o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 11. 2021, č. j. 9 C 158/2021 - 77

1. Žalobkyně se žalobou u Okresního soudu v Mladé domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného jí žalovanou dne [datum] pro porušení pracovních povinností žalobkyní zvlášť hrubým způsobem, jehož se měla dopustit tím, že„ minimálně“ ve dnech [datum] a [datum] aktivně napomáhala krádežím výrobních součástek a dále měla i přihlížet dalším krádežím a nikoho o nich neinformovat. Žalobkyně namítala, že pro okamžité zrušení pracovního poměru nebyl žádný relevantní důvod, a že byla z účasti na krádežích obviněna křivě.

2. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) určil, že„ okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ze dne [datum], které bylo doručeno žalobkyni žalovanou dne [datum], je neplatné“ (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 35 880 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.) a v téže lhůtě uložil žalované zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na nákladech řízení státu 162 Kč (výrok III.).

3. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že„ žalovaná v řízení neprokázala důvodnost okamžitého zrušení pracovního poměru, respektive neoprávněnost žaloby“, přičemž konstatoval, že„ z výpovědí svědků ([jméno] [anonymizováno], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]) má soud tvrzení žalované naopak za jednoznačně vyvrácená – tj. že žalobkyně se ničeho z vytýkaného nedopustila, pracovní kázeň nikterak neporušila“. Dále poukázal na to, že ani„ z žalobkyní předložených kamerových záznamů též naprosto žádné porušení pracovní kázně žalobkyní neshledal“.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že na základě provedených důkazů dospěl k chybnému skutkovému zjištění, kdy zejména nesprávně vyhodnotil žalovanou předložené kamerové záznamy, které, podle žalované, prokazují jednání žalobkyně, která byla důvodem pro okamžité zrušení jejího pracovního poměru. Dále namítala, že soud prvního stupně vedl chybně výslechy svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], nesprávně hodnotil jejich svědecké výpovědi, kdy„ nepřihlédl při hodnocení věrohodnosti svědků k diskrepancím v jejich výpovědích se situacemi zachycenými na kamerových záznamech ze dne [datum] a [datum]“, a do tohoto hodnocení současně soud„ nijak nezahrnul skutečnost, že daní svědci byli (v případě pana [příjmení] a pana [příjmení]) pravomocně odsouzeni za trestnou činnost páchanou u žalované a jejich pracovní poměry byly z tohoto důvodu ukončeny ze strany žalované okamžitým zrušením a v případě pana [příjmení] bylo ukončeno jeho dočasné přidělení ze strany agentury práce. Tato skutečnost dle žalované ovlivnila výpovědi všech svědků.“ Dále uvedla, že„ po provedeném dokazování lze sice pravděpodobně konstatovat, že žalobkyně nebyla přímo spojena s pachateli panem [příjmení] a panem [příjmení], žalovaná nicméně setrvává na tom, že žalobkyně musela jednání obou pachatelů v několika případech vidět a jejich jednání v ní mělo minimálně vyvolat důvodné podezření, které měla žalobkyně žalované ohlásit. Pokud tak žalobkyně neučinila a umožnila tak pachatelům pokračování v trestné činnosti, je okamžité zrušení jejího pracovního poměru dané žalovanou důvodné, jelikož v důsledku uvedených jednání (resp. nečinnosti žalobkyně) došlo k naprosté ztrátě důvěry žalované v žalobkyni a řádné plnění jejích povinností.“ Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení, popř. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalovaná v něm pouze opakuje a rozvádí argumenty, které použila již v řízení před soudem prvního stupně, které jsou podle žalobkyně liché. Dále uvedla, že se stala obětí horlivosti zaměstnanců žalované, kteří jménem žalované okamžitě ukončili pracovní poměr řady zaměstnanců a učinili tak z pozice síly s předpokladem, že ti se nebudou bránit. Podle žalobkyně, žalovaná namísto toho, aby po provedeném dokazování svou chybu uznala a spor urovnala, zcela zbytečně jej vyhrocuje. Navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a přiznal jí nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení

