řízením nově vzniklého výrobně technického úseku byl pověřen stávající výrobní ředitel [jméno] [příjmení], nebude s žalobcem pracovní poměr prodloužen. Generální ředitel žalované, Ing. [příjmení] [příjmení], nicméně následně žalobci sdělil, že by měl zájem s ním v nějaké formě, která by byla ještě dořešena, spolupracovat i po skončení jeho pracovního poměru. Žalobce v této souvislosti žalované opakovaně zaslal (jednak generálnímu řediteli a rovněž personální ředitelce) návrh příkazní smlouvy, jejímž předmětem měly být zejména návrhy a administrace technických a investičních projektů, monitoring a příprava využití dotačních programů a jiné, a jejíž účinnost měla bezprostředně navazovat na konec pracovního poměru žalobce u žalované, když o této formě spolupráce mezi účastníky se uvažovalo již před uzavřením pracovní smlouvy ze dne [datum]. Při výkonu činnosti dle příkazní smlouvy by žalobce měl nadále umožněn přístup do sídla žalované, a ta by mu pro výkon činnosti poskytla notebook a mobilní telefon. Do konce ledna 2020 otázka formy další spolupráce stran uzavřena nebyla. S blížícím se koncem pracovního poměru žalobce e-mailem kontaktoval [jméno] [příjmení] a urgoval fyzické předání své agendy, k němuž mu zaslal podklady. Ke dni skončení pracovního poměru, tj. k [datum], vrátil žalobce služební automobil, jehož užívání bylo vázáno pouze na pracovní poměr; mobilní telefon a notebook si ponechal. K tomuto dni také došlo nejprve k odpojení žalobcova emailového účtu u žalované, ale následně, vzhledem k probíhajícímu řešení další vzájemné spolupráce s žalobcem, personální ředitelka žalované schválila dočasně zachování účtu žalobce ve firemním informačním systému i po [datum] a byla mu zachována možnost přístupu na pracoviště, jako externímu spolupracovníku žalované, kam byl žalobce evidenčně převeden. Personalistka žalované v souvislosti s ukončením pracovního poměru žalobce opakovaně vyzývala k předání výstupního listu a splnění si všech formalit pojících se s ukončením pracovního poměru. Od [datum] žalobce do sídla žalované nepravidelně podle potřeby docházel, nebyly mu však nikým zadávány pracovní úkoly, ani po něm nikdo ze strany žalované nežádal žádná plnění. Žalobce se sice nadále připojoval k poradám vedení společnosti, avšak nebyla od něj ze strany žalované očekávána nějaká prezentace výstupů z plnění jeho povinností. Žalovaná byla srozuměna s tím, že žalobce bude počátkem února 2021 pokračovat v činnosti směřující k předání funkce [jméno] [příjmení] a do vyřešení formy spolupráce účastníků bude do výrobního závodu, na své původní pracoviště, nepravidelně docházet jako externista a pracovat na návrhu příkazní smlouvy. Jeho další verzi, v němž žalobce upravoval předmět činnosti a svou odměnu, zaslal žalobce personální ředitelce žalované dne [datum]. Návrh příkazní smlouvy byl porovnáván s plánem investic a předložen představenstvu žalované ke schválení. Zástupce akcionáře však nesouhlasil s podmínkami smlouvy a tak ke schválení nakonec nedošlo. Generální ředitel žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] toto rozhodnutí žalované sdělil žalobci dne [datum] s tím, že firma s žalobcem již nebude žádným způsobem spolupracovat a vyzval žalobce, aby do té doby, než bude vyřešeno narovnání, zůstal doma. Dne [datum] žalobce ukončil své živnostenské oprávnění, aby, jak sám uvedl, měl pro případ, že by nesehnal jiné zaměstnání, nárok na podporu v nezaměstnanosti. Žalobce do sídla firmy žalované ještě dále docházel do [datum], aby dokončil předání funkce [jméno] [příjmení].

8. Vzhledem k době, kdy mělo dojít k přeměně pracovního poměru žalobce u žalované sjednaného na dobu určitou v pracovní poměr na dobu neurčitou, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění [účinnost], tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 248/2021 Sb. (dále jen„ zákoník práce“).

9. Ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 zákoníku práce, pracovní poměr na dobu určitou končí vedle ostatních způsobů skončení pracovního poměru uvedených v § 48 odst. 1, 3, 4 zákoníku práce také uplynutím sjednané doby.

10. Podle ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce, pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby (§ 48 odst. 2) s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou.