§ 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobkyni byla dne [datum] doručena listina z téhož dne, jíž s ní žalovaná zrušila okamžitě pracovní poměr s poukazem na ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006, zákoníku práce, z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Uplatněný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl skutkově vymezen tak, že žalobkyně„ minimálně ve dnech [datum] a [datum] v prostoru haly M1 výrobního závodu“ žalované v [obec]„ aktivně napomáhala krádežím elektronických vzpěr k pátým dveřím (kufru vozidla) jejich uschováním pod oblečením hlavního pachatele“ a dále i„ přihlížela dalším krádežím a nikoho o nich neinformovala“. Konkrétně měla žalobkyně dne [datum] přihlížet krádeži ze strany [jméno] [příjmení] a dne

[datum] aktivně napomáhat panu [příjmení] s uschováním kradeného materiálu pod oblečení.

8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do

[datum], tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 248/2021 Sb. (dále jen„ zákoník práce“).

9. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

10. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však do jednoho roku od dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

11. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

12. Soud prvního stupně správně posoudil zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce, když podle okamžitého zrušení pracovního poměru měl pracovní poměr žalobkyně skončit dnem jeho doručení, tj. dnem [datum], přičemž žaloba byla podána dne [datum], tedy před uplynutím dvouměsíční prekluzivní lhůty dle § 72 zákoníku práce. Naproti tomu je soudu prvního stupně třeba vytknout, že v odůvodnění vůbec nezmínil, jak posoudil otázku zachování lhůty k dání okamžitého zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, nicméně z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že i tuto prekluzívní lhůtu správně hodnotil jako dodrženou.

13. V řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru je na žalobci, aby prokázal zejména existenci pracovního poměru, skutečnost, že žalovaná strana učinila jednání k jeho ukončení, a že žalobu dle ustanovení § 72 zákoníku práce podal před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr podle napadeného právního jednání skončit. Na žalovaném pak spočívá důkazní břemeno k prokázání, že byly splněny všechny formální i věcné předpoklady k platnému skončení pracovního poměru. Tedy především, že právní jednání, jímž měl být pracovní poměr skončen, bylo učiněno v zákonem stanovené formě, bylo žalobci řádně doručeno (popř. v zákonné lhůtě, pokud ji zákon stanoví), a že důvod skončení pracovního poměru byl náležitě skutkově vymezen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným. Je-li předmětem řízení namítaná neplatnost rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, pak je na žalovaném zaměstnavateli, aby zejména prokázal, že ke dni právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru s žalobcem existoval uplatněný (v tomto jednání skutkově vymezený) důvod, který lze podřadit pod některý ze zákonem upravených důvodů skončení pracovního poměru (§ 52 písm. a) – h) resp.

§ 55 odst. 1 zákoníku práce). Toto nastavení důkazního břemena pak nikterak nesouvisí s nahlížením na zaměstnance jako na slabší stranu pracovněprávního vztahu, ale vyplývá z prosté logiky, že nelze prokazovat negativní skutečnost, tedy že se něco nestalo. Právní posouzení toho, zda prokázané jednání představuje porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, je pak věcí soudu, který není vázán tím, jak toto zaměstnancovo jednání vyhodnotil zaměstnavatel.

14. V projednávané věci tedy bylo na žalobkyni, aby prokázala, že za trvání pracovního poměru u žalované došlo k právnímu jednání směřujícímu k jeho skončení, a že platnost tohoto právního jednání napadla žalobou před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl její pracovní poměr podle napadeného právního jednání skončit. Na žalované pak spočívalo důkazní břemeno, že určité a srozumitelné okamžité zrušení pracovního poměru s žalobkyní v písemné formě ve lhůtě dle

§ 58 zákoníku práce doručila žalobkyni (o ničem z toho nebylo mezi účastníky sporu) a především, že důvod, kterým zrušení pracovního poměru odůvodnila, skutečně nastal.

15. Z obsahu soudního spisu se podává, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy navržené žalovanou k prokázání, že se žalobkyně dopustila jednání, jímž žalovaná odůvodnila okamžité zrušení pracovního poměru. Nepochybil, pokud po provedení dokazování konstatoval, že těmito důkazy žalovaná neprokázala naplnění uplatněného důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobkyně. Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem, že slyšení svědci nepotvrdili jakoukoliv účast žalobkyně na krádežích výrobních součástek či její vědomost o těchto krádežích. Předložené obrazové záznamy z bezpečnostní kamery zachycují situaci na určitém místě výrobní haly v určitém čase, lze na nich zaznamenat pohyb výrobní linky, práci zaměstnanců i jejich pohyb mimo linku a u řady z nich (včetně žalobkyně) je možná i jejich identifikace. Nutno ovšem konstatovat, že z těchto záznamů v časech, na které žalovaná výslovně upozorňovala, ať už zachycují cokoliv, nelze bez dalšího zaznamenat (nejen u žalobkyně, ale ani u žádné z dalších osob) nic, co by bylo možno označit s určitostí za krádež, její přípravu či nápomoc k ní. Není vůbec zřejmé, s jakými předměty zachycené osoby manipulují, že by všichni, kdo se v blízkosti nacházeli (tedy i žalobkyně) museli tyto předměty vidět či že by museli s určitostí zaznamenat, že se v tu chvíli na pracovišti děje něco nepatřičného. Pokud by některá ze zachycených osob (slyšení svědci) potvrdila (vysvětlila) ve shodě s tvrzeními žalované, co v konkrétním okamžiku prováděla, mohl by obrazový záznam posloužit jako doplňující důkaz, ovšem samostatně, navíc za situace, že sami na záznamech zachycení aktéři vyloučili jakoukoliv účast či vědomost žalobkyně o jejich skutcích, jsou tyto záznamy k prokázání čehokoliv (vyjma toho, že se v určitý čas na určitém místě potkali určité osoby) zcela nedostatečné.

16. Soud prvního stupně sice uzavřel, že má z dokazování tvrzení žalované„ za vyvrácená“, nicméně takový jednoznačný závěr by byl namístě pouze za situace, bylo-li by prokázáno, že se žalobkyně v inkriminované době nacházela někde úplně jinde a bylo by tak„ technicky“ zcela nemožné, aby se na místě, kde tou dobou nebyla, mohla čehokoliv dopustit. Soud prvního stupně proto měl správně žalovanou poučit ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., že dosavadní dokazování její tvrzení neprokázalo a vyzvat ji, aby eventuálně navrhla další důkazy. To soud prvního stupně sice formálně neprovedl, nicméně dal účastníkům po provedení všech důkazů předem na vědomí, jak výsledky dosavadního dokazování hodnotí, a tudíž jeho následné rozhodnutí nebylo (nemohlo být) pro žalovanou nijak překvapivé. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že zmíněné pochybení nepředstavovalo vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná pak ani v odvolání neúplnost dokazování nenamítá, žádné další důkazy nezmiňuje a napadá pouze hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozené skutkové závěry. V této souvislosti lze poukázat na to, že žalovaná namítá (mimo jiné) nevěrohodnost výpovědí svědků, které ovšem sama k prokázání svých tvrzení navrhla, a to za situace, že s nimi dříve ukončila pracovněprávní vztah, což mohlo mít vliv na jejich celkový postoj a obsah jejich výpovědí. Pokud ovšem žalovaná nemohla nabídnout jiné důkazy, lze konstatovat, že její důkazní situace v řízení byla od samého počátku velmi nejistá.

17. Na základě všech výše uvedených závěrů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správných akcesorických výroků o nákladech řízení.

9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. a podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. byla v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni

přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech za právní zastoupení advokátem. Ty sestávaly z advokátem účtované odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) po 2 500 Kč (§ 9 odst. 3, § 7 bod 5.,

§ 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen "AT")), dále z paušální náhrady hotových výloh při dvou úkonech právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) paušální náhrady za ztrátu času, a to šesti půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), cestovného zástupce žalobkyně při cestě ze sídla jeho kanceláře v [obec] k odvolacímu soudu a zpět, celkem 150 km osobním automobilem [registrační značka], s kombinovanou spotřebou motorové nafty 6 l /100 km, při sazbě základní náhrady ve výši 4,70 Kč na jeden kilometr a ceně paliva 36,10 Kč (vyhláška č. 511/2021 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce), celkem cestovné 1 029,19 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 518,29 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady po zaokrouhlení činí 8 748,18 Kč.