11. Jak správně uvedl již soud prvního stupně, ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce se uplatní jen tehdy, pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby dále v konání prací, aniž by se o tom se zaměstnavatelem výslovně dohodl. Konáním prací se rozumí výkon nejen dosavadní práce zaměstnance pro zaměstnavatele, ale i jiná práce, než kterou dosud zaměstnanec vykonával, popř. též práce jiného druhu, než které měl konat podle pracovní smlouvy nebo jmenování na vedoucí pracovní místo. S vědomím zaměstnavatele koná zaměstnanec práci vždy, jestliže zaměstnavatel o pokračování v práci zaměstnancem ví (byl o něm informován) a je s touto informací srozuměn. Pokračuje-li zaměstnanec ve výkonu práce, ačkoliv mu to zaměstnavatel výslovně zakázal nebo mu jinak dá nepochybně najevo, že s dalším výkonem práce zaměstnance nesouhlasí, nemůže pracovní poměr nadále platit za uzavřený na dobu neurčitou. Zaměstnavatel ví o tom, že zaměstnanec pokračuje po uplynutí sjednané doby v práci, jestliže se o tom dozvěděl jakýkoliv vedoucí zaměstnanec, který je (před uplynutím sjednané doby určité byl) zaměstnanci nadřízen; postačuje proto, aby o tom věděl i nejbližší nadřízený vedoucí zaměstnanec.

12. Z dokazování i z mezi účastníky nesporných skutečností je zřejmé, že žalobce i po [datum], tj. po uplynutí sjednané doby trvání pracovního poměru nadále s vědomím žalované docházel na své původní pracoviště a vykonával činnost, o níž předpokládal, že bude předmětem jeho další vzájemné spolupráce s žalovanou, o jejíž formě však dosud nebylo definitivně rozhodnuto. Z čistě formálního hlediska tedy byly splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce pro přeměnu pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou.

13. Judikatura Nejvyššího soudu České republiky nicméně dovodila, že při zabývání se otázkou naplnění předpokladů uvedených v ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce je nezbytné pečlivě zkoumat a„ nemechanicky“ posuzovat konkrétní okolnosti každého případu, kdy mělo dojít k přeměně pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou a zdůraznila, že je vyloučena tam, kde by ustanovením § 65 odst. 2 zákoníku práce stanovená fikce změny obsahu pracovního poměru byla v rozporu s projevenou vůlí účastníků pracovního poměru, kteří své vzájemné poměry vztahující se k činnostem vykonávaným zaměstnancem pro zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby pracovního poměru chtěli upravit jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2866/2018, dostupný na webových stránkách [webová adresa]).

14. Soud prvního stupně se tedy správně zabýval zkoumáním vůle účastníků, pokud šlo o způsob, jakým chtěli upravit své vzájemné poměry vztahující se k činnostem vykonávaným žalobcem pro žalovanou po uplynutí sjednané doby pracovního poměru. A nepochybil v závěru, že z prokázaného chování (projevů vůle) obou účastníků před i po uplynutí sjednané doby trvání pracovního poměru je zřejmé, že jejich vůle nesměřovala k pokračování pracovního poměru žalobce, nýbrž k externí spolupráci na základě příkazní smlouvy. Ze strany žalované to vyplývalo ze zrušení žalobcem vykonávané pozice technického ředitele, z oznámení, že jeho pracovní poměr skončí ve sjednaném termínu, z pokynu žalobci k předání agendy technického ředitele nově ustanovenému výrobně technickému řediteli [jméno] [příjmení], z výzvy k vrácení služebního automobilu ke dni skončení pracovního poměru, z oznámení ukončení pracovního poměru žalobce správě sociálního pojištění a zdravotní pojišťovně, v převedení žalobce v interní evidenci mezi externisty a konečně (především) ve vzájemné komunikaci týkající se obsahu příkazní smlouvy, na jejímž základě by žalobce s účinností od [datum] s žalovanou nadále spolupracoval. Že byl i žalobce srozuměn s tím, že po [datum] už nebude pro žalovanou vykonávat činnost jako zaměstnanec, nýbrž jako OSVČ, je zřejmé z toho, že pracoval na návrzích příkazní smlouvy, která se měla stát podkladem pro další působení žalobce pro žalovanou, předkládal její doplňované verze žalované, vrátil automobil, který mu byl, jako zaměstnanci, žalovanou poskytnut, činil kroky k předání agendy technického ředitele [jméno] [příjmení] a zabýval se činnostmi, o nichž předpokládal, že budou předmětem příkazní smlouvy, k jejímuž uzavření vše směřovalo. Tento proces byl ovšem, oproti očekávání žalobce i generálního ředitele žalované, zastaven a ukončen těsně před svým završením v důsledku neschválení příkazní smlouvy představenstvem žalované. Teprve od tohoto okamžiku, respektive okamžiku, kdy byla tato informace sdělena žalobci ([datum]), lze konstatovat, že vůle účastníků nejen k uzavření příkazní smlouvy, ale i k jakékoliv jiné formě vzájemné spolupráce, už nadále nesměřovala.

15. Protože soud prvního stupně na základě dostatečného dokazování vyvodil správné skutkové i právní závěry, odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. podle

§ 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů spočívajících v nákladech za právní zastoupení. Ty sestávaly z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 2 500 Kč (§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“)),

z paušální náhrady hotových výloh při dvou úkonech právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT)

a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 176 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.); celkem 6 776 Kč.